Ať žijí mrtvé stromy!

Obr. 1a: Sepětí živých, odumírajících a mrtvých stromů v přírodním lese je zdrojem jejich obdivuhodné biologické rozmanitosti. Na snímku druhově pestrý smíšený přírodní les v pohoří Fagaraš, Rumunsko.

Foto | Ondrej Kameniar / Katedra ekologie lesa

Zprávy o ztrátě významných starých stromů vyvolávají zájem veřejnosti, ať již stromy odumřou přirozeně či je jejich skon uspíšen lidským zásahem. V takovém případě může ve veřejnosti neobyčejně silně rezonovat i zpráva o pokácení jednoho jediného stromu, jako se to stalo v případě dubu z Krnova [1]. Paradoxem je, že těžby starých lesních porostů, při nichž naráz zaniknou desítky i stovky starých stromů, mnohdy zůstávají stranou zájmu veřejnosti. Zatímco staré stromy se těší zaslouženému zájmu, staré lesy - přinejmenším některé - nezaslouženému nezájmu.

Obr. 1b: NPR Žofínský prales v Novohradských horách.

Foto | Jeňýk Hofmeister / Katedra ekologie lesa

Pravdou je, že kulturně-historická hodnota starých lesních porostů je obecně nižší (les se vždy těžil) či je přinejmenším méně nápadná ve srovnání s jednotlivými věkovitými a pověstmi opředenými stromy. Hlavní hodnota starých lesních porostů však spočívá v jejich klíčovém významu pro uchování biodiverzity lesních organismů střední Evropy. Podstatná část vzácných “pralesních” druhů hub, lišejníků, brouků i dalších skupin organismů je totiž schopná přežívat jen v prostředí s větším počtem starých a popřípadě již odumřelých stromů [2] (obr. 1).

To přitom neznamená, že by staré stromy roztroušené v krajině byly ve vztahu k ochraně biodiverzity méněcenné. Na těchto solitérních stromech, jejich stromořadích či rozvolněných uskupeních ve starých parcích pro změnu nacházejí (z části z nouze) útočiště druhy organismů vyžadujících osluněná stanoviště, kterých bývá ve většinou stinném prostředí zbytků starých lesů nedostatek. To někdy dokonce vede k určitému přehlížení potenciálu starých lesů pro biodiverzitu světlomilných organismů ze strany samotných přírodovědců [3], což znesnadňuje veřejnosti se ve věci jejich ochrany orientovat a zaujmout jednoznačný postoj.

V této souvislosti může čtenář také namítnout, že staré lesy u nás chráníme v síti chráněných územích. Naprostá většina chráněných území v kulturní krajině má ovšem přinejlepším rozlohu několika desítek hektarů, která neumožňuje souběžnou koexistenci pestré škály stanovišť vlastních přírodnímu lesnímu prostředí – a tím trvalou přítomnost druhů na ně vázaných. Rozloha několika desítek hektarů zpravidla nedovoluje, aby se zde v dostatečném počtu, variabilitě a celkové rozloze vyskytovaly současně a trvale různé fáze vývoje lesa (mj. s variabilitou světelných poměrů). Nárokům mnoha druhů lesních organismů na stanoviště vyhovuje jen určitá fáze vývoje lesa, která se ovšem na omezeném prostoru rezervace nemusí po poměrně dlouhou dobu - kritickou pro přežití těchto organismů - vůbec vyskytovat.

Obr. 2a: Stromy na sklonku života poskytují nejrozmanitější mikrostanoviště, hostí mnoho organismů, a často přitom nepřestávají udivovat svou vitalitou. Na snímku jedle kavkazská s velkou podélnou kmenovou dutinou, která představuje vhodný úkryt i pro větší živočichy, pohoří Egrisi- Kaukaz, Gruzie.

