Recyklace plastů se ve Státech rozbila. Co ji může spravit?

Spojené státy americké si v devadesátých letech navykly na export vlastních odpadů do Asie. Poté, co se Čína v roce 2017 dovozu nejen amerického odpadu zřekla, se USA jen velmi obtížně své závislosti na laciném zpracování odpadů zbavují. Experti z newyorské Columbia university (CU) se nyní pozastavují nejen nad příčinami momentálně nefunkčního recyklačního systému, ale také nad možným řešením. Píše o tom Phys.org.

Recyklační schémata zažívala v 90. letech minulého století svůj boom. Jejich pozitivní rozvoj ale ve Státech utlumila lacinější praxe: svoz nepříliš tříděného odpadu, jeho lisování do bloků a export do Číny. Ekonomicky to smysl americkým odpadovým hospodářům smysl dávalo. Vyvážet bylo levnější, než třídit, a přitom se tomu pořád dalo říkat recyklace. Problém s tím měli spíše v Číně, protože třeba celá třetina „sekundárních surovin“ z 16 milionů tun odpadních plastů, každoročně zasílaných v kontejnerech, nebyla k použití. Byly znečištěné, kontaminované a pramizerně přetříděné. Poté, co se Čína dovozu takového materiálu zřekla a odmítla se nadále stávat skládkou celého světa, zareagovaly v USA poněkud nepružně.

Hlavně že to nezůstane doma

Začali odpad stejným způsobem prodávat do Vietnamu, Malajsie a Thajska. A když jim i tady zavřeli dveře, tak do Kambodže, Laosu, Ghany, Bangladéše, Etiopie, Senegalu a Keni. Tím, že se po dva roky přidržovali zažitého schématu snadného řešení, efektivně promarnili čas k možné nápravě. Alespoň tak to vnímá Nilda Mesa, ředitelka Institutu udržitelnosti a urbánního plánování z CU. Vláda se sice snažila v tomto období finančně podpořit regeneraci regionálního odpadového hospodářství, ale prakticky selhala v tom, co reálně mohla nejlépe ovlivnit. V rozvoji poptávky po recyklovaných materiálech, v přímé podpoře trhu s nimi. „To je na ekonomice to zajímavé: s její pomocí můžete vytvářet motivační pobídky, dát vzniknout příležitostem a směřovat situaci vhodným směrem,“ říká Mesa. „Ale dokud neexistuje trh s recyklátem, potom to celé schéma nefunguje na úrovni měst ani jednotlivých zpracovatelů.“

Můžete třídit, jak je vám libo

Jak to momentálně v USA vypadá? Běžný člověk může nakrásně třídit odpad z domácnosti (což se ale až na lokální výjimky neděje, protože si všichni 30 let zvykali na „jednoproudý a jednodruhový model“), sběrné vozy příslušných měst jej svezou do přetřiďovacího zařízení (takových je ale minimum a zastaralých, protože v době vývozu do Číny nikdo necítil potřebu investovat do jejich technické a kapacitní inovace), odpady jsou separovány na jednotlivé frakce… a pak putují buď na skládku nebo do spalovny odpadů. Protože je nikdo jako druhotnou surovinu nechce.

Příkladů je spousta a Mesa zmiňuje třeba stamfordskou třídírnu odpadů, která dříve vydělávala svozem a pře-prodejem recyklovatelných složek 98 000 dolarů do zahraničí a teď musí platit 700 000 ročně, aby se jich zbavila. Vtip je v tom, že tuna kvalitně protříděného jednodruhového odpadu dříve generovala svým vývozem do zahraničí zisk kolem 45 dolarů, při nákladech na provoz/svoz/třídění kolem 20 dolarů. Zdroj zisku zmizel, zůstaly jen náklady. A k těm je třeba přidat 6 dolarů za tunu skládkovného, nebo 68 dolarů za tunu spálenou. A ještě je tu suma 125 dolarů za tunu, připadající na transport odpadů do specializovaných likvidačních zařízení. Protože spaloven není dost. Kdo má štěstí, prodá jednu tunu vytříděného odpadu za 6 dolarů. Další vývoj je zřejmý: investice do recyklačních schémat, svozu a třídění se budou dál míjet účinkem a odpady se budou neztenčenou měrou vršit na skládkách.

Je třeba vytvořit poptávku

Co to může změnit a napravit? Prvním krokem by mělo být razantní zvýšení poplatků za skládkování. „Dokud bude skládkování desetinásobně levnější, než spalování, nikdo nebude mít potřebu dělat do jinak a lépe,“ říká Stephanie Kersten-Johnstonová, která se na CU soustředí a programy udržitelnosti. Peníze ze zdraženého skládkování musí jít do vytváření spaloven. Souběžně s tím ale musí být vytvořena poptávka po „střední cestě“, tedy recyklaci. „Ideální by bylo, kdyby státní instituce a města začaly přímo požadovat jasné procentní zastoupení recyklovaných materiálů.“ Například úřady by tiskly jen na recyklovaném papíru, v e-komerci a zasilatelství by byly povoleny jen krabice z recyklovaného kartónu. Ve stavebnictví by byla nastavena kvóta na povolený objem materiálu z demolic. Nápojové obaly ze skla by byly začleněny do cirkulárního sběru. Povinné zapracování recyklované složky do výrobků. Jinými slovy, vytvořila by se poptávka po recyklovaných materiálech. A v návaznosti na to by pak už měly třídírny kam odprodávat odpad.

„Je třeba domácí trh a vytvořit poptávku po recyklovaných materiálech,“ říká Kersten-Johnstonová. „To by vedlo k zlepšení technologie třídění a zvýšení návratnosti materiálů.“ Nikdo neměl potřebu skutečně recyklovat, dokud bylo levnější odpad vyvážet. A jiné to nebude, dokud bude skládkování levnější než recyklace, o kterou nikdo nemá zájem.

---

reklama

---