Ničí půdu nezodpovědní velkofarmáři? Ano, ale je to jen část pravdy, říká Ladislav Miko

Intenzivní zemědělství je vnímáno jako příčina mnoha ekologických problémů naší krajiny: ztráty schopnosti zadržovat vodu, úbytku hmyzu a ptáků, přehřívání krajiny, které zesiluje sucho. Zároveň ale zemědělskou produkci potřebujeme, abychom nakrmili populaci. Je to opravdu tak? Potřebujeme intenzivní zemědělství? O tom, jak s půdou hospodařit tak, abychom ji uchovali úrodnou a zdravou, jsme si povídali s biologem Ladislavem Mikem. Udržitelné nebo šetrné hospodaření s půdou se často klade do protikladu s tím, že potřebujeme nakrmit rostoucí lidskou populaci. Podle této logiky potřebujeme intenzivní zemědělství. Je to tak? Potřebujeme intenzivní zemědělství?

Na to nikdo pořádně neumí odpovědět a jsou na to různé názory.

Ale začal bych tím, jestli je vůbec pravda to, co jste řekla v úvodu otázky. Jestli opravdu potřebujeme vyrobit více potravin, abychom nakrmili lidstvo. Já o tom mám seriózní pochybnosti.

Jaké?

Máme určitě regiony, kde populace narůstá a produkce potravin to nestíhá. Tam je třeba zvýšit produkci potravin.

Ale je otázka, proč by to mělo být navýšené produkcí potravin ve střední Evropě. Daleko logičtější je uvažovat o tom, jak zajistit produkci potravin tam, kde je to potřeba.

A já tam vidím schovanou takovou trošku pokryteckou větu, kterou neříkáme. My bohulibě říkáme: ‚chceme zvýšit produkci potravin, abychom nakrmili hladové v Africe. ‘ Ale ve skutečnosti myslíme: chceme ty potraviny vyrobit tady, abychom je Africe mohli prodat, vydělat na tom a mít se dobře.

To je ta skutečná motivace.

Když se podíváte na objem potravin, který se vyprodukuje v rozvinutých částech světa, tak to víc než stačí na to, abychom nakrmili sami sebe. Mimochodem, dnes už je na světě víc lidí, kteří jsou obézní, než lidí, co dlouhodobě trpí hladem. Mohli bychom nadneseně říct, že stačí přerozdělit ty nadbytečné „špeky“. Ne ale přímo, samozřejmě, jde o rozložení produkce potravin, která se spotřebou úzce souvisí.

U nás v populaci už proběhla demografická změna, máme méně dětí a populace se zmenšuje. Není důvod u nás vyrábět víc potravin. My to využíváme na vývoz, v lepším případě na výměnu. A toto je dobré mít na mysli.

A první otázka tedy je: co jsme udělali pro to, aby lidé měli šanci vypěstovat si pro sebe potraviny tam, kde mají hlad, a nezničili si svoje podmínky a svojí půdu?

A jedině kdyby tohle nestačilo, což si myslím, že nikdy nenastane, tak ještě zvyšovat intenzitu výroby. Jinak je to jenom o obchodu, ne o nasycení lidí.

Takže intenzivnější zemědělství nepotřebujeme.

Ne tak docela. Já si myslím, že intenzita zemědělství spíš vyplývá ze dvou věcí. Jedna je, že se rozprostíráme po světě, a to v civilizovaném světě není ani tak počtem jako spíš vlastními představami o komfortu. Už nám nestačí byt velký 60 m2, ale chceme mít dům 200 m2, chceme mít bazén, chceme doručovat zboží, takže potřebujeme sklady a silnice. Zabíráme tak stále větší část půdy.

