https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/zeme-na-prodej
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Radek Batelka: Země na prodej

24.2.2002
V Lidových novinách vyšel v sobotu 9. února nejapný článek s názvem "Přírodu ochrání trh". Nestál by za tolik slov, kdyby jeho autorem nebyl člověk, který má hájit zájmy veřejnosti v zastupitelském sboru - předseda Poslanecké sněmovny a ODS Václav Klaus. Ona nejapnost tkví v autorově předpokladu, že čtenáři jsou duševně retardovaní jedinci bez paměti. Jinak si totiž není možné vysvětlit, proč se Václav Klaus uchýlil k takové míře demagogie a lži. Jelikož však zmíněný článek není k danému tématu výjimkou, stojí za to trochu si ho rozebrat.
 
Klausův text má dvě výrazné roviny, které spolu souvisí: rovinu věcnou, v jejímž rámci se snaží odvolávat na "vědecké" důkazy svých tvrzení a rovinu politicko-ideologickou, v níž na jedné straně definuje společenského nepřítele (ekologistu), na druhé straně pak prezentuje novodobý předvoj lidského pokroku (ekonoma). Podívejme se na jeho argumentaci blíže.

Komu patří ekologie aneb MY a ONI

Hned v úvodu se Václav Klaus rozhořčuje nad tím, že pojmy jako "ekologická rovnováha" a "udržitelný růst" si přivlastnili "levicoví ideologové, aby s jejich pomocí bojovali proti lidské svobodě, proti svobodnému trhu, proti ekonomickému růstu a konec konců proti jakékoli cestě vpřed". Je podle něj sice "naší osudovou chybou, že jsme jim to umožnili", ale teď už to víme, a musíme tu chybu napravit, neboť zmíněné pojmy "patří nám všem". A co více, je potřeba jim dát "nový význam a novou definici".

Povšimněme si, jak zde autor personifikuje. Zdánlivě přesně identifikuje negativní stranu sporu - ekologisty - a přisoudí jim tolik zlých úmyslů, že čerta není možno vylíčit jako větší bestii. Na druhou, pozitivní stranu však nestaví žádnou konkrétní identitu (např. svou osobu), ale pouze neurčitý a abstraktní dav za použití slova MY. Dále pak prezentuje svoje vysoce abstraktní myšlenky, jako by byly "nás všech". Podobné zobecnění je značně problematické, pokud jdou témata nad rámec základních životních potřeb, které skutečně nelze popřít. Klaus zde však mluví o politických idejích, pohybuje se ve sféře protichůdných dílčích zájmů a zde již je jeho MY příliš nadneseně široké. Toto není nepodstatný fakt, neboť jde o manipulativní konstrukci, která do podvědomí čtenáře sugeruje určité klišé, které má ovlivnit jak výklad zbývajícího textu, tak i čtenářovu vnitřní orientaci v systému dobra a zla.

Bez jasného nepřítele je těžké získat podporu, to ví každý, kdo o podporu usiluje. Podpora amerického prezidenta Bushe se téměř zdvojnásobila po teroristických útocích z 11. září. Kde není nepřítel jasný, je ho potřeba vyrobit a obtížit vlastními hříchy. Pro nacisty to byli v první řadě Židé, kteří prý byli zodpovědní za hospodářskou recesi a úpadek. Pro komunisty zase západní kapitalisté, kteří usilovali o náš vnitřní rozvrat. Bylo to MY versus Židé (kteří při nejlepší vůli nemohli sami o sobě podkopat německou prosperitu), bylo to MY versus kapitalisté (přičemž sovětský model se rozpadal především vlastní vahou). MY versus NĚKDO je osvědčená formule pro nacionalistické, třídní a jiné psychotizování davu. Umožňuje to každému, aby se navzdory svým dřívějším "hříchům" poslušně zařadil do davu, který je silný a patří mu konečné vítězství a aby věděl, kterým směrem má plivat.

Důležitým atributem zástupného nepřítele je jeho obecnost a značná definiční volnost, aby bylo možné do této skupiny podle potřeby přihazovat nepohodlné odpůrce. Termín "ekologista" je v tomto ohledu ideální, již nyní se pod ním skrývá neuvěřitelně pestrá skupina názorů, přístupů a profesí.

Je zarážející, s jakou jistotou Václav Klaus formuluje cíle ekologistů. V ekologickém (resp. environmentálním) hnutí existuje celá řada směrů, zdá se však, že všichni bez rozdílu napsali Václavu Klausovi osobní dopis, ve kterém se přiznávají, že "chtějí bojovat proti lidské svobodě a jakékoliv cestě vpřed vůbec". Je příznačné, že toto své tvrzení nikdy nepodložil důkazem.

Svoboda a pokrok jsou dalšími Klausovými oblíbenými termíny. Čirou náhodou jsou i ony velmi vděčným nástrojem manipulace. Jde totiž o termíny s natolik složitým a abstraktním obsahem, že se na nich málokdo shodne. Jsme často schopni posuzovat konkrétní situace z hlediska výhodnosti, ale o svobodě a pokroku je většina z nás schopna říci pouze tolik, že jsou dobré. A to jsou ty nejlepší atributy pro pružné a všeobjímající politické heslo. Svobodu a pokrok si přeje každý, ale nikdo neví, co ještě je a co už není svoboda, co ještě je a co už není pokrok. To je ideální moment, aby se na scéně zjevil vykladač, který autoritativně posoudí každou jednotlivou situaci a závazně ji klasifikuje. Chtít stavět tuhle silnici je svobodné a pokrokové. Nechtít stavět tuhle silnici je omezování svobody a brždění pokroku. Dav tleská a následuje.

