Přírodní zahrada - když se snoubí užitek záhonů s kouzlem divočiny

Představte si zahradu, kde není potřeba žádná chemie a nevzniká v ní žádný odpad. Hned pod okny domku rostou bylinky, nedaleko je trávník k lenošení, pro děti skrývá zahrada „bahniště“. Odlehlé kouty zahrady jsou ponechány divočině. Právě takové mohou být složky pěkné přírodní zahrady.

Najít si vlastní jablko

Zastánci ekozahrad tvrdí, že zahradničení by mělo kromě práce přinášet také radost. Je proto důležité, aby v zahradě měl každý z rodiny svůj vlastní koutek. Ať už se jedná o bylinkovou spirálu pro kuchaře, kus trávníku na lenošení a hlavně skrýše, prolézačky, pískoviště a bahniště pro děti.

Zahrada může ale mít i další ušlechtilý účel. Na své zahradě můžete poskytnout útočiště starým a zanikajícím nekonvenčním odrůdám ovocných stromů. Velké dobrodružství je najít si to „své“ jablko. „Během hledání objevíte stovky vůní a chutí,“ říká Alena Lehmannová ze zahradnické poradny prirodni-zahrady.cz.

Důvody pro založení přírodní zahrady mohou být však i čistě osobní – třeba snaha vyhnout se chemii, která jinak prostupuje náš civilizovaný život na každém kroku, touha po vlastnoručně vypěstovaných čerstvých potravinách nebo prostě přání žít co nejvíce v souladu s přírodou.

Ať už je důvodem k přírodní zahradě cokoliv, všechny „ekozahradníky“ spojuje uplatňování několika jednoduchých principů. Jedním z nich je multifunkčnost – každý prvek v přírodní zahradě plní více rolí. I například čistě okrasné a pro člověka nejedlé rostliny se vybírají s ohledem na to, aby poskytovaly užitek opylovačům, ptákům a dalším tvorům. Další zásadou je nakládání s odpady. Veškerý bioodpad je znova zužitkován, nejčastěji ke kompostování nebo mulčování. Šikovně se hospodaří i s dešťovou vodou, případně i mírně znečištěnou vodou z domácnosti, tzv. šedou vodou. O půdu se pečuje mulčováním, hnojením organickým materiálem, vhodnou skladbou rostlin, případně bylinnými výluhy a preparáty. Samozřejmostí je vyloučení umělých hnojiv a pesticidů.

Mít všech pět pohromadě

Při zakládání ekozahrady bychom podle zahradní architektky Lucie Nižaradzeové měli především dobře znát svůj pozemek. Vědět, která místa jsou stinná či slunná, suchá, nebo naopak zamokřená. Umožní nám to využívat jejich předností a neztrácet síly bojem s přírodními zákony.

Poté, bychom se měli rozhodnout, co a kde můžeme a chceme mít a jak často se chceme o toto místo starat. Při navrhování přírodních zahrad se často uplatňuje tzv. zónování, neboli rozčlenění pozemku do pěti úseků podle vzdálenosti od domu a náročnosti péče o něj. Nejde přitom o žádnou novinku, podobně si pozemky rozdělovali i naši předci.

První zóna zahrnuje dům a jeho nejbližší okolí, které máme pořád pod kontrolou a o rostliny se intenzivně staráme, případně je i sezónně obměňujeme. Jde o parapety, truhlíky, zimní zahradu nebo terasu.

Další zónu tvoří pravidelně opečovávané záhony. Neměly by být příliš vzdálené od domu, ať to při vaření nemá kuchař pro čerstvou zeleninu či bylinky daleko. Je to také zóna, ve které žijí zvířata, pokud se pustíme i do jejich chovu.

Do třetí zóny patří sad s ovocnými stromy a jedlými keři. Na dvě předposlední zóny často už nebývá na malých pozemcích prostor. Jedná se o jakousi polodivokou zónu, která se už obejde bez pravidelného lidského dohledu. Najdeme v nich ořechoplodé rostliny, dřeviny pěstované na dřevo nebo louky a pastviny.

Poslední zóna s „divočinou“ by však měla být v alespoň minimální podobě v každé zahradě. „Ať už má tři metry čtvereční nebo půl hektaru,“ říká Lucie Nižaradzeová. Tvořit ji může kamenná zídka pro ještěrky, neudržované houští poskytující útočiště ptákům nebo „zapomenutá“ hromada listí, kam se může schovat třeba ježek. Místo, kam se nechodí se sekačkou ani s kosou, které se ale ani nezalévá. Ať si tu hospodaří příroda podle svého. „Je to zóna, kam se chodíme dívat a učit se,“ vysvětluje Lucie Nižaradzeová.

Příroda učitelka

Ostatně, od přírody můžeme mnohé odkoukat a spolupracovat i se sukcesí, běžně považovanou za „zákeřnou“. „Holá půda je pro přírodu obnažená rána, kterou je třeba zacelit,“ vysvětluje Lucie Nižaradzeová s tím, že příroda zná účinnou náplast: jednoleté rostliny, kterým zahrádkář zpravidla říká plevel. Zároveň ale žádná rostlina neroste sama o sobě. Málokterá rostlina také podle Lucie Nižaradzeové tvoří monokultury. „Rostliny se snaží vytvářet společenstva, ve kterých si budou nápomocny,“ říká. Příkladem dobrých „rostlinných sousedek“ může být podle ní trojice: fazole, kukuřice a tykev. Rostou vedle sebe, ale nekonkurují si.

K efektivnějšímu zahradničení si můžeme pomoci i dalšími fintami. Například zřízením tzv. sluneční pasti. Je to vlastně výsadba různých druhů a typů rostlin do pomyslné podkovy. „V severní části vysázíme nejvyšší dřeviny a postupně ke stranám nižší stromy a keře. Střed zůstává volný pro záhony nebo louku,“ radí Lucie Nižaradzeová. Sluneční past funguje jako větrolam a zároveň zajistí ve svém centru příznivé mikroklima s dostatkem slunečních paprsků, takže vytváří ideální podmínky pro pěstování teplomilných rostlin.

Samotné záhony mohou být vyvýšené, mít netradiční tvary nebo mohou být namísto rytím založené tzv. kobercovým mulčováním. Přestože zastánci přírodních zahrad dávají přednost pěstování původních druhů rostlin, nemusí se lidé zdráhat zasadit i druhy nepůvodní, pokud například lépe snáší nepříznivé podmínky na pozemku, zahradu oživí svým pozdním květem nebo pro nás mají nezastupitelnou roli v kuchyni. V případě kultivarů by se však mělo dávat přednost přirozeně vyšlechtěným odrůdám. Podle propagátorů přírodních zahrad se vrůstající oblibou přirozených zahrad rozšiřuje i nabídka zahradnictví.

---

reklama

---