Michal Berg: Lex Bečva a jeho pro a proti

Ilustrační snímek.

Foto | Miroslav Přikryl / Český rybářský svaz

Jednoznačně dobré je zvýšení pokut za způsobení havárie až na 50 milionů (za určitých okolností). Na druhou stranu, firmám stále nebude hrozit, že by museli zaplatit celou způsobenou ekologickou újmu, to by se musely měnit jiné zákony.

Registr všech výpustí do řek je ambiciózní projekt, má jej vést ministerstvo zemědělství. Plán je, že pro hlavní řeky se má udělat do 7 let, pro ostatní do 10 let. Tak snad na tom bude někdo pracovat, protože víme, jak to s úkoly v takto daleké budoucnosti u nás často končí.

Zákon se snaží vyjasnit kompetence při zásahu a vyšetřování podobných havárií. Má to zůstat na vodoprávních úřadech, snaha přenést to na hasiče nebo ČIŽP narazila. Tohle je s otazníkem, protože na soudu s Bečvou jsme viděli, jak zoufale špatní ty lidé z vodoprávních úřadů byli.

Největší potíže vidím u záměru nařídit firmám kontinuální monitoring kvality jejich odpadních vod. Úřad jej má nařídit, pokud firma vypouští odpadní vody, které obsahují některé z vyjmenovaných látek.

Proti této povinnosti se vznesla velká kritika, protože pro mnohé látky neexistují technické postupy, jak jejich koncentrace měřit průběžně - měří se třeba jednou za měsíc v laboratoři. Návrh to vyřešil dvěma způsoby, ani jeden není moc slibný.

Podrobnosti o měření nechal na nařízení vlády, takže v samotném zákoně to nebude. Navíc přidal obezličku, že pokud by to bylo technicky nebo finančně náročné, tak od toho firma může být osvobozena.

Dostaneme se tak do šedé zóny, až bych řekl s korupčním potenciálem, protože správní řízení, ve kterém se to měření má nařizovat, je neveřejné a nikdo tedy nedokáže zjistit, co a proč konkrétně dostala firma nařízeno či ne a jaké argumenty padly.

No a problémem je také to, že výsledky toho kontinuálního měření budou neveřejné, v podstatě jen pro potřeby té firmy. Jak několikrát dokázaly reportáže Deníku Referendum, například ve firmě Deza si s nakládáním s daty o haváriích moc hlavu nedělali.

Vláda přitom mohla převzít funkční model z Německa, kde jsou na řekách veřejně provozované měřící stanice pro kvalitu vody, které neměří všechny možné látky, ale pouze indikátory, a v případě podezření se odebírají vzorky. Data jsou navíc všem veřejně dostupná.

Na Bečvě takové zařízení už rok pracuje, v rámci testovacího provozu. Problém je v tom, že nikdo nechce zajistit financování jeho dalšího provozu, jedná se o několik desítek tisíc korun měsíčně. Data a další informace zde na webu.

Probíhají jednání se Zlínským krajem a městy v okolí, ale ministerstvo životního prostředí příliš zájem nemá. Když navíc zákon míří jiným směrem, je další osud této měřící stanice nejasný. Přitom funguje skvěle i jako prevence.

Shrnuto: že se zákon pohnul je dobrá zpráva a obecně jde dobrým směrem. U nejsilnějšího nástroje, kterým mohlo po vzoru Německa být veřejné kontinuální měření, se ale bohužel nevydal nejlepším možným směrem, a to je škoda.