Petr Daniš: Současné děti budou žít mnohem ekologičtěji než jejich prababičky. Zjistěte proč

Život letos narozené Marie způsobí až 4× méně emisí skleníkových plynů než život její matky, 7× méně než život její babičky a 9× méně než život její prababičky. Celoživotní Mariiny emise budou zhruba tak velké jako emise její prapraprapraprapraprababičky, která se narodila kolem roku 1810. Jak je tohle možné?

Marie a příběh emisí

Chtěl bych vám vyprávět příběh o zemi zvané Česko a emisích skleníkových plynů. Tento příběh se zakládá na skutečných datech – je to příběh o Marii, která se letos, v roce 2025, v Česku narodí. Nejdřív se ale pojďme podívat na její předky.

Mariina prababička se narodila v roce 1948 a za svůj 79 let dlouhý život v Česku bude mít celkové emise zhruba 1178 tun CO2e. Spočítal jsem to jednoduše – sečetl jsem průměrné emise přepočítané na osobu (per capita) za každý rok jejího života. Věk 79 let se pak uvádí jako průměrná délka života (naděje dožití) v Česku.

Mariina babička se narodila v roce 1970 a za svůj život průměrné Češky bude mít celkové emise cca 1011 tun CO2e. Pro snazší srovnání kalkuluji se stejnou délkou života všech členů Mariiny rodiny – 79 let. Je mi jasné, že se průměrná délka dožití v průběhu let drobně mění a že se liší u mužů a u žen, ale tento rozdíl neberu v úvahu.

Mariina maminka narozená v roce 1995 bude mít za svůj život celkové emise asi 525 tun CO2e. To už je o poznání méně – a to nejlepší teprve přijde.

Marie narozená letos, v roce 2025, bude mít za celý život emise asi jen 130 tun CO2e. To je 4× méně než její matka, 7× méně než její babička a 9× méně než její prababička. Celoživotní Mariiny emise budou zhruba tak velké jako emise její prapraprapraprapraprababičky, která se narodila kolem roku 1810.

Jak je tohle vůbec možné? Vždyť průměrné roční emise na osobu v Česku budou v roce 2025, kdy se Marie narodí, pořád vyšší než průměrné roční emise na osobu v Česku v roce 1948, kdy se narodila její prababička!

Je to proto, že Mariina prababička žila v období, kdy emise skleníkových plynů dostoupaly ke svému vrcholu a teprve potom začaly klesat. Naproti tomu Marie se narodí v době, kdy už emise setrvale klesají. A pokud Česko dostojí svým mezinárodním závazkům, budou se snižovat dále, až v roce 2050 klesnou v podstatě na nulu.

Emise Česka klesat budou – jde jen o to, jak rychle

Teď si možná říkáte, že celý příběh stojí na pochybném předpokladu, že Česko skutečně splní, co slíbilo, a dosáhne do roku 2050 klimatické neutrality. Tak jsem čísla uvedená výše skutečně počítal. Ale co když Česko svůj závazek nesplní a emise tak rychle klesat nebudou?

Představme si, že by se pokles emisí Česka náhle zastavil a ty by v dalších letech dále setrvávaly na současné úrovni. V takovém případě by se Mariiny celoživotní emise o hodně zvětšily – až na cca 790 tun CO2e. Ale odpovídajícím způsobem by narostly také emise její maminky, babičky a dokonce prababičky. Marie by tak měla pořád nižší emise než pět generací před ní – nižší než kdokoli, kdo se narodil po roce 1904.

Tento scénář úplného zastavení poklesu emisí v Česku je přitom krajně nepravděpodobný, skoro až nemožný. Těžko si představit, že by mohly české emise dále neklesat – uprostřed Evropy, ve které emise nadále klesat budou. Rozvoj čistých technologií a úsporných opatření už nejspíš nelze zastavit – světová ekonomika se tímto směrem vyvíjí a Česko nebude výjimkou.

Mnohem pravděpodobnější je scénář, že Česko sice nesplní své mezinárodní závazky a nedosáhne úplné klimatické neutrality do roku 2050, přesto ale budou české emise dále klesat podobným tempem, jako klesají posledních téměř 40 let. Klimatické neutrality bychom pak dosáhli později – až po roce 2050. Je zde také možnost, že klimatické neutrality nedosáhneme – i pak by ale byly emise Česka několikanásobně nižší než dnes.

