Naše půda je ve stavu, kdy požírá sama sebe, říká Ladislav Miko video

Sucha posledních let zaměřila naši pozornost na půdu. Chceme, aby byla úrodná, zadržovala v krajině vodu a přeměňovala odumřelé organismy na živiny, ze kterých vyrostou další rostliny. Bereme jí ale „palivo“, které její činnost umožňuje – organickou hmotu. Z polí odvážíme veškerou úrodu, z lesů těžíme stromy. Do půdy se tak nedostává energie, na jejímž základě funguje. Nahradit organickou hmotu minerálními hnojivy ale vede k závažným důsledkům, upozorňuje biolog Ladislav Miko. Platí teze, že zdravá půda lépe rodí?

Neplatí to stoprocentně. Půda může být neúrodná, a přesto zdravá. A stejně tak může být půda úrodná, ale nezdravá.

Takže nejde o to, jak rodí, ale co rodí. Jde o to, jakou má kvalitu to, co na té půdě vyroste. A tam potom platí, že je velmi těžké vypěstovat zdravé potraviny na nezdravé půdě.

Úrodnost je jiná kategorie než zdravost. Může se to potkat, a nemusí.

A potkávají se úrodnost a zdravost na zemědělské půdě?

Je otázka, jak tu zdravost vydefinujeme. Pro mě je zdravá půda taková, která biologicky a ekologicky funguje. To znamená, že to není jen nosič. Není to hydroponický substrát, ale je to něco, co funguje samo od sebe, tak jak ekosystém fungovat má.

A pokud bychom to pojali podle této definice, tak máme těch opravdu ekologicky zdravých půd v našem zemědělství proklatě málo.

Ne, že by nebyly, ale máme jich málo. Půdy jsou dnes většinou závislé na vstupech od člověka, a nejde jenom o pesticidy, ale jde i o živiny a jejich koloběhy a také o vodu.

My jsme půdní systém do značné míry rozvrátili a vytváříme z něho systém spíše hydroponický než biologický.

Pokud se zdravé potraviny obtížně vypěstují na nezdravé půdě a pokud máme málo ekologicky zdravých půd, co to říká o potravinách, které u nás vypěstujeme? Jsou nezdravé?

Takhle se to říct nedá. Ve skutečnosti je celý systém nastaven tak, aby výsledná kvalita potravin byla podle našich požadavků, a evropské limity pro kvalitu a bezpečnost potravin jsou nejvyšší na světě. Ale to je právě někdy za cenu jiných negativních dopadů na životní prostředí.

Představme si to tak, že zvýšeným dohledem nad produktem přesouváme ty problémy někam vedle – ty dopady nezmizí, jen jsou jinde. No a na potravinách se to třeba projeví tak, že ztrácí v parametrech, které nejsou spojeny s atributem „zdravosti“ – třeba v chuti, vůni nebo konzistenci. Není to nezdravé, ale je to trochu nebo více jiné.

Co znamená mrtvá půda?

Mrtvá půda znamená především to, že je v ní málo života.

Já se speciálně zabývám sice mikroskopickými, ale přece jen viditelnými živáčky v půdě, jako jsou půdní členovci, třeba chvostoskoci nebo roztoči pancířníci, ale také – a především – se musíme bavit o bakteriích a houbách. O tom všem živém, co zabezpečuje půdní procesy, které zajišťují, že půda má nějakou strukturu a dokáže držet živiny i vodu. A to je dneska veliký problém.

My jsme zásadním způsobem narušili koloběh mrtvé organické hmoty. Nevracíme ji do půdy dostatečně, přitom právě ona je zdrojem energie pro život v půdě. Půdní mikroorganismy získávají z mrtvé organické hmoty jednak energii a materiál pro budování vlastního těla, jednak z ní při tom uvolňují živiny, recyklují je. A také mimoděk vytvářejí půdní strukturu. To jsou základní atributy, které musí zdravá půda mít.

A když půdě chybí struktura, živáčkové a živiny z přirozeného koloběhu, tak to všechno musíme nahrazovat našimi vstupy.

