Na různých místech Česka prožívají lidé jiný příběh sucha, říká antropoložka Markéta Zandlová
Co jako antropoložka vidíte na tématu sucha?
Když se v Čechách mluví o suchu a o tom, jak se s jeho nárůstem vypořádat, je tato debata v naprosté většině utvářena kromě zemědělců klimatology, biology, meteorology, hydrology, případně lidmi z praxe, jako jsou lidé z Povodí nebo z Vodovodů a kanalizací.
A mně chyběla analýza, jak tento v Čechách nejviditelnější dopad proměny klimatu vnímají lidé a jak na něj reagují ve svém každodenním životě.
A jak na sucho reagují?
Ještě než na to odpovím, tak musím vyjasnit pojem sucha. Od přírodovědců víme, že srážek u nás není míň, jen jsou jinak distribuované a rychleji se vypaří nebo odtečou.
Sucho pro nás není veličina, která se dá jednoznačně určit. Sucho je kontextuální, relativní. Něco jiného je sucho na jižní Moravě, něco jiného v Izraeli, něco jiného ve Švédsku. Není žádná definovatelná míra, kolik vody kde musí být, aby už bylo sucho.
Sucho je to, jak určitému množství vody v krajině, ve studnách, ve vodovodní síti, v nějaké každodennosti lidé rozumí a jak se v návaznosti na to chovají. V jakou chvíli pociťují, že už je vody nedostatek.
A mě na tom zajímá: co v Čechách pro lidi sucho znamená, jak mu rozumí a jak na něj reagují. Jak sucho „dělají“? Jak utvářejí a prožívají tu situaci.
Čili u sucha prostě záleží na kontextu?
Banální příklad: letos v červenci pár dní pršelo a najednou jako by pro lidi sucho nebylo. V červnu ale nepršelo vůbec a sucho bylo velké téma.
Když okolnosti nejsou takové, že by se nedostatek vody projevoval v každodenním životě, lidé prostě přestávají o suchu přemýšlet, přestávají ho vnímat. A když o něm nepřemýšlí a vytěsní jej ze svého běžného jednání, tak minimálně pro ně v jistém smyslu sucho není.
V posledních letech se to ale mění, protože máme v Čechách už několik let za sebou zkušenost s dlouhodobým nedostatkem vody. Je to vidět v krajině, na zemědělských činnostech, na politických aktivitách, na různých strategiích komisí i na prohlášeních ministrů. K tématu mluví vědci, kteří jsou oslovováni médii.
Tím se stalo, že je tematika sucha všudypřítomná. V médiích, v politice, v každodenních praxích lidí. V tu chvíli je sucho vysloveně intenzivní. Ve chvíli, kdy začne pršet nebo je zima, nemizí sucho tolik, jako mizelo dřív.
A ne proto, že je mokrá hlína. O to nejde. Nemizí proto, že je trvaleji usazené v myslích lidí. Nejde si ho odmyslet, přehlédnout ho. Udržuje se v obecném povědomí. A to podle mne značí jisté přijetí klimatické změny jako reality, ve které žijeme.
V tomto smyslu je sucho kontextuální.
Co je největší poznatek vašeho výzkumu?
Je jich více. Jedním je, že ve veřejném prostoru na celonárodní i lokální úrovni pozorujeme silný důraz na adaptační opatření a naopak mitigaci je věnován jen malý prostor. Také zjišťujeme, že i přes celou řadu různých aktivit, jako je vytváření národních strategií, meziresortních komisí, dotačních titulů, osvětových akcí atd. má řada politiků na místní úrovni pocit, že jsou necháni suchu na pospas, že nemají dostatek informací a podpory ze strany státu.
Zajímavé je také to, že při promýšlení sucha neuvažujeme segment průmyslu a energetiky.
My jsme dělali s kolegy Karlem Čadou a Martinem Tremčinským mediální analýzy toho, jak se o suchu mluví za posledních několik let v českých médiích. A jedno ze zjištění bylo, že se toto téma naprosto absurdně neobjevuje v kontextu průmyslu a energetiky. Přestože patří mezi největší spotřebitele vody v Čechách.
A to je pro mě strašně zajímavé téma.
Proč to tak je?
V českém politickém prostředí prostě není tlak na ekologizaci průmyslu a energetiky. Je to vidět třeba na pokračující těžbě uhlí.
Téma sucha se v médiích nejvíc přičítá zemědělcům. Na ně je zaměřena pozornost a to možná uspokojuje potřebu najít viníka a zároveň toho, kdo by s tím problémem měl něco dělat. Máte tedy pocit, že by se téma mělo rozšířit na více aktérů, hlavně na průmysl a energetiku?
