Kdysi jsme je na polních cestách potkávali běžně. Co se se střevlíky stalo?

Setkávat se na polních či lesních cestách s některými z velkých střevlíků bývalo ještě v nedávné minulosti zcela běžné. Jejich dnešní početnost to ale už nijak často neumožňuje. Zvláště pak se to týká druhů obývajících nížiny a pahorkatiny, naštěstí méně těch horských. Střevlíci (u nás a na Slovensku jich nyní žije kolem třiceti druhů) totiž velmi negativně reagují na agrochemikálie (umělá hnojiva a pesticidy), jež se právě v nižších polohách používají častěji než jinde. Jako typický příklad lze uvést silné prořídnutí populací velmi známého střevlíka měděného (Carabus cancellatus), dříve druhotně rozšířeného a hojného v krajinách polí téměř celé Evropy. Někdy ale populace střevlíků zdecimují i jiné trvalé vlivy. Tak se to stalo i v případě dvou našich poddruhů střevlíka lužního, snad nejozdobnějšího středoevropského střevlíka a v oblastech jeho výskytu na českém území už kriticky ohroženého. Ve třech kategoriích ohroženosti – kriticky ohrožený, silně ohrožený a ohrožený – je u nás chráněno třináct druhů rodu Carabus.

Hned po střevlíku kožitém (Carabus coriaceus), dosahujícím délky až 42 mm, je střevlík lužní neboli mřížkovaný (C. clatratus auraniensis, čeleď střevlíkovití – Carabidae) druhým naším největším: 28–38 mm. Tento poddruh je mohutnější než další žijící ve střední Evropě: C. clatratus clatratus (tzv. nominotypický poddruh), jenž je menší (27–30 mm) a jehož recentní výskyt je u nás už velmi nejistý (patrně naposled byl zastižen v r. 1995 v dolním Polabí).

Oblast rozšíření poddruhu C. clatratus auraniensis se omezuje na jihovýchodní část Evropy, odkud na severozápad zasahuje až na Slovensko a jih Moravy. V obou zemích se sice velmi lokálně vyskytuje dodnes, přesto ale ve vytrvale se zeslabujících populacích. Robustní tělo má jen mírně klenuté, jednobarevně nahnědle černé a na každé krovce se třemi řádky nápadně velkých, hlubokých jamek, nejčastěji načervenale zlatých, měďových či někdy nazelenalých. Jako všichni ostatní střevlíci má kratší masivní kusadla a dlouhé nohy typicky běhavého typu. A ačkoli blanitá křídla druhého páru jsou u mnoha druhů střevlíků zakrnělá, takže létat nemohou, určitá část brouků střevlíka lužního je má vyvinutá normálně, a proto se mohou vydat dokonce i na delší lety. Především pak samečci v době páření.

Střevlík lužní se velmi výrazně váže k vodě. Jeho pravým domovem jsou močálovitá a bažinatá území, na nichž se i v nejteplejších měsících roku udržuje citelné mokro. Bývají to nízké, ploché břehy mrtvých ramen řek, větších lesních tůní či jiných stojatých vod, terénní prolákliny na místech přivrácených k vodě, rákosiny ap. Zvláště častý je v pravidelně zaplavovaných a člověkem jen málo obhospodařovaných lužních partiích krajiny, v nichž není nouze o přestárlé stromy, zahnívající vývraty a spadlé větve, nahloučené zbytky rostlin ze starých náplavů atd. Běžně je aktivní ve dne, a to i za slunečna a horka. Jestliže ale v některých místech povrch jím osídlených stanovišť víc proschne, svou denní aktivitu omezí a uchyluje se do různých vlhčích sníženin, pod hrabanku, kameny, kusy borky, polštářky mechu či hromady stonků bylin (sena, slámy, rákosu) atp., jež potom opouští až za soumraku. Nejraději má místa s trvalými početnými mělkými kalužemi, tj. s vodou vystupující na povrch.