Náš přední ekolog David Storch mě přivedl na jednoduchou myšlenku: musíme si uvědomit, že města a sídla jsou v místech, kde jsou půdy nejúrodnější. Lidi se historicky usazovali v místech, kde to rostlo. Když pak urbanizujeme osídlený prostor a pokrýváme ho betonem, tak pokrýváme betonem ty nejlepší půdy, co máme. To je velmi důležitá věc. Likvidujeme nebo degradujeme ty nejúrodnější půdy.

A současně stále víc vnímáme, že potřebujeme chránit zbytky přírody. Už není kam jít a rozorat to. A z toho pak plyne určitý tlak na intenzifikaci, protože musíte na menší ploše vypěstovat stejné množství potravin jako doposud.

A tam je třeba se hádat, jestli je lepší mít superintenzivní plochy, a to ostatní nechat přírodě. Já bych nebyl v odůvodněných případech úplně proti tomu, ale potom už bychom to asi nenazývali půda, ale byl by to nějaký biologický turbogenerátor potravin.

Druhá možnost, která má také něco do sebe, je dělat to méně intenzivně a ekologičtěji všude.

Není na to jednoznačná odpověď.

Když tedy budu méně intenzivně hospodařit a budu pro stejnou produkci potřebovat větší plochu, bude to na úkor plochy ponechané přírodě?

To je právě riziko. V některých diskuzích o tom, co dělat s klimatem, se objevuje názor, že přece ještě máme nějaké nevyužité půdy, tak tam pojďme pěstovat proutí, abychom ho mohli pálit místo uhlí. Ale to má právě dopad na biodiverzitu, na ekosystémy.

Společnost už většinově uznala, že máme problém s klimatem. A začíná uznávat, že máme problém s ekosystémy a biodiverzitou. Máme tu tedy dva velké problémy dneška a tak nějak se tváříme, že to jsou dvě různé bubliny. Ale nejsou. Ony jsou sakramentsky provázané a překryté.

Dneska je zásadní, že když řešíme problém v jedné bublině, nemůžeme se tvářit, že ta druhá nás nezajímá a že ji na chvíli obětujeme. Ty věci musí fungovat spolu.

Řeší se tedy tyhle dva problémy společně?

Zatím nemáme dostatečně integrovaný přístup k řešení klimatické změny, který by zároveň bral dostatečně do úvahy biodiverzitní a ekosystémovou stránku věci. A to je veliký problém.

A tak se může stát, že vymyslíme konceptuálně správnou verzi obnovitelných zdrojů z biomasy, ale zapomínáme, že biomasa je palivem pro půdu a tím pádem pro funkci ekosystémů. A když biomasu proměníme na teplo a elektrickou energii, tak bereme energii živáčkům v půdě a všemu živému, co z půdy vyrůstá.

Tohle se musí dát na jednu hromadu a musí se uvažovat přes obě bubliny. A proto si myslím, že nepotřebujeme nutně a všude zextenzivnit zemědělství, ale potřebujeme do intenzivního hospodaření přinést to „palivo“. Já tomu říkám: nakrmme půdu. Hledejme organickou hmotu, které dovolíme, aby se vrátila do té půdy.

Základní zdroj energie máme. Ten visí nahoře, svítí a říkáme mu sluníčko a ještě tady nějakou chvilku bude. A rostliny mají s nějakou efektivností schopnost udělat ze sluneční energie organickou hmotu. Spálit ji je plýtvání. Stejně jako u odpadů. Je to poslední možnost před tou úplně nejhorší. Předtím máme x dalších mnohem lepších možností, jak biomasu využít.

A ta nejlepší je investovat zpátky do fungování půdy.

Jak byste tedy spojil intenzivní zemědělství se zdravým fungováním půdy?

Můžeme mít relativně velmi intenzivní hospodaření, pokud zajistíme několik „drobností“. Jedna z nich je návrat organické hmoty zpátky do půdy. Já jsem se pokoušel zjistit, v jakém momentě dochází k přechodu z exploatačního využívání půdy, kdy se dlouhodobě rozbíjí organika v uloženém humusu, a kdy se jeho zásoba zachovává anebo buduje. Říkám tomu exploatační, nebo akumulační režim v půdě z hlediska energie. Ale taková čísla paradoxně nenajdete.

