Martin Lípa: Nejsmutnější je, když nový majitel vykácí starý ovocný sad
Chápu lidi, kteří chtějí chránit stoleté duby. Co vás vede k záchraně třešní a švestek?
Já jsem už od mládí hodně jezdil na kole. Ale ne tak jako dneska, s hlavou skloněnou a v barevném triku, abych si to co nejrychleji odšlapal co nejdál. Já jsem se vždycky spíš na tom kole tak toulal. Dvacet, třicet kilometrů, po okolí. Lesní cesty, polňačky a přitom tak nějak vnímal tu krajinu. Vůbec nejvíc jsem se těšil na ty „spanilé jízdy“ tak od července, kdy začaly zrát třešně. Vždycky jsem se zastavil někde ve škarpě, nebo u starého sadu, a strašně jsem se přecpal ovocem. Tak jsem vlastně poznal, že česká krajina je prostoupena starými stromy, vysokokmeny. Ale když jsem se tam časem začal vracet, na ta místa, zjišťoval jsem, že ty stromy mizí.
V čem ale teď vlastně tkví to hlavní břímě vaší práce. Sedíte nad inventarizací, zajišťujete monitoring, jste v terénu?
Máme několik řekněme pilířových aktivit. Mapování odrůd do národní databáze, to je jeden pilíř. Další spočívá v tom, že se snažíme zakládat a udržovat síť genofondových ploch po celé ČR. Jsou to místa, kam ukládáme zajímavé nálezy nebo kde sledujeme jejich vlastnosti. A potom je tu práce s veřejností. Jsou to různé semináře, oborová setkání, prostě příležitosti, kde se lidé mohou potkat s odborníky, s ovocem starých odrůd nebo se mohou naučit pečovat o staré stromy.
A kolik vzorků vám tak během jedné sezóny v terénu projde rukama?
Tak já nejsem studovaný pomolog, celou práci zajišťuji spíš organizačně. Pro určovací práci jsou důležití hlavně pomologové v pracovní skupině, kteří bádají nad moudrými knihami a ovocem. Odrůdy, které se nepodaří určit, pak popisují podle metodiky odborného programu. Za rok je to mnoho stovek vzorků, které tým pomologů vyšetří. Mimo organizačního zajištění a vedení evidence se starám také o jejich fotodokumentaci.
Takže co konkrétně děláte?
V rámci projektu Oživení starých odrůd koordinuji pracovní skupinu - vytvářím plán, co se kdy bude dělat a pak zajišťuji, aby se ten plán uskutečnil. Mimo tohoto týmu odborníků se snažím sehnat nějaké místní spolupracovníky, aby nám dali „klíče“ od zajímavých stromů, které je vhodné dokumentovat a zanést do databáze odrůd. Dále se snažím vyhledat genofondové plochy a jejich správce. I pro genofondové plochy vedu databázi. Obě jsou přístupné na stránkách www.stareodrudy.cz. Ono je to docela náročné na čas, ale pokud tam máte nějaké „místní agenty“, tak je ta práce hned daleko efektivnější. Přímo výjezdů do terénů nemám moc, to je vždycky spíš takový svátek.
Místní agenti, to zní úplně jak ze špionážního románu…
Ano, dost se to podobá detektivní práci. Od nich člověk získá střípky do mozaiky příběhu jednotlivých místních odrůd. Třebaže tahle odrůda se tu tradičně vždycky sušila, nebo tady z té se dělal dobrý mošt. Tak rekonstruujeme ztracenou historii starých odrůd.
Potřeboval bych trochu zasvětit do terminologie: je nějaký rozdíl mezi místní odrůdou, krajovou odrůdou a archivní?
Víte, v tom je tak trošku zmatek. Protože v různých dobách zaváděli slovutní pomologové tyto termíny v nějakém významu. A pak třeba za 20 let přišel jiný slovutný pomolog, a definoval to zase trochu jinak. My to vnímáme tak, že se snažíme používat termín „staré odrůdy“, což pro nás znamená odrůdy vzniklé zhruba do druhé světové války. Většinou to byly odrůdy nalezené jako náhodné semenáče. Postupně se to ale měnilo.
Takže?
Je to komplikovanější, protože už od 19. století se objevuje čím dál víc záměrně vyšlechtěných odrůd, u kterých už víme, laicky řečeno, kdo byl otec a kdo matka. A také jak jsou ty rodičovské komponenty namíchány a s tím se váže také, jaké vlastnosti od nich můžeme očekávat. I ty počítáme mezi staré odrůdy. Co se týče těch rozmanitých krajových a lokálních odrůd, tak to pojetí je různé. Jinak se na to dívají genetici, jinak pomologové a jinak etnografové. My vlastně ani nevíme, jak ty termíny správně používat, abychom to měli korektní vůči všem těm oborům, které s těmi termíny, velmi podobně znějícími, manipulují. Prostě se tomu trošku vyhýbáme a používáme „staré odrůdy“.
A nějaký příklad známé staré odrůdy, víte něco, co si s tím můžeme nějak ztotožnit?