Rovněž bez zajímavosti není Klausova snaha "odprivatizovat" zmíněné pojmy, které jsou prý nyní ve výhradním vlastnictví ekologistů. Jenže slovo je slovo a používat ho může každý, kdo má odvahu a chuť. Václav Klaus tuto chuť dříve neměl, přitahovala ho jiná slova: ekonomický růst, ekonomický liberalismus, svoboda podnikání atd. Ve chvíli, kdy zjišťuje, že mu ujel vlak, neboť ekologická témata se definitivně ukázala jako naléhavá a tudíž politicky atraktivní, dohání co může. Jelikož však politik musí vždy všechno vědět a nikdy neudělal chybu, potřebuje naskočit elegantně. Způsob, jak elegantně naskočit do rozjetých slov, je změnit jejich obsah a tvrdit, že "toto jsem už dávno říkal". Pokud by totiž Václav Klaus chtěl zavést do diskuse nové obsahy, zavede pro ně i nová slova a nebude se snažit působit chaos tím, že bude znárodňovat a měnit obsahy slov již zavedených. Potíž je však v tom, že veřejnost nyní začíná zajímat pojem "ekologická rovnováha" právě kvůli jeho obsahu, a tak by se Klausovy nové pojmy mohly setkat s nezájmem.

Je ekologie nalevo či napravo?

Václav Klaus dlouhodobě mluví o libovolných přírodně-ochranářských aktivitách jako o levicově ideologických. I to je výrazné matení pojmů, neboť mluvíme-li o levici například v souvislosti s vládní ČSSD, je otázkou, proč nepanuje mezi vládou a ekologickými aktivisty žádná výrazná shoda. Faktem totiž je, že ČSSD podniká kroky, které jsou z hlediska přírodního prostředí stejně ničivé, jako kroky navrhované pravicí. Jsou to právě ministři vládní strany, kteří vidí v ekolozích své nepřítele a snaží se je (spolu s celou veřejností) vytlačit z rozhodovacích procesů (viz. atomový zákon či návrh zákona správního nebo shromažďovacího). Špičky ČSSD často paušálně mluví o ekolozích jako o profesionálních demonstrantech, potížistech a výtržnících.

Ministerstvo životního prostředí je jednoznačně nejslabším resortem vlády ČSSD. Naproti tomu Ministerstvo obchodu a průmyslu má v čele se svým komunisticko-budovatelským ministrem Grégrem neotřesitelnou pozici, podobně jako ministerstva dopravy a zemědělství. Chce-li proměnit levicová vláda zemi v průmyslovou zónu, vyasfaltovanou dálnici a občasný remízek pro potěšení mysliveckých vášní a neváhá-li kvůli tomu usilovat o vyvlastňování ve "veřejném zájmu", má smysl mluvit o ekologii jako o levicovém tématu ?

Nálepky levice a pravice vznikly v době francouzského porevolučního Konventu, jejich obsah se různě měnil a nafukoval a dnes je velmi nepřehledný a různorodý. Z pohledu ochrany přírody již není možné říct, že ekologie je tématem levice či pravice. Je to téma všech (teoreticky) a zároveň nikoho (prakticky). Snaha vnášet do tohoto problému rigidní politickou ideologizaci signalizuje spíše snahu zamaskovat skutečné problémy a vytvořit si jednotného nepřítele. Prospívá to politikaření, ne však řešení problémů. V důsledku komunistické zkušenosti je "levičák" ještě více mobilizujícím pojmem než "ekologista". Z hlediska politikaření je tedy nejefektivnější mluvit o "levičáckém ekologistovi". Právě to činí Václav Klaus.

WTC nebylo zničeno, ale přetvořeno

Následně se Václav Klaus pouští do vysvětlení svého pohledu na vztah člověka a přírody, který shrnuje heslem "přetváření není ničení". Naprosto správně zde argumentuje, že při procesech v přírodě (do nichž lze zahrnout i působení lidských civilizací, i když jde jen o zlomek historie Země) jde v podstatě o přetváření jedné ekologické rovnováhy v jinou. S tím souvisí i mizení některých druhů a výskyt druhů nových. Již zde je však vidět, že chceme-li zůstat v rovině autorova slovíčkaření, musíme jeho výrok opravit: "přetváření není ničení, ale ničení a tvoření zároveň". V porovnání s tímto pohledem je původní polopravda v podstatě lží, neboť v procesu přetváření zamlčuje onen faktor ničení. Není to nepodstatné, neboť pokud si v procesu "přetváření" zničíme něco, na čem existenčně závisíme, následné tvoření se konat nebude.

Václav Klaus míří na to, že přetváření přírody je vlastním přírodním procesem, který se odehrával i v dřívějších dobách a dokonce i v časech před člověkem a z toho dovozuje, že nejde o jev špatný, který by bylo potřeba jakkoli přehnaně korigovat. To je na politika slušná dávka fatalismu. Politika totiž není jen o tom, co je a nezadržitelně bude, ale také a především o tom, co chceme, aby bylo - co je pro nás žádoucí. Některým lidem totiž nemusí stačit, že bude existovat nová rovnováha, ale budou navíc chtít "být u toho", budou se toho chtít dožít. Budou chtít, aby ta ničící fáze přetváření nezničila je samotné a věci jim cenné.

Na první pohled se tedy může zdát, že Václav Klaus odhodil politické ambice, postavil se před veřejnost a na rovinu říká: "Co se má stát se stane. Když zmizíme z této planety, bude to jen kosmické kýchnutí, z holistického hlediska to nebude tragédie." Jenže veřejnost od svých politiků čeká aktivnější přístup a hledání řešení, jež mimo jiné zabezpečí i budoucí existenci. Také fakt, že nejčastějším společníkem člověka v "nových" ekosystémech je potkan, moucha a komár patrně mnoho voličů nenadchne. Podobný fatalismus je tedy politickou sebevraždou. Pokouší se ji Václav Klaus spáchat?

