Miloš Kužvart: Vzpomínka na bratra Petra

Petr Kužvart se narodil v roce 1956, kdy ruské tanky rozdrtily Maďarské povstání za svobodu. A odešel v roce, kdy – tentokrát na Ukrajině – se zase s Rusy bojuje nejen za svobodu, ale i možnost vůbec žít. Proto paradoxně působí, že byl levičák, dle vlastních slov romantický marxista. Ale vše má svoji občas skrytou logiku. Ostatně si od totalitního režimu okusil i slasti tak zvané preventivní vazby, jako odpůrce režimu z levicových pozic.

To bylo ve dnech demonstrací pár měsíců před pádem Husákova režimu. A když pak po Listopadu 1989 dostal nabídku být kooptován do Federálního shromáždění za Občanské fórum, s díky odmítl, chtěl dále studovat reálný socialismus jako pokřivení všeho levicového.

Co jeho složitou osobnost formovalo? Doba normalizace, kdy se za pravdu platilo vlastní budoucností, kde únik byl jen v duchu na koncertech Jaroslava Hutky, Spirituál kvintetu, undergroundových kapel. A ve společnosti lidí vzdělaných, vnitřně svobodných – Petra Uhla či Egona Bondyho.

To vše ho formovalo a bylo asi i důvodem jeho obrovské neústupnosti ve věcech nejen ochrany životního prostředí. Ale pozor – ekologický guru Ivan Dejmal měl pro něj, jak si možná leckdo vzpomene, přezdívku „Soptík“. Ona ta vzteklost při prosazování svých názorů při ochraně přírody má své odůvodnění. Proti Vám stojí velká síla peněz a také lidské hlouposti. Dnes však naštěstí po pár dnech běžících internetových diskusí nad předčasným úmrtím Petra jen jednou jsem zachytil příspěvek kohosi, že byl ekoterorista.

Ale zpátky do počátku devadesátých let: naštěstí nabídce prvního (a také posledního) federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška vyhověl a řadu měsíců pracoval úspěšně ve vysoké funkci státního úředníka.

Po zrušení Federálního výboru pro životní prostředí si udělal advokátní zkoušky a stal se dle svých slov "advokátem chudých". Zastupoval občanská sdružení, starosty, občany proti developerským či megalomanský projektům. A byl úspěšný. Tak úspěšný, že ho zkoušeli uplatit – nepovedlo se. A pak zastrašit – také se nepovedlo.

Zařídil si zbrojní průkaz a pravidelně se cvičil ve střelbě spolu s naším otcem, se mnou a s pár dalšími ochranáři. Naštěstí nikdy nemusel po zbrani sáhnout, ale kdo ví, možná pověst, že je ozbrojen, ho ochránila někde v temném zákoutí od zmlácení od zastánců opravdu, ale opravdu volného trhu bez přívlastků. Ta léta byla léty práce od rána do noci, i o víkendech, kdy vyhrával spory až u Ústavního soudu.

Ale to trvalé pracovní přetížení byl základ jeho zdravotních problémů o čtvrt století později. Pracovní vyhoření, deprese a náhle přišel zlom a všeho nechal.

Ještě jednou se však vraťme do Petrovo mladých let: Od dětství díky našim rodičům měl zájem o dějiny, o výtvarné umění, o architekturu všech věků.

A tužby rodičů občas najdou svoji realizaci často až o generaci později. Jeho neoblomná snaha o pomoc potřebným se přenesla na Petrovo dceru Lenku, architektu. Ta v rámci mezinárodních neziskových projektů často pracuje ve slumech jihoamerických velkoměst a pomáhá s výstavbou hygienické infrastruktury.

Díky mladší dceři Kristýnce, sochařce, měl šanci radovat se z vnuka Radovana. Co ale všichni jeho příbuzní i známí vědí je, že není v moci slov vyjádřit poděkování manželce Aleně. V posledních letech jeho života byla jeho jistotou kvalitního, důstojného života.

Co říci na závěr: poděkovat za vše, co pro tuto Zemi a její obyvatele udělal. A z jeho odkazu si vzít hlavně tu zaťatost a neústupnost.

Když nyní bude končit doba hojnosti, tak bude složitější uhájit ochranu životního prostředí v nějaké normální míře.

A ujistit Petra tam nahoru, že se budeme snažit i za něho.

Popřejme Petrovi klid v důstojné společnosti vzácných lidí, ekologů, kteří tam již odešli před ním.

Ale bude své rodině, kamarádům a vůbec nám všem tady na Zemi moc a moc chybět.

Čest jeho památce.

---

reklama

---