Mají vrabci ještě naději?

Samičky vrabce domácího. Úplně obyčejného, nenápadného ptáka.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Denisa Mikešová / Naše příroda

Expandující příživník

O původu vrabců se příliš neví. Existují dvě hypotézy. Podle první proběhla evoluce vrabčího rodu někde ve střední Asii, odkud se vrabec dál šířil se zemědělstvím. Podle druhé hypotézy vrabec pochází ze Středomoří. Tak jako tak dokázal tento přizpůsobivý pták naplno využít možnosti přiživit se na člověkem vypěstovaných plodinách a stal se nezvaným lidským průvodcem. S expandující lidskou kulturou obsazoval stále nová a nová území. Ornitologická příručka uvádí, že rychlost šíření od Uralu na východní pobřeží Sibiře bylo odhadnuto na 40 km za rok a při osídlování Ameriky kolem 30 km za rok.

Časopis Naše příroda
Taky vás ptačí štěbetání hned po ránu táhne ven? Nedejte se tedy moc přemlouvat a nezapomeňte si přibalit nové číslo Naší přírody. Dozvíte se v něm mimo jiné, jak náročná je péče ptačích rodičů o nové pokolení. Snad jen mimo rodičů kukaččích, kteří přenechali výchovu svých dětí jiným.

Kaštanově hnědé temeno hlavy, bílé tváře a na nich černá skrvna. Vrabec polní.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jiří Míchal / Naše příroda

Čeští vrabci

V České republice se vyskytují dva druhy vrabců: vrabec domácí (Passer domesticus) a vrabec polní (Passer montanus). Vrabec polní je na rozdíl od vrabce domácího poněkud menší, štíhlejší a také se odlišuje zabarvením. Nejnápadnější je u něho především kaštanově hnědé temeno hlavy. Na bílých tvářích je výrazná černá skvrna a kolem krku úzký bílý obojek. Obě pohlaví jsou zabarvena stejně.

U vrabce domácího je patrný pohlavní dimorfismus. Samičky jsou decentně šedohnědé, samečci časně zjara získávají kontrastní šat v kombinaci hnědé, šedé a bílé. Na jaře je u samců vrabce domácího nápadné i šedé temeno. Na podzim (září – říjen) jsou sice podobně jako samice zbarveni nevýrazně – zdobí je jen malá černá skvrna pod zobákem, která je výraznější právě na jaře. V tuto dobu zasahuje zpod zobáku až na hruď. Skvrna vznikne odlomením koncové části krycích per, které přes zimu měly šedohnědou barvu a sytou čerň na hrudi překrývaly. Nejedná se tedy o přepelichání v pravém slova smyslu.

Velikost černé skvrny zajišťuje samečkovi určité postavení v hierarchii hejna a taktéž hraje významnou roli při výběru partnera samičkou. Zajímavé je, že se občas vyskytnou jedinci vrabce domácího i úplně černí (melanismus), žlutí (leucismus) nebo bílí, kteří se vyskytují nejčastěji. V případě bílých vrabců nejde o albinismus, ale o mutaci, neboť bílí jedinci mají vždy pigmentovanou duhovku a zobák. Ornitolog Jiří Baum zmiňuje výskyt těchto mutantů v pražské Tróji ve 30. letech 20. století. Popisuje je jako zajímavé, avšak nikoliv neobvyklé. Bíle zbarvení ptáci se vyskytují i v dnešní době, jedná se ale o jev poměrně vzácný.

Nenároční i extrémisté

Životní prostředí obou druhů vrabců je odlišné, přestože se na mnoha místech sejdou. Jak už napovídá druhové jméno, vrabec polní obývá především zemědělskou krajinu s křovinatými remízky, sady a světlými lesíky, sídlí ve vesnicích a na periferiích měst, zejména v blízkosti objektů se živočišnou výrobou. Nejhojněji je zastoupen v nížinách až pahorkatinách, do hor nevystupuje tak vysoko jako vrabec domácí. K hnízdění využívá různé dutiny, ptačí budky, někdy zahnízdí ve spodině čapích hnízd.

Oproti vrabci polnímu žije vrabec domácí pouze v těsné blízkosti lidských sídel a jeho hnízdní prostředí je prakticky kdekoli. Hnízda můžeme objevit na domech, v hospodářských budovách, ve větracích otvorech, na půdách, v budkách, v dřevinách pnoucích se po zdech, ve spodních částech čapích hnízd a vzácně i volně na stromech. Poslední způsob hnízdění u nás postupem času vymizel a na rozdíl od minulosti je dnes velkou raritou.

Vrabec domácí pouze v těsné blízkosti lidských sídel a jeho hnízdní prostředí je prakticky kdekoli. Na snímku samička vrabce domácího.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Denisa Mikešová / Naše příroda

Je znám i případ naprosto neuvěřitelné přizpůsobivosti vrabců domácích z Yorkshiru, kteří zahnízdili v uhelném dole 600 m pod zemským povrchem. Ptáci zde žili několik let, přestože byli zcela odkázáni na potravu přinesenou horníky. Přitom od sobotního odpoledne do pondělního rána byla v dole naprostá tma. Přes snahu obou vrabčích rodičů lovících během důlního provozu v podzemí členovce a můry poletující kolem lamp, mláďata se dospělosti nedožila (zdroj: brožura Pták roku 2003, Česká společnost ornitologická).

