Ekologický hřích, o kterém vás nenapadlo přemýšlet. Online nakupování a posílání zásilek sem a tam

Jedno z možných ekologických řešení je v zákaznících, kteří se nenechávají zavážet zásilky domů, ale raději jen do zásilkoven, kde si je vyzvedávají.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Chris Blakeley / Flickr

Ve Velké Británii si v roce 2017 majitelé přepravních společností mohli spokojeně mnout ruce. Internetové nákupy poskočily o 15,9 % vzhůru, vyšplhaly se k obratu 1784 miliard korun. V kamenných obchodech se přitom nakupovalo jen o 2,4 % víc. Převážet balíky z místa na místo se prostě stalo dobrou oblastí pro podnikání.

Tento trend je stejný ve zbytku světa, kde bylo v roce 2016 převezeno hezkých 65 miliard zásilek, a o rok později už 96 miliard balíků. Dost na to, abychom začali vnímat doručovatelskou sféru jako významný příspěvek ke globálním emisím.

Na desítky tisíc pošťáků, desítky elektrokol

Regionální Royal Mail či Premier Delivery, potažmo mezinárodní přepravci typu UPS, to vůbec nepopírají. A snaží se. Prý. Třeba větším či menším zapojením nákladních bicyklů nebo elektrododávek. Otázkou je, jestli to stačí.

Třeba britská Royal Mail, která ročně doručí 1,8 miliard zásilek, teď v rámci šestiměsíční kampaně zkouší kombinaci elektropedálového nákladního kola, kterým vybavila své městské pošťáky. Jenže pošťáků má ve svých řadách 90 000, a ti musí obsloužit 30 milionů adres. Takže první stovka ekologických elektrokol tak toho zatím mnoho nezmění. Podobné skromné experimenty realizuje i GDP (Německá pošta), FedEx nebo Union Pacific.

Přečtěte si také |

Když na nákup, tak na kole. Na bicyklu lze odvézt téměř vše

A DPD? Alespoň ta britská používá ve své flotile 30 vozů na bioplyn a ve skladech jí jezdí 166 nakladačů na CNG. Což je sice hezké, ale v 335 milionech doručených zásilek ročně se to pořád trochu ztrácí. Jiné, menší společnosti, přistupují ke změně dynamičtěji. Doručovatelé z Yodel prý do snížení vlastní uhlíkové stopy „významně investují“. I když zatím doručují jen 145 milionů zásilek ročně, rádi by snížili provozní emise hned o 20 %.

A podobně to vnímají i Hermes, kteří se snaží jezdit v Londýně jen na elektřinu. Všechny tyto méně či více povedené pokusy s doručováním zásilek šetrněji ale v zásadě zastírají jeden podstatný problém.

Reklamace je svaté právo zákazníků. Proč ho zneužívají?

Tím jsou oni pohodlní adresáti, zákazníci, konzumenti a spotřebitelé. Vesměs ti mladí a progresivní, kterým internetové nákupy nahrazují kamenné obchody a šetří jim drahocenný čas. BBC konkrétně zmiňuje „na on-line nakupování závislou Hannah Morganovou, který ročně utratila 267.000 korun za oblečení“. Když nebyla spokojena s oblečením, reklamovala ho a vrátila jej zpátky, aby si objednala jinou velikost či barvu. Je to ostatně její právo. Jenže sama připouští, že tak často činila v 80 % až 100 % případů. Takže se dá říct, že doručovatelé kvůli ní jezdili zbytečně. A ne jednou. Vrácené zboží museli zase vyzvednout o odvést, přivést jiné. A tak pořád dokola.

Zatímco v kamenném obchodě si zboží ozkoušíte a buď vyberete anebo ne, tady roli zkušební kabinky plně převzala auta doručovatelů. Je v celku jedno, jako moc ekologický je vlastně jejich provoz, protože když pojedou desetkrát zbytečně, veškerá pozitiva jejich nízkoemisní jízdy se tím stírají. Doručovatelé navíc upozorňují, že vyzvedávání reklamací znamená jízdu mimo plán a trasu: „Pokud doručení normálního balíku stojí mezi 90-300 korunami, jeho opětovné vyzvednutí strojí dvakrát až třikrát tolik.“

Opravdu to potřebujete? Je to vaše volba

Jak často se to děje? Sami prodejci si přesná čísla nechávají pro sebe. Ale je to mezi 1 % až 15 % expedovaného zboží. Přímo podle doručovatelů se zpět vrací 25 % oblečení, po 15 % kosmetiky, sportovního vybavení a nábytku. A také 10 % doručeného kuchyňského náčiní a elektrospotřebičů. Což u zboží, které k vám cestovalo odněkud z druhého konce světa, může být opravdu velký problém.

Mina Suleimanová z britských Přátel Země zmiňuje, že právě tenhle konzumní trend stojí za výrazným zvyšováním emisí celého doručovatelského byznysu, i když ten se o nápravu v zásadě snaží.

„Mezi zákazníky přitom panuje povědomí, že je automatickou povinností přepravce zajistit svůj nízkoemisní provoz a zajišťovat zpětný odběr zboží. Neuvědomují si už ale, že právě jejich volba rozhoduje o tom, kolikrát a kam takový přepravce musí zboží doručovat,“ říká Suleimanová.

Jedno z možných ekologických řešení vidí v zákaznících, kteří se nenechávají zavážet zásilky domů, ale raději do zásilkoven, kde si je vyzvedávají. „Když jdou všechny zásilky na jedno místo, emise jsou jednoznačně nižší,“ říká Suleimanová.

Pořád ale platí, že tak, jako je na doručovatelích, zda zařadí do své flotily pár elektromobilů nebo bicyklů, musí si i sami zákazníci vybrat, jestli skutečně tohle zboží chtějí a opravdu nutně potřebují.