Antonín Kratochvíl: Chci dát hlas mlčící většině
Zaměřil jste se v knize na to, jak se dané místo vyvíjelo v čase, nebo jde jen o pohled, jaký jste viděl v danou chvíli?
Většinou to je, jak jsem to viděl v danou chvíli. Dělal jsem ale v severních Čechách v roce 1990 kvůli reportáži o znečištěné východní Evropě pro New York Times Magazine a později jsem se tam vrátil kvůli reportáži pro časopis On Earth. A pro ně jsem použil jednu černobílou fotku, kterou jsem udělal před patnácti lety, a pak barevnou fotku, jak se to změnilo. Dneska to vypadá líp, je to zalesněné břízami. Ale v podstatě je to ten samý shit, protože tam nežijí lidé. To je jak prérie – lidé zmizeli.
Jenomže lidé dělají kraj, dělají kulturu – a to tam chybí. Ale zase je hezké vidět, že příroda lidi přežije, že má daleko větší sílu než člověk. To je vidět i v Černobylu. Lidé tam umírají, ale přírodě to moc nevadí. Příroda tam úplně pučí. Je to tam krásné, a přitom pro nás smrtelné.
 |
|
| Antonín Kratochvíl. | |
| Foto: Jan Stejskal/EkoList |
Focení muselo být často nebezpečné ...
Někde to bylo nebezpečné, protože nechtěli, abych tam fotil. Třeba v amazonské oblasti Ekvádoru, kde Exxon těžil ropu. Nejdřív si mysleli, že tam pracuji pro jejich společnost a fotím čištění oblasti. Když ale zjistili, že ne, tak se mě snažili zatknout jako pašeráka drog. Naštěstí jsem dostal avízo, že po mně jdou, tak jsem odjel. Jednomu z ochránců přírody tam zase vyhrožovali smrtí, tak radši odjel do Mexika. Společnosti jako Exxon nechtějí, aby se na jejich prasárny poukazovalo.
Exxon byl spřažený se státní správou?
Ano, s místní vládou. Je to hrozné, ale tohle je na celém světě. Korporace jsou normálně spojené s vládami, platí jim a korumpují je. Obyčejní lidé, ta mlčící většina, jsou jejich oběti. Třeba indiáni v Amazonii jsou chudí tak, že prodávali svoje ženy jako prostitutky olejářům. Těžaři jim přitom znečistili spodní vodu ropou a pak indiány najímali, aby to čistili – a platili jim dolar padesát na den. Indiáni museli pracovat v ropě a po celém těle z toho měli ekzémy. Tvrdé, hochu, tam je to tvrdé. Nebo dobývání zlata pomocí kyanidu. Když se stane nějaká nehoda, jde to přímo do vody, otráví to ryby, lidé dostanou vyrážky ... To není sranda, to je zločin na lidech, kteří nemají žádný hlas.
V Čechách byli lidé naštvaní, když jsem zmapoval východní Evropu za dvacet let komunismu. Ukázal jsem to na výstavě v Praze na Hradě a lidé pak říkali, že na těch fotkách není pravda: „Vždyť my jsme byli v Rumunsku, my jsme byli v Constanci u moře, to bylo super.“ Nebo se ptali: „A proč nefotíš něco hezkého?“ Ale já jsem obrněný, já už jsem veterán podobných diskusí. Neříkám, že na fotkách je celá pravda – ale je to součást pravdy. A tady ji máte. Fuck you.
Jsou pro vás důležitější výstavy nebo otištění snímků v časopisech?
Většinou jsou důležitější časopisy, protože je vidí víc lidí. Výstava je spíš pro kulturní elitu, i když se to samozřejmě taky nedá podceňovat, protože elita má na společnost obrovský vliv. Ale moje motto je, že chci dát hlas mlčící většině.
Je některé z míst, které vám víc přirostlo k srdci?
