Dr. Ing. Jan Pivec: Proč nesouhlasím s lesníkem Půlpánem

I mě mrzí, že výsledkem lesnického hospodaření je podle mého názoru jakási "osteoporóza" kostry územního systému ekologické stability krajiny, jehož je les podstatnou součástí. Třeba ne všude, ale svoji domněnku odvozuji z vlastních pozorování, mimo jiné i na Šumavě. Nejsem první ani jediný, kdo pochybuje nad současnou lesnickou praxí, celkem v kostce popsanou např. v příspěvku "Proč nesouhlasím s blokádou" lesníka Půlpána ze dne 12. 10. 1999. To je ovšem skutečně věc odborné diskuse, v pravém smyslu toho slova a netvrdím (na rozdíl od výše jmenovaného) nic z toho, co on tak vehementně vyvrací. Mimochodem, v zmíněném článku uvedené velmi hezké snímky z naší i německé strany ukazují smutnou realitu odezvy zdejšího lesního ekosystému na řadu momentálně spolupůsobících vnitřních i vnějších podmínek. Tyto skutečnosti jsou dávno známy a popsány v tzv. evoluční teorii, bohužel zejména v cizí literatuře a tudíž málo dostupné veřejnosti, ať už ji nazveme laickou či často i odbornou (bohužel a nejen z jazykových důvodů). Z vnějších vlivů jsou to zejména abiotické faktory prostředí, představované teplotami, prouděním vzduchu, srážkami apod., které ovlivňují vývoj ekosystému z vnějšku. Z vnitřních je to tzv. fitness, volně přeloženo vitalita jedinců, stanovující vitalitu celku. I zde se v rámci stále sílící potřeby přírodě blízkého hospodaření v lese (což je mimo jiné i důkaz uvědomění si samotných lesníků nutnosti hledání cesty ze začarovaného kruhu nahodilých těžeb) podařilo objevit nové možnosti útlumu vlivu zrovna tolik diskutovaného lýkožrouta pomocí tzv. fungistatik. Zatím jinak nadějná metoda naráží na aplikační nedostatky narušení symbiotické vazby mezi houbovým a hmyzím patogenem. Možná už tyto nové možnosti nepomohou v plošném měřítku, ale rozhodně ze strany odborné veřejnosti vůle hledat a nalézat řešení nejen tohoto problému nechybí.

Z vnitřních a současně vnějších vlivů samozřejmě nelze vyčlenit velmi podstatnou samotnou tzv. hospodářskou aktivitu člověka, včetně lesníků. Bylo by pošetilé se z odpovědnosti za důsledky tohoto vlivu vyčleňovat. Otázkou zůstává míra tohoto vlivu a způsob jeho minimalizace. A tady nadále aplikovaná a zákonem předepsaná, tudíž ctěná metoda jedině účinného tlumení lýkožrouta kácením napadených jedinců, zůstává velkou, v praxi nepříliš ochotně diskutovanou neznámou.

Zdá se mi zjevné, že - když už kdosi přirovnal těžbu lýkožroutem napadených porostů k sanitce, přivážející první pomoc - nelze přece otvírat oslabeného pacienta po celém těle jen proto, že kolem stojící operující mění názory na způsob léčby a někteří dokonce pochybují, zda-li se vůbec o pacienta jedná. To je ovšem zcela o něčem jiném, než co popisují lesníci, jako je Půlpán a s ním i vedení NPŠ, ať už z jakýchkoliv důvodů. Ale stále je to o "hašení požáru", tedy pomoci oslabeným monokulturám v jejich uměle člověkem vytvořené nepříznivé situaci. Ovšem ne pilou, která by snad pomohla při hašení skutečného lesního požáru. Za daných podmínek, jaké panují na Šumavě, v případě lýkožrouta se zdá mít kácení spíše stimulační efekt dalších poškození porostů na mnohých plochách, kde bylo použito jako metoda. Navíc s potenciálním zdrojem nákazy z německé, neasanované strany. Navíc na státem chráněném, podle státních zástupců nejcennějším území existujících, pokud možno za daných podmínek přirozených, ekosystémů (byť již dlouho více či méně pod vlivem lidské aktivity). Podle mého názoru a z principu věci samotné, totiž principu ochrany přírody před lidskou činností, je kácení národního parku, alespoň tak, jak jsem jej viděl na Trojmezné, nepřípustné.

Dovolte poznámku na závěr: toho, že o daném problému diskutujeme, bychom si měli cenit. Názory v diskusi bývají pestré, ale málokdo soudný bude tvrdit, že vnáší světlo, jako ve svém příspěvku tvrdí výše již zmíněný lesník. To je totiž ta pravá manipulace s veřejností a demagogie, když opomeneme to ostatní, co by to ještě mohlo být. Alespoň podle mého názoru.

---

reklama

---