Přemýšlíte, kam v otevřené krajině sázet stromy? Zkuste se přeptat správců silnic

Silniční lemy sice nejsou coby biokoridory, tepny života pro migrace bezobratlých, obratlovců i rostlin vyloženě výhra, ale nic moc lepšího nemáme.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | motylidalnice.cz

Potěšující radou je, že nemusíte úplně znovu objevovat Ameriku. Obnova liniových prvků zeleně v krajině totiž teoreticky možná je a jisté pozemky se k tomu přímo nabízejí. Chce se to jen slušně zeptat jednoho z největších správců takových pozemků: Správy a údržby silnic. Ano, přesně toho podniku, který nám většinou slouží jako terč vtipů. Zvlášť, když napadne první sníh. Pravdou je, že v ranku své působnosti mají skoro 56 000 kilometrů silniční dopravní sítě, napříč celou naší zemí. A od myšlenky, že koridory vedoucí automobilovou dopravu by mohly zrovna tak být i koridory doplňkové zeleně, není daleko. Ostatně, projekt Motýlích dálnic, o kterém jsme již psali, je v tomhle ohledu pořádnou inspirací.

Kde vlastně končí cesta?

Do startu jsem se zeptal Milana Macháčka, provozního náměstka ředitele Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, kde vlastně končí silnice. „Za silnici určitě nelze považovat jen „asfalt“, po kterém jezdí vozidla,“ odvětil. A dodal k tomu i značně zjednodušené vysvětlení pro zvědavé laiky. „V průtazích obcí je těleso silnice ohraničeno šířkou vozovky s krajnicemi mezi zvýšenými obrubami chodníků, zelených pásů. Mimo zastavěné území je těleso silnice tvořeno vozovkou, obvykle dvěma jízdními pruhy, plus zpevněnými nebo nezpevněnými krajnicemi, svahy násypů nebo silničními příkopy.“ Ano, zní to hodně banálně, ale není.

Luční pásy kolem asfaltu v Británii.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Plantlife / facebook.com

Jde právě o to malé „plus“, vymezující prostor, kam až sahá pravomoc Správy a údržby silnic. Je k tomu i názorný obrázek, bohatší o informaci, že k ochraně silnic mimo souvisle zastavěné území slouží silniční ochranné pásmo, které u silnic II. a III. tříd tvoří prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 metrů a ve vzdálenosti 15 metrů od osy vozovky nebo od osy přilehlého jízdního pásu. Uspořádání se samozřejmě odvíjí od kategorie silnice a místních poměrů, mohli bychom odkázat na příslušné normy (ČSN 73 6101, 73 6102, 73 6114, 73 6201). To už citujeme ze zákona o pozemních komunikacích. Což, uznávám, není zrovna zábavné počtení. Je ale praktické. Zjistíme tak totiž, že potenciálního prostoru pro výsadbu určité zeleně je tu víc než dost. Podél desítek tisíc kilometrů našich silnic.

Silniční vegetace? Užitečná a žádaná

Představte si třeba typickou jihomoravskou okresku. Zabodněte do jejího prostředku kolík, natáhněte pásmo… (nic z toho prosím skutečně nedělejte, jezdí tu auta). A většinou patnáct metrů na každou stranu „je to jejich“. A jsme zase u toho, slušně se zeptat: protože byste s oživením zeleně ve svém okolí mohli začít právě na jejich pozemku. Co je k tomu zapotřebí?

Mít plán, dobré podklady, vzájemnou dohodu, smlouvu. Počítat s asi milionem možných variant a dělat na své straně bezpočet ústupků. Počítat třeba s tím, že se upíšete k následné péči (protože aby to rostlo, musí to někdo v horkém létě pozalévat. Sadit je brnkačka, udržovat je větší dřina). Protože silničářům, jak název napovídá, jde v první řadě o silnice. Je to jejich práce, za zlé jim to mít nemůžeme. To do nich se zase budou pouštět řidiči a nezapomínejme, že bezpečnost provozu tu má absolutní prioritu. Strom je považován za pevnou překážku, což množství smutných křížků podél našich cest dost podtrhuje. Sami silničáři ale dobře vědí, že vegetace může být i přínosem.

