Jak spolehlivě rozlišit lípu srdčitou a lípu velkolistou? Někdy musí přijít na řadu i DNA analýza

Jedno z adaptačních opatření pro zajištění ekologické stability lesních ekosystémů a ochrany genofondu domácích, změnou klimatu ohrožených populací lesních dřevin je využití jejich minoritních druhů přirozeně se vyskytujících jen sporadicky. Zajímavými dřevinami, jejichž vyšší zastoupení by prospělo stabilitě našich lesů, jsou lípy. Výzkumu významných lokálních populací lípy srdčité a lípy velkolisté se věnují vědci z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. ve spolupráci s Mendelovou univerzitou v Brně. V současnosti řeší určování (rozlišování) jednotlivých druhů pomocí genetických metod, a to v rámci realizace projektu „Využití analýz DNA pro účely zachování žádoucí genetické diverzity uznaných zdrojů kvalifikovaného reprodukčního materiálu a pro genetickou charakterizaci populacı́ méně běžných autochtonních druhů lesních dřevin“.

Genetická diverzita populací hraje zásadní roli při zajišťování schopnosti druhů odolávat různým biotickým a abiotickým stresům v měnících se podmínkách prostředí. U lesních porostů lip nebylo v ČR genetické šetření dosud realizováno.

Znalosti o genetické diverzitě populací lesních dřevin v České republice jsou stále nedostatečné. V souvislosti s nutnou změnou druhové skladby lesních porostů musíme zacílit pozornost i na méně zastoupené druhy lesních dřevin.

Zejména pro získání kvalitního reprodukčního materiálu je nezbytné správné určení druhů, jejichž jasné určování na základě morfologických znaků bývá v některých případech složité. Právě rozlišení jednotlivých druhů lip je značně obtížné kvůli velké variabilitě rozlišujících znaků a výskytu četných hybridů.

Zatímco lípa srdčitá je málo proměnlivou dřevinou s malou variabilitou mezi populacemi, lípa velkolistá je naopak mimořádně proměnlivým druhem, jehož variabilita se projevuje i např. existencí několika poddruhů, které nejsou morfologicky ostře vyhraněny, takže je jejich rozlišování problematické. V případě vzácného poddruhu lípy velkolisté červenavé může dokonce dojít k záměně s lípou srdčitou.

Další obtíže při určování vznikají u přechodných typů mezi oběma domácími druhy, kdy nelze jednotlivé stromy k určitému druhu jednoznačně přiřadit. V těchto případech se většinou jedná o přírodní křížence lípy srdčité a lípy velkolisté, kteří se vyznačují přechodnými znaky mezi oběma rodiči.

Vědci z VÚLHM pro určení druhové příslušnosti, zjištění potenciálních hybridů a posouzení genetické diverzity vybraných populací lípy srdčité a lípy velkolisté zpracovali a aplikovali analýzy mikrosatelitových markerů. Pro studii odebrali genetický materiál z 250 stromů lípy srdčité a lípy velkolisté z osmi co nejvíce odlišných lokalit.

Po zpracování genetické analýzy provedli verifikaci druhového určení jedinců v terénu a podle morfologických znaků si potvrdili, že identifikace druhové příslušnosti jedinců na základě provedených analýz byla správná. Do celkového vyhodnocení DNA analýz tak zahrnuli pouze 240 přesně geneticky a morfologicky identifikovaných jedinců studovaných druhů, tedy 122 jedinců lípy srdčité a 108 jedinců lípy velkolisté.

Vědcům se podařil významný objev, kdy na rozdíl od zahraničních studií využívajících marker Tc918 pouze u lípy velkolisté, zjistili, že marker Tc918 lze s úspěchem zařadit do genetických analýz i u lípy srdčité. Pro druhové rozlišení lípy srdčité od lípy velkolisté byly tedy identifikovány dva vhodné diagnostické SSR markery Tc8 a Tc918.

Zastoupení lípy srdčité bylo během uplynulých tří staletí v lesních porostech silně zredukováno v důsledku intenzivního zavádění smrkových a borových monokultur. V současnosti by tak její větší rozšíření mohlo přispět k obohacení a zvýšení stability lesních ekosystémů.

Lípa velkolistá je v lesích ještě méně zastoupeným druhem, který oproti lípě srdčité roste i ve vyšších polohách, kde může vhodně doplňovat druhovou skladbu. Častěji se uplatňuje i na teplejších a slunnějších stanovištích s bazičtějšími půdami, takže ji lze využít i k obnově rozpadajících se nestabilních porostů jehličnanů.

Malá pozornost, která se věnuje méně běžným lesním dřevinám, se projevuje nedostatečným uznáváním pouze malého množství kvalitních zdrojů reprodukčního materiálu, což výrazně omezuje jejich širší využívání k obnově lesa. Při uznávání porostů je potřeba zohlednit i povinnost naplnění požadavku evropské legislativy, kdy smí být do oběhu uváděno pouze osivo s minimálně 99% druhovou čistotou.

To by však genetické analýzy realizované v širším měřítku u lokálních populací málo zastoupených lesních dřevin mohly změnit.

---

reklama

---