Foto | Ondrej Kameniar / Katedra ekologie lesa

Jako příklad ilustrující omezení rozlohou malých území pro trvalou existenci starých stromů lze uvést úbytek přestárlých jedlí bělokorých v Národní přírodní rezervaci Salajka. Ještě v roce 1974 bylo na území dvacetihektarové rezervace napočítáno 25 jedlí s průměrem kmene vyšším než 125 cm [4], což je řadí k nejmohutnějším exemplářům této dřeviny u nás. O pouhých 20 let později již jich bylo jen 10 [5]. Ačkoli je odumírání a pozvolný rozpad nejstarší generace stromů nedílnou součástí přirozeného vývoje lesa, nabízí se otázka, na niž bychom se měli snažit odpovědět: za jak dlouho se v daném prostoru rezervace může objevit nová generace přestárlých jedlí, jež by se vyrovnala té odumírající? A co se stane s organismy přežívajícími na přestárlých jedlích a jejich rozkládajícím se dřevě? Podobných příkladů bychom mohli uvést nepřeberně, bezmála ke každému fragmentu starého lesa by se nějaký našel.

Obr. 2b: Dožívající buk lesní s četnými plodnicemi lignikolních hub a pestrou škálou dalších mikrostanovišť (PR Ostrůvek v Českém lese)

Foto | Jeňýk Hofmeister / Katedra ekologie lesa

Význam starých stromů pro biodiverzitu

Čím jsou vůbec staré stromy tak jedinečné, že je jejich přítomnost pro část u nás domácích organismů nepostradatelná? Mnoho druhů lesních organismů je vázáno na stanoviště či potravní zdroje, které se v lesním prostředí vytváří právě jen na starých, odumírajících a odumřelých stromech.

Kůra starých stromů bývá výrazně strukturovaná, svraskalá a různě poškozená, což vytváří jedinečná (mikro)stanoviště pro organismy se specifickými požadavky na vlastnosti substrátu, typicky například lišejníky. Mnoho vzácných druhů lišejníků roste na místech s poškozenou kůrou vyznačujících se vyšším pH [6], další jsou soustředěny na dobře osvětlené polodutiny (zpravidla při bázi kmene), které jsou současně chráněny před deštěm. Porosty lišejníků a mechů na povrchu stromů vytváří specifická stanoviště pro mnoho druhů bezobratlých živočichů. Dřevo stárnoucích stromů je postupně kolonizováno parazitickými (zdrojem energie je živé dřevo) i saprotrofními (rozkládají již odumřelou část stromu) houbami, jejichž plodnice jsou rovněž unikátním stanovištěm a zdrojem energie pro mnoho druhů bezobratlých živočichů (obr. 2).

Obr. 3a: Staré stromy významné pro biodiverzitu nemusí být nutně ohromovat šíří kmene či velikostí vůbec. Na snímku starý javor horský, vytvářející na svém rozdvojeném kmeni podmínky pro vyvýšenou „zahrádku“ (pohoří Fagaraš, Rumunsko).

Foto | Ondrej Kameniar / Katedra ekologie lesa

V této souvislosti je zajímavé zmínit, že úspěšná kolonizace stromu daným druhem houby je často možná pouze v určitém okamžiku odumírání stromu a navíc může být podmíněna předchozím rozkladem dřeva jiným druhem houby. To znamená, že určitý druh houby dokáže kolonizovat odumřelé dřevo jako substrát a vytlačit z něj jiný druh houby až poté, co tento druh odumřelé dřevo zčásti rozložil a vyčerpal z něj tu část energie, která jej činila konkurenčně silnějším [7]. Specifické nároky některých druhů hub na substrát byly nedávno velmi pěkně popsány na příkladu ohňovce rezavohnědého, který byl u nás v minulém roce po více než dvaceti letech znovu nalezen (v Boubínském pralese) [8].

Dutiny po vylomených větvích i kmenech stromů jsou nepostradatelné pro hnízdění dutinových druhů ptáků, netopýrů i dalších savců, kteří si dutinu neumí vytvořit, stejně jako útočiště mnoha skupin bezobratlých organismů (čmeláků, mravenců, brouků atd.). Mnoho druhů bezobratlých organismů a dále hub využívá jako zdroje energie ke svému životu dřevní biomasu, která je součástí živých, odumírajících či odumřelých stromů. Odumírající strom má oslabené obranné mechanismy, odumřelý strom pak žádné, kterými by se bránil před poškozením jinými organismy (například houbami, hmyzem i ptáky). Počínající rozkladné procesy mění vlastnosti dřeva, které je pak snáze přístupné dalším organismům, jež se mrtvým dřevem živí, nebo ho během svého života jinak využívají. Tyto organismy nazýváme saproxylické (v případě hub úžeji také lignikolní) a jejich podíl se odhaduje až na čtvrtinu celkové druhové diverzity našich lesů v přírodních podmínkách [9].