Ani ne. Snažím se mít soucit s každým místem, kde jsem. Musím procítit problém, aby to, co cítím, pochopili i jiní lidé. Můžete vyfotit něco, co je hrozné, tak, že to s nikým nehne. Můžete to ale vyfotit i tak, že to hodně lidí vezme. Pak to taky zůstane, doufám, jako nadčasové zobrazení dané události.
 |
||
| Zatčený zloděj cínové rudy, Bolívie. | ||
| Foto: Antonín Kratochvíl/www.antoninkratochvil.com |
Jaké bylo focení nosorožců ve volné přírodě?
No to bylo něco! V divočině na hranicích Angoly a Namibie zůstalo asi 125 černých nosorožců, zbytek je v parcích. To bylo před lety, kolik jich zbylo doteď,
nevím, protože když přešli do Angoly, okamžitě je tam zabili a prodali roh. Jel jsem tam o nich udělat reportáž, dlouho jsme ale nemohli žádného nosorožce najít, až jsme najednou uviděli čerstvou stopu. Tak jsme vylezli z džípu a asi tři hodiny šli po stopě. Společně se třemi domorodými stopaři jsme se k nosorožci přiblížili, jenomže hlavní stopař, Samson, nenašel na focení dobré místo. Kdyby na nás nosorožec vyrazil, neměli jsme se kam schovat – nikde žádná skála nebo strom, na který by se dalo vylézt. Samson jen řekl: „Kdyby na nás vyrazil, tak utíkáme tímhle směrem.“ Ok. Jenomže já měl jen malou čočku, tak jsem se musel plazit co nejblíž. Naštěstí byl dobrý vítr, takže nás nosorožec necítil – oni mají dobrý čich. A taky mají dobrý sluch, ale vidí prd. Snažil jsem se zaostřit na takové zelené křoví, načež vidím Samsona, jak za mnou stojí s hrozně starým foťákem, z kterého se při každém zmáčknutí závěrky ozývá strašný rachot. Pak už jen slyším: „Zdrhej!“ (smích) Já neměl čas se na toho nosorožce ani podívat. Tak jsem se otočil – teď na krku dvě kamery – a běžím pryč jak motherfucker. Jenom jsem se musel dívat dolů pod nohy, protože tam byla spousta malých kamenů, abych nezakopl. A přede mnou mažou pryč ti domorodí stopaři. Najednou se ale jeden z nich ohlídnul, udělal příšerný ksicht, vyskočil do vzduchu, ve vzduchu se obrátil a začal štěkat jako pes a hrozně luskat prsty. Nekecám, já byl snad tři vteřiny od smrti nebo od propíchnutí – jenom jsem cítil takový poryv, jako když vedle mě projede náklaďák, a podél se sunula stěna masa. Nosorožci totiž nemají rádi štěkot psů, a tím ho ten stopař zahnal. Nakonec to dopadlo dobře a vyfotil jsem je.
Fotil jste i jiná zvířata?
Jasně, třeba gorily v Kongu nebo velké krokodýly. Taky jsem vlastně dělal v Keni reportáž o boji Richarda Leakeyho (viz taky článek Války v divočině v EkoListu 10/2003 – pozn. aut.) proti somálským pytlákům. On měl dokonce speciální armádu, s kterou jsem na reportáži spolupracoval. Když jsem přijel, tak jsem se ptal: „Můžete mi ukázat nějaké somálské pytláky ve vězení?“ A oni mi, člověče, řekli jen: „My vězně neberem.“ Všechny stříleli. Somálští pytláci mají totiž kalašnikovy – tam zuřily normální přestřelky. U jedné jsem byl, naštěstí jen v helikoptéře. Když pytláci zabili slona, uřízli mu kly a potom ho přikryli zelení. Trvalo pak tři, čtyři dny, než větvě uschly a bylo vidět, že to je zabitý slon. Jenže tou dobou už byli pytláci pryč. Takže ochránci v malých letadlech s otevřenými okny, nebo dokonce s vysazenými dveřmi lítali pomalu nad buší a hledali mrtvoly slonů po čuchu. Slon, když zemře a tlí, má totiž takový divný zápach, je to trochu jako klih. Sloni nejsou masožravci, takže je to vlastně něco jako vycpaný slamník. Není to vyloženě nepříjemný zápach. Když ho v letadle zaregistrují, pošlou pak na místo stopaře, aby pronásledovali pytláky. Pytláci jsou přitom pěkné mrchy. Z keňských vesnic unášeli muže, kteří museli donést slonovinu k hranici Somálska. A tam je pytláci postříleli. Málokdo přežil. Proto na ně taky byli Keňané tak naštvaní.