„Silniční vegetace slouží zejména k optickému vedení řidičů, k ochraně proti jejich oslnění, k ochraně silnic proti účinkům větru a sněhu, k zabránění větrné a vodní erozi svahů a jinak nezpevněných ploch zemního tělesa,“ říká Macháček. „Ano, ke zlepšení biologických a hygienických poměrů v okolí silnice, ke snížení negativních projevů silničního provozu a v neposlední řadě k nenásilnému začlenění silnice do krajiny.“

Kolem asfaltu mohou být stromy i luční pásy. Ilustrační snímek s Velké Británie.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Plantlife / facebook.com

Štěstí končí za třetí brázdou

Oni to vědí a mají pozemky - my máme sazeničky, nabroušené rýče a elán. To už skoro vypadá jako plán, ne? Pan inženýr Macháček navíc zmiňuje, že: „Dle místních poměrů by měly být obnoveny silniční příkopy, popřípadě silniční aleje. Znovu přitom narážíme na bezpečnost, stromy a keře nesmí tvořit překážku silničního provozu…“. Asi si v tom dokážeme vzájemně pomoci a nemusíme hned sázet dubovou hradbu. Jsou tu i střední varianty, od malých křovin po travnaté luční lemy. Chceme jen trochu zelenější okolí silnic v otevřené a notně vyprahlé krajině. V souladu s normami, šlo by to? Šlo. Ne všude, ne za všech okolností, ale šlo. Takže provozní náměstek ředitele SÚS JMK nakonec potvrzuje: „Ano, někde by dokonce mohl vzniknout prostor pro výsadbu silniční vegetace.“

Máme vyhráno? Po stránce praktického příkladu a možné inspirace pro čtenáře s chutí vracet zeleň do krajiny ano. Pokud přemýšlíte, kam v otevřené krajině sadit, zeptejte se slušně silničářů. Z hlediska ochrany přírody by to mohli být zatraceně užiteční partneři. Situaci komplikuje něco jiného. Má to čtyři kola, stojí to tolik co nejnovější Mercedes a kraválem to vzbudí celou ves. Co? Traktory zemědělců, respektive zemědělských podniků, které si minimálně z pozemků SÚS JMK vydatně ukusují. Když naměříte těch 15 metrů kolmo na osu vozovky, stojíte v lepším případě za třetí brázdou pole. Pole, které by mělo být o hezkých pár metrů dál. A to je problém.

Místo kritiky třeba nabídka spolupráce?

Silniční lemy sice nejsou coby biokoridory, tepny života pro migrace bezobratlých, obratlovců i rostlin vyloženě výhra, ale nic moc lepšího nemáme. Pokud ale někdo radlicí vytrvale zabírá až k asfaltu, mizí i to užitečné málo. Pozemky v gesci SÚS, potenciální prostor pro naše ozeleňovací plány. „Nedotčené plochy lemů by SÚS uvítala a pokud někdo oře až do příkopu, tak opravdu rádi nejsme,“ říká Macháček. „Je to prostě nešvarem osob zemědělsky hospodařících, že obdělávají i příslušenství silnice, zejména silniční příkopy; neb zde absentuje přirozená zábrana - silniční vegetace.“ A jsme zase na začátku.

Silničáři by nejspíš docela rádi udrželi lemy silnic nedotčené a nám by se hodilo, kdyby byly navíc aspoň trochu zelené, s nějakou příhodnou vegetací. V tom bychom dokázali najít společnou řeč. Stejně jako v tom, že je zapotřebí zemědělským podnikům v otevřené krajině třeba vytýčit nějaké hranice, za které – ať už v zájmu bezpečnosti silničního provozu, nebo životního prostředí – nesmí. Pomoci by tomu mohla optimální silniční vegetace, do jejíž výsadby a údržby se, když už máme tolik energie, můžeme sami zapojit. Možná by se hodilo přestat vnímat silničáře, respektive institut Správy a údržby silnic, jako zdroj problémů, ale spíš příhodné partnery k řešení.