Tomáš Pilík: Vláda se vydala na cestu, vedoucí ke znárodnění práv vlastníků lesních a zemědělských pozemků

V rámci připravované novely zákona o myslivosti podnikla vláda pětikoalice legislativní kroky ke znárodnění práv vlastníků lesních a zemědělských pozemků týkajících se výkonu práva myslivosti.

Současný zákon je na straně vlastníků

Současně účinný zákon o myslivosti je nastaven tak, že výkon práva myslivosti náleží vlastníkům pozemků, kteří se sdružují do tzv. honebních společenstev. Honební společenstva jsou držiteli honiteb, což jsou území, na kterých lze vykonávat právo myslivosti. Rozhodování vlastníků pozemků v rámci honebních společenstev probíhá při hlasování na valné hromadě, kde se počet hlasů jednoho vlastníka odvíjí od výměry vlastněných pozemků (každý započatý hektar = 1 hlas). Dle základních demokratických principů je zřejmé, že o chodu honitby s výměrou např. 1000 hektarů nemůže sám o sobě rozhodovat vlastník, který v ní vlastní pouhých 30 hektarů pozemků. Rozhodování je tak založeno na vzájemné dohodě, a především vůli většiny vlastníků.

Novela zákona o myslivosti odebírá právo vlastníkům pozemků a nově je přiznává subjektům zemědělsky hospodařícím na honebních pozemcích

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o největší možný stupeň demokracie, avšak Ministerstvo zemědělství pod vedením ministra Marka Výborného spolu s radikálně smýšlejícími frakcemi navázanými na určité, byť nepočetné, lobbistické skupiny z řad moderních zemědělců, radikálních lesníků a nestátních ochranářských organizací tohoto názoru nejsou. Do návrhu novely zákona o myslivosti se tak dostal institut jako vystřižený z Hradeckého programu Komunistické strany Československa z roku 1947. Konkrétně jde o to, že vládou schválený návrh novely zákona odebírá právo myslivosti vlastníkům pozemků a nově jej přiznává subjektům, které na pozemcích zemědělsky hospodaří!

V praxi by vše mělo vypadat tak, že pokud vlastníci zemědělských pozemků tyto pronajmou za účelem zemědělské výroby subjektu, který v rámci svého podnikání z pozemků čerpá dotace a generuje zisk, jsou navíc prostřednictvím honebního společenstva povinni tomuto zemědělsky hospodařícímu subjektu vydat i povolenku k lovu zvěře. Konkrétně se jedná o jednu povolenku na každých 30 hektarů pozemků.

Posílení práv vlastníků je pouhá fráze

Celá tato věc je o to více šokující, že Ministerstvo zemědělství podobná opatření deklaruje jako „posílení práv vlastníků pozemků“. Sám ministr zemědělství Marek Výborný se na toto téma vyhýbá odborným debatám a v případě, že k nějaké dojde, veškerá odborná argumentace se smršťuje na pouhé fráze o programovém prohlášení vlády, se kterým jsou však navrhovaná opatření v přímém rozporu, případně jsou nekoncepční řešení omlouvána jako politická rozhodnutí.

Velké naděje ohledně vyjasnění silně nekoncepčních ustanovení, které návrh novely zákona o myslivosti obsahuje, byly vkládány do besedy, která měla proběhnout 23. května v Lysé nad Labem. Skutečnost však byla taková, že ministr zemědělství, novelu zákona o myslivosti představil nic nevysvětlujícími politickými frázemi a v okamžiku, kdy mělo dojít na dotazy z pléna týkající se praktického provádění myslivosti podle navrhovaného předpisu, pan ministr se omluvil a beseda byla ukončena, aniž by začala.

Posledním ze střípků do mozaiky arogance moci je skutečnost, že Legislativní rada vlády nedoporučila projednání novely zákona o myslivosti v předloženém znění z důvodu velkého množství nevypořádaných připomínek (přesto, že ministr Marek Výborný stále dokola tvrdí, že na novele je shoda zúčastněných stran), což bylo obejito sice zákonným, ale nestandardním rozhodnutím předsedy Legislativní rady vlády, a sice že Legislativní rada vlády se tímto návrhem již dále nebude zabývat a nepřipomínkovaný návrh bude posunut přímo do procesu schválení.

Paradoxy posílení práv vlastníků – rozhodování úředníků a sankce za nedostatečné vybíjení zvěře

Dalším příkladem „posílení práv“ vlastníků pozemků z dílny ministerstva zemědělství je např. odebrání rozhodovacího práva o počtu zvěře vlastníkům pozemků na vlastních pozemcích. Nově bude tato pravomoc svěřena státním úředníkům, kteří mají vlastníkům pozemků od stolů kanceláří (sami úředníci k tomu deklarovali, že není v jejich silách zjistit skutečný stav ve všech honitbách) stanovovat, jaký počet zvěře je pro jejich pozemky nejlepší a v případě, že jej nedodrží, budou vlastníci, případně uživatelé honiteb zvolení vlastníky, státem sankcionováni. Kvůli tomuto se mezi zasvěcenými novému mysliveckému zákonu ne nadarmo říká „vybíjecí zákon“.