Jak to?

Není to vyzkoumané, nikdo dneska ještě neví, kolik přesně organické hmoty půdě musím nechat.

Víme, že když tam dám tolik a tolik hnoje, tak je to dobrý. Ale nevíme, kde je ta hranice, kde je to minimum.

My máme jenom zkušenost, která je jasně dobrá a jasně špatná. A někde mezi tím je ta čára a my jí nemáme definovanou.

Takže pořádně ani neumíme říct, kam až můžeme jít. Je to takové pocitové, na každé půdě to bude trochu jiné. Je to proto, že jsme na to stále koukali optikou úrody, produkce.

Ale je strašně důležité, abychom si jasně vymezili, kde je ta hranice, pod kterou se nesmíme dostat. To je první nejpodstatnější věc.

Co dalšího potřebujeme pro půdu udělat?

Změnit strukturu krajiny. Zásahy v intenzivním zemědělství dáváme na frak spoustě organismů. První věc je, že jim zajistíme alespoň trochu energie. A když je někde vymlátíme, tak jim potřebujeme nabídnout možnost, aby se tam mohli vrátit.

To znamená, že musíme mít nějaké sinky, zásobárny těchto druhů a jedinců. Takové zásobárny, které vezmou dostatečně do úvahy jejich schopnost šířit se v určitém čase do určité vzdálenosti. Pak budou organismy schopné znovu osidlovat ty půdy, které dostávají na frak.

A za těchhle podmínek je podle mě stále ještě možné intenzivně hospodařit. Ale my to tak nastavené nemáme.

Pro nás je intenzita zatím ekonomicky postavena na vstupech a výstupech rostlinné biomasy, a z ní ještě té části, kterou chceme jíst.

A to je strašně zjednodušený systém proti tomu, jak by to celé mělo být pojaté.

Kdo by se tím měl zabývat?

To by měli zkoumat úplně všichni ekologové a samozřejmě zemědělci. Jenže se to nezkoumá.

Existují velmi zajímavé práce skupiny kolem profesora Haberla v Rakousku, který vymyslel ukazatel s dlouhou zkratkou HANPP, přivlastnění primární produkce lidmi (Human Aquired Net Primary Productivity). A ten v jednom čísle nepřímo ukazuje to, co já tady vykládám.

My dnes už máme naměřené, že obyvatelé ČR si z nadzemní biomasy přivlastňují více než 50 % veškeré vyprodukované hmoty a v ní obsažené energie. Jinými slovy celý systém má poloviční nebo ještě menší náplň nádrže, na kterou musí běžet. Polovinu z toho systému krademe pro sebe my, lidi.

Ten indikátor je zaměřený na produktivitu, to znamená na biomasu. A teď si zkusme uvědomit, jakou část biomasy z polí bereme. Bereme zrní, řepu, ředkvičky, rajčata, to znamená tu část, kde je nejvíc cukru či jiných živin, neboli energie. Čili energeticky je ta bilance ještě mnohem horší než 50 %.

Energetičtější část tedy použijeme pro svou obživu a z té horší části pak vyrobíme biopaliva a spálíme je na elektřinu.

V půdě ještě naštěstí zůstávají kořeny, v těch jsou také nějaké energetické zásoby. Ale i těch je v minerály přehnojované půdě méně, protože kytky nemusí živiny „hledat“, neustále jim je „doléváme“.

Ale když si toto uvědomíme, tak to odpovídá na spoustu otázek. My do půdy potřebujeme energii dostat zpět.

Jak to můžeme jednoduše udělat?

Co můžeme udělat jako první, je pěstovat meziplodiny. Mít pole pokrytá celý rok, a nejenom čtyři měsíce, když je tam pšenice. Používat zelené hnojení, zaorávat vypěstovanou organickou hmotu.