Jednou jsme dostali hlášku a letěli jsme to obhlídnout ze vzduchu. Viděli jsme, jak měli stopaři obklíčených šest pytláků a až na jednoho je všechny postříleli. Jenomže přímé spojení mezi helikoptérou a stopaři neexistovalo, takže my nahoře jsme viděli, že ten pytlák, co přežil, bude střílet, ale nemohli jsme stopaře varovat. A taky že jo, vstal a normálně po nich střílel. Nakonec se tam schovával za takový šíleně široký strom, helikoptéra kolem kroužila, stříleli po něm, ale nemohli ho trefit, protože on pořád běhal kolem toho stromu, bylo to tragikomický. Nakonec ho přece jen dostali. A našli tam jeho deníček, který jsme nechali přeložit. Bylo to o jeho pytlácké cestě a bylo to dost dojemné. Psal v něm svojí matce, že slona zastřelili a že budou mít nějaké peníze ... I u pytláků šlo o přežití.
 |
|
| Obchod s protézami pro oběti min, Angola. | |
| Foto: Antonín Kratochvíl/www.antoninkratochvil.com |
Personifikace mrtvého se vás vždycky dotkne. Když dáte mrtvému člověku jméno a hlas, je to silné. A o to se snažím v reportážích pro časopisy – o personifikaci konfliktu. Promlouvat o tragédii přes konkrétní osoby.
Ve vaší monografii stojí: Jen přírodu je třeba chovat v úctě, jen tu je nutné chránit.
No taky jsem se k tomu doplazil. Já třeba už vůbec neposlouchám muziku. Jenom chodím nebo ležím a poslouchám přírodu, ta mi dává sílu, ta mě naplňuje. Proto mám rád stromy, vítr, vůně a pachy. Nevím, třeba jsem se zbláznil. (smích)
Kniha Vanishing prý má ukázat, co pro přírodu můžou lidé dělat. Dá se to říct i slovy, nejen fotkami?
Ony jsou v knížce texty taky. Vanishing je vyvrcholením toho, co jsem chtěl fotografií říct. Teď nevím, co budu dělat. Ale na něco přijdu.
V knize je kapitola o tom, jak ropa zasáhla Kaspické moře. Fotky z Iráku jsou zase metaforou krajiny zničené válkou, nejsou o bojích, ale o tom, jak lidé zničili zemi. Jak třeba naplnili zákopy ropou a pak ji zapálili. Válka se týká i části o Bejrútu, kde zničila střed města. Války jsou na nic, to chci říct.
Je tam ale taky příběh ze severních Čech. Stál jsem tam v roce 1990, všude kolem zdevastovaná krajina, ve vesnici zůstal jediný rozbouraný barák, a najednou kolem mě projížděl bílý mercedes se západoněmeckou značkou. V něm seděli vpředu muž středního věku a vzadu taková stará, šedivá paní – dívala se z auta ven a brečela. Asi pocházela z toho místa a poté, co spadla opona, se nebála přijet – a najednou místo domova vidí pustinu a jenom brečí. To pro mě bylo velice silné. S těmito lidmi musíte mít soucit, i když to politicky neuhráli.
Máte pocit, že se vztah lidí k životnímu prostředí zlepšuje?
