Návrat koní Převalského do přírody je věc, která se opravdu povedla, říká Miroslav Bobek

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Evžen Kůs / Zoo Praha

Špatné zprávy máme tendence po čase zapomínat. Takže jak moc špatně na tom kůň Převalského vlastně před padesáti lety byl?

Situace tohoto živočišného druhu začala být vnímána odbornou veřejností jako extrémně špatná po II. světové válce. A to jednak vzhledem k tomu, v jakém stavu byly jeho populace v oblastech původního výskytu, v Mongolsku, tak i proto, jak vypadaly jeho chovy v lidské péči poté, co se Evropou prohnala válka. Asi úplně nejhorší chvíle ve vztahu k jeho přežití ve volnosti se pojily s průběhem 60. let.

Proč právě tehdy?

Bylo už víceméně jasné, že ve volné přírodě byl asi vyhuben anebo v ní skutečně přebývají jen jednotlivá zvířata, která prakticky nemají šanci přežít.

S konkrétními čísly tu ale musíme opatrně, protože stav koní Převalského v přírodě byl jednou velkou neznámou. Dá se to trochu připodobnit například k situaci severních bílých nosorožců, u nichž se také spekuluje, že by se „možná mohli“ nacházet někde v Súdánu. Ale tyhle informace jsou obvykle zanesené optimistickými nebo naopak pesimistickými nepřesnostmi.

Faktem je, že ta poslední oblast výskytu koní Převalského, dnešní Přísně chráněné oblasti Velká Gobi B, ležela v oblasti mongolsko-čínských hranic a patřila v 60. letech k velmi obtížně dostupným. Což pohled na to, kolik exemplářů žije ve volné přírodě, jistě ovlivňovalo.

Miroslav Bobek vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1993 do 2009 působil v Českém rozhlase, kde pracoval zpočátku jako redaktor, v letech 1998–2000 byl šéfredaktorem stanice Praha, v roce 2000 založil divizi Český rozhlas 8 (Online) a stal se jejím šéfredaktorem, od roku 2009 byl ředitelem populárně-naučné stanice Leonardo. V roce 2009 zvítězil v konkurzu na ředitele Zoo Praha a k 1. lednu 2010 tuto funkci převzal. V červnu 2014 byl zvolen prezidentem Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Tuto funkci vykonával do roku 2016.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Khalil Baalbaki / Zoo Praha

Co bylo tou hlavní příčinou, že se jejich počty ve volné přírodě tak drasticky propadly?

To vám asi s jistotou nikdo přesně neřekne…

Konkurence s hospodářskými zvířaty, regionální změna klimatu? Lov?

Mám pocit, že ten průřez možností sedí. Ale je to vždy poplatné konkrétním oblastem a lidem.

Mongolové koně Převalského nelovili. Jenže zrovna ty lokality, kde se vyskytoval naposled, byly z velké části osídleny Kazachy. A ti koně loví. Dodnes z map regionu v Gobi B vyčtete místa, která na tuhle historii upomínají. Například jedna lokalita měla název, který bychom mohli volně přeložit jako Tábor koňského masa. Místo, kde sušili maso divokých koní.

Významnou roli jistě regionálně hrála konkurence domácích koní a dobytka. Proto se vlastně kůň Převalského dostal až do příhraničních oblastí. Přitom se dá odvodit, že jen pastevectví by asi k jejich vytlačení na okraj areálu nestačilo, a že ve hře byly možná nějaké choroby přenesené z domácích na divoké koně… ale to je spíš taková spekulace.

Rok 1896. Na snímku kůň Převalského ulovený v západní Číně pro muzeum bratří Grim-Grzinajlo.

Zdroj | Zoo Praha

A Váš osobní odhad, názor odborníka?

Já osobně bych soudil, nad rámec toho, co jsme tu vypočítali, že do stavu populací koně Převalského se silně promítly lovecké výpravy z přelomu 19. a 20. století, které situaci ještě zhoršily. Protože odchyt koní byl tehdy spojený se zabitím starých zvířat, vůdčích hřebců… a hříbata pak šla až do Ruska, kde je mohli naložit na vlak. A transportní ztráty evidentně byly dost veliké. Určitě by se někde dalo dohledat odhady, kolik koní na jedno hříbě dovezené do Evropy či Ameriky nakonec padlo. Na silně oslabené populaci se však možná podepsaly i kruté zimy a posléze také vojenská přítomnost v pohraničních oblastech.

Situace koní Převalského ve volné přírodě se tedy v 60. letech jevila bezvýchodně, beznadějně...