Řada druhů je stran požadavků na vlastnosti prostředí jimi obydlených stromů a jejich odumřelých částí až podivuhodně vynalézavá. To může v přírodních podmínkách znamenat výhodu, kdy jsou tyto druhy schopny efektivně využívat různé specifické podmínky prostředí. V současných podmínkách středoevropské krajiny s malou variabilitou a rozlohou stanovišť se starými stromy znamená specializace druhů obvykle nevýhodu, která se nepříznivě promítá v jejich rozšíření omezeném na jednotlivé vzájemně izolované lokality s vyhovujícími podmínkami.

Obr. 3b: Fragment staré lípy velkolisté, na níž bylo nalezeno několik mimořádně vzácných druhů lišejníků (NPR Týřov v CHKO Křivoklátsko).

Foto | Jeňýk Hofmeister / Katedra ekologie lesa

Příkladem takového druhu může být u nás kriticky ohrožený a celoevropsky chráněný kovařík fialový, brouk skrytě žijící především ve velkých dutinách při bázi kmene listnatých stromů naplněných trouchem (rozloženým dřevem), který je v kontaktu s půdou, vlhký a bohatý na organické zbytky. Takové dutiny se mohou vytvořit jen v rozměrem velkých (tudíž starých) a pomalu odumírajících stromech. Kromě toho vyvíjející se larvy kovaříka fialového vyžadují stabilní mikroklimatické podmínky uvnitř dutiny bez větších výkyvů vlhkosti [10]. Není tedy divu, že přestože se jedná o druh s celoevropským rozšířením (od Turecka a Španělska až po Britské ostrovy a Skandinávii), je znám z 187 izolovaných lokalit [11].

Z výše uvedeného vyplývá, že na přítomnosti starých stromů a starých lesů v krajině příliš nezávisí existence organismů, které se nějak přizpůsobily životu v současné středoevropské krajině, dokáží využívat větší šíři člověkem pozměněných přírodních podmínek a jsou tedy víceméně plošně rozšíření. Staré stromy a staré lesní porosty jsou naopak nezbytným předpokladem pro výskyt specializovaných forem života v naší krajině, jejichž přítomnost zásadním způsobem rozšiřuje biologickou rozmanitost v nejobecnějším smyslu. Biologická hodnota stromů obvykle vzrůstá s jejich rozměry a věkem (obr. 3). Pokud z krajiny odstraníme strom(y) staré i několik staletí, ochuzujeme tím biodiverzitu o všechny druhy na taková stanoviště vázané. V případě, že se v blízkosti nenachází rovnocenný biotop, přicházíme o část na tento specifický habitat vázaných druhů, a to až do doby, kdy se znovu vhodné stanoviště objeví (což může znamenat i stovky let).

Vzhledem k nízkému počtu starých stromů v lesních porostech nabývají na významu i staré stromy ve volné krajině či dokonce v lidských sídlech (v parcích apod.) (obr. 4). Pro některé organismy je prostředí sídel natolik toxické, že vzácnější druhy nedokáží mikrostanoviště poskytovaná starými stromy využít (typicky lišejníky). Takové druhy můžeme v naší krajině zachovat jen důslednou ochranou fragmentů starých lesů o dostatečné rozloze.

Naproti tomu zástupci některých jiných skupin organismů (například brouci) jsou schopni se v různé míře vyrovnat s příkořími, které jim prostředí kulturní krajiny a sídel přináší a dokáží přežívat ve starých stromech ve stromořadích i parcích. Některé z druhů vyžadující dobře osluněné staré stromy jsou zcela odkázány na nelesní stanoviště, neboť variabilita světelných podmínek je z důvodu malé rozlohy chráněných starých lesních porostů a synchronicity jejich vývoje na většině lokalit nízká. V takových případech pak mohou i nijak výjimečně staré stromy v městském parku nabýt zvláštního významu.