Třeba hnojivem?

Třeba hnojivem – nejčastěji minerálním, „průmyslovým“.

To je taková trochu nešťastná zjednodušující představa lidí, že když chci na poli něco vypěstovat, tak musím jen zajistit, aby kytky dostaly svoji výživu. Když rostlinám něco chybí, tak to tam dosypu. Když tam chybí fosfát, dosypu fosfát, když tam chybí dusík, dosypu dusík.

Pro kytky to skutečně stačí. Jenže minerální dusík anebo minerální fosfát neobsahují žádné biochemické energeticky bohaté vazby, takže pro ostatní půdní organismy jsou jako kus kamene. Ony to nejsou schopné využít, nemůžou na základě toho přežívat. Decimujeme tak zdroje energie pro půdní organismy.

Znamená to, že uhynou?

Bakterie, a do značné míry i houby, jsou (díky bohu, jinak bychom tu asi nebyli) setsakramentsky životaschopné. Když se jim nedostává toho, co potřebují, přepnou svůj systém, zapnou jiné geny a začnou energii hledat jinde. Běžně žijí z dostupné čerstvě odumřelé organické hmoty.

Ale když se jim nedostává, tak se z nich vyselektují skupiny, které jsou schopné rozbíjet tu dlouhodobě stabilizovanou půdní organickou hmotu, zjednodušeně zvanou humus, který byl v půdě tisíce let akumulován. Je to boj o energii. A jediné, kde tu energii mohou sehnat, pokud nejsou chemolitotrofní, je, že rozbijí organiku, která je v půdě zakonzervovaná třeba tisíce nebo desetitisíce let.

Takže my tím, že do půdy nasypeme minerální hnojivo, sice nakrmíme kytky, ale nutíme bakterie a houby hledat energetické zdroje jinde. Ony se částečně žerou navzájem a částečně začnou rozkládat tu starou organickou hmotu v půdě a tím postupně až totálně degradovat její strukturu.

Půda jako taková je totiž rovněž zdrojem fosilní energie. Když ji exploatujeme, když zintenzivňujeme hospodaření na ní, abychom toho tam co nejvíc vypěstovali, tak ji není možné považovat za udržitelný zdroj energie.

Protože my částečně žereme ten uložený humus, který se tam nahromadil za tisíciletí. Není žádný rozdíl mezi tímto uhlíkem a uhlíkem v rašelině nebo uhlí. Je to fosilní zdroj energie.

Pardon, jak je to s tím, že ubíráme z omezených fosilních humusových zásob...?

Pokud chceme být precizní, tak jsou to subfosilní zásoby. Ale rozhodně to není něco, co se tam točí z každoročně obnovované čerstvé produkce.

To, co se točí, je to, co přijde z odumřelé nadzemní biomasy nebo z kořenů. Zatím v půdě zůstávají alespoň kořeny. Já se jenom děsím momentu, kdy někdo přijde na nápad, že i kořeny bychom mohli využít jako biomasu a spálit.

Ale tahle čerstvá, nebo „čerstvě mrtvá“ organická hmota se za nějakou dobu spotřebuje. A mikrobi, aby přežili, si musí najít jiné zdroje.

A oni umí takzvaný switching, umí zapnout jiný gen, který jim umožňuje využít organické hmoty toho humusu, který v půdě zůstával, protože je dlouhodobě fyzicky a chemicky blokován.

Humus jsou odumřelé organické látky. Pokud mluvíte o subfosilním humusu, znamená to, že to je organická hmota odumřelá před tisíci let, která se nevyužila a zůstala v půdě a její energie je tam stále dostupná?

Abychom byli přesní, humus vzniká z odumřelých organických látek složitými rozkladnými chemickými reakcemi, ale i syntézami, které způsobují, že není lehce rozložitelný, že je určitým způsobem v půdě stabilizovaný. Ale v zásadě je to tak – složité organické molekuly „humusu“ v půdě mohou velmi dlouho přetrvávat, a přitom stále ve svých chemických vazbách mají mnoho sluneční energie naakumulované v procesu dávné fotosyntézy.

