Rašelina mizí i kvůli zahradníkům. Čím ji nahradit?

Rašelinné pánve pokrývají 2 % souše a snadno bychom je tak mohli považovat za nevyčerpatelný zdroj kvalitního zahradnického substrátu. Chyba lávky. Rašelina ubývá rychleji, než by nám i životnímu prostředí bylo milé. Ve většině případů přitom vůbec není zapotřebí rašelinu používat. Dá se snadno nahradit z domácích zdrojů, kompostem či štěpkou.

Prodat se dá všechno. I částečně rozložený organický materiál, rašelina. Tato zdánlivě nezajímavá komodita má výrazný ekonomický potenciál pro zahradnictví a proto se ročně její přírodní zásoby ztenčují o miliony tun. Podstatně rychleji, než se dokáže obnovovat. V přírodním koloběhu uhlíku má však nezastupitelnou úlohu, kterou tím výrazně narušujeme. S nadsázkou můžeme rašelinu považovat za „trochu jiné uhlí“. I ono je teoreticky přírodním a obnovitelným zdrojem energie: vznikalo před 300 miliony lety a když tedy chvilku počkáme, bude zase zpátky. Tak nějak ale tušíme, že tolik času tu nemáme. S rašelinou je to podobné.

Je pravda výrazně mladší: většina její evropských depozic spadá svým vznikem 9000 let nazpátek (ve světě jsou pochopitelně i rekordmani, depozice dosahující stáří uhelných slojí. Z něčeho ten lignit vznikat musí.). Také se „obnovuje“, v závislosti na podmínkách stanoviště většinou tempem jednoho milimetru za rok. Což je trochu problém: hutnou rašelinnou pánev s hloubkou deseti metrů, která jistě pamatuje i první lovce mamutů, totiž hravě dokážeme vytěžit ani ne za třicet let. Spotřeba rašeliny je totiž ohromná a neustále narůstá.

Palivo a stelivo minulosti

Historicky se rašelina využívala jako palivo. Nepříliš kvalitní, ale zato levné a dostupné. Zvlášť v oblastech, kde si lidé nemohli dovolit hýřit. Například v Čechách se boom rašelinného otopu pojí s rozmachem sklářských hutí na Šumavě: když jste obklopeni blaty a močály, snadno vám přijde tento zdroj paliva nevyčerpatelný. Trvalo to jen pár desítek let, než se opak ukázal být pravdou. Používala se také jako laciné stelivo pro dobytek. Rašelina se také využívá v lázeňství, na hojivé zábaly, a hraje také důležitou roli při výrobě sladové whisky. Tyto příklady však už dílem patří minulosti, nebo je jejich význam pro devastaci dnešních rašelinných slojí jen okrajový. Nejvážnější příčinou úbytku rašeliny je dnes rozhodně zahradnictví. Z celkové těžby jde 91 % objemu právě sem. Proč?

Rašelina je ve své podstatě ideální materiál. V květináči totiž vytváří „nakyslé“ prostředí (má nižší pH, podle původu 5-2), a tak brání růstu nežádoucích bakterií a řady fytopatogenů. Je velmi lehká a vynikajícím způsobem provzdušňuje substrát. A díky svému „houbovitému“ charakteru disponuje vysokou nasákavostí. Udržuje tedy vysoký stupeň vlhkosti půdy i při relativně nízké zálivce. Nemusíte tedy zalévat tak často. Abychom ale jen nechválili: je velmi chudá na obsah živin. Jenže i to řada okrasných rostlin dokáže ocenit. Vřesovce, azalky nebo některé druhy orchidejí se bez rašeliny neobejdou. Využitelnost se neomezuje jen na ně a skoro každé balení zakoupeného zahradnického substrátu svůj díl „vzdušné, lehké a kvalitní nasákavé rašeliny“ obsahuje.

Zemědělství, které čmoudí

Obyvatelé Velké Británie domácímu zahradničení fandí. Každý rok sami spotřebují 3 miliony kubíků rašeliny. Mnohem více ale ročně vyvezou do zahraničí. Přejme jim to, jejich přírodní zásoby pokrývají plochu 17.500 kilometrů čtverečních. A podobné stavy má i dalších pětadvacet zemí (v objemu vede Bělorusko, Litva, Finsko a hlavně americká Aljaška). Rašelinu také ve velkém nakupují země, které vlastní rašelinný depozit nemají. Ročně jsou to desítky milionů kubíků (s meziročním nárůstem obratu o 0,05 %). Takže ani ty v současnosti těžce představitelné 4 triliony kubíků (odhadované množství celosvětových zásob) nejsou při stávajícím tempu těžby nekonečné. Zvlášť, když řada zemědělských podniků začíná rašelinu aplikovat plošně, jako substrát ve sklenících nebo přímo na polích.