Zřejmě nikoliv. Následně totiž hledá argument, kterým by doložil, že naše existence je zaručená na věky, tudíž není nutné se environmentální problematice "přehnaně" věnovat. Tento argument je v duchu konzervativní tradice: když se nic nestalo dosud, nestane se nic ani zítra, historie to potvrzuje. Jenže co že to ta historie vlastně potvrzuje ? Pokud jde o gravitaci, spolehlivě potvrzuje, že jablko padá k zemi. Zde nepozorujeme žádnou zásadní změnu podmínek.

Avšak v oblasti ekologické (ve smyslu vztahu živých organismů mezi sebou a neživou přírodou) je situace jiná. Jedním z faktorů je to, že každé prostředí má omezenou schopnost "uživit" v daný moment své obyvatele. Je-li jedna rovnováha překročena (například se přemnoží dravci a sníží stavy své kořisti), ustanoví se nová rovnováha, kdy se druhotně sníží stavy dravců. To je ovšem vázáno na jednu podmínku - roční cyklus. Organismy mohou žít pouze z toho, co mají aktuálně k dispozici a každý rok se to obnovuje. Nemají k dispozici žádnou skrytou zásobárnu pro případ nedostatku.

Z tohoto cyklu však člověk radikálním způsobem vystoupil a to hned dvakrát. Jednak se naučil využívat zdroje bez závislosti na ročních dobách a spotřebovává za jeden cyklus to, co často vznikalo třeba i miliony stejných cyklů (např. nerostné suroviny). Tím přetnul jednu zpětnou vazbu, která dříve zaručovala pozvolný vývoj daného prostředí. Má-li člověk nedostatek, nezmenšuje se populace, ale hledají se zdroje v nových prostředích a extrémně rychlých inovacích.

S tím souvisí druhá zásadní změna v podmínkách - radikální změna efektivity. Od počátku lidstva do roku 1945 bylo potřeba více než 10 000 generací, aby světová populace člověka dosáhla 2 miliard. Nyní za necelý jeden život dosáhla 6 miliard, tedy trojnásobku. Taktéž tempo technologického pokroku nelze srovnávat s tempem v minulých stoletích, zejména těch před průmyslovou revolucí. Jinými slovy, během velmi krátké doby jsme zásadně proměnili podmínky a náš vliv na okolní prostředí extrémně dramaticky vzrostl. Václav Klaus nás však ubezpečuje, že tato změna je nepodstatná a nezmění nic na trendu dob minulých. To je odvážné tvrzení, je potřeba ho podložit důkazy.

Práce s fakty

Václav Klaus důkazy bohužel nepřináší, omezuje se na protiargumentaci dvěma neúspěšnými teoriemi, které byly jedním z podkladů úvah některých ochranářů, jako kdyby to byly jediné důvody pro přehodnocení vztahu člověka k okolí. Jde především o zprávu tzv. Římského klubu z r. 1972 nazvanou "Meze růstu". Studie zkoumala vývoj světové populace, množství dostupných zdrojů, míru znečištění, výkon zemědělství a průmyslovou produkci. Autoři vytvořili model, z něhož usoudili, že hrozí velmi progresivní pokles zdrojů dostupných pro jednotku populace. Model se později ukázal jako nepřesný a byl modifikován. Ukázalo se, že lidská invence je schopna nahradit některé ubývající suroviny jinými, takže co do kvantity zatím žádná globální katastrofa zdrojů nenastala.

Problémy však přetrvávají, neboť některé zdroje prostě nahradit nelze (voda, vzduch) a důležitá je též kvalita (např. v souvislosti s intenzifikací zemědělství je půda a následně produkce zamořována toxickými jedy). Problém je také v distribuci. Podle údajů FAO je aktuální celosvětová produkce potravin dostatečná k pokrytí potřeb všech lidských obyvatel planety, k mnoha z nich se však tyto potraviny nedostanou. Podílí se na tom i skutečnost, že značná část zemědělské produkce je skrmena kvůli produkci masa, jehož výnosy na jednotku ornice jsou mnohonásobně nižší. Hladovějící se však těžko spokojí s faktem, že v průměru se máme všichni dobře.

S důkazy existujících problémů se Václav Klaus typicky po svém vypořádává tímto výrokem: "Módní tvrzení, že lidské konání postupuje proti přírodě a že ji postupně utlačuje a ničí, jsou účelová, zástupná a zjevně nesprávná. Nepotvrzují je žádná seriózně získávaná a interpretovaná fakta, jen a pouze burcující nářky profesionálních ekologistů." Vzhledem k tomu, kolik odborných názorů existuje na různé vědecké problémy, přičemž i ty protichůdné jsou z vědeckého hlediska založeny na stejně relevantních podkladech, musíme věnovat pozornost Klausově klasifikaci "seriózně získávaná a interpretovaná fakta".

Použijme příklad globálních klimatických změn. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), složený z přibližně 1700 klimatologů dospěl k názoru, že člověk svou aktivitou výrazně ovlivňuje globální klima a změny mohou být (nejen) pro člověka negativní. Bylo třeba na toto nebezpečí reagovat, mezinárodní jednání zatím vyvrcholila podepsáním Kjótského protokolu. Z něj mj. vyplývá, že je třeba celosvětově usilovat o minimalizaci emisí CO2. To implikuje požadavky především na průmysl a dopravu, tedy na svobodné podnikání a nakládání s vlastním majetkem. U nás na toto reagoval Václav Klaus a celá ODS tvrzením, že závěry IPCC jsou nevěrohodné a záměrně zkreslené a že je věrohodně vyvrací jedna kapacita mezi klimatology, prof. Fred Singer. Časem se ukázalo, že šlo o nafouklou bublinu a že Singer měl dílčí připomínky, ale se závěry IPCC v podstatě souhlasil. ODS si jednoduše "vymyslela" svého "seriózně interpretujícího vědce".