To znamená, že hnojiva, která do půdy dodáváme, nejsou bakterie schopny využít, ale rostliny jsou?

Pro bakterie mají hnojiva energetický obsah nula.

Minerální hnojivo už z definice znamená, že tam nejsou organické vazby, které by měly energii, kterou jejich rozštěpením získám. Tam pro bakterie není co štěpit. Pro rostliny jsou zdrojem potřebných látek, jsou „minerální výživou“, jako zdroj energie je nepotřebují. Rostliny si totiž energii dokážou zachytit ze Slunce, protože „umí“ fotosyntézu.

Co se tedy stane, když bakterie a houby rozštěpí tu fosilní zásobu humusu?

Opět si to musíme představit jako proces. Bakterie a houby ji štěpí, aby mohly přežít, ale současně ji zčásti opět vytvářejí, například při rozkladu vlastních mrtvých těl. Je to jako odšpuntovaná vana, do které vtéká z kohoutku mrtvá organická hmota. Když je odtok menší než přítok, humusové látky se akumulují. Když zavřeme kohoutek, začne se vana postupně vypouštět, i kdyby byl odtok jen docela malinkatý.

Vtip je v tom, že humusové látky jsou zásadně důležité pro půdní strukturu. Když je zlikvidujeme – „vypustíme vanu“, struktura půdy se hroutí a půda degraduje na pouhý minerální substrát.

Jak dlouho trvá, než tu zásobu spotřebují?

To se ještě pořádně neví, i když by to pro konkrétní situace jistě šlo spočítat. Každopádně víme jednu věc. Když se systém bortí, začne současně umožňovat působení dalších negativních sil.

Dokud je půdní struktura dobrá, tak je malá míra eroze. Jak se bortí struktura, tak půdu jednodušeji bere vítr a voda. Negativní vlivy se tak násobí. A záleží na tom, jestli jsme na svahu, na rovině, a tak dále.

Intenzivní zemědělství u nás začalo se združstevňováním v 50. letech 20. století. Mimořádně bohaté půdy na Hané nebo na jižní Moravě mají za 70 let intenzivního hospodaření spotřebovanou zhruba polovinu, někde i více organické hmoty, která tam byla.

Pokud tento trend protáhneme do budoucna, tak si můžeme zjednodušeně říct, že máme zásobu ještě na dalších 50 let. Pak už tam nebude nic.

To je ale jen úvaha. Ono se to ke konci může zrychlit nebo se to naopak v určité fázi zastaví, protože ten proces bude blokovaný něčím jiným.

Využívat tenhle fosilní zdroj taky nedokážou všechny bakterie. Ony se nějak vyselektují. A mohou se vyselektovat tak, že ty, co to umí, se budou množit a celý proces se zrychlí. Anebo ne. To teď prostě dost přesně nevíme.

Takže to není problém posledních několika let?

Ne. To je systémová změna.

A stejně tak nevíme, za jakou dobu se půda může dostat opět do pořádku, když se změní režim zpátky z exploatačního na akumulativní.

Na některých polích to může být za 10–15 let, ale někde to bude trvat 200 let. To je dnes nedostatečně vybádané na to, abychom dokázali říct konkrétní čísla. Ale jsou pokusy a výsledky, které naznačují, že kdyby se hospodaření dělalo principiálně úplně dobře, je otázkou malých desetiletí, než se půda dostane do stavu, který je přijatelný. Nejčastěji se odhaduje, že na obnovu bychom mohli potřebovat zhruba tolik let, jak dlouho trvala degradace a destrukce. Tedy maximálně několik desetiletí. Je ale asi možné cíleně ten proces urychlit. Což mi dává naději, že má smysl se o to snažit.

Realita je taková, že nikdo nepůjde z úplně exploatačního do úplně akumulačního režimu. Ale kdyby se nám v prvním kroku podařilo zastavit to rozbíjení, tak jsme udělali velký krok dopředu.

A pak můžeme přemýšlet, jak akumulovat.