Mezi starší odrůdy patří jednak ty místní, co se nikdy nerozšířily dál než za humna, tak i ty panevropské, dokonce až světově proslulé. Třeba jablko Golden Delicius, dnes ho běžně nacházíme na pultech supermarketů a přitom je to stará odrůda, nalezená v příkopu u cesty, jako náhodný semenáč.
O jak velkých počtech se tu vlastně bavíme, jsou u nás desítky, stovky starých odrůd?
V rámci projektu Oživení starých druhů jsme sestavovali záchranný sortiment, což byl takový soupis odrůd, o kterých si myslíme, že stojí za to je zachraňovat za veřejné peníze ČR. Jsou tam jednak ryze české, moravské a slezské odrůdy, a pak jsou tam odrůdy, které u nás zdomácněly. Podle důležitosti jsou rozděleny na prioritní, specializovaný, přijatelný, místní a průzkumný sortiment. Celkem ty seznamy čítají mnoho set odrůd.
Pro všechny ovocné druhy?
Jsou sestaveny pro jabloně, hrušně, třešně, višně, meruňky a slivoně a potom i pro takové okrajové druhy, jako třeba oskeruše, kaštanovník, morušovník. Samozřejmě nejvíce odrůd v těch stovkách tvoří ty nejběžnější druhy. Musím ještě dodat, že do záchranných sortimentů nebyly zařeazeny všechny staré odrůdy, které se u nás vyskytly.
Pročpak?
My jsme mohli ty místní odrůdy zpracovat jenom tam, kde před námi už pracovali nějací pomologové. Typicky jsou to třeba Bílé Karpaty, kde dlouhá léta působil pan Ing. Václav Tetera CSc., který tam odvedl ohromný kus práce při takové etnografické pomologii. Vyšťáral tam hodně místních odrůd a velmi hezky je popsal a zdokumentoval. Pro Bílé Karpaty se ten sortiment sestavoval velmi dobře. U těch ostatních krajů a částí ČR jsme byli odkázáni jenom na takové lakonické zmínky v odborné literatuře a nepodařilo se to příliš dopodrobna. Proto očekáváme v budoucnu, jak bude pokračovat průzkum přímo v terénu, tak ty místní, záchranné seznamy se budou rozrůstat.
Bílé Karpaty a Slovácko si spojím se švestkami, povidly a slivovicí. Je to tak i v jiných regionech či krajích?
Určitě ano. Řekněme třeba, typicky třešňařskou oblastí jsou východní Čechy. Oblast kolem Hradce Králové a Pardubicko. Odtamtud třeba pochází relativně nová odrůda Kordia, nalezená v šedesátých letech. Dodnes plní pulty v obchodech a je opravdu vynikající kvality. V zahraničí se množí pod jinými názvy, ale je to pořád ona. Taky byla nalezena jako náhodný semenáč. Je to způsobeno tím, že v těch krajích, kde pěstování konkrétního typu ovoce mělo nějakou tradici, tam místní lidi dokázali rozeznat kvalitu semenáčů. Dokázali z těch mnoha vyhmátnout tu pravou kvalitu, která potom z té krajové odrůdy udělala postupně i evropskou nebo světovou.
Místní odrůda může v průběhu časů zmizet: přestane se pěstovat, stane se zapomenutou. Víte o nějaké skutečně mimořádné odrůdě, která byla takto nenávratně ztracena?
My si myslíme, že asi nenávratně ztraceno není nic. Protože se na nás stále valí z krajiny množství nálezů. Dost často nevíme, co s nimi máme podniknout dál. Jestli to jsou skutečně místní odrůdy, nebo tam někdo zanesl odrůdu z druhého konce světa?
Stará odrůda jako cestovatel ze zámoří?
Takové příběhy známe také. Zrovna letos nás upozornil jeden pán z Plzeňska, že se mu podařilo najít „kanadskou“ hrušku, kterou si přivezl jeho děda, když se vracel v 20. letech z vandru po Kanadě. Tak ji Plzeňsku prostě přerouboval. Zatím si myslím, že asi všechno z toho, co stojí za pozornost, časem najdeme. Některé hledáme marně třeba pět let, a pak někdo zavolá, jedeme se podívat, a je to ono.
Kolik takových očekávaných - neočekávaných návratů do roka zažijete?
Věc, ve kterou jsme už skoro nedoufali, že najdeme? Každý rok máme tak 5-6 takových nálezů. Tím ale vlastně práce jenom začíná. Řešíme, do kterých genofondových ploch to přenášet, kdo se o to bude starat...
Dokážu si představit, že je možné odebrat rouby ze starého stromu, ale je vůbec možné takovou místní odrůdu skutečně oživit, navrátit do sadů, lidem? Kdo o ni může mít zájem a proč?
To je důležitá otázka. Samozřejmě ta fyzická záchrana té odrůdy, jako biologické jednotky, je jedna věc. Aby to ale překročilo ten stín kuriozity z jednoho sbírkového sadu, tak se musí k té odrůdě získat ještě další informace. K čemu je vlastně ta odrůda dobrá. Někdy je to jednoduché, stačí ochutnat. Řada těch odrůd měla poměrně specifické použití, hlavně těch místních. Můžou to být třeba typicky moštové odrůdy, které se nedají moc jíst, ale po moštování, nebo dokonce vypálení, poskytují vynikající produkt. A s takovou informací je už možné přenést a navrátit, jak říkáme oživit, takovou odrůdu k běžnému užívání.