Sytý hladovému nevěří, dalo by se říci. Člověk se denně setkává se zdevastovaným prostředím, ve kterém není radost pobývat a které vykazuje překročení možností vlastní autoregenerace, podle Václava Klause to však žádná "seriózní data" nepotvrzují. Odlesky reality patrně nedolehnou do kanceláří jeho slonovinové věže. Sám Klaus se však často brání tvrzením, že jezdí mezi lidi, že sleduje jejich problémy, že ví, co se děje atd. Je však otázkou, co že vlastně v tom terénu zjistí, když jsou na jeho skupinová shromáždění najímány reklamní agentury, jejichž zaměstnanci a brigádníci mají za úkol "roztleskávat" a strhávat dav k pozitivním reakcím. (Jen pro jistotu podotýkám, že jak kauzu Singer, tak existenci roztleskávačů mám osobně ověřenou.)

Podstata Klausovy lži o tom, že přírodu "neničíme, ale pouze přetváříme" je v tom, že jednak ignoruje vědecké důkazy, které jsou pro něj nepříznivé a také v tom, že se snaží čtenáře obalamutit zamlčením ničící fáze, která je u každého přetváření přítomná. Podobně by se dalo hovořit o útoku na Světové obchodní centrum ne jako o destrukci dvojčat a zabití lidí, ale jako o přetvoření budov na suť a recyklovatelný stavební materiál a lidí na nehybná těla, která dala vydělat hrobařům. Otázkou zůstává, co by na toto přetvoření řekli ti, kteří byli zrovna uvnitř.

Povedenou manipulací je také tvrzení, že "známých a evidovaných přírodních zdrojů je nyní na světě podstatně více než před třiceti lety". Jistě že jsme objevili nová naleziště nerostů či vysadili nové lesy pro pozdější kácení. Jenže potíž je v tom, že jiné zdroje zase ubývají a určité přírodní zdroje potřebujeme v určité kvalitě a není možné je substituovat. Bez čisté vody a čistého vzduchu (nemluvě o dalších podmínkách) nám budou stále nově objevovaná naleziště ropy k ničemu.

Například hladina zdrojů pitné vody v Indii klesá podle údajů Mezinárodního institutu pro vodní hospodaření v Kolombu ročně o 1-3 metry, těžko to ale spraví ekvivalentní přírůstek z nového ložiska zemního plynu. Orná půda se rovněž intenzivním zemědělstvím vyčerpává a je potřeba ji zaplavovat chemikáliemi, což má vliv na kvalitu úrody. Podle FAO je nyní na světě 841 milionů osob podvyživených a 1,2 miliardy nemá přístup ke kvalitní pitné vodě. Můžeme si zahrávat se životně nedůležitými zdroji, ale položit budoucím generacím na krk nůž - buď vymyslíte, co budete pít, nebo zemřete; my to teď řešit nebudeme - je krajní sobeckost a nezodpovědnost.

Celkově nelze, než Klausovo zdůvodnění dobrého zítřku dobrým včerejškem přirovnat k pocitům jednoho pána, který padal z osmého patra paneláku na zem. Když byl v sedmém patře, říkal si: "to je krásné, zatím se mi nic nestalo a ten vzduch tak krásně sviští !" To samé si říkal i v šestém patře, pak v pátém a čtvrtém a pád se mu líbil čím dál víc a už čtyři patra dokazovala, že se nic špatného neděje. Nejšťastnější byl pak těsně nad zemí. V tu chvíli měl také největší důvod věřit, že minulost dokazuje, že se nic zlého neděje. Pak to plesklo, ale už nebyl čas s tím něco dělat. (Tuším, že autorem tohoto příměru je Jan Keller)

Směšní strašáci

Faktem je, že zájem o problematiku životního prostředí mezi veřejností roste. Václav Klaus se snaží s touto skutečností vypořádat zajímavým trikem. Je to prý dáno tím, že "Autoři katastrofických vizí jsou logikou věci či logikou soudobé novinařiny citováni častěji a pozornost a slávu si získávají rychleji než lidé, kteří jsou ve svých názorech střízliví a skeptičtí. Není proto divu, že máme tolik bestsellerů, jejichž obsahem jsou populační, ekologické a další podobné apokalypsy."

V tomto pseudologismu jsou míchány dvě roviny: rovina konzumní zábavy a rovina aktivního zájmu a činu. Mnoho lidí si rádo poslechne ve zprávách, jak sanitka přejela chodce, jak vybuchla sopka a jak kyanid z fabriky vyhubil život v řece. Jenže pak vypnou televizi a jdou se věnovat své běžné zábavě. Berou to jako vzrušující aktualitu, která se jich však netýká a nebudou jí věnovat čas, energii, ani další pozornost. Pro tuto skupinu platí Klausovo tvrzení o konzumaci vzrušujících zpráv. Jenže tito lidé nemají na svědomí nárůst zájmu o ekologickou problematiku. Ten způsobují lidé, kteří si uvědomí, že se jich daný problém týká, že je s ním potřeba něco dělat a hlavně - rozhodnou se aktivně konat.

Většinou jde o různé lokální aktivity, kde mohou lidé na vlastní oči vidět situaci a nepotřebují k tomu fantastické zpravodajství. Věnovat se vedle své práce a rodiny ještě veřejným záležitostem, to je velké nasazení a člověka k němu nedokáže motivovat pouze novinářská senzace. Člověk, který se (většinou zadarmo) angažuje v nějakém problému, má pádné důvody zkoumat fakta a nenechat se opít novinářským rohlíkem.

Jestliže v rovině mediální je atraktivní konzumace šokujících informací, neboť je to příjemné, v rovině praktické je atraktivní zachovávat status quo, neboť je to pohodlné. Onen "samospád" tedy funguje opačně, než jak sugeruje Václav Klaus.

