Ondřej Šrámek: Osekání Nové zelené úsporám je krokem zpět

Program Nová zelená úsporám bychom měli spíše vystavovat na odiv, než jej osekávat. Ilustrační snímek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Knauf Insulation

Nová zelená úsporám (původně jen Zelená úsporám) běží v ČR od roku 2009. Po prvních letech výkyvů a ladění se za poslední roky program vyšplhal na sumu asi dvou miliard Kč a asi osm tisíc domů ročně. To už vypadá jako úctyhodné číslo. Vzhledem však k celkovému počtu rodinných domů, kterých je v ČR asi milion a půl, to není zas tak moc. Má-li běžný rodinný dům renovační cyklus zhruba třicet let, měli bychom v Česku renovovat nějakých 50 tisíc domů ročně. Z Německa víme, že zhruba polovina renovací může být podchycena státním programem. Takže pokud se chceme dostat na tuto úroveň, potřebujeme zásah NZÚ zhruba ztrojnásobit, ne ji osekávat.

Stavební byznys proto přivítal, když ministr životního prostředí Richard Brabec řekl, že za NZÚ bude bojovat jako „eskymácký pes“, protože v tomto programu se vzácně snoubí příznivé ekologické i ekonomické efekty. NZÚ sice může také významně pomoci Česku splnit závazky EU v oblasti energetické účinnosti, ale hlavní důvod proč jí podporovat byl vždy národní ekonomický zájem. NZÚ mobilizuje soukromý kapitál a podporuje tak ekonomický růst, což je zřetelné zejména v období hospodářského zpomalení. V období krize kolem let 2009-2010 byla NZÚ dokonce vyhodnocena jako jeden z nejlepších protikrizových programů.

Něco na tom bude, protože od Martina Bursíka, který jako tehdejší ministr životního prostředí program před deseti lety zavedl, se na této pozici vystřídalo již osm ministrů. Zatím každý z nich tento program zachoval a někteří (zejména právě sám Brabec) jej naopak ještě vylepšili.

V čem je Nová zelená úsporám tedy tak výjimečná?

Za prvé zaměřuje se na rodinné domy, ve kterých žije téměř polovina populace ČR. S renovacemi paneláků se v celém východním bloku začalo prakticky hned po pádu komunismu. Řada zemí má již patnáct či dvacet let běžící programy, ale rodinné domy jsou ve většině zemí stále popelkou. A to přesto, že už dávno neplatí (a nejspíš ani nikdy neplatilo), že v rodinných domech žijí bohatí a podporu potřebují ti v domech bytových.

Za druhé programy jako NZÚ zajišťují, že Česko „neprojídá“ mimořádné výnosy z aukcí povolenek na CO2 v běžném rozpočtu, ale využívá je k vyvolání investic do kvality budov a také jako podporu malého a středního podnikání ve všech regionech ČR. Domy mají totiž na rozdíl od dálnic či jaderných elektráren tu užitečnou vlastnost, že jsou rozprostřeny po celém území, přesně tam, kde žijí lidé.

Za třetí NZÚ na sobě za deset let hodně zapracovala a Státní fond životního prostředí, který ji provozuje, ve svém pro-klientském přístupu mezi ostatními státními institucemi často působí jako zjevení. Zásadním předělem bylo zrušení kolových výzev, které nutily lidi projekty uspěchat a zavedení průběžného přijímání a vyhodnocování. Tento princip postupně přebírají i další rezorty a pro občany je klíčovým přínosem.

Za čtvrté NZÚ je program český a tedy pro střední a východní Evropu uchopitelný. Jistě, Německo má své renovační programy pod státní bankou KfW s ještě lepší pákou na soukromý kapitál a s ještě vyšším makroekonomickým dopadem. Ale přiznejme si, Německo je pro většinu východní Evropy něco jako sci-fi, kdežto u NZÚ funguje: „Když to dokázali Češi, můžeme to dokázat i my.“

Ze všech těchto důvodů je dnes NZÚ příkladem pro celou střední a východní Evropu. Snaží se jí napodobit na Slovensku, v Polsku, o něčem podobném se uvažuje v Rumunsku a dalších zemích. Takový program bychom měli spíše vystavovat na odiv, než jej osekávat.