O tom, nakolik může být konkrétní strom atraktivní pro biodiverzitu nerozhoduje jen jeho a stáří, vitalita a habitus, ale také zda jde o druh, který se v daných podmínkách přirozeně vyskytuje. Statný starý exemplář exotického druhu dřeviny může být obdivovanou estetickou ozdobou parku, ale organismy vyžadující specifické podmínky domácích druhů dřevin z něj velký užitek mít pravděpodobně nebudou.

Obr. 4: Staré vrby v intravilánu Vletic na Sedlčansku.

Foto | Martin Kysela / Lesy České republiky

Význam mrtvých stromů pro biodiverzitu – aneb ať žijí mrtvé stromy!

Význam pomalého procesu stárnutí a postupného odumírání starých stromů pro vytváření stanovišť potenciálně zajímavých pro vzácné druhy organismů již byl popsán dostatečně. Avšak ani potom, co staré stromy definitivně dožijí, jejich význam pro biodiverzitu zdaleka nekončí a pro mnohé druhy naopak ještě dále vzrůstá. Postupný rozpad a rozklad mohutných stromů trvá v přírodě i mnoho desítek let a po celou tuto dobu jsou tyto již dávno mrtvé stromy důležitým zdrojem života jako stanoviště i jako zdroj energie pro široké skupiny rozkladačů, konzumentů rozkladačů, jejich predátorů a dalších [12].

V přirozeném spontánně se vyvíjejícím lese se podstatná část biomasy v podstatě kontinuálně sestává z mrtvých stromů. Odumřelé stromy a mrtvé dřevo velkých rozměrů patří ve středoevropské krajině k nejvýznamněji chybějícím strukturám přírodního prostředí ve srovnání s jeho člověkem neovlivněným stavem. Nepřekvapí proto, že právě druhy vázané výlučně na odumřelé a mrtvé stromy patří v naší krajině k nejvzácnějším.

Při snaze o zvýšení přítomnosti odumřelých samovolně se rozpadajících stromů však narážíme na problémy, které jsou v současné situaci obtížně řešitelné v případě lesních porostů, v prostředí volné krajiny a lidských sídel pak prakticky neřešitelné. Kořeny těchto problémů spočívají v samotném vnímání mrtvých stromů. Stromy jako majestátní velikáni se i na sklonku svého života těší zasloužené pozornosti a obdivu veřejnosti, přetrvávající dokonce i ve chvílích, kdy již jejich majestát upadá a z posledních sil vzdorují smrti. Pokud se však rozhodneme chránit je i po jejich smrti, bude pro to mít velká část veřejnosti málo pochopení.

Kořeny tohoto nepochopení přitom dost možná spočívají ve stejné kulturně-historické zkušenosti sdílené středoevropskou společností, z níž vyvěrá náklonnost ke stromům živým. Zatímco k věkovitým velikánům zápasícím s úklady života vzhlížíme s úctou, neboť nám připomínají náš vlastní osud, jejich mrtvá torza hledíme odstranit, neboť nám připomínají konečnost našeho vlastního života. To platí v lese, ale tím spíše v blízkosti lidských sídel i v sídlech samotných, kde navíc nabývají na významu i otázky spojené s nebezpečím pádu odumřelých stromů a jejich torz.

Právě za otázky bezpečnosti však v současné diskuzi skrýváme i neochotu hledat hlubší důvody našeho rozdílného vnímání hodnoty živých a mrtvých stromů. Pokud přijmeme, že odumřením stromu jeho úloha jako zdroje života vůbec nekončí, je cesta ke změně otevřená. Změna příslušných předpisů, které tak či onak brání ponechávání mrtvých stromů a jejich částí k samovolnému rozkladu, je podmíněna změnou smýšlení o věci samé. Abychom byli správně pochopeni, nehorujeme zde proto, aby se lesy, volná krajina i městské parky změnily v pohřebiště mrtvých stromů. Důsledná likvidace všech torz starých stromů však nepřináší užitek nejen v lesích, kde se s ní stále běžně setkáváme, ale nakonec ani v městské zeleni, neboť i zde může nadále poskytovat útočiště vzácným druhům organismů (obr. 5).

Obr. 5: Torzo starého dubu letního v pražském lesoparku Cibulka.

