Matěj Pomahač: Tři světy Země živitelky a budoucnost zemědělství

Skoro deset let jezdím koncem srpna do Českých Budějovic na Zemi Živitelku. Jde o veskrze specifický až prazvláštní folklorní agrosalon říznutý pouťovou estrádou, kde vidíte technologie a techniku ohromující síly. Živitelka v sobě obsahuje celou historii zemědělství a všechny současné protiklady, které jej provází – stejně jako cesty z krize. Desetiletý chlapec se opírá do dřevěné tyče a začíná točit mlýnským kamenem – nejdřív pomalu, pak zabírá více – a kámen se rozjede a obilí pomalu mizí uvnitř. Není to žádná velká show, ale člověka to zaujme – je to památka na dobu, kdy se výkon ještě neměřil v hektarech za hodinu a farmář nevěděl o každé prodlevě v dojení dobytka. Pak jdete na stánek Knihovny Antonína Švehly a soutěžíte o poznámkový blok s neskutečně krásnými kresbami motýlů či kapradin. Na druhém konci areálu narazíte na sdružení Stop sečení srnčat, které po celé republice sdružuje tisíce pilotů dronů a dobrovolníků s koši, kterými chrání srnčí mláďata před posekáním během prvních senosečí. Nebo příklady projektů komplexní revitalizace krajiny s vykopáváním melioračních trubek a vznikem soustav rybníků a tůní.

Krásné nové stroje

O pár metrů dál obdivujete devět tun železa s výkonem 350 koní, které za hodinu zvládne posekat dvacet hektarů. Továrna na kolech. S odpovídající cenovkou. Největší část českobudějovického areálu totiž patří technice. Naleštěné a dokonale čisté traktory, kombajny, nakladače a postřikovače působí jako auta v salonu a člověk zapomíná, že je jejich skutečným cílem mnohahodinová práce v terénu – kde si na sebe musí vydělat. Obcházíte stoje Class, New Holland, John Deere či Valtra a uhýbáte otcům fotografující děti, které jsou menší než jejich pneumatiky. Většinu z nich nezajímá výrobní štítek a konstrukční detaily, ale prostě to, že jsou obří. Ještě před třiceti lety měly stroje velikost a váhu mamutů, dnes se svými rozměry blíží spíše dinosaurům. Já sám se poslední dobou stále více soustředím na drahé závěsná a nesená nářadí s propracovanými detaily, které zajišťují přesnější setí či lepší a citlivější zpracování půdy. I když, letos bylo té techniky meziročně o něco méně – a méně bylo i strojů označených cedulkou „prodáno“. Sucho a nízké výnosy v kombinaci s drahou naftou zkrátka vedou k tomu, že se prodává méně.

Data a umělá inteligence

A na techniku navazují datové technologie. Smart Farming zahrnuje aplikační drony, robotické dojení, přesné dávkování hnojiv či datové vyhodnocování rizik patogenů a propojení umělé inteligence s řízením farmy, které spojuje provozní data, plánování práce a ekonomiku podniku. Náš zemědělský technologický start-up Agdata zde představil model umělé inteligence, „Agátu“, vyvinutou přímo pro potřeby českého zemědělství. Sběr dat o práci strojů a lidí, meteorologická data a půdní sondy či satelitní a dronový průzkum vytváří digitální model farmy s ohromným množstvím dat, které pak naše Agáta analyzuje – výsledkem je třeba informace o vytížení strojů nebo marže ziskovosti jednotlivých polí či efektivity hnojení a využití prostředků na ochranu rostlin. Což je základem pro ekonomickou optimalizaci či ekologičtější postupy. Osobně si od využití jazykových modelů slibuji hlavně nižší administrativu.

Limity materiálního světa

No a do toho se výstavištěm prochází premiér a jeho ministři – kteří místo řešení krize nadvýroby straší tím, že musíme vyrábět více komodit, protože regály obchodů také nemusí být vždy tak plné.

Do toho hraje dechovka, nestárnoucí nostalgie po „starých dobrých časech“, probíhají kuloární diskuze a čilé lobbistické kontakty, ochutnávají se skvělé sýry – či vynikající peprmintovo-chilli český likér jménem Green Deal – a obchoďáci se snaží ustát smršť panáků s klienty, aby dokázali včas zachytit příležitost sezóny.

Pod tím vším je ale ještě podstatnější vrstva. Skutečné zkušenosti a obtíže. Bavím se s farmářem, kterého trápí propad výkupní ceny hovězího dobytka, ale ještě více se obává nedostatku krmení. Díky suchu musel zkrátit dobu pastvy a současně se snížilo množství pícnin, které se mu podařilo sklidit. Nechce své stádo likvidovat – zvlášť když přetížená jatka nepřijímají nové zakázky. Váhá tedy mezi drahým nákupem krmení ze zahraničí, úsporami jinde či omezením velikosti stáda.

