Miroslav Bobek: Návrat divokých koní – míříme na východ!

Vzápětí po příletu do Ulánbátaru mi ředitel Přísně chráněné oblasti Velká Gobi B a náš dlouholetý spolupracovník Ganbaatar sdělil tu nejlepší zprávu, jakou jsem mohl slyšet: V této rezervaci na západě Mongolska se z našich transportů koní Převalského právě narodilo hříbě třetí generace! Úplně mě zamrazilo… V roce 2012 jsme z Prahy do Gobi přepravili armádním letounem CASA čtyři klisny koně Převalského. Jednou z nich byla Anežka. Ta měla již v Mongolsku dceru Dodo (jméno dostala podle Dolního Dobřejova, kde máme chovnou stanici), která po dosažení dospělosti porodila klisničku Sunder (v mongolštině „ladná“). Nu, a Sunder má nyní své vlastní hříbě, Anežčino pravnouče! Návrat divokých koní do jejich domoviny se daří možná lépe, než bych si kdysi dokázal představit.

Samozřejmě bych býval nejraději hned zamířil na západ, do Gobi B, ale přiletěli jsme do Mongolska proto, abychom se společně s tamními kolegy vydali přesně opačným směrem, do nejvýchodnějšího cípu země.

Proč? V okamžiku, kdy píši tento sloupek, žije v Mongolsku přesně 938 koní Převalského (zahrnuta je i rovná stovka letošních hříbat). Nacházejí se v Gobi B (384) a Khomyn talu (132) na západě Mongolska a v Khustain nuruu (422) ve středním Mongolsku. Tento úspěšný návrat koní Převalského do Mongolska započal přesně před třiceti lety, kdy krátce po sobě přistála v Ulánbátaru hned dvě letadla s „převaláky” z Evropy – jedno se zásilkou koní pro Gobi B a jedno pro Khustain.

Jistým paradoxem však je, že ještě mnohem dřív byla zvažována reintrodukce koní Převalského právě na východ Mongolska. Nikdy k ní nedošlo a chystáme ji až nyní – Zoo Praha ve spolupráci s mnoha českými a zejména mongolskými organizacemi. Ostatně populace „převaláků“ v západním a středním Mongolsku již pro takovýto projekt mohou poskytnout dostatek zvířat…

Dva dny po našem ulánbátarském setkání s Ganbaatarem jsme již terénními auty brázdili stepi východního Mongolska. Do oblasti tzv. Dornodu jsme se vrátili po více než dvou a půl letech. Tentokrát nás ale bylo mnohem víc, v jednu chvíli tvořilo naši kolonu i šest sedm aut. Ani doba covidu totiž nezastavila práci na našem plánu vrátit koně Převalského také na východ Mongolska. Zapojila se do ní řada mongolských odborníků – a teď jsme konečně měli možnost společně posoudit předvybrané lokality.

Kde bude pro koně vhodná potrava? Co vodní zdroje? Kde se nacházejí rodiny pastevců a kde mají zimoviště? Jaký je profil terénu a průběh zimy? Jaké by „převalákům“ mohly hrozit choroby? Atd. atd.

Nebylo to vždycky jednoduché – např. i ctihodní páni profesoři po stehna v bahně vyprošťovali z mokřiny zapadlou toyotu –, ale veskrze úspěšné. Dále budeme posuzovat již jen dvě lokality. Jedna, s roztroušenými borovými háji, se nachází v blízkosti bojišť „zahajovací bitvy druhé světové války“ u Khalkhin golu. Druhá, na níž v době naší návštěvy kvetly sytě žluté máky, poněkud jihozápadněji, u Hadí řeky.

Je před námi ještě nekonečně práce, ale věříme, že v horizontu několika let se koně Převalského vrátí i na východ Mongolska. A já sám doufám, že v tamních stepích jednou uvidím hříbata x-té generace potomků naší Anežky.

---

reklama

---