Klausova snaha představit práci na ochraně přírody jako rozmařilou kratochvíli je dalším z postupů, jimiž se vytrvale snaží diskreditovat tu část veřejnosti, která je všímavá k environmnentálním problémům, jakožto hloupé a zmanipulované konzumenty virtuální reality. Přibírá k tomu i lež ohledně vědeckých důkazů. Aniž by to nějak specifikoval, tvrdí, že "vědecké poznání na otázku, zda a proč dochází ke globálnímu oteplování, prozatím odpovědět neumí, ale ekologickým aktivistům je to už dávno a nad slunce jasné", stejně jako že "nikdo zatím neprokázal relativní míru škodlivosti a rizik jaderné energie, ale bojovníci za životní prostředí již dávno vědí své a pro záchranu lidstva se neváhají přivazovat k plotům jaderných elektráren a vlastními těly blokovat zavážení jaderného paliva".

Ignorování reality je zde natolik sebevědomé, že nelze než se domýšlet, že autor psal text s představou čtenáře coby chovance ústavu pro duševně choré. Klaus ignoruje jak závěry mnoha klimatologů (včetně IPCC), tak například dosavadní historii jaderných havárií (nejde jen o Černobyl a další elektrárny, nehody se dějí i při výrobě paliva - snad nejvážnější z nich byla v Japonsku) či problematiku jaderného odpadu. V tom už má konkurenta snad jen v Ivanu Brezinovi, který svého času tvrdil, že obětmi černobylské havárie bylo pouze několik jedinců.

Pominout nelze ani ono vyčítání přivazování se k plotům. Mezi ekologickými aktivisty existují i ti, kteří jsou značně radikální a přivazování k plotu by jim připadalo jako kancelářská práce. Přesto je to krok z určitého pohledu extrémní. Činí-li ho však i lidé umírnění a nenásilní (což se prokazatelně děje), naznačuje to, že zmínění aktivisté nemají jinou možnost. Zde nejde jen o možnost prosadit svůj názor, ale vůbec o možnost podílet se na diskusi před rozhodováním. V ČR je jasná tendence vytlačit občanské iniciativy z dosahu rozhodování. Svědčí o tom časté stížnosti občanských sdružení na pozdní informování ze strany úřadů (až již není možné do procesu vstoupit), stejně jako připravované či čerstvě schválené zákony, znevýhodňující občany proti úřadům (atomový, správní atd.). Klausova ODS je ostatně také striktním odpůrcem principu referenda. Toto je jednání, které systematicky připravuje situace, kdy se lidé budou moci už jen přivazovat k plotům, místo aby bránili své zájmy v rovném jednání s úřady.

Privatizace zeměkoule

Řešení environmentálních problémů (že by tedy snad přece jen nějaké byly ?) vidí Václav Klaus v důsledném uplatňování vlastnických práv. Vychází z toho, že co nikomu nepatří, o to se nikdo nestará a nepečuje. Říká, že soukromý majetek není drancován, což je opět příznačná polopravda. Jistě, že když si koupím vilku se zahradou a potůčkem přes ni, budu usilovat o co nejčistší prostředí. Jenže na druhém konci republiky si koupím fabriku na výrobu hnojiv a mám ji proto, aby vydělávala - abych minimalizoval náklady a maximalizoval zisky. Nejsem si jistý, že budu investovat do drahých procedur pro likvidaci toxického odpadu, když budu moct legálně zakopat jedy na svém pozemku. A až to celé prosákne k pozemkům jiných majitelů a budou dotčena jejich vlastnická práva ? Jo pánové, to už tady nebudu.

Teorie o majitelích chránících přírodní prostředí je absurdní fikcí, praxe dokládá, že vlastnické právo nenahrazuje zodpovědnost. Ukazuje se, že šetrný přístup k přírodě založený pouze na faktu soukromého vlastnictví lze očekávat od majitelů-obyvatel, ne však od majitelů-podnikatelů, vlastnících pro zisk.

V souvislostí s vlastnickými právy se Václav Klaus dotýká také jednoho citlivého problému - hodnoty přírody. Klaus se zde jednoznačně drží koncepce, podle níž má cokoliv (včetně živých tvorů) cenu jen tehdy, má-li to cenu pro člověka, a to ještě jen v dané chvíli. Co se v tento moment jeví člověku jako neužitečné, za to nic nezaplatí a nemá to žádnou cenu. Toto je velice obskurní produkt ekonomismu aplikovaného mimo hranice ekonomické vědy s ignorantskou namyšleností. Určité prostředí má hodnotu jen tehdy, můžu-li na něm nějak vydělat. Stejně tak určitý živý tvor má hodnotu jen tehdy, může-li mi přinést zisk. Pokud ne, mohu prostředí či tvora bez jakýchkoli zábran "přetvořit".

Ze všech možných hodnot, které může krajina či tvor mít, vyjímá a absolutizuje Klaus pouze jednu - hodnotu ekonomické užitečnosti pro člověka tady a teď. Opomíjí, že pro člověka může získat něco cenu až časem, za jiných podmínek (prosté myšlení na zadní kolečka), a proto není dobré něco zničit, není-li to nezbytně nutné. A naprosto pak opomíjí hodnoty, které ekonomie není schopna pojmout, jako je hodnota estetická a psychologická (kdo z nás se cítí lépe mezi komíny, než mezi stromy). A co je pro ekonomy Klausova typu již naprosto nepochopitelné, je sama vnitřní hodnota přírody. To, že by staletý strom v pralese měl mít hodnotu prostě proto, že tam je a že je s ním svázáno mnoho dalšího, to mnoho dnešních ekonomů nepřipustí ani při narozeninovém večírku.

Klaus mluví o vlastním egoisticko-ekonomickém přístupu člověka k přírodě jako o typickém pro lidskou civilizaci. Existuje však mnoho civilizací, současných i minulých, které měly jiné hodnotové systémy a pro které byla vnitřní hodnota přírody záležitostí zcela nezpochybnitelnou. Ty Klaus ve své horlivosti pro růst zcela opomíjí. My dnes tyto kultury většinou označujeme za tradiční, někdo pak za primitivní. Pro nás je sice jediným směrem přímka růstu, ale pro jiné - např. pro americké indiány - je to zase uzavřený kruh cyklů. Generalizovat současnou euroamerickou civilizaci spolu s jejími projevy (doprava, ekonomika, volný trh, atd.) na jedinou tendenci lidského vývoje je demagogie a zastírání alternativ. Klaus absolutizuje svoji představu člověka - pána přírody jako imanentní vší lidské existenci. Že tomu tak není a jde pouze o jeden z přístupů, ukazuje hezky jedna moudrost z Talmudu: "Člověk byl stvořen v šestý, poslední den před dnem odpočinku. Proč ? Aby nezpychl a aby se mu mohlo říct: Komár byl stvořen před tebou."