Takže z dlouhodobého hlediska té nejlepší kvality půdy, která se obnovuje, dosáhneme jen přírodními procesy?

Samozřejmě.

Lidská společnost je stále dokonalejší v tom, jak dokáže spoustu věcí buďto imitovat nebo vyrobit, byť to někdy stojí hodně energie. Ale je jedna věc, kterou opravdu neumíme. Neumíme vyrobit půdní strukturu. Půdní struktura je postavená na produktech rozkladů a syntéz v procesu využití mrtvé organické hmoty.

To můžeme jenom simulovat tak, že uděláme ten samý živý systém, který pak strukturu vytvoří, ale sami to někde ve fabrice nevyrobíme. To se nedá.

Znamenalo by to, když to všechno velmi zjednoduším, udělat půdní mikroagregát, kde se organická hmota s organickými slizy, s glejovými minerály a s pískem slepí a drží nějakou energii. Ale především jsou tam vazebná místa, na kterých visí minerální látky, které potřebují rostliny pro výživu, a současně se vytváří porézní struktura, která umožňuje zadržet vodu. A to všechno je ještě skvělým prostředím pro organismy a kořeny rostlin. To vyrobit neumíme.

My můžeme různé věci namíchat, ale tohle je složitý biologický systém, který vzniká jen tehdy, když tam působí všechny síly včetně mikrobů. Pokud jim to nedovolíme, pokud nemají co žrát, anebo je přesměrujeme, že namísto aby lepili, začnou rozbíjet, tak si půdní strukturu zlikvidujeme.

Do té struktury přispíváme ještě dalšími negativními prvky. Jezdíme po půdě těžkými stroji, rozoráváme ji, orbou do ní cpeme kyslík, tudíž zrychlujeme rozklad. To všechno může být v určitých poměrech a v určitých konstelacích pro půdní úrodnost užitečné.

Ale my jsme na mnoha místech v situaci, že je to natolik intenzivní, že už tam vlastně není to palivo, které celý mechanismus pohání, a tím pádem se systém obrátí sám do sebe. Já tomu říkám, že půda začne žrát sama sebe.

Spousta nadějí týkajících se zemědělské půdy – včetně stavů hmyzu a ptáků zemědělské krajiny, se vkládá do nové společné zemědělské politiky EU. Je to oprávněná naděje?

Naděje se do nové zemědělské politiky zatím vkládaly pokaždé, když se vytvářela ta nová. Pokaždé se říkalo, že to bude revoluční změna. A za celou historii se to významněji posunulo dvakrát.

Jednou to bylo za pana Fischlera, když se jednou provždy řeklo, že nebudeme dotovat produkci. Shodli jsme se, že nám jde o to, aby se lidi starali o krajinu a taky zůstali na venkově, proto jim budeme platit bez ohledu na to, kolik vyprodukují. To byla velká změna.

Jenomže to je dnes přeformátované do podoby, že dostáváte peníze za hektar, což má jiné negativní důsledky. Lidé nemají potřebu o cokoli se na půdě snažit. To také není dobře.

A ta druhá výrazná změna?

A v minulém období byl velmi dobrý návrh greeningu, který obsahoval velkou část toho, o čem se tu bavíme.

Komise předloží návrh, ale pak přijde vyjednávací fáze. A přijdou jednotlivé státy, ministři si sednou kolem stolu a začnou reflektovat požadavky svých struktur. Někdo má velké farmáře, někdo má vinaře, někdo má bramboráře. A každý má nějaký důvod, proč vyřadit některé elementy z té soustavy, která by jako celek mohla fungovat. Ale protože zemědělci ty peníze potřebují a nějak se rozdělit musí, tak se nakonec doberou k nějakému kompromisu. V něm se promítnou věci praktické a užitečné, ale příliš často i zájmy selektivní a skupinové, motivované jen ekonomicky.

