Velká Jizerská louka: Sobcovy zápisky

Čas od času člověk musí porušit vyhlášky, zákazy a nařízení – a to i přesto, že s nimi vnitřně souhlasí a chápe jejich smysl. Jak jinak ale na vlastní oči spatřit Velkou Jizerskou louku? Jak jinak se podívat do nádherných míst, kam je už padesát let vstup přísně zakázán?

Omluvou mi budiž, že sice porušuji literu zákona na ochranu přírody, ale jeho ducha úzkostlivě ctím. Nesčetněkrát jsem si to přemlel v hlavě, nesčetněkrát bouřlivě prodiskutoval. Nejdřív s kamarády u trampských ohňů, později na zakázaných stezkách himálajských rezervací a džunglí jihovýchodní Asie. Závěr? Nejkrásnější místa světa by měla zůstat uzavřena hlučícímu davu čumilů, kteří si jich neváží a neumějí se na nich chovat. Příroda je pro ně stejná atrakce, jako pouťová lochneska. V lese neposlouchají ticho, ale iPod. Když už jim z uší netrčí dráty, aspoň se navzájem překřikují. Plnou plechovku piva přinesou, ale prázdnou už se jim zpátky tahat nechce. Šup s ní do křoví – však on to po mně někdo uklidí...

Netroufám si odhadnout, kolik procent podobných pitomců chodí po Zemi. Chápu, že některá místa musejí z čistě preventivních důvodů zůstat uzavřena jak pitomcům, tak i nám ostatním, kteří svůj bordel poctivě odneseme do nejbližšího koše. Formální zákazy ignoruju, pokud si srovnám s vlastním svědomím, že se tím nechovám jako pitomec. Noclehem pod širákem v rezervaci zválím trávu, která se za pár hodin narovná. Po chůzi mimo turistické značky za mnou zůstávají jen stopy. Když mně chytnou (což se zatím nestalo), jsem připraven bez řečí zaplatit pokutu. Pravda ovšem je, že se tím pasuju do role vyvoleného. Kdyby to dělal každý... A pravdou taky je, že jsem sobec. Zákazy vstupu totiž považuju za filtr, díky němuž můžu mít nejhezčí místa planety sám pro sebe.

Iniciační cesta

Velkou Jizerskou louku jsem poprvé spatřil jen zdálky. V létě 1984 jsme táhli z osady Jizerka po zelené značce přes Pytlácké kameny na Předěl. V imisemi těžce poničených lesích se po pravé ruce rozkládalo rozlehlé ploché údolí, na obzoru zakončené polskými hřebeny. Už tehdy mně lákalo. Na mapě skrz něj nevedla žádná cesta a řeka se tam klikatila jako had. Už tehdy jsem si na jeho okraji toho údolí připadal jako někde vysoko za polárním kruhem. Vnořil jsem se do něj až o pár let později pod vlivem Knihy o Jizerských horách Miloslava Nevrlého. Kultovní autor v ní popisuje, jak se na Velkou Jizerskou louku vydal kdysi těsně po válce pěšky z Horního Polubného, kde byl s rodiči na prázdninách. V kapse měl jen starou vojenskou mapu a v duši chlapeckou touhu spatřit neznámý kraj rašelinišť.

Schválně – co s vámi v gymnaziálním věku udělá, když si přečtete vzpomínky na tuhle iniciační cestu? Nevrlý píše: "Pro mne to byla skutečná dobrodružná výprava do neznámé tajgy a nemusel jsem se stydět před starými cestovateli v kanadských pralesích: podobně jako oni jsem nevěděl, kam dojdu a co na mne cestou čeká. Půda v lesích začínala měknout a houpat se, několikrát jsem zapadl do hluboké lesní rašeliny. Neznal jsem tehdy ještě místa, kudy lze projít. V rašelinných smrčinách se začala objevovat první kleč a brzy přede mnou stála nepropustná hradba kosodřeviny, vysoká tři metry. Zdálo se, že chrání jizerský močál jako šípkové růže pohádkový zámek.

Vstoupil jsem tedy do nejhustší kleče a se starodávným kompasem neúchylně postupoval k severu. Dnes vím, že jsem čirou náhodou zvolil tu nejhorší a nejdelší cestu klečí: prodíral jsem se stovky metrů spletí větví a kořenů právě v místech, kde jsou kosodřevinná pole na okraji močálů nejmohutnější. Kleč byla vyšší než já, ztratil jsem pojem o čase a zdálo se, že mě močál i kosodřevina beze svědků pohlcují. Tím krásnější byl konec toho plahočení: náhle, bez varování a vodních zvuků tekla dva kroky pod mýma nohama v hloubce bez hlesu rudohnědá řeka. Dodnes si pamatuji místo, kde jsem tehdy vyšel z nekonečných klečí, které tam sahají až na samý břeh Jizery. Před užaslýma očima se rozevřela nejkrásnější krajina světa: nevídaná, nebeská mísa nádhery. Pamatuji si jasně ten okamžik, je takových v životě jen málo. Uzavřen v modrých lesích ležel žloutnoucí močál. Nad rudočernými vodami slepých ramen a tůní se skláněly rašelinné břízy.