Zemědělci, lesníci, sadaři, vinaři a samozřejmě stát a místní samosprávy jsou skutečně těmi, kdo mohou v krajině dělat opatření, která napomohou zadržení vody. A pokud to nedělají, tak vody zadržíme míň, což zásadním způsobem mění klimatické podmínky. Zadržet vodu v krajině je klíčové pro udržení vodního režimu.
Problém je, že tahle úvaha dává smysl jen ve chvíli, kdy sucho vnímáme jen prizmatem adaptačních opatření. Když říkáme: Je sucho a musíme vymyslet, jak se tomu přizpůsobíme.
O čem se mluví velmi málo, jsou mitigace. Jak zabraňovat nárůstu globální teploty, snižovat emise, aby se nezhoršovaly dopady změn klimatu.
Ve chvíli, kdy se začne mluvit o mitigacích, tak se na pořad dne dostane i průmysl a energetika. Tedy příčina problému. A to je hrozně důležité.
Jenže v českém kontextu se mluví o suchu a klimatické změně převážně v kontextu adaptací. Jak to udělat, abychom to zvládli. O mitigacích se v Česku nemluví rádo.
A to já považuji za klíčový problém.
Proč myslíte, že tomu tak je?
Je to křehké téma, politicky problematické.
Na našem výzkumu vnímání sucha je vidět, že mluvíme hlavně o adaptacích. Zemědělci cítí, že se na ně všechno hrne a jsou z toho nešťastní. V rozhovorech říkají: „To vypadá, že za to sucho můžeme my. Ale my nemůžeme za sucho.“ A to je přesně ono. Oni nemůžou za sucho. Zemědělci se podílí na suchu jen dílčím způsobem, můžou řekněme za povahu nebo rozsah jeho dopadů, ale nemůžou za klimatickou změnu, která je jeho hlavní příčinou.
Takže je potřeba daleko víc zaměřit pozornost na to, co se v Čechách děje v průmyslu a energetice, a klidně jenom ve vztahu k vodě.
Já chápu, že z různých důvodů není snadné řešit produkci CO2 v energetice. Ale dá se mluvit o tom, jaký průmysl spotřebovává kolik vody, co s ní dělá, kam vypouští vodu, kterou použije, jaká legislativní opatření to určují, jestli se snaží průmyslové podniky snižovat spotřebu a tak dále. Pořád je tam také spoustu prostoru na využívání šedé vody. A tyhle informace nenajdete snadno, skoro se nedají zjistit.
Jinými slovy o klimatické změně se bavíme obecně, a když přejdeme na českou zkušenost, přestaneme se bavit o příčinách, a bavíme se jen o následcích, tedy o suchu?
Ano. Když se v Čechách mluví o konkrétních věcech, třeba o suchých městských trávnících, tak se hrozně rychle dostaneme v uvažování do režimu adaptace. A přemýšlíme, že by se neměly sekat trávníky ve městech, že je potřeba prohlubovat studny… Od uvažování o klimatické změně najednou přejdeme jen k adaptačním opatřením.
Když se podíváte na doporučení, co se suchem, která produkují různé organizace a státní správa, tak typicky čtete: zhoršuje se situace, souvisí to s klimatickou změnou, nárůst teploty o 1, 2, 3 stupně Celsia bude mít ty a ty následky - a pak následuje výčet adaptačních opatření. Na prvním místě není, že by bylo potřeba snížit emise skleníkových plynů, tedy omezit spotřebu energie, změnit spotřební návyky, změnit způsoby preferované dopravy.
Na prvním místě je, že je potřeba změnit hospodaření v krajině. Jakmile dojde na konkrétní téma, zmizí propojení s příčinami klimatické krize.
A naše myšlenka je, že je nutno ty dvě roviny propojit. Uvědomit si, že o nich mluvíme do velké míry odděleně. A když je spojíme, tak jenom jako abstraktní popis příčiny a následku. Ale už je nepropojujeme v praxích, ve výčtu opatření.
Jaká opatření byste tedy uváděla na začátku vy?
V prvé řadě by se mělo mluvit o mitigačních opatřeních, a až pak by měla následovat adaptace. A pořád to držet spolu. My – veřejnost, politici a do velké míry i vědci – to oddělujeme.
Na suchu se to krásně ukazuje. Protože zkušenost s ním je hodně bezprostřední a je velmi silná. Právě u sucha by se mohlo podařit propojit globální proces klimatické krize s každodenní zkušeností obyvatele Dolních Věstonic, kterému loňský rok úplně uschla zahrada.