Někteří radikálně smýšlející lesníci se netají tím, že by rádi dosáhli stavu, kdy v krajině na plochu 100 ha bude žít 1 kus srnčí zvěře. V kombinaci se snížením minimální výměry honitby na 250 ha tak stojíme na prahu absolutní genocidy volně žijící zvěře. Na tomto příkladu absurdita návrhu zákona přímo bije do očí - 2 kusy srnčí zvěře na honitbu!

Chystá se likvidace zvěře

Zvěř v českých honitbách si díky zavedenému managementu a své kvalitě vydobyla světový věhlas, přežila dvě světové války, dva totalitní režimy a nyní se za podivných okolností, pod zástěrkou demokracie a za potlesku nepočetných skupin sledujících pouze své ekonomické zájmy, chystá její likvidace ve jménu záchrany „úrody“ technických plodin a mnohde opět po starém vzoru smrkových monokultur! Zvěř, která nezpůsobila kůrovcovou kalamitu, ani není odpovědná za stav dnešní zemědělské krajiny, má být nyní obětována ve jménu minimalizace nákladů k řešení problémů, za které mohou lidé.

Kam ministerstvo zemědělství posouvá myslivost?

Z Ministerstva zemědělství neustále zaznívají hlasy, že myslivost je potřeba posunout do 21. století. Na tom se jistě všechny zúčastněné strany shodnou, méně však už na tom, zda tím správným prostředkem k onomu posunutí jsou nástroje z přelomu 40. a 50. let minulého století.

Samo ministerstvo v posunutí myslivosti do 21. století zásadně selhává v tom ohledu, že laické veřejnosti není schopno vysvětlit význam myslivosti pro stát a naši krajinu. V první řadě jde o to, že myslivost je službou vykonávanou ve prospěch státu na náklady uživatelů honiteb. Zde stát využívá dobrovolnosti části občanů ochotných nést na vlastní náklady odpovědnost za jeho zájmy. Vydělávání na prodeji zvěřiny je naprostý přelud. Výkupní ceny zvěřiny ve výkupnách jsou na úrovni, že nepokryjí ani náklady spojené se samotným lovem a přímý prodej zvěřiny fyzickým osobám v podstatě neexistuje kvůli omezení legálně prodat pouze celý kus zvěře. Kdo z lidí bydlících v městském bytu si tak může pro svou spotřebu koupit celého divočáka nebo jelena?

V řadě druhé je zásadním problémem skutečnost, že jedna část laické veřejnosti má za to, že myslivci jsou krvelační bouchalové, kteří zastřelí vše, co se v lese pohne a ta druhá část si naopak myslí, že myslivci zvěř nedostatečně loví a proto je přemnožená. Co z toho si vybrat? Dále je mezi veřejností silně zakořeněno, že „příroda si pomůže sama“, což je pravdou, nutno ale dodat, že na drtivé většině území ČR se nejedná o přírodu, ale o intenzivně využívanou kulturní krajinu, kde přírodní mechanizmy silně narušené lidskou činností zkrátka nefungují.

Konečně v řadě třetí je zde fakt, že současný zákon o myslivosti obsahuje mechanizmy ve prospěch vlastníků pozemků a zemědělsky a lesnicky hospodařících subjektů ke snížení počtů zvěře v případě, že tato páchá škody na zemědělských a lesních kulturách. O těchto mechanizmech však panuje nízké povědomí a možná i nechuť cokoliv řešit v prostředí, kde je právo obecně špatně vymahatelné na úrovni celého právního systému ČR. Toto však nevyřeší sebelépe napsaný zákon, ani vyhubení zvěře.

Nakonec je nutno opět připomenout, že myslivost není pouhým lovem, ale že se s ní pojí mnoho povinností, jako např. povinné myslivecké vzdělání (lovecký lístek, myslivecký hospodář, myslivecká stráž), držení a používání psů se splněnými náležitými zkouškami lovecké upotřebitelnosti, péče o zvěř v době nouze a tím snižování škod nejen na lesních kulturách, ochrana mláďat zvěře při sklizni zemědělských plodin, zlepšování poměrů v krajině zničené průmyslovým zemědělstvím, povinnost sanace zvěře usmrcené na silnicích nebo vlivem necitlivého používání chemických prostředků v zemědělství, atd.

Myslivci chtějí komplexní změnu zákona

Zákon o myslivosti je bezesporu nutné revidovat a vylepšit zejména ve věcech evidence ulovené zvěře a zavedení digitalizace myslivosti. Tento proces by však neměl sloužit jako příležitost k zavádění nekoncepčních opatření, která jsou výhodná pro několik málo konkrétních osob. Zřejmě je jen naivním přáním chtít po vládě, která před volbami hlásala sliby o zásadním zlepšení politické kultury v ČR, změnu zákona o myslivosti po odborné debatě. Prozatím je změna zákona prováděna pod nátlakem subjektů sledujících jen své zájmy a po obcházení demokratických postupů, čehož už jsme se v podání současně vládnoucích stran a v případě zákona o myslivosti stali svědky po druhé v krátké historii.

---

reklama

---