Průzračná řeka se vinula v širokých obloucích a obnažovala rozlehlé písčité břehy. Svítily neporušenou bělostí a na jejich okrajích stály husté sivé jalovce. Na druhém břehu mizely tmavé stěny rašeliny v hlubokých vodách Jizery. Zelený rašeliník. Jednotlivé obrovské smrky. Trávy a nesmírné ticho. Osamělost. Indiánský kraj do nedohledna. Nikdy předtím a nikdy ani později od té doby na mě žádný kraj tak hluboce nezapůsobil. Celistvost, svrchovaný severský mír. Jako ve snách jsem šel rašeliništěm Velké Jizerské louky stále vzhůru, nesmírně chlapecky pyšný a vděčný, že jsem ten kraj objevil sám..."

Kříže utopenců

Že je ten citát klasika příliš dlouhý? Lépe to prostě popsat nejde. Pod vlivem těchto řádků jsem bezcestný kraj navštívil hned několikrát. Pokud si tenhle článek přečtou na správě CHKO Jizerské hory nebo na ministerstvu životního prostředí a obratem mi pošlou složenku, zdůrazňuji, že porušení zákona 114/1992 Sb. je už dávno promlčeno. Zapomenuto ale není a nikdy nebude. Jak bych mohl zapomenout řev jelenů v říji, který mně v mrazivé podzimní noci pod širákem budil ze sna? Jak se zbavit vzpomínek na nejistou půdu, která čas od času s mlasknutím pohltila mou pohorku a naplnila ji smrdutým bahnem? Na horním toku Jizery můžete dodnes najít pomníček zvaný "Ruské kříže". Podle pověsti se tu měla za napoleonských válek v roce 1813 utopit dvoučlenná kozácká hlídka i s koňmi. Kdo by vztyčil kříž pro mne?

A jak vytěsnit neurčitý pocit hrůzy? Ležíte ve spacáku uprostřed kosodřeviny kdesi pod Vlčími kameny, všude kolem temnota. Z nočních bažin možná každou chvíli vyleze Něco, co vás stáhne do černých vod. Jak v takové jizerské noci zavřít oči? Racionální mozek si pořád dokola opakuje, že jsou to nesmysly. Hrůzu jste si přivodili sami čtením děsivých pověstí o pytlácích, kteří ve snaze získat čarovnou pušku neváhali krást na hřbitovech lebky, jejichž prázdnými očními důlky pak odlévali kule z olova, vymláceného z kostelních oken. Divíte se, že je pak pronásledovaly temné síly, které se teď možná chystají i na vás?

V zajetí rašelin

Ale už dost poetiky, která musí nutně připadat banální a kýčovitá každému, kdo to nezažil na vlastní kůži. Jizera oficiálně pramení na jižním svahu Smrku pod tzv. Nebeským žebříkem mezi rozcestím turistických značek a polskou hranicí. Jde ale jen o symbolický pramen. V celé oblasti jsou stovky pramenů a potůčků, které periodicky vysychají během roku, takže se nedá říct, který je ten pravý. Mnohem vydatnější říční rameno navíc přitéká z polské strany, kde vyvěrá pod svahem Stógu Izerského (1105 m). V minulosti to bylo příčinou řady územních sporů mezi majiteli sousedních panství. V polovině 18. století pak byla uzavřena dohoda, která tzv. Sporné území jihovýchodně pod Smrkem rozdělila napůl bez ohledu na tok řeky mezi dnešní Česko a Polsko.

Velká Jizerská louka začíná jen pár set metrů odtud v mělké pánvi mezi dvěma plochými hřebeny mezi vrcholem Smrku (1124 m) a osadou Jizerka. Nikde jinde v Česku nenajdete kraj, který by víc připomínal Finsko nebo Sibiř (i proto ostatně asociace s Turgeněvem v titulku). Porosty kosodřeviny se tu mozaikovitě střídají s podmáčenými smrčinami, seversky vyhlížejícími loukami, písečnými náspy, říčními náplavy a mechovými jezírky. Rašelinné stěny jsou místy vysoké až tři metry. Přidejte vyvrácené stromy trouchnivějící ve vodě, mrtvá říční ramena, osamělé jalovcové keře a zakrslé břízy a máte dokonalý obraz tajgy nebo tundry. Od zbytku světa ji oddělují horské hřebeny a bezcestné lesy. Díky nim sem neproniknou nejen lidé, ale ani tzv. světelné znečištění – česky řečeno fotonový "bordel", který kolem sebe marnotratně rozhazují veřejná osvětlení měst a reflektory aut. Loni v říjnu byla proto centrální část Jizerek vyhlášena "oblastí temné oblohy". Zatímco jinde můžete v noci vidět jen několik set hvězd, ze spacáku na Velké Jizerské louce jich napočítáte až 1500.