Že by obyčejný člověk mohl ve své úplně běžné představivosti, uvažování a v každodenních praxích začít žít ve světě klimatické krize. Ne jen ve světě své uschlé zahrádky, kde je potřeba vymyslet, kde příští rok nashromáždit víc vody, aby vydržela na celé léto. Ale ve světě klimatické krize, kde je potřeba zvážit, jestli poletím na dovolenou, jestli si koupím věci, které nepotřebuji…
A dá se čekat, že když změníme způsob, jak o problému mluvíme, že se změní i jednání lidí?
Zkušenost tu rozhodně je. Úplně banální příklad je program Dešťovka.
Rok před tím, než se rozjel státní program Dešťovka, nebyla dešťová voda ve společnosti téma. Samozřejmě, že lidi, kteří mají zahrady, mají běžně pod okapem sud. Ale ve chvíli, kdy se objevil tenhle program iniciovaný ministerstvem, téma proběhlo médii, státní správou, samosprávou.
A jistě, jeho faktický dopad na zvládání klimatické krize může být naprosto marginální. Ale určitě přiměl lidi o tématu uvažovat.
A to je narativní změna. Tím, že se o tom začalo mluvit v médiích, s politiky, lidi o tom začali mluvit mezi sebou, přinesl nový narativ změnu ve vnímání dešťové vody.
Co je tedy podle vás potřeba udělat?
Podle mě je klíčová změna mainstreamového politického uvažování a jednání. Do debaty o klimatické změně je potřeba přinést něco víc než jen prázdné deklarace. Protože takový narativ nemůže přinést změnu v jednání lidí.
Kdyby se do širšího veřejného diskurzu dostalo více propojování konkrétní zkušenosti s mitigacemi, zcitliví to lidi k povaze problému, k jeho komplexnosti. Umožní jim to se orientovat a pak začít jednat.
Když se vrátím k vašemu výzkumu, tak ho děláte na jižní Moravě, konkrétně u Novomlýnských nádrží a na Kyjovsku. Proč tam?
Jižní Morava je jednou z oblastí, která je nejvíce ohrožená nárůstem sucha na území ČR. Pak byl výběr dán pragmatickými důvody: část výzkumníků sídlí nebo pracuje na jižní Moravě a mají to tam dobře zmapované.
Kyjovsko a oblast Novomlýnských nádrží jsou hodně odlišné v tom, jakou mají strukturu, co se tam pěstuje a tak dále.
Volba Novomlýnských nádrží byla jednoznačná kvůli stavbě vodních děl. My v projektu mapujeme krajinu v minulosti, zhruba 150 let zpátky, v současnosti a pak uděláme predikce vývoje klimatu v konkrétních lokalitách přibližně 50 let dopředu.
Predikce by měly ukázat, co se stane s tou konkrétní krajinou, když teplota stoupne o 2 nebo 3 stupně. A také, jaké dopady zvyšování teploty očekávají místní obyvatelé, tedy jak si představují život ve zkoumaných lokalitách za těch 50 nebo více let. A mělo by být i poznat, jestli přítomnost vodních děl a jiný reliéf vede k jiným efektům.
Na jednom semináři jsem od vás slyšela, že lidi, kteří žijí u Novomlýnských nádrží, mají za to, že sucho se vyřeší zvětšením nádrží. Je to takto jednoduché?
V místních zemědělcích narůstá přesvědčení, že je potřeba mít velkou zásobu vody. Čím víc vody bude v přehradě nashromážděno, tím déle se zásobami vydržíme, až přijdou sucha, říkají. A ta představa je pochopitelná.
Nádrže zemědělcům asi trochu pomůžou. Budou mít k dispozici o něco více vody. Také umožní udržet o něco déle dostatečný průtok Dyje, aby se zachovala existence stávajícího ekosystému. V rámci dnů až týdnů, než se v Novomlýnských nádržích dostanou s vodou tak nízko, že už nebude co vypouštět.
V posledku se tedy zřejmě ukáže, že nádrže sucho neřeší. Maximálně pomohou o něco málo zmírnit jeho dopady.
A jak to vnímají obyčejní lidé?
Místní lidé jsou napojeni na vodovodní řád a nezažívají výpadky dodávek pitné vody. Voda teče vždycky a teče čistá, bez problémů a v libovolném množství. Pro běžné obyvatele, pokud nehospodaří ve velkém, výše hladiny nádrží není téma. Proti vedlejším efektům zvýšení hladiny v nádržích se nebouří, protože abstraktně předpokládají, že bude víc vody. A vody je přeci málo. Čím víc je vody někde naskladováno, tím líp.
