Radomír Dohnal: Bioplasty nejsou bio. Možná jsou horší, než ty konvenční
Termín bioplast totiž neoznačuje výrobek přírodní či snad dokonce ekologický. Jeho název se vztahuje jen k faktu, že při jeho výrobě byla v menší či větší míře využita biochemicky upravená přírodní složka. Receptem na řešení globální ekologické krize s plastovými odpady tedy skutečně nejspíš není. A to, že se nám v mozku při zaslechnutí „bio“ ve slově bioplast rozsvítí v mozku zelená, je chyba. Bioplasty se vyrábí z přírodních materiálů, polymerů na neropné bázi. Surovinou pro jejich výrobu může být řada rostlinných (ale i živočišných) produktů, přičemž kukuřičný škrob nebo řepný cukr se dnes považují za nejrozšířenější. Proč? Při výrobě bioplastů potřebujete hlavně o vydatný zdroj sacharidů.
Na polích místo bavlny teď rostou bodláky…
Od řepy či kukuřice rostoucí na poli k sáčku nebo propisce vyrobené z bioplastů je ale třeba urazit dlouhou cestu biochemické úpravy, která má velmi nepřírodní a intenzivně průmyslovou podobu. Jak na to? Vezměte spoustu kukuřičných zrn, rozemelte je na prach a extrahujte z jejich škrobu dextrózu. Sacharid. Ten pak přeneste do fermentačních kádí a postarejte se o to, aby se změnil na kyselinu mléčnou (nebo glykoly či etylen, jak se vám to zrovna hodí). Chemickou cestou pak přeměňte kyselinu mléčnou na laktid. A to už máte k dispozici jakýsi základní kámen pro výstavbu polymerů, například pro molekuly s dlouhým řetězcem kyseliny polylaktidové (PLA). Máme vyhráno? A to je právě to. Nemáme.
Víc než pětina bohatě stačí
Bioplast sice není přímo odvozen z ropných látek, ale má téměř totožné vlastnosti, jako plastická hmota vyrobená ze syntetických nebo polosyntetických polymerních materiálů. Včetně odolnosti a velmi dlouhé životnosti. A škodlivosti vůči životnímu prostředí. Jeho významným kladem je, že pro svou výrobu nečerpá ze zdrojů fosilních paliv a také to, že jeho výroba obvykle produkuje (o 40-70 %) méně skleníkových plynů, než u klasických plastů. Neplatí to ale vždy. Je totiž otázkou, kolik procent vzniklé biosložky vlastně ve svém bioplastovém obalu na konci naleznete.
V ruce totiž můžete držet plast pyšnící se předponou „bio“, který obsahuje jen 30 % PLA nebo ještě méně. V zásadě stačí jen pětinový podíl bioplastů v celkovém objemu, aby se výsledný produkt mohl jmenovat bioplast. A zbytek? Ten mohou tvořit konvenční polymery, odvozené z fosilních paliv, pryskyřic a syntetických aditiv. Takže je to trocha zeleného v kádi ropy. A pak je výsledek samozřejmě stejně obtížně rozložitelný, jako ten obyčejný a všemi dnes tolik zatracovaný plast z ropy. Jsou tedy – někde a nějak - bioplasty šetrnější k životnímu prostředí?
Za kilo bioplastu půl kila ropy
Vzhledem k tomu, že bioplastů je dosud známo více než 300 druhů a jejich aplikace a zastoupení v produktech nabývá nejrůznějších podob, je situace slušně řečeno nejasná. Bioplastem je nazýván prakticky jakýkoliv polymer odvozený z biomasy. Jeho nezávadnost je zapotřebí vážit na velmi jemných vahách. Nevznikají jen tak. Plantáže plodin potřebných pro jejich výrobu spotřebovávají vodu, energii, vedou k odlesňování půdy a její degradaci. Jsou tu pesticidy a hnojiva, i spotřeba pohonných hmot zemědělských strojů.
