Když přijde na klimatické změny, jsou plasty jako nové uhlí

Plasty, vyráběné z chemikálií a fosilních paliv, produkují skleníkové plyny v každé fázi svého cyklu.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

„Momentálně se debata o plastech vede jen málo, a v podstatě v souvislostech omezených jen na znečištění životního prostředí mikroplasty a potenciální recyklaci,“ říká Judith Encková, bývalá ředitelka regionální pobočky americké Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) a současná prezidentka Beyond Plastics, spoluautorka zprávy. „Téma celkového příspěvku produkce plastů ke klimatické změně dnes ale není na národní ani mezinárodní politické scéně součástí agendy.“ Lidé povšechně chápou, že plasty jsou kolem nás všudypřítomné a že jejich množství může být problém, až doslouží svému původnímu účelu. Už ale nevidí, co se právě se vznikem té všudypřítomnosti pojí.

Výroba plastů přepočítaná na uhelné elektrárny

Encková na základě dostupných dat o deseti stupních výrobního procesu plastů demonstruje, že jen americký petrochemický průmysl sám o sobě produkuje 232 milionů tun skleníkových plynů ročně. V podstatě tolik emisí, jako by americké uhelné elektrárny uvolnily při výrobě 116,5 GW elektřiny. U uhelných elektráren by pochopitelně taková emisní bilance nezůstala bez kritického povšimnutí, ale u plastů zatím zůstává formálně přehlížená. Plasty, vyráběné z chemikálií a fosilních paliv, přitom produkují skleníkové plyny v každé fázi svého cyklu. A byť se příspěvek jednotlivých fází (například výroba polymerů, aditiv, frakování plynů, chemická recyklace) zprvu nemusí zdát až tak zásadní, v součtu jde o skutečně masivní podíl.

Za pro klima zvláště nepříjemné fáze výroby plastů považuje tzv. krakování etanu. Mechanismus, při němž ve velkých průmyslových komplexech dochází k tepelné úpravě plynů, přehřívání jejich molekul až k rozpadu. Vznikají přitom průmyslově užitečné sloučeniny (například etylen), základní stavební kámen pro výrobu těch nejužívanějších plastů. V současnosti je tato fáze procesu výrobu plastů zodpovědná za produkci 70 milionů tun skleníkových plynů ročně. Tedy zhruba tolik, jako pětatřicet průměrných amerických uhelných elektráren.

Pokud by se dnes někdo pokusil ve Státech otevřít novou uhelnou elektrárnu, narazil by jistě na silný odpor, a to nejen u environmentálních sdružení. Že má ale do roku 2025 na území Texasu a Louisiany tucet nových kapacitních závodů pro průmyslové zpracování plastů, včetně onoho krakování etanu? A že jejich emisní bilance bude ekvivalentní vzniku 21 uhelných elektráren? To už prochází bez povšimnutí.

Plasty přináší problémy už v prvotní fázi svého zrodu, během frakování. Při něm se do atmosféry uvolňuje hlavně metan, který je 25x účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Frakování přitom do ovzduší vypouští každoročně tolik skleníkových plynů jako 18 uhelných elektráren dohromady. S tím, že v následující dekádě dojde ke zdvojnásobení těžební kapacity. Pak to bude jako 36 čmoudících uhelných elektráren.

Komplikace se nicméně pojí i se zánikem plastů při jejich případné chemické recyklací, např. pyrolýze. Při ní se plastové odpady v podstatě mění na palivo, a zanechávají za sebou velmi patrnou uhlíkovou stopu jak při tomto zpracování, tak i následném spalování.

S plasty se z místa nehneme

„My se tu sice můžeme radovat, že ve Státech v roce 2020 bylo odstaveno od provozu už 65 % existujících uhelných elektráren, ale petrochemickým průmyslem vyrábějícím plasty to polepšení srovnáváme na nulu,“ říká Steven Feit, spoluautor studie. Sám připouští, že kompletní profil bilance skleníkových plynů je stále trochu nejasný. „Nicméně i velmi konzervativní propočty naznačují, že v roce 2050 bude produkce plastů spojena s 56 gigatunami skleníkových plynů. Tedy, že v době, kdy už budou dávno odstavené všechny uhelné elektrárny, bude produkce plastů tvořit 10-13 % našeho uhlíkového rozpočtu. Jinými slovy, nehneme se z místa.“

„Není to přitom jen problém USA,“ dodává Encková. „Pokud bychom globální petrochemický průmysl považovali za samostatný subjekt, stát, byly by jeho emise už dnes páté nejvyšší ze všech zemí světa. Hned za Čínou, USA, Indií a Ruskem. Plasty jsou prostě nové uhlí. Pokud chceme dosáhnout splnění klimatických cílů, měli bychom začít redukovat používání plastů.“