V severních Čechách už je opět velký tlak na bourání vesnic. Při jedné reportáži jsme šli za vedoucím dolů a lidé mu říkali: „Vždyť vy pokračujete v komunistické doktríně!“ A on na to: „Né, pozor! My nejsme komunisti, my jsme byznysmeni.“ Normálně se jede dál. Nevím, co s lidmi pohne, možná až začnou umírat. Ale možná ani to ne. Vždyť se podívejte, jak v Chomutově děti ležely a nemohly dýchat nebo jak chodily v maskách do školy. Když jsem tam pracoval, bolela mě hlava snad tři neděle. V rumunském Copsa Mica jsem zase šlápnul do kaluže a dostal těžký ekzém, který mi lezl po noze nahoru. Říkal jsem si: „Kurňa až mi to doleze do rozkroku, tak jdu k lékaři.“ Naštěstí se to zastavilo u kolene – ale trochu strach jsem měl. V Copsa Mica to vůbec bylo neuvěřitelné. Všechno tam bylo černé – i déšť byl černý. A lidé v tom normálně dělali – přitom jim to ničilo nervový systém. To bylo fakt údolí rakoviny.
V Guayaně je zase panenský prales – nad ním když letíte, tak vypadá jak brokolice. A oni do něj pustili malajské společnosti, které už zruinovali Malajsii, zruinovali všechno, kam přišli. V Kambodži zase Rudí Khmerové prodali snad 70 % pralesa za zbraně. Když jsem v polovině 80. let v Thajsku fotil utečence a stál na hranici s Kambodžou, byl les ještě nedotčený. V Thajsku už byl les vykácený, ale v Kambodži stála stěna stromů a tou vedla malá pěšinka. Teď jsem byl v Thajsku znova a bum – ani strom. To je tragédie kambodžského národa. Ztratili přes polovinu lesů. Už vyhlásili nějaké moratorium, že se nesmí kácet, ale kácí se dál. Při focení nás honili ozbrojenci, proto jsem tam vždycky vjel a dělal jsem, jako že jsem se ztratil. Poražené stromy, to jsou vždycky nejlepší kusy – a padají jich tisíce, to není sranda, takový strom je silný třeba jako půl místnosti. To vás úplně bolí oči, když to vidíte.
 |
||
| Bývalí obyvatelé města Pripjať v těsné blízkosti Černobylu dostali jednu hodinu na návštěvu svých domovů. | ||
| Foto: Antonín Kratochvíl/www.antoninkratochvil.com |
A proto vám vadí i kácení stromů ve městech ...
Ale vůbec všechno, co se děje s přírodou, jak ji lidé zneužívají a ničí. Vždyť člověk se už ani nemůže pořádně projít. V Americe všude někdo něco vlastní a všude je plot. Anebo je to národní park, kde je šíleně moc lidí. Ale když jedete do Kanady, je to ještě ok.
Byl jsem pozván indiány z Britské Kolumbie, abych jim pomohl v boji proti dřevařským společnostem, které chtěly vykácet jejich posvátná místa u jezera, kam se jezdili léčit. Pozvali mě do městečka Bela Bela, kde už v tu chvíli nebyl žádný bílý člověk. Dokonce zavřeli i kostel a řekli: „Jdeme zpátky vlastní cestou, jdeme zpátky za svými předky.“ Jim soužití s bílými přineslo jenom problémy, alkoholismus atd.
Z Bela Bela jsme jeli na posvátné jezero – jenom já a starý indián jménem Eddie, který se na jezeře kdysi vyléčil z alkoholismu. Žil na malém ostrůvku a já mu říkal: „Eddie, co budeme pít?“ A on na to: „Napij se.“ Tak jsem šel k jezeru, hubu do vody, no sladká, fantastická voda. Pořád jsem čekal, že se po tom podělám, ale nepodělal jsem se. A všude kolem ticho. Bylo to ale i nebezpečné, kolem byli medvědi grizzly.