Z běžných ptáků raritou

Stravovací zvyky obou vrabčích druhů jsou podobné. Celoročně se živí semeny plevelů a kulturních plodin, přiživují se společně s drůbeží a na zemi, z listů keřů a stromů sbírají bezobratlé. Svá mláďata krmí výhradně hmyzem.

Díky tomu, že je vrabčí jídelníček energeticky bohatý, mají ptáci dostatek času na to, aby rozvíjeli složité sociální vztahy v rámci hejna. Za zmínku stojí, že vrabci mají nejblíže k africkým snovačům, kteří hnízdí v obrovských koloniích.

V dnešní době si asi jen stěží dokážeme představit mnohasethlavá vrabčí hejna, která pro naše předky, zcela odkázané na úrodu svých políček, představovala vážné ohrožení. Nelze se proto divit, že vrabci byli v minulých staletích považováni za škůdce a byli hubeni. Za Marie Terezie byly vypisovány za každého zabitého vrabce odměny, za protektorátu bylo hubení dokonce úředně nařízeno. Vrabci s jinými ptačími druhy bývali též běžnou součástí jídelníčku.

Sameček vrabce domácího. Povšimněte si, jak se liší od samičky (viz foto výše).

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Denisa Mikešová / Naše příroda

Dnes se situace pro vrabce změnila. Konkrétně u vrabce domácí- ho je zaznamenán pokles populace a není to problém jen České republiky. Z velkých měst Britských ostrovů zmizelo za dvacet let 90 % vrabčí populace, ve Finsku za zhruba stejnou dobu 60 %. V Praze zaznamenal částečný pokles stavu vrabců domácích již ornitolog Jiří Baum ve 30. letech 20. století, a to v souvislosti s náhradou koňských povozů za automobily. Svůj díl v toku času přineslo také postupné snižování živočišné výroby, úbytek malochovů drůbeže a především ve velkých městech náhrada volně rostoucí zeleně se zastoupením neupravovaných křovisek za přemrštěně udržované parkové plochy. Spolu s mizením vhodných úkrytů, hnízdních příležitostí a snížením potravní nabídky se významně zhoršily životní podmínky vrabců. Důvodů vymírání těchto kdysi zcela běžných ptáků je tedy opravdu mnoho

Jasné příčiny

V jižní Anglii se vědci snažili objasnit příčinu úbytku vrabců. Bylo zkoumáno několik vrabčích hejn, přičemž v jednom hejnu vrabců ubývalo, zatímco zbývající hejna byla stabilní.

Přitom bylo zjištěno, že se hejna od sebe neliší ani v počtu vyvedených mláďat, ani v jejich mortalitě. Problém byl v tom, že v ubývajícím hejnu přežívalo méně jedinců zimní měsíce. Příčinou byl nedostatek potravy. Když britští vědci vrabce z tohoto hejna další zimy přikrmovali, úmrtnost se zastavila. Otázkou je, zda hlavní příčina celkového vymírání vrabců je skutečně v nedostatku potravy. Přesné odpovědi zatím neznáme.

Tak jako tak lidská aktivita v krajině významně ovlivňuje chod přírody. Hnízdící vrabci domácí sbírají potravu v nejbližším okolí hnízda. Na venkově však ubývá volných chovů drůbeže a dalších domácích zvířat, čímž vrabcům mizí možnost přikrmování se během tuhých zim. Vesnice se vylidňují nebo se proměňují. Venkovská stavení jsou přestavována na moderní domy. I zahrady, stejně jako ostrůvky městské zeleně, jsou často přeměňovány na biologicky sterilní prostředí: chybí neupravené keře se spodní proschlou částí, hromady větví, záhony jsou často pokryty vrstvou mulčovací kůry, z trávníků jsou odstraňovány plevely. Navíc dnešní zemědělci obvykle na podzim zaorávají strniště. I ona poskytovala ptákům (nejen vrabcům) v mrazivých měsících zbytky potravy. Velkým problémem je samozřejmě i používání chemických přípravků, které se ptákům usazují v těle a působí zdravotní potíže až neplodnost.

Mají naději

Vrabec domácí byl jedním z nejúspěšnějších ptačích druhů, který spolu s lidmi prožil rozkvět svého rodu (Passer). Na začátku třetího tisíciletí však ztratil početnostní převahu a existují už i místa, kde se nevyskytuje vůbec. Je známo, že ptáci jsou indikátorem kvality života. Můžeme tedy říci, že nepříznivý osud vrabců je zrcadlem života nás samých. Těžko předvídat, jestli vrabcům hrozí nebezpečí, že by vyhynuli úplně.