Nebojíme se zasahovat do přírody a je to dobře, říká Praha

Rokytka.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Archiv OCP MHMP

„Nebojíme se zasahovat do přírody,“ začíná přednášku o pražské přírodě Jiří Rom z pražského magistrátu. A vysvětluje, proč to říká s hrdostí. Podle něho dělá pestrou přírodu rozmanitý způsob péče o krajinu. Pokud vytvoříte mozaiku sečených luk, světlých lesů a meandrujících potoků, najde v ní domov více rostlin a živočichů než v tmavých lesích a zemědělských polích, které dnes pokrývají největší plochy české krajiny. A díky tomu v Praze můžete spatřit ptáky, motýly a brouky, pro něž se volná krajina stala nehostinnou. Jiří Rom o péči o pražskou přírodu mluvil v rámci kurzu celoživotního vzdělávání Trendy ochrany přírody.

„Snažíme se v rámci hospodaření do určité míry vracet podobu krajiny předválečného období. Proč tam? Zdá se, že v předválečném období se na území Prahy dařilo mnohým rostlinám a živočichům lépe než dnes,“ vysvětluje Jiří Rom, magistrátní specialista na péči o chráněná území.

Po válce začala krajina značně zarůstat, lesy se stávaly hustšími, stinnějšími a chladnějšími. Ubylo solitérních stromů, vlhkých luk, mokřadů. Je méně obnažené půdy.

Proto Praha v posledních letech v mnohem větší míře podporuje pastvu koz, ovcí a krav, věnuje se revitalizaci potoků tak, aby byly méně zahloubené, sbírá a pěstuje si vlastní regionální osivo a ponechává v sadech a lesích dostatek mrtvého dřeva, které je pak domovem pro vzácný hmyz.

Jak tedy vypadá výsledná krajina, kterou Praha vytváří?

Rybníky

Kolem rybníků například nebýval prstenec dřevin, který je pro ně typický dnes. U některých revitalizací se proto magistrát zaměřuje na to, aby břehy zůstaly volné, beze stromů.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Hlavní město Praha

Příkladem tohoto přístupu je rybník Jordán v Šeberově. Na jeho březích je pouze pár stromů tak, aby nebránily volnému přeletu ptáků. Jeho břehy byly udělány pozvolnější, čímž dochází k plynulejšímu přechodu mezi vodním a suchozemským prostředím. A to mají rádi bezobratlí živočichové.

Světlé lesy

Lesy jsou dnes mnohem méně rozmanité, než kdysi bývaly. Dnešní legislativa totiž požaduje určité procento zakmenění porostu, což vytváří lesy husté.

Světlé lesy byly dříve vytvářeny například tím, že se v lese pásla hospodářská zvířata. Vytvářelo to jinou výškovou a prostorovou členitost lesa, která se líbila řadě motýlů a bezobratlých živočichů. To však dnešní zákon neumožňuje.

A přesto se dodnes v Praze v lese pase, a to v Čimickém údolí. Je to možné ale jen díky tomu, že území není oficiálně lesem, a pastva je tedy legální.

Nedostatek světlých lesů v Praze do určité míry nahrazují sady. V nich se záměrně ponechávají torza uschlých stromů, které jsou rájem pro brouky. V Hrdlořezích tvoří torza dokonce jednu třetinu všech stromů místního sadu. Mrtvé stromy vytváří příznivé prostředí pro řadu hub, mechorosty, lišejníky, brouky a další hmyz, které zase přitahují další živočichy, kteří se jimi živí. Odchlípnutá kůra pak poskytuje úkryt hřadujícím netopýrům, různým plazům a obojživelníkům.

Pastva ovcí v Divoké Šárce.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Hlavní město Praha

Potoky

Příkladem, jak se dá změnit betonové koryto do meandrujícího potoka, je Rokytka. Její koryto bylo napřímeno na začátku 20. století. O století později ale bylo jasné, že tato úprava není funkční. Od roku 2008 Praha postupně přeměňuje zahloubený kanál v mělkou říčku, která má možnost vybřežit a rozlít se po okolní krajině.

V delším, mělčím a členitějším korytě voda proudí pomaleji a po delší trase. Voda se v krajině co nejdéle zdrží a v případě větších dešťů se vodní tok rozlije do okolí v místech, kde je to možné. Tím předchází tomu, aby povodně způsobily větší škody v zastavěných územích.

Louky

Většina biotopů české přírody potřebuje nějakou formu lidských zásahů. Ty se ovšem liší četností a silou.

Někdy mají podobu opakujících se silnějších akcí, například stržení pásu trávy, což vytvoří příležitost pro rostliny, které se v hustém travním drnu samy neuchytí. Jindy jde o to, aby louka nezarostla keři a stromy, a je ji potřeba sekat nebo popásat.

Mozaiková seč je v Praze samozřejmostí a pastva koz, ovcí nebo krav probíhá na 60 plochách o 90 ha.

Mozaiková seč v Divoké Šárce.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | AndruVision / Magistrát hl. m. Prahy

V posledních letech se ale Praha snaží o další nelehkou disciplínu: návrat místních druhů trav a bylin. Lidé z magistrátního odboru na vybraných lokalitách sbírají semena rostlin, které pak pěstují a vytváří si vlastní směsi semen, kterými osívají vybrané lokality při jejich obnově.

Použity byly například v krajinném parku Lítožnice, v Dolních Počernicích nebo v Dubči. Obvykle se osivem oseje jeden pruh na pozemku, z něhož se pak rostliny mohou dále šířit už samy samy.

A proč je zrovna tohle něco zvláštního? Regionální směsi původních druhů luk byly totiž téměř všude vytlačeny dováženými komerčními směsmi bylin. Ty sice mohou vypadat krásně, ale neposkytují potřebnou potravu místním druhům motýlů a hmyzu, které pak hladoví a vymírají.

Ač to tedy může znít zvláštně, pokud by se podařilo vrátit krajinu do stavu před válkou, přírodě v Praze to podle magistrátních odborníků jen prospěje.