Zjevné lži se Klaus dopouští i tímto svým tvrzením: "Je-li na soukromé půdě něco, čeho si lidé cení, ať už jsou to vzácné geologické útvary, vodní zdroje nebo nějaké zvláštní biologické druhy, její vlastník je uchová, protože jsou - či mohou být - zdrojem jeho bohatství." Praxe jasně potvrzuje, že majitel ctí okamžitý zisk a ten je většinou největší při intenzivní "přeměně" prostředí - vykácet, vytěžit, vylouhovat, to jsou hesla majitele-podnikatele. Pokud by bylo provozování nedotčených parků tak lukrativní, proč již nyní všichni podnikatelé neusilují o tuto živnost, a radši budují továrny a jiné provozy ? Ve chvíli, kdy budeme ochotni zaplatit za jednodenní vstup do parku alespoň polovinu své měsíční výplaty (tehdy to už snad bude pro majitele ekonomicky zajímavé), bude již patrně náš všední život značně neutěšený.

V duchu koncepce privatizace našeho společného životního prostoru bych pak Václavu Klausovi doporučil, ať navrhne zákon, kterým převede např. šumavský národní park do soukromého vlastnictví nějakého krachujícího podnikatele, který zrovna nutně potřebuje zaplatit dluhy. Je značně pravděpodobné, že se ho rozhodne okamžitě zpeněžit - vykácet a prodat dřevo. Ať mu v tom potom zkusí Václav Klaus nějak zabránit, případně ať mu vykládá o tom, že si jiní lidé toho, co je na jeho soukromé půdě, cení, avšak zrovna nemají dost peněz, aby mu to ekonomicky dokázali. Je to jeho majetek a rozhodl se.

Absurdní je zde už sama snaha ekonomicky kvantifikovat, jakou pro nás má příroda cenu. To lze pouze pokud ji bereme jako mrtvou surovinu. Ovšem jak ocenit život ? Jak bude vypadat tržní smlouvání a stanovování ceny, pokud budou na miskách vah zisky ze surovin a "zisky" z příjemného života v biologicky přívětivém prostředí ? Kam až půjde se svou cenou potenciální těžař, pokud zjistí, že je pro druhého cena živé přírody nevyčíslitelně vysoká ?

Česká "jediná pravice" si s podobnými úvahami hlavu neláme, jak naznačují její aktivity posledních měsíců v parlamentu:

  • ODS usiluje o odtržení některých z nejcennějších částí šumavského národního parku, ačkoli má podporu pouhých 7 % veřejného míněni.
  • ODS chtěla elektrárnám, hutím i rafineriím odpustit poplatky, které hradí za znečištění vzduchu zdraví škodlivými látkami.
  • ODS navrhovala zamítnutí zákona, podle kterého veřejnost získá přístup k registrům toxických emisi do vzduchu či řek a výrobci musí do továren montovat nejčistější dostupné technologie.
  • ODS se už pětkrát neúspěšně pokusila vyřadit jeden z klíčových bodů zákona o ochraně přírody a krajiny. Pokud by se jí to podařilo, měli by občané jen velmi omezené možnosti, jak ovlivnit například povolování velkokapacitní skládky odpadků či otevření nového lomu ve svém okolí.
  • ODS navrhovala úplné zrušení zákona, chránícího vzácnou ornou půdu před zástavbou.
    (Zdroj: tisková zpráva Hnutí DUHA)

Je evidentní, že ODS se snaží předat soukromým podnikatelům k užívání co nejvíce veřejných statků, za které je nutné naše společné životní prostředí považovat, bez ohledu na následky pro další existenci. Zmíněné návrhy umožňují činit nevratné kroky, které nebude možné napravit, až to začne být nezbytně nutné. Zastavíme-li například nevhodně ornou půdu, nelze ji získat lehce zpět, a to ani zbouráním zástavby (např. jedna z nejdůležitějších složek humusu vzniká stovky let, což je poněkud mimo lidský časový výměr).

Ekologické chování je slučitelné s důrazem na soukromý ekonomický prospěch pouze za předpokladu dlouhodobého, často až několikageneračního uvažování. Toho je však málokdo z nás schopen, což je všeobecně známým faktem. Většina z nás dá přednost okamžitému zisku před možným ziskem či úsporou svého pravnuka. Příkladem tohoto přístupu ve velkém je například tvorba radioaktivního odpadu, který předáváme budoucím generacím se vzkazem: "musíte si s tím nějak poradit, jinou volbu nemáte". Je to smutná nezodpovědnost, avšak víme, že jsme prostě takoví, tak z toho musíme realisticky vycházet. Václav Klaus nás bohužel nabádá k opaku.

Co chránit a co nechránit

Václav Klaus nás ujišťuje, že nechce zrušit všechny národní parky, avšak varuje před proměnou celé země v jeden národní park. Všude, kde se podle něj mohou uplatnit vlastnická práva soukromých osob (mluvíme o vlastnění země a částí přírody), měl by jim být dán volný prostor. Za výjimečné oblasti, kde je nutná státní regulace, označuje ochranu přírodních druhů z oceánů a zemských pólů (nic z toho v ČR bohužel nemáme) a regulaci v rámci omezení ozónové díry.