Letošní válka mezi USA a Izraelem s Íránem vyhnala nahoru ceny hnojiv a nafty, agrochemické korporace drží vysoko ceny osiv a zemědělské chemie, úroda se díky suchu výrazně propadla a pro nadbytek komodit na světovém trhu jsou výkupní ceny tak nízko, že neumožňují jiné než schodkové hospodaření. Po otevření obchodní dohody EU – MERCOSUR se do Evropské unie dováží stále větší množství plodin, ale exporty kvůli obchodním válkám váznou - v potížích jsou nyní i mlékaři.

Stále větší množství farmářů – a je jedno zdali malých či větších, starších hospodářů či synů a dcer, kteří převzali hospodářství – se nyní ptá, co mají dělat, aby ekonomicky přežili. Na příliš mnoha lidech je tenhle stres vidět… Naleštěná budoucnost zemědělství se zkrátka potkává s jeho starou, nepříjemně jednoduchou podstatou. Když nenaprší, nevyroste tráva či kukuřice – a pak je mnohem obtížnější využívat moderní technologie, které vám mají pomoci. Přesto stávající krize stimuluje jejich vývoj – nové vyšlechtěné odrůdy, lepší krmné směsi či technologie přesného dávkování vody.

Evropské zemědělství doposud těžilo z intenzifikace produkce, díky čemuž dokázalo konkurovat produkci ze zemích s nižší cenou pracovní síly či slabými sociálními a ekologickými standardy. Stávající dopad klimatické krize a degradace půdy ovšem ukazuje, že tento model narazil na svůj limit.

Tři cesty budoucnosti zemědělství

Existují v zásadě tři modely zemědělské produkce.

Produktivistický model usiluje o maximální produkci a neustálý růst výnosů za každou cenu. Spoléhá na velkovýrobu, intenzivní využívání chemických vstupů (hnojiv a pesticidů) a globální trh. Vede ovšem k poškozování půdy, ztrátě biodiverzity a prohlubování závislosti zemědělců na globálních trzích ovládaných korporacemi či oligarchy.

Technologický model usiluje o zefektivnění výroby a snížení negativních dopadů pomocí moderních inovací. Využívá precizní zemědělství, drony, satelitní data, robotizaci a genetické modifikace. A nově i tu umělou inteligenci, respektive práci velkých jazykových modelů s daty. Technologie mohou optimalizovat, ale systémové problémy nikdy úplně neřeší – jejich kritici proto říkají, že technologický model zakrývá neudržitelnost stávajícího systému.

Přestože mám k technologiím blízko a obdivuji každého, kdo dosáhne optimalizovat svou produkci, posouvám se myšlenkově stále více k třetímu, totiž ekologickému či agro-ekologickému modelu zemědělství. Tomu jde hlavně o zachování a obnovu úrodnosti půdy, posílení krajinné rovnováhy a dosažení místní soběstačnosti. Spoléhá na přírodní procesy, odmítá syntetické agrochemikálie a podporuje komunitou podporované zemědělství a potravinovou suverenitu. A místo velkých investic do technologií staví na spolupráci (například družstva a farmářské klastry) a lokálním agrarismu.

Země Živitelka v sobě zahrnuje všechny tři modely – a ten třetí velmi pomalu, ale jistě nabývá na významu. K čemu totiž budou krásné nové stroje, když zmizí kvalitní půda, kterou zpracovávají. K čemu je neustálý růst výnosů, když je dosahován prostřednictvím drahých preparátů a chemikálií – které stojí víc peněz, než farmáři reálně přinesou. No a k čemu je stále větší úroda, když nakonec skončí ve výkupu, který kontroluje buďto lokální oligarcha, nebo velcí hráči na globálních trzích… Mnozí zemědělci toto všechno velmi dobře vnímají a hledají cestu z pasti produktivistického modelu.

Budoucnost zemědělství vyžaduje konec agrární oligarchie

Na ten ovšem plně vsadila vláda Andreje Babiše – oslabuje ochranu půdy před erozí, připravuje předkupní právo, které pomůže hlavně velkým podnikům a fakticky znemožní farmaření začínajících zemědělců, blokuje evropské snahy omezit dotace pro největší agroholdingy, oslabuje ochranu hospodářských zvířat před týráním a na konferencích hovoří o nových velkokapacitních vepřínech a drůbežárnách, jejichž výstavbu má díky omezení práv veřejnosti usnadnit nový stavební zákon.

A sucho hodlá „řešit“ výstavbou velkých přehrad – místo toho, aby posilovala schopnost krajiny zadržovat a vsakovat vodu obnovou mokřadů, rušením nevhodného odvodnění zemědělské půdy i lesů, revitalizací vodních toků či cílenou podporou šetrného zemědělství.

Evropské i české zemědělství je na rozcestí a jeho budoucnost nespočívá v podpoře produktivistického modelu, ale v jeho ekologizaci spojené s využitím moderních technologií. Potřebujeme k tomu ovšem lepší a předvídatelnější nastavení pravidel a dotací, snížení byrokratické zátěže a podporu lokálních farem – ani jedno z toho však není v zájmu vládnoucí agrární oligarchie, jejíž politika opravdový pokrok blokuje.

---

reklama

---