Z takových kukuřičných lánů uniká do ovzduší velké množství oxidů dusíku (například oxid dusný), který nadělá v atmosféře 310x větší paseku, než oxid uhličitý. A samozřejmě, provoz biochemických rafinérií, ve kterých je škrob upravován do podoby bioplastů také něco stojí. V konečném důsledku tak jeden kilogram čistého škrobového bioplastu vyjde na 500 gramů ropy a jeho syntéza spotřebuje 80 % energie (která by byla třeba na výrobu konvenčního plastu PET). Bioplasty jsou možná fajn, protože k jejich produkci se využívají obnovitelné zdroje, ale úplně čisté tedy rozhodně nejsou.
Rozklad, který nenastane
Asi nejpodstatnější je ale to, co se s bioplasty vlastně stane na konci jejich životního cyklu, poté až doslouží svému účelu. Většinou totiž vůbec nic. Je to vlastně naše chyba, že si bioplasty (snad kvůli předponě „bio“) tolik idealizujeme. Bioplast totiž z principu své existence nemusí být biodegradabilní (biologicky rozložitelný) nebo rovnou kompostovatelný. To jsou jen další popisné vlastnosti, které plast odvozený z biomasy může mít, ale také nemusí. Záleží na výrobci; na tom, z čeho a jak je vlastně vyrobil. A také, jestli nám to férově prozradí.
Tam někde za duhou
Jistě, biologicky rozložitelný bioplast existuje, ale ke svému úspěšnému biologickému rozkladu většinou potřebuje velmi specifické podmínky prostředí. Které mu doma nabídnout nedokážeme. Například? Přiměřená vlhkost, teplota okolo 60 stupňů Celsia, dostatečně okysličené prostředí a pravidelné prohrabování, příhodné rozkladné bakterie. To vše je možné ve specializovaném průmyslovém recyklačním zařízení, ale ne v kompostu na vaší zahradě. I za dodržení těchto podmínek pak jejich rozklad, respektive snížení objemu o 90 %, trvá celá léta. A aby to bylo ještě veselejší, v průběhu svého rozkladu pak některé biodegradabilní bioplasty uvolňují do atmosféry metan a do podloží nejrůznější závadné látky. Bioplast nás nevytrhne
Pokud se biologicky rozložitelné bioplasty nedostanou do kontrolovaného prostředí recyklačního zařízení, ale povlávají si volně vzduchem, jejich rozklad jen tak nenastane. Optimální podmínky rozkladu bioplastů totiž ve volné krajině prakticky nejsou k nalezení. Ve vodě, v jezerech či mořích, se také nerozkládají. Stejně jako konvenční plasty. Tím tedy rozdílů mezi plasty, které pochází z ropných látek, a těmi biologického původu, povážlivě ubývá. Pokud bude mořská želva nebo vorvaň umírat na sepsi žaludku přeplněného bioplasty, nebude se mu hynout o nic příjemněji.
Řešení? Ne, jen další odpad
Bioplastové odpady navíc musejí být zpracovávány odděleně od konvenčních plastů, tedy být pečlivě vytřízeny už v místě svého vzniku. Pro zpracovatele není zrovna snadné rozeznat, kolik z nadrcených plastů v rozkládající se hoře je ve skutečnosti PET (a tudíž se dřív než za 500 let nerozloží). To, že je nějaký plast biologicky rozložitelný (biodegradabilní) tedy ve skutečnosti vůbec neznamená, že po pár měsících zmizí sám od sebe. Dokonce i kompostovatelný bioplast může být těžké rozložit v obyčejném domácím kompostu.
A zákazníci by si měli uvědomit, že jen „bio“ v názvu plastu z něj čistější a k životnímu prostředí šetrnější produkt nedělá.
reklama
Dále čtěte |
Ve Španělsku mají za takzvaný greenwashing hrozit pokuty až sto tisíc eur
Co znamená, když se řekne „uhlíkově neutrální“, „climate friendly“ nebo „bio“? A víte, co je greenwashing?