A ten minulý kompromis byl, že místo 7 % ploch, které chceme ozelenit (tj. greening), jsme to stáhli na 4 %. Mohli bychom říct: dobře, je to jen pomalejší progres. Ale realita byla taková, že ta 4 % byla plocha, o níž všichni věděli, že to už ve stávajícím systému mají. Že nemusí nic udělat a peníze dostanou. A cokoli, co bylo nad ten rámec, se jako povinnost zrušilo – zůstalo to jenom jako možnost. Jenže ta je pak vůči těm, kteří jí nevyužívají, vlastně nevýhodou, takže se moc nemá šanci uplatnit.

Pokud to uděláme znovu takto, tak naše naděje budou marné. Pokud to uděláme seriózně, tak ty nástroje můžou fungovat.

Systém umožňuje šetrné hospodaření už dnes. V Rakousku si to na národní úrovni nastavili tak, aby to fungovalo. Ale my jsme si to tak sami nastavit nechtěli, protože lobby jsou u nás někde jinde a tlačí na něco jiného.

Naše priorita teď není být ekologičtější, ale dohnat západ. Naše priorita je mít stejné zisky, stejný přístup na trhy. Všechno legitimní věci. Dokud honíme dotacemi tuhle prioritu, tak na ty ostatní nezbývá. Pokud se nám to podaří přenastavit, tak to může mít efekt.

Vidíte vůbec nějakou naději, že se nám podaří kvalitu půdy v České republice zlepšit?

Naděje je v tom, že dokážeme vytvořit dostatečně silný společenský tlak. Že lidi budou od systému vyžadovat, aby to naši zemědělci dělali jinak a lépe.

A nestačí říct: řepka je svinstvo a dejte někoho do basy. O tom to není. Je to o celkovém přístupu. Že budu oceňovat, platit, kupovat věci, podporovat věci od zemědělců, kteří se k půdě dobře chovají. A budu chtít od státu, aby je podporoval taky.

A potom se dá nastavit dotační podpora tak, že ji zemědělci zcela přirozeně začnou sledovat, protože to pro ně bude ekonomicky výhodné.

Já si v zásadě myslím, že téměř každý, kdo trošku čichl k půdě a děla s ní, si uvědomuje, co je dobře a co je špatně. Možná to neví do detailů, ale v zásadě to vnímá.

A v momentě, kdy mu bude umožněno ekonomicky přežívat a dělat to správně, tak na to přejde. O tom jsem přesvědčený.

A myslíte, že tomu napomáhá situace, kdy nás tlačí sucho a hrozba nedostatku vody v krajině?

Myslím si, že je to velká příležitost, ale současně je to i velké hrozba.

Protože to může skončit na tom, že si řekneme, jací jsme technologičtí frajeři, a že to začneme dělat technologickým postupem, takže začneme vymýšlet závlahové systémy, mašiny, které to budou dělat, budeme je řídit ze satelitů, budeme vyrábět nějaké ocelové město, které to taky může vyřešit.

Ale s tím, že rezignujeme na půdu. Pak už to budeme takhle muset dělat pořád.

Já vidím i technologická řešení, nemám to katastroficky nastavené. Ale kam až můžeme jít plošně, v celém rozsahu?

A můžeme to takhle technologicky dělat pořád? Minerální hnojiva jsou závislá na fosforu, jehož minerální zásoby jsou omezené…

Fosfátový peak je další věc. Omezené zásoby fosfátu povedou v určitou chvíli k takovému zvýšení jeho ceny, že budou velké tlaky na rekuperaci fosforu z odpadních vod, kde ho jsou mraky. Začneme ho dolovat z toho, co nám utíká.

Jenom to bude v jiných cenových hladinách. Ale dokážeme ho vracet. Zatím nám utíká do hlubokých sedimentů, do oceánů. Což je docela průšvih, protože kopat ho odtamtud je teda dost drahé.

Jsou nějaké současné trendy, které půdě naopak prospívají?

Paradoxně jsou to některé věci, které jsou vnímány kontroverzně. Moje oblíbená jsou fotovoltaické panely. Reakce na ně bývají pobouřené, ve stylu: ‚Dyť se na to podívejte! Za prvé tady slunce nesvítí, za druhé na těch polích vypadá strašně. Co s tím budeme dělat?!‘ Těch výhrad je milion, i mezi ochranáři.