S průměrnou rychlostí obnovy jednoho milimetru ročně se tak v horizontu následujících generací teoreticky můžeme dočkat stavu, kdy tu už žádná dostupná rašelina nebude. A to by mohl být velký problém. V částečně rozloženém organickém materiálu rašelinišť je totiž vázána spousta uhlíku. Přibližně nějakých 550 GT. Pětapadesátkrát víc, než kolik ročně vypustíme do atmosféry. Když vytěžíme rašelinu z mokřadů a slatin, uvolníme tím toto množství do ovzduší, což v kontextu klimatických změn není zrovna ten nejšťastnější nápad. Začalo by nám nejspíš být opravdu horko. Jsou to ale příliš velká čísla, na to aby si je člověk představil. Proto jen drobný příklad z Británie. Tamní emise každoročně produkované zelenými zahradníky se kvůli spotřebě rašeliny blíží hodnotě 630.000 tun. Což je jako dalších 300.000 čmoudících aut na silnicích. Dá se s tím něco dělat?

Slibná cesta pro budoucnost: květináče s uhlím

Dlouhodobá neudržitelnost spotřeby rašeliny zahradníky trápí řadu odborníků, ale ne všichni se při hledání odpovědi dostali tak daleko, jako výzkumníci z Katedry rostlinné produkce při Univerzitě v Illinois. Tým vedený docentem Andrew Margenotem si položil praktickou otázku, „čím rašelinu nahradit?“ Chápou, že její úloha je v řadě zemědělských oblastí nyní nezastupitelná a že „zastropování“ těžby a spotřeby není v daný moment vhodným řešením.

„Rašelina je fascinující materiál s vysokou využitelností v zemědělství i zahradnictví, ale současně významně přispívá k uvolňování uhlíku do atmosféry,“ říká Margenot. „Většina rašeliny v květináči je během růstové sezóny mineralizována, rozložena mikroby, uvolněna jako oxid uhličitý.“ Jeden rašelinou naplněný květináč samozřejmě v globální bilanci nepoznáme, ale je to problém narůstající s množstvím. Kde tedy najít vhodný náhradní substrát? Rostlináři z Illinois vidí budoucnost v dřevěném biouhlí.

Získává se stejným způsobem, jako dřevěné uhlí: při pyrolýze, tepelném rozkladu bez přístupu vzduchu. A sympatické je, že je možné jej získat prakticky z jakéhokoliv organického materiálu. „V našem případě jsme sáhli po dřevěném ořezu ze stromů nuceně pokácených v Kalifornii, ale možnosti jsou mnohem širší,“ vysvětluje Margenot. „Stejným způsobem můžete zpracovat odpady z domácího skleníku, kuchyně, nebo starého rašelinného substrátu z květináčů.“ Proces rozkladu je energeticky náročný, takže jej nemůžete realizovat doma.

Tip na domácí pokus?

„Dřevěné biouhlí má ale jednu mimořádnou vlastnost: velmi pomalý rozklad,“ upozorňuje Margenot. Uhlík v něm vázaný se „uvolňuje“, ale v horizontu staletí. Což z něj činí velmi slibnou alternativu vůči rašelině. Jak si ale v substrátu obohaceném o tuto složku vedou rostliny? Nedejte na první dojem. Výsledek je totiž o něco méně efektní, než s rašelinou. To proto, že uhlí má vyšší pH (v univerzitních sklenících pracovali i s komerčním dřevěným uhlím o pH 10,9).

„Po rané fázi, trvající dva až tři týdny, se ale rostliny s tímto novým substrátem naprosto sžily,“ říká Margenot. „A v období kvetení už byste nepoznali rozdíl.“ Tento slibný experiment s dřevěným biouhlím zatím trpí jedním neduhem: výzkumníci testovali vliv náhradního substrátu jen na jediném druhu: kvetoucím měsíčku (aksamitník rozkladitý, Tagetes erecta). „Prakticky jsme jej ale otestovali na těch nejhorších možných podmínkách, takže se dá předpokládat, že při užití dřevěného uhlí s nižším pH by si vedl výrazně lépe.“

Možná je načase, abyste podobný experiment realizovali v několika květináčích i vy. A třeba zjistíte, že už rašelinu potřebovat nebudete.

---

reklama

---