Předpokládejme však, že i například současné národní parky na území ČR by dostaly milost a Václav Klaus by nenabádal k jejich zrušení (i když vzhledem k pokusům poslance ODS Beneše to není jisté). Měli bychom tu několik míst, kde by bylo jejich využívání regulováno státem za účelem jejich ochrany. Zbytek, tedy přilehlé oblasti většiny sídel, by byly zbaveny jakékoliv ochrany a vydány podnikatelským záměrům napospas. I kdyby nás potom obestavěly samé průmyslové zóny, nezbylo by nám nic jiného, než čekat na víkend a odjet na dva dny do jednoho z uznaných národních parků - soukromý majetek je prostě soukromý majetek. A v pondělí zase zpět do civilizační šedi.

Uvedená vize je jistě mírně přitažená za vlasy, nicméně to je latentní náplní koncepce dělby krajiny na chráněnou (kde se nesmí nic) a soukromou (kde se může všechno). Stejně tak myšlenka, že značná část krajiny bude soukromě vlastněna (a tedy s omezeným přístupem, pokud se pro to vlastník rozhodne) se může líbit ambiciózním velkopodnikatelům a novodobým boháčům, těžko však normálnímu člověku, který na koupi velkých pozemků nemá prostředky, ale chce chodit do lesa a cítí to jako svoji biologickou danost.

Příroda je vzájemně provázaný systém, proto je potřeba ji promyšleně chránit jako celek, nikoli jen pár izolovaných lokalit. Když už pro nic jiného tak alespoň pro zachování fyzických a psychických podmínek naší existence. Je pravdou, že státní regulace nestačí - je potřeba účasti každého z nás (přinejmenším při výchově svých dětí k šetrnosti a ohleduplnosti). Spolehnout se však pouze na mechanickou samospasitelnost vlastnických práv je útěkem od zodpovědnosti.

Ekonom jako předvoj lidu

Za pozornost stojí též Klausova snaha prezentovat ekonomii jako všeobjímající vědeckou disciplínu, která spolehlivě zanalyzuje každou situaci a co více - přinese odpovědi na politické otázky. V závěru jeho textu lze najít několikrát věty typu "ekonomové dobře vědí, že ...", které vystihují onen až náboženský přístup k této disciplíně. I v ekonomii, stejně jako v jiných společenských vědách, přece existuje různost v aktuálních teoriích a jeden ekonom oponuje druhému. Václav Klaus zde (a nejen zde) však hovoří o ekonomech jako o nějaké homogenní skupinně, která objevila nejvyšší pravdu a teď ji brání proti těm, kdo ji chtějí ignorovat - proti ekologistům. Ekonomové podle něj našli univerzální vědecké vysvětlení všech oblastí života, proto mají nárok na definitivní soudy ve všech oborech, ekologii (zde ne ve významu environmentálního hnutí) nevyjímaje.

Klaus navíc ostentativně ignoruje ekonomy, kteří jsou s jeho tvrzeními v příkrém rozporu (Ezra Mishan, E. F. Schumacher a další) a kteří se v otázkách mezí růstu a environmentálních souvislostí staví spíše na stranu ekologistů a mj. zdůvodňují, proč není trh garantem udržitelného rozvoje. Těžko věřit, že by je profesor Klaus neznal. Kdo to tedy jsou oni "vědoucí ekonomové", o nichž mluví ?

Zde se obloukem vracíme k začátku Klausova textu. Tam byl definován nepřítel, tam jsme se rozdělili na "MY a ekologisté". Pak byla definována hesla "svobody a pokroku" a vyvstala potřeba vykladače, který je bude interpretovat. Nezůstali jsme bez něj dlouho, o pár řádků dál již víme, že je to "ekonom". Nejde zde však primárně o to, aby to byl právě ekonom, důležité je, aby měl punc vědeckosti, odbornosti a nepostradatelnosti - to ho dostatečně legitimizuje v očích veřejnosti jakožto zvěstovatele pravdy. A k tomu je nyní díky společenskému klimatu ekonom prostě vhodnější, než třeba astrolog (který zastával podobnou funkci v jiných dobách).

Nenápadně je tak před námi malován obraz ekonoma coby "předvoje lidu", který ví, co je správné a jak by se věci měly mít (neboť on jediný má vědoucí spojení s nejvyšším principem - bohy, hvězdami, nebo třeba principem nákladů a výnosů) a který je dostatečně ambiciózní na to, aby se své vůdčí úlohy zhostil. Je to vědec, který má mít - na rozdíl od jiných - přímý politický vliv (tj. že nebude spolu se svými oponenty pouze poskytovat vlastní odborné podklady pro politické rozhodování občanů, ale bude moci sám rozhodovat).

V Klausově podání environmentálních témat však, zdá se, jde spíše o ideologii, jejímž cílem je vytvořit takové prostředí, ve kterém budou její nositelé moci prosadit vlastní cíle (realita je podružná a je třeba její obraz upravovat). S tím se nutně musí objevit rozpory a s nimi i kritici. Protože s nimi není možné vést seriózní diskusi (neboť cílem ideologů není hledání pravdy, ale zdůvodňování a potvrzování ideologie), je potřeba je zkompromitovat. To jde u ekologů, ale co s nepohodlnými ekonomy z vlastních řad ? Řešení je snadné - budeme dělat, že neexistují. Tak jako komunisté rozhodovali o tom, kdo bude komunistou, rozhoduje Václav Klaus o tom, kdo je ekonomem. Ty nepřijatelné do své abstraktní identity "vědoucího ekonoma" evidentně nezařazuje. "Vědoucí ekonom" tedy rozhoduje nejen o ekonomicky odborných záležitostech, ale i o tom, co je a není svobodné a pokrokové a dokonce i o tom, který ekonom je a který není "vědoucím ekonomem".