A já říkám: pro půdu je to blahodárné. Pod panely roste tráva. Nikdo pod nimi neorá, nesype žádné minerální hnojivo. Mrtvá biomasa pod nimi zůstává a zetlí tam. Za dvacet let to budou nejlukrativnější pozemky, protože zde ještě bude úrodná půda.

A když to ještě uděláte tak, že se vyhnete pesticidům, dáte tam plot a jednu ovečku, která vám udrží trávu nízkou, tak ona tam bude točit tu organiku, a je to perfektní systém.

Další věc, kterou lidi nechtějí slyšet: reálná účinnost fotosyntézy z viditelného dopadajícího slunečního světla je 4,5 – 6 %, podle toho, jestli je to C3 nebo C4 rostlina.

To je energetická účinnost přeměny slunečního záření na cukr?

Ano. A některé fotovoltaické panely už dneska mají účinnost přes 30 %. Takže když budeme srovnávat biomasu a panely, které dám na plochu toho pole, tak i při tom, že tam slunce bude svítit jenom třetinu roku, jsem na tom stejně jako s biomasou. Je nesmysl tvrdit, že biomasa je lepší. Není.

Já osobně jsem přesvědčený, že fotovoltaika nebo přesněji slunce je jediný skutečný velký zdroj do budoucna, který bude fungovat, a ty ostatní budou doplňkové.

Málokdo si připouští, že větrná energie je vlastně druh solární energie. Vítr způsobují odlišné teploty vzdušných mas, jak se různě prohřívají podle toho, kde jsou a nejsou mraky a tlakové výše či jak se ohřívá oceán, a vedou k tomu, že se vzduch pohybuje. Pokud se tedy díváme na zdroj té energie, je to opět Slunce. Trochu jiná je vodní, ale tam máme problémy s bariérami a zadržováním vody, takže tam podle mě moc další energie nenahoníme. Geotermál má asi také nějakou budoucnost tam, kde ho lze využít, a jinak buď jádro, nebo fotovoltaika. Není jiné cesty.

A já tu fotovoltaiku vidím mnohem radši, než jádro.

Může se ochrana klimatu dostat do konfliktu s ochranou biotopů?

Může a už se dostává. Příkladem je využívání biomasy. Biomasa může být za určitých okolností dobrý obnovitelný zdroj. Ale když ten koncept převedeme do praxe a uděláme ho ekonomicky zajímavý, zapomínáme nastavit hranici, kdy už škodí.

A to je tehdy, pokud z polí bereme všechnu nadzemní organickou hmotu, abychom ji využili, a pro samotnou funkci půdy neponecháváme nic. A půda pro svou funkci také potřebuje biomasu, i pro ni je to palivo.

Podívejte se na dnešní Slovensko. Tam se kácí stromy v rezervacích, v národních parcích, a velká část z nich se štěpkuje a dělá se z nich teplo. To je postavené na hlavu, přestože koncept není nesprávný. Ale jeho realizace je tragická. Má to šílené dopady.

Když jsem kdysi byl náměstkem na Ministerstvu životního prostředí ČR, tak se poprvé objevil nápad využívat biomasu. A spoustu lidí přicházelo s projekty, že postaví výtopnu nebo vyhřívaný bazén a podobně. A všechno to bude na biologickou hmotu, bude to rozvíjet ekonomiku, bude to uhlíkově neutrální nebo dokonce pozitivní a tak dále. Lidi s projekty se scházeli u mě. Zeptat se, jestli to mají dobře nebo požádat o podporu.