Samičky kladou vajíčka nehluboko do měkké půdy, v níž zadečkem vytvoří malou komůrku, nebo do vhodných skulin po jednom vajíčku, dohromady až několik desítek. Vylíhlé larvy zanedlouho z půdy vylézají a po několika svlékáních se po několika měsících (pozdě v létě) do ní opět vracejí, kde se zakuklí. Brouci se líhnou koncem léta. Všichni se potom už v průběhu září připraví k přezimování, a to buď přímo v kukelních komůrkách, anebo si k tomu vyhledají společně s dalšími brouky svého druhu vhodnější zimoviště (nezřídka i s jinými střevlíky rodu Carabus), aby se tak ochránili hlavně před predátory. Nejčastěji to bývají pokročile zetlelé, polorozpadlé kmeny nebo tlusté větve, mezery vyplněné dřevní drtí pod odchlipující se borkou či objemnější hmota trouchu nebo listové měli v dutinách starých stromů, obvykle vrb, olší nebo topolů. Na takových místech jich lze často nalézt mnoho pohromadě. Doba jejich dlouhého půlročního odpočinku přibližně trvá a souhlasí s kalendářním nástupem podzimu a s ukončením zimy, tj. od konce září do konce března. Podobně jako všichni střevlíci jsou brouci i jejich larvy dravci. Střevlík lužní sice loví různou drobnou živou kořist, s oblibou ale vyhledává

také mrtvolky malých obratlovců (žab, plazů, savců ad.) i bezobratlých. Tkáň kořisti nejprve rychle hněte kusadly a vpouští do ní trávicí tekutinu, aby se rozložila, a teprve potom takto natrávenou potravu přijímá. Jeho velmi úzký vztah k vodě potvrzuje rovněž tím, že někdy pro potravu sestupuje i pod hladinu, podobně jako jemu příbuzný střevlík hrbolatý (Carabus variolosus). Zásobu vzduchu si k tomu nabírá stejně jako potápníci pod krovky. Při pohybu ve vodě sice potřebuje oporu (o vodní rostliny, kameny ap.), přesto si v ní počíná velmi obratně a s jednou vzduchovou „nůší“ vydrží pod hladinou téměř půl hodiny. Podobně jako jiní střevlíci je velmi plachý a už jen při náznaku nebezpečí se ihned dává na útěk. Je-li ale zabrán do požírání kořisti, nelze jej od toho nijak snadno odradit.

Až do 80. let minulého století se střevlík lužní velmi početně vyskytoval zvláště v partiích luhu v širším okolí bývalé obce Mušov na Břeclavsku, v místech od té doby zatopených vodním dílem Nové Mlýny. Tím se tam jeho nejbohatší stanoviště nadobro zlikvidovala. Navzdory tomu ale dodnes žije v NPR Křivé jezero, navazující na jižní část dolní nádrže, i leckde jinde v odtud pokračujícím luhu až po soutok Dyje s Moravou. Na jeho vymizení z určitých stanovišť nelze totiž usuzovat, jak to někdy přímo čiší i z odborné literatury, aniž by se tak stalo po důkladné prohlídce obtížněji schůdných „pralesních“ terénů v gumových holínkách hned poté, co velká voda opadne. Tak silná populace střevlíka lužního, jaká žila pod Pavlovskými vrchy, se ale už nikdy nerozvine v žádné jiné části jihomoravského luhu ani po jakkoli promyšleném ochranářském managementu.

Střevlík lužní je extrémně hygrofilní brouk. Klíčovou podmínkou jeho setrvání na určitých stanovištích je tamní vysoká hladina spodní vody, často v úzké souvislosti s pravidelnými záplavami. Proto většinou tam, kde po různých vodohospodářských úpravách toků trvale hladina spodní vody značně klesla, nenávratně vymizel. A jestliže k tomu významně v posledních letech přispívají také změny ve srážkovém vodním režimu (projevující se mj. výraznou nepravidelností záplav při snížených průtocích řek, aniž by to mohly podstatně ovlivňovat přehradní nádrže), s velkou pravděpodobností se na našem území dlouho neudrží. Podobně nepříznivý bude i osud dalších dnes už u nás vzácných vlhkomilných živočichů i rostlin, jichž s postupným vysušováním částí krajiny neustále ubývá.

---

reklama

---