To ano, ale tou dobou už populace koní Převalských v lidské péči narůstala, a dalo se aspoň trochu přemýšlet nad strategií návratu. I když k optimismu bylo pořád hodně daleko. Zvířata, která do padesátých let žila v lidské péči, měla dohromady jedenáct předků z přírody. Chtělo to strategii záchranných chovů na nadnárodní úrovni.

A to je zásluha pana doktora Cyrila Purkyně, který v roce 1959 sezval první mezinárodní konferenci, věnovanou ochraně koně Převalského. Bylo smluveno zřízení světové plemenné knihy, která se od té doby vede v Praze.

Těch druhů zvířat, které byly nebo jsou v podobné situaci jako kůň Převalského, je vcelku dost. Jak to, že se tady podařilo mobilizovat zdroje a záchranu provést, a u jiných druhů se nám to zatím nedaří?

Těch faktorů je opravdu hodně a nechci se dopouštět přílišných zjednodušení. Ale řekněme, že úplně prvním předpokladem je, abyste ta zvířata vůbec měli kam vracet. Což u koně Převalského jde. Gobi B se nezměnila. To je okolnost, kterou u spousty ohrožených druhů nemáme. Odchází a mizí právě proto, že je ničeno jejich přirozené prostředí.

Druhým aspektem je třeba to, že kůň Převalského je zvíře „relativně“ snadno reintrodukovatelné. Například se nemusí učit lovu od svých rodičů, což je zásadní problém u návratu velkých kočkovitých šelem.

A velkou roli hraje i vůle, ochota bojovat za návrat takového zvířete. Chce to instituci a člověka, kteří se toho chopí, ale také iniciativu na straně „příjemce“. Aby k tomu vytvořil příhodné podmínky.

Přistání armádního letounu CASA C295M v mongolském Bulganu v roce 2012. Letiště má statut domácího letiště a přistání letu z Prahy musela schválit mongolská vláda. Zásadní výhodou letounu je to, že může přistávat na nezpevněné ploše.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jaroslav Šimek / Zoo Praha

Co ten poslední aspekt, v kontextu Mongolska, obnáší?

Například nebude ten proces návratu zatěžovat zbytečnou byrokracií; že vytvoří chráněné území se specifickým režimem; že tam budou dozírat nějací rangeři. Prostě že se o ty navrátilce bude někdo starat. To samozřejmostí není a naše spolupráce s Mongolskem je v tomto ohledu ukázková.

Jaký mají místní postoj ke koni Převalského?

Opravdu ho považují za zásadní zvíře. Nechci říkat, že je to pro ně úplně božstvo, ale rozhodně je to živočich, který má v jejich očích výraznou hodnotu. Je to druh, který přitahuje pozornost.

A na první pohled nezřejmou výhodou je, že takový vlajkový druh pak „táhne“ i ochranu těch ne tolik pro veřejnost zajímavých druhů a svou existencí ji zaštiťuje.

Přečtěte si také |

Bobek: Už týden řešíme zastřelení gorilího samce. Mezitím byly v Konžské pánvi zastřeleny a snědeny desítky goril

Dá se tedy říct, že návrat koní do Mongolska má tedy zajištěnou perspektivu?

Jsem přesvědčen, že ano, má.

Mongolsko navíc hodlá velkou část svých území navracet přírodě. Limituje ve vybraných územích těžbu i pastevectví. A dnešní situace tam rozhodně není taková, jako po válce nebo v 60. letech.

Koně Převalského tedy zatím zachraňujeme. Kdy bude zachráněný?

Na to je nesnadné odpovědět.

Z definice bude zachráněným, když už nebude pod tlakem, který by mohl způsobit jeho vymizení.

A z tohoto úhlu pohledu je už „převalák“ téměř zachráněný. Přičemž se můžeme ještě trochu snažit o to, aby se vrátil šířeji na území Mongolska a vnitřní Asie. Já osobně si myslím, že zachráněný už je.

Jedinců v lidské péči je dost, dost se jich nachází v polovolnosti a relativně nemálo jich je nyní i ve čtyřech oblastech jejich původního výskytu…

Převoz koní z Bulgan Sumu do oblasti Takhin Tal se protáhl až do nočních hodin.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Václav Šilha / Zoo Praha

A proto také zvažujete přesun koní z Červeného seznamu ohrožených druhů na seznam Zelený?

Tak, máme Červený seznam s různými kategoriemi míry ohrožení, které se většinou stupňuje do té míry, že zvíře je nakonec vyhubeno. Ale pro případ zvířat, které se v rámci těch kategorií ohroženosti začaly přesouvat do těch nižších, ne až tak akutních, začal být připravován seznam Zelený.