Tak jsem se ptal: ‚Máte zajištěné, že ta biomasa bude?‘ A odpověď byla: ‚Jasně, tady jsme si zapíchli kružítko okolo města, v dosahu 80 km je tolik a tolik lesů, tolik a tolik odpadů a my z toho potřebujeme jen 40 %. Některé už máme nasmlouvané, je to dlouhodobě velice udržitelný projekt.‘

A všechno to vypadalo báječně. Jenže vtip byl v tom, že u mě se na stole sešlo třeba pět nebo šest takových projektů, které byly ve stejném regionu, o sobě vzájemně nevěděly, a každý z nich o to žádal na jiném stavebním úřadě, takže ani ty úřady o tom navzájem nevěděly. Každý si spočítal svůj projekt, všecko mu logicky a perfektně souhlasilo, jenom v součtu by bylo třeba mít takových regionů pět, aby překrývající se poptávku po biomase uspokojily. A to je riziko, které tu máme.

To je jenom ukázka. Dnes je to možná sofistikovanější, ale dokud nejsme schopni počítat celé materiálové a energetické toky a celé bilance, tak budeme dělat podobné boty pořád a budeme dobré věci zcela pravidelně, byť nechtěně, škodit. Ty věci se musí dělat spolu.

Jak v tomto kontextu vnímáte současné středoškolské hnutí za ochranu klimatu?

Já na to hledím s velkou nadějí a s velkými sympatiemi. Protože ti mladí lidé nám říkají jednu důležitou věc: ‚Nás nezajímá, proč to nejde. Prostě to jít musí. Jinak jdeme do háje.‘ A to je na tom to silné.

To hnutí volá po paradigmatické změně. Ne po nějakých výmluvách. Greta Thunbergová říká: ‚Jste neefektivní. Selhali jste. Nehrajte si tady na klimatickou konferenci, vždyť jste nic pořádného nedosáhli.‘ Štve nás to, některé to uráží – ale je to vlastně tak. Musí se na to jinak.

A oni tady nejsou od toho, aby řekli jak. Ale myslím si, že mají právo říct, že je to blbě.

A zvolil byste pro současné společenské ekologické hnutí nějaký jednotící princip?

Nevím. Ale na těch demonstracích jsem viděl pár velmi zajímavých transparentů. Mě zaujal jeden, kde bylo napsáno: ‚Nechceme spoléhat na Mars‘.

To podle mě vyjadřuje úplně všecko. Protože je to přesně o tom, že nejdřív sežereme zeměkouli a potom budeme posílat rakety na Mars a vozit odtamtud suroviny, abychom přežili. Spoléhání na Mars není řešení. To je jenom prodloužení agónie.

Já ještě použiji jeden příměr, který mám moc rád. Velmi zjednodušeně řečeno se chováme jako banda kvasnic v hrnci s mlékem. My jsme v tom mléku, ve kterém je cukr a sůl a je to tam všechno rozkvrdlané jako když děláte kvásek do koláče z kynutého těsta. A my jsme tam hození jako ty kvasnice a žereme to mléko a všechno kolem sebe. A každá jedna kvasnice a všechny kvasnice spolu kolem sebe stále vidíme samé mléko. Všude jsou zdroje.

A ten vtip je v tom, že když si připustíme, že růst populace je v takových podmínkách plus mínus exponenciální, tedy násobný, tak to znamená, že s každým dalším krokem máme dvojnásobnou spotřebu zdrojů kolem sebe. V momentě, kdy jsme poslední krok před smrtí, tak máme kolem sebe ještě polovinu toho mléka. Takže to vypadá, že toho máme ještě strašně moc. Ale je to jen jednou vynásobit, a jsme na tom hrnci. A už tam není nic.

A to je ten další Mars. Nám to nijak moc nepomůže. Nějakou chvíli možná ano, ale pak budeme řešit stejný problém. Čili to opravdu není řešení. Možná si odtamtud budeme vozit nějaké lithium na baterky, proč ne.

Ale musíme najít řešení, aby planetární systém mohl fungovat. A to dlouhodobě, abychom dokázali přežít. To je podle mě ten požadavek, který ti studenti mají. A ten je správný.

Vím samozřejmě, že nerosteme v reálu exponenciálně jako kvasnice, je to složitější. Ale jako model to pomáhá uvědomit si limitovanost zdrojů. Potřebujeme prostě zajistit nejen konzumaci, ale i dolévání do toho hrnce. A taky to, abychom se v něm neuvařili.

---

reklama

---