Michal Berg: Václav Smil a cesta od inspirativních knih k PR uhlobarona Tykače

Ilustrační snímek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Předně: je dobře, že někdo jako Smil otevírá spoustu podnětných otázek a určitě je na místě jeho důraz na data, čísla a snahu o objektivní popis reality. Stejně jako zdůrazňování „big picture“, tedy abychom globální problémy viděli z globálního pohledu.

V otázce klimatu Smil, což je téma které dle svých slov sleduje od 70. let, souhlasí s tím, že se planeta ohřívá. Zároveň ale tvrdí, že nejsme schopní tento globální problém vyřešit rychle, že to je spíš otázka na dvě generace a ambice udělat to rychle jsou falešné.

To je jistě relevantní postoj do debaty. Slepá skvrna Smilova postoje je ale v tom, že neříká, jak bychom měli tedy zvládat dopady klimatické krize, ať už to jsou četnější extrémní počasí, migrace nebo problémy s úrodou - které nastávají a budou nastávat stále častěji.

Pokud se k nim Smil podrobně nevyjadřuje, znamená to dvě věci: buď modelům (např. IPCC, tedy mezivládního panelu OSN pro změny klimatu) nevěří a pak by bylo na místě přinést nějaké jiné modely, nebo ty dopady nepovažuje za natolik významné. Smil říká jediné: nevíme. To je od tak sebejistého člověka podezřelé.

Z tohoto pohledu jsou jeho kritické názory na elektromobilitu, obnovitelné zdroje nebo obecně dekarbonizaci pochopitelné. Je možné odmítat to či ono, když ve vašem myšlenkovém konstruktu neexistují negativní dopady klimatické krize.

Smil se těm otázkám celkem i vyhýbá. V rozhovoru pro NY Times, když byl tázán na to, zda je klimatická krize „bezprostřední hrozba“, v podstatě odvádí pozornost na to, že jsou i jiné krize, jako je nedostatek potravin nebo hrozba jaderné války.

Na druhou stranu, Smil je proponentem toho, abychom zejména jako západní civilizace snižovali svoji spotřebu energie. Abychom méně létali, měli úspornější auta než SUV, stavěli úspornější domy a obecně spotřebovávali méně energie. A taky, že neexistuje žádný nekonečný růst.

Jeho návrhy nicméně obvykle spočívají v podpoře individuální činnosti, nikoli v rozsáhlých vládních politikách, jak se píše v jeho profilu na Science. Faktem ale je, že emise se daří ve světě snižovat v těch sektorech, které nezáleží na individuální akci, ale na politickém nastavení, dlouhodobých plánech nebo na zpoplatnění negativních externalit.

Profil na Science mimo jiné obsahuje Smilův argumentační faul: „Méně vepřového a méně hovězího, že? To je vše,“ říká Smil. „O tom nikdo pořádně nemluví.“

„Nikdo pořádně nemluví“ ve skutečnosti znamená, že o menší spotřebě masa mluví nejen klimatičtí aktivisté, ale právě i ty zprávy IPCC.

S rezervou je potřeba brát i některé politické názory, přestože Smil tvrdí, že se politice vyhýbá. Rozpor najdeme například v jeho názoru na to, proč Německo nefandí jaderné energii. Jeho názor z roku 2013 je úplně jiný než jeho současné tvrzení.

2013: „Nejsou (Němci) na jádro tak fixování. Je to jediná velmoc, která se na obor dívá z čistě komerčního hlediska.“

2023: „Jak může být jaderná energie v Evropské unii k něčemu, když nejmocnější evropský stát (Německo) je proti ní fanaticky, ideologicky zaměřený?“

A tím se dostáváme k nejslabší části jeho výstupů - zatímco v knihách jsou jeho názory koherentní, snaží se lépe a hlavně podrobně argumentovat a neskáče od tématu k tématu, jeho mediální výstupy tohle všechno postrádají.

I proto jsou jeho rozhovory pro česká média rozpačitě přijímána i lidmi, co mají jeho knihy za zajímavé. Možná bývalo bylo lepší, když se držel toho pravidla, že rozhovory nedával rád a svolil k nim převážně jen díky tlaku jeho vydavatele jako promo jeho knih.

Například v článku, který shrnuje jeho názory na rozdíly mezi USA a Evropou na přednášce pro konzervativní CEVRO institut, je to už z velké části dojmologie, která ani nesluší vědci jeho profilu. Pamatujme, že Smil není antropolog, sociolog či politolog a moudra jako „V USA každý chce být miliardář, v Evropě chce každý dostat dávky,“ z něj padají podobně jako z náhodného strejce po pátém pivu.

A na závěr je dobré si říct, že Smil byl v Česku zejména kvůli akci Alter Eko, což je setkání, které si - ne úplně přiléhavě - říká "český Davos" a hostí jej na zámku „hrabě“ Kinský. Prominentní osobou a sponzorem té akce je uhlobaron Pavel Tykač.

Když se pak podíváte, jak vyzní rozhovory pana Smila v českých médiích, ve kterých se vyjadřuje proti obnovitelným zdrojům a dekarbonizaci, ale taky proti jádru, je zjevné, že minimálně z hlediska PR to byla pro Tykače velmi dobrá investice.

Ke škodě odkazu knih Václava Smila.

Přečtěte si dvojrecenzi Dvě dávky realismu pro uhlíkový rozpočet.