A kde takové užitečné informace sehnat?
K těmto informacím se dostáváme velmi špatně, hlavně v okrajových částech ČR. Protože ta kontinuita obyvatelstva tam byla dost přetržená, tyhle informace zmizely. Po odsunech obyvatelstva z příhraničí, potažmo po umělém dosídlení, se už nemáme koho zeptat. Ukázkovým regionem, kde to dobře funguje, jsou třeba ty Bílé Karpaty. Tam je osídlení obyvatelstvem kontinuální, stejně tak i zpracování těch odrůd. Pořád tam žijí lidé, kteří si pamatují, k čemu ta která švestka nebo slivoň byla nejlepší. Jenže potom jsou tu v jiných regionech odrůdy natolik specifické, že o nich nevíme příliš mnoho, a vlastně netušíme, k čemu je vlastně naši předkové používali.
Nějaký příklad takové ovocné záhady?
Máme tu třeba jednu alej hrušní. Plody jsou malé, zraje to, ale ty lidi určitě nemohli takové množství plodů jen tak sníst. Přitom je to alej složená ze čtyřiceti stromů té samé odrůdy, což je zvláštní. Takže bychom to potřebovali asi ideálně vypálit, ta hruštička je velmi sladká… jenže to už jde za rámec našich možností, chtělo by to nějakého nadšence. A pak by se asi vidělo. Ale je běh to na dlouhou trať. My ani nevíme, jak se ta odrůda jmenuje a nemáme se koho zeptat.
Kde se k takovým odrůdám můžu dostat? Nabízí je nějaké ovocnářské školky?
Existuje už několik specializovaných školkařských závodů, kde se množí staré odrůdy. Množí hlavně takové ty hitovky, jejichž povědomost ještě nezmizela. Lidi si je stále pamatují ze svého dětství a poptávají je. Ale ty, které nějak upadly v zapomnění, se snažíme oživovat třeba tak, že je dáváme lidem ochutnat při akcích a propagovat je.
A když si pořídím starou odrůdu třešní řekněme z Hradecka, a zasadím si ji třeba na jihu Čech, bude to fungovat?
Je to hlavně otázka ekologických podmínek pěstování. Každá ta odrůda má své oblíbený podmínky, kde nejlépe prosperuje a poskytuje ovoce největší kvality. Když ty podmínky dodržíte, pak už je jedno jestli vznikla ve Francii, v Prusku nebo v Čechách. Prostě bude růst kdekoliv na světě. Kolonisté v Austrálii si taky odvezli stromy z Evropy. Časem tam vyšlechtili jiné hezké odrůdy a ty se zase vozili z Nového Zélandu zpátky. A všude to rostlo dobře. Takže spíš je to otázka toho, vybrat pro danou půdu, režim teplot a srážek takovou odrůdu, která by tam nejmíň trpěla škodlivými vlivy. Zároveň potřebuje dost sluníčka. Protože to právě dělá ten výkon a nechá ovoce kvalitně uzrát.
Jak vlastně vypadá ta „záchovná“ síť genofondových ploch, kterou garantuje ČSOP?
My pracujeme hlavně s dobrovolníky. Odrůdy jsou zapěstovány výhradně na bujných podnožích. Ty stromy jsou pak dlouhověké a poměrně málo náročné na údržbu. Ale samozřejmě svoje minimum také potřebují. Velké plochy mají třeba několik set stromů, malé jsou třeba s 20 pozicemi. Myslím, že docela dobře doplňujeme národní program konzervace a využití genetických zdrojů. Ale na rozdíl od těch profesionálních, kde se odrůdy uchovávají na typových podnožích a pod dohledem placených kurátorů, se snažíme uchovat odrůdy přímo v krajině a v kontaktu s jejími obyvateli. V odborné terminologii se tomu říká on-farm konzervace.
Můžou nějak s Vaší prací naši čtenáři nějak pomoci?
Nejvíc pomůžou tím, že budou mít rádi staré stromy. Nejsmutnější příběh je, když při změně majitele nemovitosti dojde k vykácení sadu starých stromů. Přijede buldozer a všechno vytrhá. Pak se tam nasype krásný bílý kačírek. Udělá se tam čistý zelený trávník a vysadí se nádherné konifery. Tím zmizí kousek venkovské krajiny a změní se v rádoby městskou krajinu, která je ale na tom venkově dosti cizorodá. Od naší populace bychom potřebovali cit k tomu, co nám odkázali naši předkové a snažit se tyhle prvky na venkově, co nejvíc zachovat. Takže úplně nejlepší by bylo, aby se na ovoce ze stromů nedívali jako na obtěžující odpad. Aby měli radost z úrody, vzali si kolo a jeli do české krajiny, a pod nějakým stromem se pořádně přecpali, třeba třešněmi nebo hruškami…
Líbí se Vám rozhovor? Přispějete na další?
reklama