Máme tedy skupinu, kterou je třeba někam dovést - NÁS, máme "předvoj", který nás tam dovede - ekonoma, ale máme i nepřítele - ekologistu. Příznačné je, že zatím co ekonom je prostě ekonomem, pod ekologistou se skrývá mnoho jiných odborností (filosofové, sociologové, ekologové a další), a to včetně ekonomů - těch, které ideologie nechce vidět. Toto není obraz neznámý, najdeme ho v obou nejvýraznějších diktaturách 20. století.

Tímto nenaznačuji, že Hitler, Stalin a Klaus jsou jedno a to samé, ale upozorňuji na to, že některé univerzální manipulativní postupy se - v zájmu dosahování těch cílů, které není možné otevřeně přiznat - používají neustále.

Objektivismus a Ayn Randová

Klausova rétorika není bez zázemí. V přístupu k ekologické tématice má Klaus nedostižného učitele v Jiřím Kinkorovi, jeho (a posléze Kočárníkově) poradci z dob, kdy byl ministrem financí. Kinkor je znám svým fanatickým individualismem a utilitarismem, majícím kořeny v učení objektivistické sekty Ayn Randové, kterou v Čechách nadšeně propaguje. V ekonomické oblasti je brán i nejextrémnějšími českými neoliberály jako názorově "svérázný", nicméně v rétorice k ekologické problematice se kryje s Václavem Klausem více než výrazně.

Jedním z klíčových témat objektivismu (který se staví jako finální završení vývoje filosofie, jde však o vnitřně velmi rozporný systém s výrazně sektistickými rysy) je odmítnutí solidarity a altruismu jakou "zhoubné etiky". Jedinou hodnotou všeho okolí je zde pouze hodnota, kterou mu přizná konkrétní člověk. Objektivismus se snaží vystavět morální ospravedlnění pro jeden z hybných momentů kapitalismu - sobeckou touhu po zisku, oproštěnou od jakýchkoli ohledů. Objektivisté například odsuzují snahy o úspory. Poté, co prezident Clinton ke konci svého období apeloval na Američany, ať neplýtvají energií (a například zhasínají světla, když je nepotřebují), reagovali objektivisté protestem a výrokem, že "šetřit není americké", načež vyzvali Američany k ignorování "zhoubné etiky omezování se".

Ve svém referátu na semináři Klausova CEPu věnovaného ekologii Jiří Kinkor mimo jiné říká: "Všimněme si, že ekologové stále hovoří o negativním vlivu činnosti člověka na přírodu. Nezmiňují se však o pozitivním vlivu činnosti člověka na člověka. Hovoří o ubývání nejrůznějších obskurních živočišných druhů, ale obrovského životodárného vlivu vyspělých technologií na jeden velmi známý živočišný druh si vůbec nevšímají. Nevšímají si člověka. Podstata environmentalismu totiž spočívá v totálním ignorování člověka jako nositele prospěchu ze své činnosti." Tento radikální antropocentrismus a egoismus je pro objektivismus typický a lze ho najít i v Klausově přístupu. Jinou otázkou je, nakolik jde o skutečné vnitřní přesvědčení a nakolik pouze o rétoriku, kterou prosazuje svoje cíle.

Co říci závěrem

Tyto řádky nejsou polemikou s Václavem Klausem. Ten je pevně rozhodnut, ví co chce a nemá důvod se nad uvedenými argumenty zamýšlet. Není to ani analýza jednoho pouhého textu. Názory, demagogické konstrukce a cílené manipulace, které ve svém článku předvedl, jsou pro něj signifikantní, objevují se v různých podobách neustále (proto taková obsáhlost této reakce). Václav Klaus není hloupý člověk, aby svoje vnitřní rozpory nedokázal odhalit a napravit. Dlouhodobé setrvávání v těchto rozporech naznačuje, že jde o zcela záměrné používání demagogie a manipulace za účelem dosažení svých mocenských cílů.

To, že nezkoumá nepříjemná fakta, ale pouze hledá důvody pro jejich odvrhnutí, stejně jako podpásová diskreditace kritiků a oponentů naznačuje, že cíl byl již stanoven a je potřeba ho dosáhnout za každou cenu. Václav Klaus bohužel upřednostňuje svůj vůdcovský prestiž před obyčejnou zodpovědností. Jeho hrdost mu velí vytvořit prostředí nejvýhodnější pro dravé a agresivní jedince. Protože je to však dnes politicky neprůchodné téma, maskuje ho pomocí demagogických formulí o svobodě a společenském nepříteli - ekologistovi. Jde ale jen o pouhou hru se slovy, což je bezesporu Klausovou silnou stránkou.

Václava Klause nikdo nezmění. Je však potřeba vidět, v čem tkví nebezpečí jeho přístupu k environmentálním problémům a mít to na zřeteli. Jeho cílem je ekonomická divočina, výhodná pro několik málo nejagresivnějších jedinců. Z dlouhodobého hlediska je však jeho přístup pro většinu populace (a to i mimolidské) nezodpovědný a riskantní. Po etapě úprku před právníky následuje etapa úprku před zodpovědností. Přesvědčuje nás, ať se skloníme před jeho viděním světa. Myslím však, že by to bylo chybou - je potřeba vidět jeho skryté cíle. Rozpory v jeho dlouhodobé argumentaci naznačují, že tyto cíle existují.

Začne-li hořet divadlo, není dobré vyvolat paniku. Je však potřeba v klidu z hlediště odejít a požár uhasit. Obávám se, že Václav Klaus manipuluje veřejnost k tomu, aby v tom divadle zůstala klidně sedět a dál sledovala frašku O všemocném trhu a vševědoucím ekonomovi. Je ale na každém z nás, abychom hledali, jestli někde nedýmá kouř a pokud ano, abychom nenechali divadlo vyhořet. Je to naší povinností vůči nám samým, vůči svému okolí i vůči budoucím generacím, neboť, jak napsal Albert Schweitzer, "jsem život, který chce žít, uprostřed života, který chce žít".

Článek byl psán pro Britské listy a EkoList po drátě.


reklama

 
Radek Batelka
Autor je čtenář EkoListu.
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist