Lokální ochrana přírody je někdy jen iluze: plundrování životního prostředí se prostě přesune jinam

Zvýšená lokální ochrana přímo zvedá cenu produktu, který se o to více stává žádaným, jako odraz společenského postavení majitele. A nepřímo posiluje černý trh: pytláky, pašeráky a překupníky. Na snímku vytěžené kmeny palisandru, Afrika.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | USAID Biodiversity & Forestry / Flickr

To, co dává smysl a dobře funguje v ochraně přírody v malém měřítku, získává v globálně propojeném světě často negativní ráz. Johnson upozorňuje jen na příklady z oblasti zemědělské, lesnické a rybářské praxe, ale předpokládá, že i v jiných environmentálních sférách to nejspíš bude podobné. Myslí si, že ochrana přírodních zdrojů je pořád nezbytným nástrojem udržitelných schémat. Ale dnes, kdy si jakoukoliv komoditu můžete pořídit na druhém konci světa, to jen s nějakou lokální ochranou zdrojů nevyhrajeme. A konkrétně?

Ryby nechytáme doma, ale u sousedů

Ekologický management rybářské praxe se v posledních letech opřel do problematiky bycatch, tedy nezamýšlených úlovků. V síti místo cílových druhů totiž občas uvíznou i žraloci, mořské želvy nebo delfíni. Ve Státech to řešili snížením lovných kvót. V jedné lovné zóně tak rybáři chytají kratší dobu, aby tím snížili riziko odchycení necílových druhů. Nápad dobrý. Pochopitelně, že ušlý výnos musí nějak kompenzovat. A tak rybaří sice méně intenzivně, ale ve více lovných zónách. Výsledek?

Odchycených želv a žraloků je nakonec o tisíce kusů víc, než při původní praxi. Původně rozumné a vcelku logické opatření se tak zvrtlo a přispělo k vyšší zátěži na životním prostředí. Podobné je to i s lovem velryb. Jejich hájení v nějakém regionu je jednoduše kompenzováno intenzivnějším lovem v jiné destinaci. A chvályhodné omezení životní prostředí zatěžujících akvakultur ve Státech vedlo k navýšení chovu garnátů při pobřeží Hondurasu a Nikaragui. „Je tedy zapotřebí identifikovat skutečný efekt lokálních ochranářských akcí,“ říká Johnson. „A posoudit, zda skutečně vedou ke snížení sledovaného negativního jevu, nebo ho jen přesouvají jinam.“

Spojité nádoby ochrany přírody

Spojené státy americké od roku 2001 například zabodovaly v ochraně vlastních lesů a snížily v nich těžbu o 31 %. Poptávka po dřevu se ale nesnížila a dřevo teď do USA proudí z jižní a střední Ameriky, jihovýchodní Asie a Ruska. Vztah mezi lepší lokální ochranou amerických lesů vyústil v plundrování přírodních zdrojů jinde. Očekávaný environmentální přínos, alespoň z globálního hlediska, tak nenastal.

Na tento fenomén upozorňovala studie z roku 2007. Ve zkratce? Snížení těžby dřeva o 45-95 % v jedné zemi obvykle vyvolá totožné zvýšení těžby v zemích sousedních. A obvykle se jedná o země méně rozvinuté, s horší ekonomikou a slabší legislativou, které se o vlastní přírodní zdroje tak dobře nestarají. V roce 2002 zavedli v Peru lesnické koncese, které měly chránit místní lesy. V certifikovaných porostech se skutečně těžba snížila na udržitelnou mez, ale vně tyto plochy se nelicencovaná těžba zvýšila čtyřikrát.

Opustit stará pole znamená založit nová

A neslavně dopadlo i americké schéma na podporu méně intenzivních forem zemědělství. V programu, který běžel mezi lety 1982-1992, se 17,6 milionů akrů polí změnilo na zatravněné pastviny. Jenže současně muselo vzniknout dalších 3,7 milionů akrů nových polností, které nahradily produkci zatravněných ploch. Bilance nákladného opatření, které mělo snížit zátěž na vodní zdroje a omezit větrnou erozi? Vody je v oblasti o 9 % méně a eroze je o 14 % větší, než kdyby se tato opatření vůbec nerealizovala.

Ne vždy je negativní výsledek jen o zvýšení nebo přesunu škod na jiné území. V některých případech může zvýšená ochrana přímo zvýšit poptávku. Johnson zmiňuje například exotické růžové dřevo z afrických pralesů, určené k výrobě hudebních nástrojů, nebo žraločí ploutve pro asijskou gastronomii. Zvýšená lokální ochrana přímo zvedá cenu produktu, který se o to více stává žádaným, jako odraz společenského postavení majitele. A nepřímo posiluje černý trh: pytláky, pašeráky a překupníky.

Vidět za dopady svého jednání

Podle Johnsona vlády rozvinutých zemí zvládají vcelku slušně na lokální úrovni regulovat využívání vlastních přírodních zdrojů, ale selhávají ve vzdělávání svých obyvatel. „Jak zareaguje člověk, když se dozví o zákazu vývozu ebenového dřeva z Mosambiku? Koupí si místo něj bambus z udržitelné produkce? Ne, koupí si eben vytěžený někde jinde.“ Chyba je i na straně řízení průmyslu. „Země, která zřídí mořské rezervace, ve kterých omezí rybaření kvůli ochraně biodiverzity, ale nezmění přitom vlastní rybáře, kteří budou stejně ničivě chytat jen někde jinde, oceánu neprospěla.“

Na závěr Johnson dodává, že pokud nedokážeme odhlédnout od vlastní lokální ochrany přírodních zdrojů a nepostřehneme, jakou odezvu vyvolává v globálním světě, budeme i nadále lidem nabízet jen iluzi ochrany přírody.