Každý den jsme porazili malý uschlý strom. Eddie si s tím stromem ale nejdřív musel promluvit. Respekt toho starého indiána k přírodě byl pro mě naprosto neuvěřitelný. Jako by strom naladil a vysvětlil mu, proč ho porážíme a že ho potřebujeme. Pak jsme zase na lodičce pluli zpátky na ostrůvek, kde jsme žili. Týden. Kdyby se nám něco stalo, tak tam zemřeme, protože jsme s nikým neměli žádné spojení. Z lodičky mi ukazoval staré indiánské malby na kamenech. Pro indiány to bylo posvátné místo – vzali si velký kámen, skočili s ním do hlubin a ze dna jezera sbírali posvátné kameny. To byla síla. Každý den jsme si ulovili pstruha. Eddie rád kouřil dlouhá cigára, já jich tam s sebou přivezl ale asi jen deset. Tak jsem ho vždycky rozřízl napůl, oba jsme měli takový malý čvaňhák, seděli jsme a on my vyprávěl staré legendy kmene. Napůl to říkal v angličtině a napůl v jazyce jejich kmene. V té nedotčené přírodě ... To byl asi vůbec největší zážitek mého života, člověče ...
Vzpomenete si ještě na nějaký příběh, který vám vyprávěl?
Jasně. Indián se zamiloval do indiánky a byla to velká láska. Ona se ale utopila. Indián z toho byl nadranc, pořád ji hledal a snažil se dostat do posmrtného života. Toulal se kolem toho jezera, až se mu nakonec zjevila a vzala ho k sobě do světa po životě. Tam spokojeně žili a narodilo se jim dítě. Jenomže teď si přál, aby mohl dítě ukázat své matce a otci, protože na něj byl hrozně hrdý. Tak zkoušel prosit bohy, ti to mezi sebou nějak probrali a řekli: „Ok, my tě teda vrátíme, abys mohl svoje dítě ukázat matce a otci.“ Indián se vrátil i s dítětem a ukázal ho svému kmenu. Všichni se ale zděsili a utekli pryč. Indián se tedy na to svoje dítě podíval – a zjistil, že nemá oči. Narodilo se totiž ve světě, kde je nepotřebuje.
Viděli jste se s Eddiem ještě někdy znovu?
Ne, jednou jsem se tam chtěl vrátit, ale ani mi neodpověděli. Prostě jednou a konec. Udělal jsem ale reportáž o tom, jak je to tam krásné, abych je podpořil proti dřevařům. Ani nevím, jak to dopadlo, ale vím, že jsem se aspoň o něco pokusil.
To jsou vzácné momenty, víte. Takových míst, kde je jen příroda a vy, kde můžete třeba pít vodu z jezera, už na světě moc není. Můžete jet třeba do Himalájí a nad vámi je stejně někdo, kdo tam kálí do vody.
Antonín Kratochvíl
Rodák z Lovosic, který vyrůstal v pražském Karlíně. Emigroval v roce 1967. Žil na různých místech západní Evropy, ale s francouzskou legií se taky zúčastnil bojů v Čadu. Fotografii vystudoval v Holandsku. Od roku 1975 je občanem USA, dnes žije v New Yorku. Proslavil se reportážními fotografiemi, především z míst válečných konfliktů, publikoval v titulech, jako jsou New York Times Magazine, Newsweek, Paris Match, Audubon, Geo atd. Časopis American Photo ho v roce 1998 zařadil mezi 100 nejvýznamnějších osobností oboru. V roce 2002 vyhrál World Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí. Letos na jaře vydal knihu Vanishing, ve které se věnuje mizejícímu přírodnímu prostředí a zanikajícím kulturám po celém světě, od Kambodže, přes Ázerbájdžán, Irák, Kongo či severní Čechy, až po Ekvádor nebo New York. V Domě umění města Brno je do 20. listopadu možné navštívit souhrnnou výstavu jeho fotografií, víc na www.dumb.cz.
Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu 10/2005.
reklama