Měl by se tenhle narativ nějak změnit?
Dá se k němu přidat ta mitigace.
Lokální pohled na věc bude vždy mít tuhle povahu. Bude řešit bezprostřední situaci. Jsem zemědělec, chci něco pěstovat, potřebuji vodu.
Problém je, že tu prostě chybí část příběhu.
A tu chybějící část by podle mě mohly dodávat média, politici a vědci. Tak, aby nebylo dost dobře myslitelné vyprávět jen tu adaptační část příběhu. Aby se automaticky objevovalo propojení na komplexní globální problém. I u zemědělce, který naprosto pochopitelně uvažuje nad tím, že potřebuje mít čím zalévat.
Narazila jste na nějakou historickou zkušenost, ve které by místní na jižní Moravě dokázali pracovat s tím, že už bylo takhle velké sucho a jak si s ním poradit? Je tam nějaká historická paměť?
Obecně se objevují dva příběhy. Jeden je: sucha vždycky byla a vždycky budou. Což je normalizace tématu a způsob, jak s ním pracovat nějakým sebeuklidňujícím způsobem.
A druhý příběh říká: sucha vždycky byla, ale takhle extrémní nikdo nepamatuje. A to je přitakání náročnosti situace.
Ty příběhy se nevylučují, existují paralelně.
A existují tedy i dva příběhy toho, co s tím dělat?
Ano. Část lidí říká: „Obnovuju to, co tady bylo kdysi. Co si pamatuju sám, když jsem byl malý, co mi řekli pamětníci.“ To jsou typicky někteří starostové, protože ti mají nástroje měnit krajinu v rámci pozemkových úprav.
To je představa návratu do původního stavu tím, že se obnoví původní prvky v krajině. Tam spadá i představa zemědělců o návratu k tradičnímu způsobu zemědělství. A když se jich zeptáte, co myslí tradičním způsobem hospodaření, tak tam už je nejasnost, protože kterou tradici myslíte? Nikdo to nemyslí tak, že by chodil na pole s motykou.
Podstatná je ta představa, že když se vrátíme k osvědčeným postupům a krajinným prvkům, tak se situace napraví.
Jenže podle mě přináší klimatická změna natolik jiné okolnosti, že není možné předpokládat, že v nich budou fungovat ty samé způsoby vztahování se ke krajině, které fungovaly před osmdesáti lety. Klimatické podmínky jsou jiné, sama krajina už je v mnoha ohledech tak jiná, je proměněná půdní erozí, zástavbou, že jenom vykopat mokřad na místě, kde byl, nebude fungovat.
A řešení druhého příběhu, kdy jsme dosud nezažili nic podobného?
Ten říká, že věda musí vymyslet něco úplně jiného. Někdo musí přijít a poradit nám – starostům, zemědělcům – jak to dělat jinak. Protože to staré nefunguje. Pak se hledají příklady třeba v Izraeli. Protože jeho příklad naplňuje představu, že se to někde povedlo, že existuje řešení.
A jsou zemědělci, kteří mění odrůdy, připravují zavlažovací systémy, inspirují se metodami používanými v Izraeli?
Ano, děje se to. Rozšiřuje se kapénková závlaha, čím dál víc lidí se snaží získat na ni finance.
Zároveň vzniká závlahové družstvo, které by chtělo prosadit obnovu a dostavbu závlahového systému, který s Novoměstskými nádržemi vznikl. Ten se nedobudoval v rozsahu, jak se zamýšlelo. A to, co se vybudovalo, se z velké části přestalo používat po roce 1989, takže se to poničilo. Závlahové družstvo by to chtělo obnovit, rozšířit. To jsou přípravy na hodně velkou proměnu.
Někteří zemědělci jsou v kontaktu se zemědělskými družstvy třeba z Maďarska, a radí se s nimi o typu osiva, kukuřice apod., které pak používají tady. Vytvářejí partnerství, jezdí i na Slovensko, a přemýšlí o proměně skladby toho, co budou pěstovat, i konkrétních odrůd, které jsou odolnější suchu.
Jak se v problematice klimatické změny orientují starostové?
Zatímco zemědělci jsou v kontaktu s půdou a mají tedy bezprostřední zkušenost, ze které čerpají svou představu o situaci, starostové daleko víc pracují s tím, co jim kdo řekne.