Když jsem se v roce 2005 přestěhoval do Bruselu a nastoupil do Evropské komise, vypadala pole v Belgii podobně jako u nás. Sebrala se úroda, pak se to podmítlo nebo pooralo, přes zimu tam byla holá půda a na jaře tam někdo zase něco zasel.

Dnes začíná rozdíl bít do očí. V Belgii už v podstatě v zimě nenajdete pole, kde je jenom hlína. Já mám spoustu fotek ze Silvestra nebo z ledna, kde je pole s rozkvetlou hořčicí, kterou spálí mráz a která se potom zaorá. Ale slunce se nechá celou dobu, jak to jen jde, vyrábět biomasu pro pole.

V Belgii mají nejintenzivnější zemědělství v Evropě. A přesto se starají o to, aby šla organická hmota zpátky do půdy. To je první krok, který můžeme udělat v podstatě obratem. Jenom se pro to rozhodnout.

A jak tam ta změna proběhla? Bylo to politickým rozhodnutím?

Byla to souhra více věcí. Oni mají jednak obrovský problém, protože jsou v deltovém území, kde se koncentrují minerální živiny z celého povodí. Plus sami hnojili a tím pádem mají obrovský problém s nitráty. Nebyli vůbec schopni splnit podmínky nitrátové směrnice. Takže legislativa vytvořila tlak, který je nutí hledat řešení.

Se živinami v krajině je to tak, že nám jednak chybí a jednak přebývají. Souvisí to se strukturou půdy.

Půdní strukturu si můžeme představit jako šatnu v divadle a živiny pro kytky jako kabáty v šatně. Jak kytka roste, tak si vždycky z věšáku bere kabát tehdy, když ho potřebuje. A struktura půdy je ta šatna.

Když zničíme strukturu půdy, tak ze šatny zmizí háčky, na kterých visely kabáty.

A když je tam v nějakém roztoku nalijeme, tak tamtudy jenom profrčí. Co si kytka z toho proudu stihne chytit, tak to v tu chvíli využije.

A zbytek spláchneme do spodních nebo do svrchních vod. A máme potom problém s eutrofizací, s tím, že ve vodách máme živin moc.

Ale my potřebujeme šatnu s háčky. To je důvod, proč potřebujeme půdní strukturu udržovat. A tu strukturu, tu dobře vybavenou šatnu, vytváří půdní organismy.

Takže hnojit méně nemůžeme, protože by rostlinám chyběly živiny, které jsou z půdy již odčerpané, a hnojit více nepomáhá, protože se živiny v půdě neudrží?

V zásadě ano. Když se podíváte do historických postupů, jak se hnojila pole, tak kdysi dávno se tam navezla a zaorala chlévská mrva. Fungoval trojpolní systém hospodaření a všechny tyhle postupy, které známe z dějepisu. Limitovalo to ale produkci jen na určitou úroveň.

Pak přišla doba, kdy chytré hlavy přišly na standardní ekologické pravidlo, zákon minima. Ten znamená, že prvek, který je přítomný v minimálním množství, limituje růst. Když chybí fosfor a všechno ostatní tam je, tak stačí dosypat fosfor a úroda vyskočí na dvojnásobek. Na to jsme přišli poměrně brzy a začali jsme hnojit.

V prvních postupech se jednou za dva nebo tři roky přisypalo trošku minerálu, a protože v půdě byly ty háčky, tak na nich minerální hnojiva zůstala viset. Co kytky nespotřebovaly v jednom roce, měly k dispozici ještě za rok.

Ale jak jsme postupem času tu strukturu rozbíjeli, tak se začalo hnojit každý rok. Potom se začalo hnojit dvakrát za rok a dneska už jsou postupy, ve kterých se hnojí třeba čtyřikrát za rok.