Foto | Michal Kubelík / Magistrát Hlavního města Prahy

Viditelná přítomnost odumírajících a mrtvých stromů může nejen lesy, ale i v městské parky obohatit o vzácná stanoviště a na ně vázané druhy organismů, a navíc ještě umocnit zážitek přírody uvnitř města. Část veřejnosti dnes již vnímá les v jeho celistvosti jako plynulý či náhlý přechod jedné generace lesa v druhou s životem vázaným i na předcházející odumřelou generaci stromů. V mnoha městech, včetně Prahy, se vyskytují parky, které jsou svým charakterem lesním stanovištím velmi blízké a na biodiverzitu stále ještě poměrně bohaté. Pro část návštěvníků však představují mrtvé stromy v lese – a tím spíše parků - cosi nepatřičného, co signalizuje jeho špatný zdravotní stav a nedostatečnou péči.

Pokud by se budoucí péče soustředila na udržování estetického dojmu lesů – a opět tím spíše parků - vyžadovaného druhou skupinou návštěvníků a nedokázala zohlednit a této části veřejnosti zdůvodnit potřeby přežívajících druhů lesních rostlin, hub a živočichů, mohla by se tato stanoviště stát pouhou „sterilní“ kulisou, připomínající přírodní stanoviště daného typu. Ztráty biologické rozmanitosti následně usnadňují prosazení druhů nepůvodních a invazních, jejichž přítomnost se bude v kulturní krajině střední Evropy pravděpodobně dále zvyšovat [13].

Pokud by se spojení lesů a městských parků provedené předcházejícím odstavci zdálo některým čtenářům přehnané, pak se pokusíme odůvodnění ještě rozšířit a zajít ještě o kousek dále. Ochrana starých porostů i jednotlivých stromů by v zájmu zastavení poklesu biodiverzity měla využít všech příležitostí, které jí současná krajina střední Evropy dává. To znamená chránit staré stromy a jejich stanoviště všude tam, kde je to možné. Stejně tak větší uvolnění spontánního vývoje lesů při současné míře devastace přírody a krajiny nemůže zůstat záležitostí omezenou na jádra národních parků, ale mělo by být uplatňováno v podstatě na každém stanovišti, kde je to možné a v míře v jaké je to možné (obr. 6).

O tom, že jinde v Evropě taková stanoviště zahrnují i některé části městských parků, svědčí příklad přísné přírodní rezervace s bezzásahovým režimem, vyhlášené v roce 2017 na souhrnné ploše 270 ha příměstského lesa Bruselu, který je hojně navštěvovanou součástí městské aglomerace [14] (obr. 7).

Obr. 6: Stará bučina na severozápadním svahu Obory Hvězda kulisou připomíná přírodě blízký les, který bychom uvnitř městské aglomerace nehledali.

Foto | Michal Kubelík / Magistrát Hlavního města Prahy

Zpátky na začátek

V tomto příspěvku jsme se pokusili ve stručnosti shrnout význam starých, odumírajících i odumřelých stromů pro biodiverzitu a podpořit tak snahy veřejnosti o jejich ochranu. Současně jsme problém ochrany těchto stromů představili v co nejširších souvislostech, abychom naznačili i slabá místa kulturně-historické náklonnosti společnosti ke starým stromům.

Pokud nemá obliba starých stromů zůstat na úrovni estetického (zjednodušeného) vnímání prostředí, v němž žijeme, ale stát se součástí péče o uchování biodiverzity, která je jedním ze základních kamenů našeho životního prostředí, pak by naše budoucí úsilí mělo směřovat k ochraně co nejvyššího počtu dochovaných starých, odumírajících i odumřelých stromů, které mají potenciální význam pro biodiverzitu vzácných druhů organismů. Z povahy věci bychom měli nejvyšší úsilí směřovat k ochraně zachovalých zbytků lesních porostů se starými stromy, jejichž ochrana přináší další významné benefity plynoucí z lesa jako typu prostředí, které jednotlivé izolované stromy či jejich skupiny nejsou schopny naplnit.