Víte, jako pozitivní zpráva. Když se bije desítky let na poplach, že mizí zvířata – čímž tedy oprávněnost toho poplachu nezpochybňuju – je současně třeba přinést i dobrou zprávu o tom, že jsme taky něco dokázali a naše snaha není marná.

Dá se recept na záchranu koně Převalského považovat za univerzální, a dá se použít i jinde?

To je obtížné… v obecné rovině to platné je, ale každý druh a každá oblast má svá specifika.

Na základě „převaláka“ ale přesnou kuchařku neuděláte. Uděláte si kostru, osnovu, ale tu pak musíte doplnit nějakými vlastními ingrediencemi.

200 km stepí, posledních zhruba 50 km členitým terénem s písečnými přesypy, mezitím jeden hluboký brod.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Miroslav Bobek / Zoo Praha

Jak dlouho to tedy – za ideálních podmínek – trvá koni ze zoo do volnosti v mongolské Gobi?

Nejprve se vyberou koně ve správném věku a kondici v evropských chovných zařízeních. Ti se dejme tomu na podzim přivezou do chovné a aklimatizační stanice v Dobřejově, kde jsou na opravdu velkých plochách a na české poměry v dost extrémním klimatu. A tam si zvykají na přírodní podmínky.

Pak následuje náročný transport do Mongolska, kde stráví další rok pod dohledem rangerů v aklimatizační ohradě. A až následně jsou puštěni do úplné volnosti.

Takže hypoteticky, to absolutní minimum, než kůň přepravený z Prahy vyběhne v Mongolsku, je rok a půl.

Myslíte, že aklimatizace koní je dostatečná? V roce 2010 přece tuhá mongolská zima, dzud, zacloumala i chovanci v ohradách, ne?

Dzud, kruté zimy, bych s nedostatečnou aklimatizací nespojoval. V roce 2010 se namnoze jednalo o potomky už adaptovaných koní, dovezených dříve Němci a Švýcary. To byla opravdu extrémní situace, a za oběť mu padli i koně velmi dobře připravení. Je to událost, ke které v regionu tu a tam prostě dojde.

Konečně na místě.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Petr Zavadil / Zoo Praha

Na kolik tak asi přijde návrat jednoho koně Převalského?

Pokud budeme hodnotit jen přímé náklady na transport koní, tak je to zhruba milion korun na cestu vojenského letounu CASA.

To nezní úplně děsivě…

Jenže tady se hodí zmínit nadstandard, který máme díky Armádě ČR. Bez nich by to totiž nešlo, a spolupráce s armádou není věc, která by v ochranářském světě byla úplně běžná.

Zvlášť, když zvážíte, s jak velkým osobním nasazením – a hlavně osobním rizikem – do toho ti letečtí důstojníci šli. Už jen přistávání na nezpevněných plochách po dvacetihodinovém letu kdesi v Mongolsku.

Kdybychom se pokusili financovat nájem transportního letounu bez jejich pomoci, bylo by to mnoho milionů, nikoli zhruba jeden.

Ale jen za transfer, ne?

Ano. My ale neděláme jen ten transport. Je to také o výbavě strážců, o autech a motorkách pro ně, o jejich zázemí. Renovovali jsme nemocnici, stavěli strážní posty. K tomu spolufinancujeme výzkum v Mongolsku, a to už nejen na koních. Je toho hodně. Teď, kdy už můžeme dávat pětikorunu ze vstupu, z každého průchodu návštěvníka zoo turniketem do těchto in situ projektů, máme velké možnosti.

Kůň Převalského.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Miroslav Bobek / Zoo Praha

Před deseti lety, 16. června, vyrazil do Mongolska první transfer koní Převalského. Jak to dnes vnímáte? Jste spokojený, nebo byste mohl být spokojený víc?

Tak já vždycky chci, aby všechno bylo lepší a větší… ale v kontextu toho, co děláme, považuju koně Převalského za něco, co se nám opravdu povedlo.

A připadalo by mi jako rouhání chtít ještě něco víc, než co máme a čeho jsme dosáhli. Nechci, aby to vyznělo nějak neskromně, ale u koní Převalského funguje všechno, i po stránce spolupráce s mongolskou stranou. Sešlo se to opravdu dobře – lidi ze zoo, lidi z armády, mongolští kolegové.

A ten výsledek – paráda. Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že to takhle bude jednou vypadat, sám bych nevěřil tomu, že je to možné.