A nejnovější výkřik technologie je, že máme kapénkovou závlahu a hadicemi natahanými ke každému kořínku pouštíme rostlinám právě tolik minerálních živin, kolik kytka zrovna potřebuje.

Ono to je technologicky úchvatné a v daném systému to šetří zdroje. Ale my jsme úplně postavili na hlavu princip, že rostliny mají mít živiny v půdě jako v zásobě. A my jim to teď přivádíme jenom v takovém množství, o jakém rozhodneme. Stojí nás to energii, práci a tak dále. Je to geniální, ale je to ujetý.

Takže se dá říci, že zemědělství je intenzivní, ale neefektivní?

No, ono stále ještě je efektivní. Energie, kterou potřebujeme, abychom vyrobili trubky, dovezli a pomleli minerály na hnojiva, abychom je rozprášili, abychom pole poorali, aby tam jezdil traktor, to všecko je energie a materiál, jsou to nějaké vstupy. Ty stojí nějakou cenu, a ta cena je stále ještě menší než zisk, který máme z rostlin, které tam vypěstujeme.

Ale my do ekonomiky nemáme započtené externality. Nemáme tam cenu zničené půdní struktury ani cenu vypuštěného CO2.

My teď sháníme miliardy na řešení klimatického systému, a nikdo si neuvědomuje, že to jsou ty miliardy, které jsme ušetřili na poli, když jsme si správně nezaplatili opravdovou cenu vstupů. My jsme se jenom zadlužili při intenzivním hospodaření.

Když započtete škody na životním prostředí, tak už se dávno nevyplatí hospodařit jako doposud. Ale dnešní ceny jsou bohužel nepřímo dotované tím, že externality nejsou zahrnuté v ekonomice.

Počítá nějaký politický nástroj s ohodnocením ekosystémových služeb?

Takových nástrojů je několik, a sám jsem zapojený do rozvíjení systému, který si říká The Economics of Ecosystems and Biodiversity (TEEB).

Ale to samo o sobě nebude fungovat. Vy musíte ekonomický systém nastavit tak, aby externality buďto započítával, nebo aby je aspoň vnímal jako ekonomickou ztrátu nějakých assetů, ekonomických výhod do budoucna.

Reálná hodnota práce zemědělce by neměla být vyjádřená jenom jeho ziskem, který navíc v evropských a amerických podmínkách ještě výrazně dotujeme. Ten tlak není vždycky dostatečný na to, aby se lidi začali chovat jinak.

Jak tedy přimět velké agrární podniky, aby se staraly o kvalitu půdy?

Já jsem vždycky zazlíval Václavu Klausovi to, že novinářům říkal, co teď chci říct sám: že to je špatná otázka. Ale jde o to, že není třeba donutit jenom velké agrární podniky. Je třeba donutit společnost, aby to nastavila jako prioritu, a pak se tak velké agrární podniky budou chovat.

Podle mě je naivní se domnívat, že to kdokoli – ať velký nebo malý podnik, bude dělat pro krásné modré oči někoho, kdo je o to požádal. Systém musí být nastavený tak, aby se jim vyplatilo dělat to správně. Dneska se jim to správně dělat nevyplatí.

My máme takovou tendenci říct: to jsou ti zlí velkofarmáři a hospodáři, kteří na to kašlou a jdou jenom po svém zisku. Ano, taky.

Ale část pravdy je, že společnost to nějak nastavila, a společnost to klidně může nastavit jinak. Že pro ně prostě bude výhodné, aby se chovali jinak. Takže na tom máme stejný podíl viny a nemůžeme to na ně jen tak hodit.

K tomu trochu směřovala moje předchozí otázka: je nějaká země, kde je oceněná mimoprodukční hodnota půdy nebo ekosystémové služby krajiny?

Systémově o tom nevím. Podle mě jsou země, kde je tlak standardního ekonomického systému zmírněn správným využitím dotací, a tudíž to vypadá lépe.