Pro zvrácení trendu poklesu biodiverzity bychom potřebovali chránit dostatečnou rozlohu takových starých lesů v různých stanovištních podmínkách ponechaných svému přirozenému vývoji tak, aby se v nich přirozenou cestou vytvořila pestrá škála prostředí vyhovující co nejširšímu souboru organismů přírodních stanovišť. Vzhledem k nedostatečné rozloze starých lesů – a jejich nedostatečné ochraně - se zároveň musíme snažit využívat potenciálu i všech kulturně ovlivněných i podmíněných stanovišť, jejichž součástí jsou staré stromy. Jen tak se může podařit zachovat staré a odumřelé stromy i do budoucna alespoň tak živé, jak je známe dnes.

Obr. 7: Zoniënwoud – samovolně se vyvíjející les, který je součástí aglomerace Bruselu

Foto | Jeňýk Hofmeister / Katedra ekologie lesa

Použitá literatura:
[1] Mach M.O., 2021. Podobně starých stromů, jako byl dub u Krnova, jsou v lesích tisíce. Ekolist 4.5.2021 - https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/podobne-starych-stromu-jako-byl-dub-u-krnova-jsou-v-lesich-tisice; Erber A., 2021. Zamyšlení nad pokáceným dubem z Krnova. Ekolist 11.5.2021 - https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/alesn-erber-zamysleni-nad-pokacenym-dubem-z-krnova
[2] Lindenmayer D.B., Laurance J.F., 2012. Global decline in large old trees. Science 338, 1305-1306; Lindenmayer D.B., Laurance W.F., Franklin J.F., et al., 2014. New policies for old trees: averting a global crisis in a keystone ecological structure. Conservation Letters 7, 61-69.
[3] Konvička M., Čížek L., 2007. Nenechte to zarůst. Týdeník Respekt č. 28; Bláha J., Braniš M., Nechat to zarůst, nebo ne? Týdeník Respekt č. 31.
[4] Průša E., 1985. Die Böhmischen und mährishen Urwälder – ihre Struktur und Ekologie. Praha, Academia, pp. 580.
[5] Vrška T., 1998. Prales Salajka po 20 letech. Lesnictví, 44, 153-181.
[6] Fritz Ö., Heilmann-Clausen J., 2010. Rot holes create key microhabitats for epiphytic lichens and bryophytes on beech (Fagus sylvatica). Biological Conservation 143, 1008-1016.
[7] Holec J., Beran M., (eds.), 2005. Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Příroda, Praha 24, 1-282.
[8] Běťák J., 2020. Ohňovec rezavohnědý opět nalezen v České republice aneb další důvod pro zastavení kácení v Boubínském pralese. Veronica 4, 26-27. - http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=2438
[9] Stokland J.N., Siitonen J., Jonsson G., 2012. Biodiversity in dead wood. Cambridge University Press, 509 p.; Grove S.J., 2002. Saproxylic insect ecology and the sustainable management of forests. Annual Review in Ecology and Systematics 33, 1-23.
[10] Čížek L., Šebek P., Hauck D., Foltan P., Okrouhlík J., 2015. Management populací evropsky významných druhů hmyzu v České republice: kovařík fialový (Limoniscus violaceus). Certifikovaná metodika, 24 str. - http://baloun.entu.cas.cz/~cizek/BrouciNatura2000ManagementPopulaci/KovarikFailovyMetodikaPece.pdf
[11] Gouix N., Mertlik J., Jarzabek-Müller A., Németh T., Brustel H., 2012. Known status of the endangered western Palaearctic violet click beetle (Limoniscus violaceus) (Coleoptera). Journal of Natural History 46, 769-802.
[12] Thorn S., Seibold S., Leverkus A.B., et al., 2020. The living dead: acknowledging life after tree death to stop forest degradation. Frontiers in Ecology and Environment 18, 505-512.
[13] Pyšek P., Hulme P.E., Simberloff D., et al., 2020. Scientists' warning on invasive species. Biological Reviews 95, 1511-1534.
[14] Vandekerkhove K., Deforce K., Bastiaens J., 2018. Historic-ecological position of beech in the area of the Sonian Forest and an overview of beech forest related biodiversity present in the forest. Rapporten van het Instituut voor Natuur-en Bosonderzoek 29, 41 p.; Vandekerkhove K., Thomaes A., Jonsson B.G., 2013. Connectivity and fragmentation: island biogeography and metapopulation applied to old-growth elements. Kraus D., Krumm F. (eds.): Integrative approaches as an opportunity for the conservation of forest biodiversity. European Forest Institute, 104–115 pp.