NYT: Jakou stopu za sebou nechávají ekologické věci, třeba termohrnky?
Další články autora |
Čerstvě vylíhlí kohoutci už nemusí končit v rychloběžném mlýnku. Pohlaví kuřete lze poznat před vylíhnutím
Neolitická kultura na Ukrajině byla po staletí soběstačnou komunitou. Klíčem k její udržitelnosti byl hnůj
Z jaderného bunkru v Polsku byl do světa vypuštěn milion kanibalských mravencůOnline diskuse
Všechny komentáře (7)
Jiří Svoboda
30.7.2018 12:31Bohuzel mi stale vychazi jako nejspravnejsi reseni komunalni odpad nijak zasadne netridit a energeticky ho vyuzit ve spalovne. Samozrejme je zadouci recyklovat sklo ci papir a davat je do sberneho dvora, to by mela byt elementarni obcanska slusnost. Ale blbnout s tridenim odpadu jako v Nemecku (odtud prave pisu) to se mi zda velmi nerozumne, hlavne pokud je zjevme, ze vytrideny odpad skonci stejne na skladce.
Jen B.
31.7.2018 21:57 Reaguje na Jiří SvobodaVladimír Hošek
1.8.2018 07:52 Reaguje na Jen B.Jiří Svoboda
3.8.2018 14:15 Reaguje na Jen B.A nove obaly vyrabet z bioplastu.
Jan Škrdla
1.8.2018 22:11 Reaguje na Jiří SvobodaI kdyby se odpad spaloval, bylo by vhodné z něj vytřídit biologicky rozložitelnou část (tu je vhodnější kvůli vysokému obsahu vody kompostovat, popř. bioplynovat). Pokud se biologicky rozložitelný odpad dostane na skládku, tak je problém s tím, že se rozkládá rychleji než ostatní složky odpadu, a navíc se z něj uvolňuje metan (skleníkový plyn).
Kromě skla je vhodné vytřídit další nehořlavé složky, jako jsou kovy nebo stavební odpad.
Pak je tady elektroodpad nebo nebezpečný odpad, který by se měl řešit zvlášť (tyto složky by se ze zákona na skládku ani do spalovny komunálního odpadu dostat neměly).
Jiří Svoboda
3.8.2018 14:23 Reaguje na Jan Škrdladalsim vytridenim jak navrhujete samozrejme souhlasim. To jsou vsak polozky, ktere se neprodukuji kazdy den a tudiz jejich vytrideni systematicky "neobtezuje".
Martin Jasan
1.8.2018 10:28a) Nikde není psáno, že by se klasické plasty neměly třídit a recyklovat. (@JS.)
b) To, že "proces B" - výroba a spotřeba bioplastů, není environmentálně tak výhodná jak by se na první pohled zdálo, neznamená, že "proces A" - výroba a spotřeba klasických plastů, je v pořádku. Naopak, u procesu A víme, že je environmentálně špatný. (@VH. snaha o záchranu ochranu životního prostředí není "zeleným šílenstvím", je to projev empatie vůči živé i neživé přírodě. Bohužel to není tak lehké, jako jít si udělat nedělní nákup.)
- Ne vše co je označeno jako bioplast, je bioplast ze 100% (jeho env.vl. jsou horší díky tomu, že to je směs s ropným polymerem);
- Problematika bioplastů je složitá
jednak proto, že existuje více druhů a v závislosti na tom mají různé environmentální dopady;
jednak proto, že i dopady jsou různé (spotřeba vody, energie, surovin, produkce skleníkových plynů) a záleží, který zvolíme za rozhodující;
- zajímavá informace je, že bioplast nerovná se biodegradabilní ani kompostovatelný plast.
Závěrem, víme že současný stav výroby a spotřeby klasických plastů je špatný a bohužel řešení pomocí náhražky z biomaterálů ZATÍM rozhodně není ideální. Tedy stále je nejlepší a jediné řešení spotřebu výrobků (vč. plastů) omezit.