Zhruba deset kilometrů dlouhé území rozděluje na dvě poloviny řeka Jizera, která se tu kroutí v nekonečných meandrech. Tvoří státní hranici, až donedávna přísně hlídanou polskými pohraničníky. Možná si nepřáli, aby svět spatřil zmar a zánik na druhé straně řeky. Stávala tam Velká Jizera (Wielka Izera, Gross Iser), osada, založena v roce 1630 německy mluvícími pobělohorskými exulanty. V tehdejším Prusku našli větší náboženskou svobodu než v Česku. Pastevci a dřevaři, kteří si přilepšovali pašeráctvím a pytláctvím, se tu potýkali s drsnými klimatickými podmínkami. V centrálních Jizerkách v zimě klesá teplota až na -30 °C. Z domů se tu prý muselo lézt buď okny v prvních patrech, nebo dlouhými tunely prokopanými v závějích. Ještě kolem roku 1930 stálo na Velké Jizeře 44 domů. Bývaly tu dvě školy, tři hospody, dva mlýny, pekárna, lovecký zámeček, panská myslivna, radnice... Po odsunu Němců to polská armáda všechno rozbořila. Stát zůstala jen bývalá škola – dnešní chata Górzystów. "Přijde mlha a začneš se tu bát," popsal atmosféru Velké Jizery Marek Řeháček. "V zajetí rašelin a rozbitých domů..."

Bílý král písčin

Do močálů se nejčastěji vnořuju z červené značky nedaleko rozcestí Předěl v místě zvaném "U lupínku". Tok Jizery pak sleduju asi osm kilometrů až pod Jelení stráň (1018 m), kde odbočím k západu na Jizerku. Nad řekou si tam nezapomeňte prohlédnout ruiny tzv. Hojerova domu, který tu stával od roku 1699. Slavná pašerácká a pytlácká hospoda zanikla po poválečném odsunu posledního majitele do Německa.

Nejbližší hraniční přechod na polskou stranu je na vrcholu Smrku (1124 m), odkud můžete po zelené a žluté značce pokračovat na Velkou Jizeru. Červená značka vás pak dovede na další hraniční přechod u další zaniklé osady Orle nedaleko Jizerky, přes který se vrátíte na českou stranu. Na této trase sice neporušíte zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ale nejkrásnější a nejdivočejší partie Velké Jizerské louky spatříte jen z dálky a se suchýma botama.

Ze samotných močálů už sice pohraničníci se Schengenem zmizeli, ale stejně dobře tu můžete být polapeni českými ochranáři. Nesmí se sem už od roku 1960, kdy byla Velká Jizerská louka vyhlášena přírodní rezervací. V oficiálních materiálech se dočtete, že není přístupná veřejnosti, protože tudy "nevedou žádné turisticky značené trasy a jizerské močály jsou prakticky neprostupné". To bych klidně podepsal – jenže právě tím je pro mne tohle místo přitažlivé. Přelézám padlé kmeny, propadám se až po kolena do bahna, prodírám se klečí a každou chvíli ztratím cestu. Snažím se sledovat hlavní tok říčky, která se místy větví do paralelních ramen. Za listopadových dešťů se Jizera rozlije do šířky a celá pánev se zaplní tmavou rašelinnou vodou. Projít suchou nohou je pak zhola nemožné.

Na Velké jizerské louce jsem byl několikrát, ale vždycky jen na podzim. Nechci totiž plašit jeřába popelavého, který tu má jedno ze svých pouhých šesti českých hnízdišť – a to tu navíc zřejmě hnízdí jen jediný pár. Ale to je taky jediná škoda, kterou bych tu teoreticky mohl způsobit. K přírodě jsem snad přece jen ohleduplnější než stavitelé, kteří chtěli Velkou Jizerskou louku zaplavit obrovskou přehradou Karlov. Plán na její vybudování vznikl po ničivých povodních v roce 1897 a znovu byl oprášen v letech 1940 a 1952. Už byly hotové geologické průzkumy a ekonomické kalkulace, ale nakonec to vždy usnulo. Doufejme, že navěky. Přehrada by totiž utopila unikátní rostlinná a živočišná společenstva včetně slíďáka popelavého, o kterém Miloslav Nevrlý v jedné povídce píše: "Ten kraj měl svého krále. Na písčinách řeky Jizery, která osamělými močály protéká, jen v jejích krásných písčinách a již nikde jinde v Čechách, prý žije Bílý pavouk – obrovský světlý slíďák, vládce jizerských močálů. A Hadrář si přísahal, že podivného krále spatří na vlastní oči..."

Já si kdysi přísahal, že se nebudu řídit zdeúředními vyhláškami a suchou literou zákonů, ale jen tím, co vnitřně považuju za správné. Proto vás taky nenavádím, abyste přísný zákaz vstupu porušovali. Koneckonců bych byl sám proti sobě – jako správný sobec chci mít totiž Velkou Jizerskou louku jen pro sebe.

---

reklama

---