Mariin příběh tak v žádném ze scénářů neztrácí svoji pointu. Život dnes narozených dětí způsobí výrazně méně emisí skleníkových plynů než život lidí v předchozích mnoha generacích. A to může být pro řadu lidí velkým překvapením.

Nemít děti jako vrchol ekologie?

Mnoho lidí v Česku má rádo přírodu a chce ji chránit. Uvědomují si, že lidská činnost ji poškozuje a z médií slýchají o ekosystémech, které jsou na pokraji kolapsu.

Řada z nich se pak zkratkovitě domnívá, že vliv naší civilizace na životní prostředí se neustále zhoršuje, náš negativní dopad na přírodu roste a že život v minulosti (včetně té nedávné) byl přirozenější, čistší a nepoznamenaný konzumem současné spotřební společnosti.

Odtud je už jen krůček k přesvědčení, že nejvíce anti-ekologický čin, kterého se může člověk dopustit, je mít děti. Pokud je totiž dopad lidí na životní prostředí především negativní, pak se každý nově narozený člověk stává jen dalším hřebíčkem do rakve naší planety.

Vždycky jsem byl z podobné rétoriky trochu nesvůj. Nemít děti se mi principiálně nezdálo jako nejlepší řešení ekologických problémů této civilizace – už jen proto, že bez dětí tato civilizace tak jako tak skončí.

Jenže výpočet emisní stopy nového dítěte vycházel přímo z vědeckých článků. Například Seth Wynes a Kimberley Nicholas se v roce 2017 dopočítali toho, že „mít o dítě méně“ je zdaleka nejefektivnější individuální opatření na snížení emisí skleníkových plynů – s 5× větším dopadem než 11 dalších doporučení domácí ekologie dohromady. Do emisní stopy spojené s dítětem započítávali nejenom emise za celý jeho budoucí život, ale i emise dalších několika generací, které po jeho životě budou následovat.

V době, kdy byl článek publikován, ale ani přední autoři společenskovědního výzkumu o řešeních změny klimatu nepracovali s vizí klimatické neutrality a razantním snižováním emisí do budoucna. Není tedy divu, že si to velká část veřejnosti nepřipustila doteď – a proto vidí budoucnost tak černě.

Naděje uprostřed hrozeb

V našem příběhu jsme spočítali emisní stopu celého Mariina života na zlomek toho, co udávali Seth a Nicholas. V rychle se dekarbonizujícím světě to tak skutečně vychází. Mariiny děti mohou mít dokonce nulové celoživotní emise – pokud se ukáže, že koncept klimatické neutrality je schůdný. A i kdyby schůdný nebyl, jejich emise budou s velkou pravděpodobností z dnešního pohledu zcela minimální. Mít děti tedy zdaleka není taková „špína“.

Je dobré začít rozlišovat důležité nuance. Ano, je pravda, že dopady lidstva na naši planetu se postupně sčítají a ekologické hrozby jsou čím dál akutnější. Ale je také pravda, že v mnoha oblastech už zatěžujeme naše životní prostředí méně, než tomu bylo před pár desetiletími.

Také koncentrace skleníkových plynů v atmosféře stále roste. Ale emise těchto plynů se v mnoha vyspělých ekonomikách už řadu let snižují – a to se děje i v Česku. Tento obrat se odehraje i v dalších zemích, počínaje Čínou, už do roku 2030. Problém změny klimatu je stále naléhavější, zároveň jsme ale v mnoha zemích už vykročili k nápravě.

Nejsme nejšpinavější ze všech generací. Máme vize, máme závazky, máme konkrétní nástroje, jak problém řešit. Tato bitva ale zdaleka není dobojovaná a čeká nás spousta práce, jak svým závazkům dostát. Čím rychleji to dokážeme, tím udržitelnější budou životy našich dětí v porovnání s těmi, které jsme žili my sami.

Téma tohoto článku autor zpracoval také ve formě videa.

---

reklama

---