A jedna z nich není vůbec daleko. V Rakousku, když se podíváte na zemědělské dotační peníze, tak tam je tuším 70 % peněz utráceno na agroenviro opatření, tedy z druhého pilíře evropských dotací na zemědělství. To je úplně nepoměr oproti všem ostatním evropským zemím.

Oni jsou v Alpách, záleží jim na tom, aby krajina vypadala hezky, protože stát žije z turismu. A velké lány nejsou moc atraktivní. Zemědělci současně potřebují prosperovat, takže jsou tam malá políčka, malé a střední podniky, těch velkých je tam minimum. A mají to nastavené tak, že tohle zodpovědné chování jim umožňují dotační peníze.

Tu dobrou myšlenku podle mě vnímají i naši velcí i menší zemědělci. Musí ale ekonomicky přežít. V Rakousku je to nastavené tak, že přežijí, a tudíž to dělají. Zatímco u nás je to nastavené tak, že kdyby to začali dělat, tak mnozí zkrachují. Tak se jim nemůžeme úplně divit, že to nedělají.

Co vám ještě připadá jako důležitá otázka týkající se kvality půdy?

To nejčastější, co člověk slyší z mého pohledu zaměstnance Evropské komise, je, že dotační systém je celý postavený na hlavu. Jinými slovy: zrušme dotace a – jak zpívá Janek Ledecký – všechno bude fajn.

Nebude.

Lidé si málo uvědomují, že dotace opravdu nejsou o tom, aby měl farmář vyšší příjem. Dotace jsou o tom, že dneska máme globalizovaný svět, soutěžíme na globalizovaném trhu a máme spotřebitelské požadavky, které jsou promítnuty do legislativy EU.

My chceme, aby v potravinách byly dodrženy určité limity na rezidua pesticidů, my chceme, aby splňovaly hygienické normy, my chceme, aby nebyly klecové chovy, ale aby zvířata mohla běhat, a tak dále. To všechno jsou oprávněné požadavky. Ale to všechno dělá výrobu dražší ve srovnání s tím, kdo to nedělá.

A v momentě, kdy agrárnímu sektoru dotací nekompenzujete rozdíl v cenách, tak v podstatě otvíráte prostor těm, co na tyhle standardy kašlou, aby pronikali na náš trh a aby vytěsňovali ty, co to dělají správně.

Tomu se dá bránit tak, že uděláte celní bariéry. Jako Evropská unie z hlediska výroby potravin nejvíce vyvážíme, ale současně i nejvíce dovážíme. A když začnete vytvářet bariéry na vývozy, vytvoříte si bariéry i na dovozy, protože to funguje recipročně. A dostaneme se do problémů s krmovinami a dalšími produkty, na jejichž dovozu jsme závislí.

My beztak požadujeme, aby všichni dovozci dodržovali naše pravidla. To je bariéra nikoli fyzická, ale substanciální. Týká se ovšem jenom výsledného produktu, nikoliv postupů, které jsou regulovány jejich, většinou benevolentnější legislativou. Ale naši zemědělci musí být současně schopni naplnit všechny naše narůstající požadavky. Každým rokem se jim přidává něco, co musí zabezpečit.

A dotace jsou od toho, aby to kompenzovaly. Aby nám umožňovaly jednak vysokou náročnost na výrobní postup a výsledný produkt, a jednak ekonomické přežití výrobců.

Patřím v mnohém mezi velké kritiky jak zemědělců, tak lesníků. Ale reálně jsou to jediní lidi, kteří se můžou o naši krajinu plošně do budoucna starat. Žádnou jinou armádu pracovníků nemáme a ani nemá smysl jí vytvářet. Jim se musí vytvořit podmínky, aby to mohli dělat tak, abychom si nezničili podstatu krajiny a podstatu půdy. Jsem si jist, že to pak budou dělat ve velké většině ochotně a rádi.

---

reklama

---