Starostka může bydlet v bytovce, nemusí pěstovat ani kytku za oknem. Jasně, vidí suchý trávník, ale to je jiná zkušenost. Starostové mnohdy získávají informace o možnostech opatření proti suchu z médií, z odboru životního prostředí, ze seminářů, kam jsou pozvaní, nebo ze setkání vodohospodářů.
A ukazuje se, že se cítí ponechaní napospas sami sobě. Mají nějaké informace, ale kusé, nesystematické. Takže se snaží zorientovat se sami. Každý dělá, co umí.
To může často vést k pocitu bezradnosti: Musím se sám usilovně snažit, nikdo mi nepomůže, nikdo mi neporadí. A pocit bezradnosti není ve vztahu k řešení klimatické krize dobrý.
Jsou starostové pro místní vnímání klimatické změny důležití?
Jsou, protože dělají opatření v krajině a ovlivňují to, jak se o věcech mluví. Tím, co dělají nebo nedělají, jak to před občany legitimizují, jestli vůbec mají potřebu svou činnost nebo nečinnost legitimizovat, co píší do místních listů.
Pokud v jednom městečku listujete místními novinami, můžete zjistit, že v každém čísle je informace o opatřeních v krajině, protože je tomu místní starosta nakloněný. A v druhém městě publikují informace o spolkovém životě, o opravě silnic, chodníků, a za několik posledních let tam nenajdete jedinou zmínku o krajinných opatřeních. Maximálně že se postavilo hřiště a k jeho zavlažování se vyhloubila studna.
A my jako antropologové vidíme, že v obou městech se žije zcela jiný příběh sucha.
reklama
Další informace |
Dále čtěte |
Kde leží klíč k lepší kvalitě vody a udržitelnému hospodaření s dešťovou vodou?
Vláda chce do ČR přilákat výrobu baterií, solárních panelů či elektrolyzérů
Systém evropského uhlíkového vyrovnání budou v ČR spravovat MŽP a celníci
Další články autora |
Světelné znečištění v ČR nechceme. Ale uvést do praxe regulaci bude složité, říká Petr Žák
Jak si řešením povodní nezpůsobit další problémy. A ještě získat mošt a křížaly
Za to, v jak špatném stavu jsou lesy a lesařina, můžou především škody zvěří a výběrová řízení, říká lesník Vladislav Ferkl Online diskuse
Všechny komentáře (9)
Radim Polášek
11.11.2019 21:06Jestli sucho tady je pouze proto, že se o suchu ,vysychání a klimatických změnách neustále mluví.
Neboli lidé jsou pod vlivem klimatické propagandy a proto si myslí, že tady je sucho. Zatímco ve skutečnosti, co se týká vody v přírodě, se pouze Česká republika jakoby přesunuje o pár set kilometrů víc na jih. Co se týká našich nížin, tak se začínáme blížit poměrům někde na maďarských pláních a co se týká našeho podhůří a hor, tak se z hlediska vody blížíme poměrům , které jsou v podhůří a prvních malých pahorků ALP nebo hor balkánského poloostrova někde ve Slovinsku či Chorvatsku.
Ale tam lidé úspěšně žijí po tisíce let. Po tisíce let zkoušeli a vyvíjeli, jak za tamějších podmínek hosdodařit s vodou, jak provozovat úspěšné zemědělství, jak udržovat kvalitní a současně kulturní krajinu a kvalitní přírodu.
Neboli co se týká sucha a hospodaření s vodou u nás, stoprocentně vyřešíme své problémy, když si prostě zajedem o pár set kilometrů na jih a podíváme se, jak to dělají tam. Jak tam hospodaří s vodou a jak tam povozují zemědělství a od těch lidí jejich vyzkoušené metody převezmeme.
Není třeba klimaticky panikařit, není třeba rozhazovat dotace všude možně, není třeba podporovat obskurní firmy a obskurní metody, jak údajně omezovat oteplování a těm firmám, případně o oteplování řvoucím jednotlivcům a skupinám házet do chřtánů vysoké finanční částky a dávat jim politickou moc, aniž za toto dostáváme jako společnost odpovídající protihodnoty.
Jan Škrdla
11.11.2019 23:27 Reaguje naa skutečně hodnotím jen tento (neúplný) rok. Nevím jestli jsme na začátku tisícileté etapy sucha, nebo jestli šlo o pár suchých let. Během dalších let se ukáže jak moc vážně to musíme brát, zatím se do předpovědi nepouštím, protože předpovídat je obtížné, zvláště pak budoucnost.
