Trpíme mezigenerační environmentální amnézií, říká ekopsycholog Peter Khan

Na potřebě zachovat přírodu kolem nás se dokážeme shodnout, ale každý přitom vnímáme výrazně odlišně, co ještě přírodou je a co už nikoliv. Z tohoto globálního nesouladu pak může částečně vyplývat stávající environmentální krize. Ne všichni totiž vidíme stejnou újmu, nebo potenciál nějakého území. Na fenomén „vnímání“ přírody se zaměřil profesor psychologie Peter Khan. O jeho závěrech referuje například ScienceDaily.

„Na moment se zamyslete a vzpomeňte si, kdy jste naposled byli v přírodě,“ začíná zvolna Khan, který se věnuje na environmentální psychologii na Washingtonské univerzitě. „Bylo to třeba v městském parku? Na pláži, v tábořišti národního parku, nebo někde hluboko horách?“ To ale není všechno. „Teď si zkuste představit, jak to tu asi vypadalo za časů vašich rodičů. Nebo jak by to tu vnímali před lety vaši prarodičové. A to je přesně ono.“ V řadě případů by se totiž jednalo o území, která jsou do značné míry pozměněná, obklopená zástavbou, proměněná z hlediska svého vzhledu či dostupnosti. „A přece jste si je napoprvé vybavili jako přírodu a cítili jste ji tak, i když za časů vašich dědů vypadala často úplně jinak.“

Měníme vlastní hranice

Khan tento jev nazývá „mezigenerační environmentální amnézií“, tedy jakousi formou ztráty paměti, se kterou se lidstvo jako celek v pravidelném rytmu potkává. „Každá generace je schopna vnímat životní prostředí, do kterého se narodila. Nezáleží na tom, jak rozvinutá, urbanizovaná nebo znečištěná ta příroda je, ale pro jednotlivce dané generace představuje normu.“ A to, co vnímá každá generace jako přírodu, je tedy relativní a závisí na tom, čemu byla vystavena. Pro koho představuje vrchol přírody park nebo pláž za městem, nemá už potřebu usilovat o posouvání stavu jiných lokalit za tento zažitý rámec. „Hranice toho, co je a co není příroda, se každou generaci posouvá, a dnes už je téměř neznatelná,“ říká Khan. Co z toho plyne?

„Že jen učit lidi o významu a důležitosti přírody nestačí. Nefunguje to. To, co musíme udělat je, aby se lidé s přírodou skutečně propojili, aby s ní měli skutečný kontakt a mohla mezi nimi probíhat vzájemná interakce,“ tvrdí Khan. Jeho závěry přitom odráží letité zkušenosti s pozorováním toho, jak lidé (zejména děti) vnímají a zasahují do svého okolního prostředí. Před dvaceti lety například „bádal“ nad dětmi vyrůstajícími v Houstonu. Ten tehdy patřil mezi města s nejvíce znečištěným ovzduším v USA. Když se dětí ptal na kvalitu ovzduší, dokázaly mu jasně vysvětlit, co za tím stojí. Expresivně ale poukazovaly na příklady jiných měst. Své vlastní životní prostředí za tak dalece znečištěné nepovažovaly.

Když se z degradovaného stane norma

„Každá generace posouvá svou vlastní hranici. A s každou další generací se mění vnímání degradovaného životního prostředí až k prahu, kdy i to znečištěné a zničené je považováno za optimální.“ Co s tím? Jistou příležitostí je představit dětem a dospívajícím „Velkou divokou přírodu“. „Představte si třeba divoké pralesy, skalisky zbrázděné řeky, ve kterých medvědi grizzly lapají pstruhy,“ říká Khan, který hned druhým dechem dodává, že ona Velká divoká příroda je také značně relativním pojmem.

„Pro městské dítě je i cachtání v kašně bezprostřední kontakt s přírodním elementem. Proto buďme realističtí a berme v potaz, kde lidé žijí. Interakce s přírodou může znamenat kontakt s tím, co se nabízí, a postupně aspirovat k tomu, čeho se nedostává.“ Podstatné podle něj je, že ona interakce s přírodou výrazně mění pohled dětí na celý svět. Demonstruje to například „spektrem znalostí“, které získaly děti z města Seattle v předškolní třídě lesní školky ve Fiddleheads Forest.

Dělat kukačku vás iPhone nenaučí

„Jsou to znalosti, které my dospělí můžeme považovat za samozřejmost, ale děti je získají jen během pobytu venku: napodobování hlasů ptáků, hrabání se v hlíně, i to, jak se chránit při pádu ze stromu,“ říká Khan. „To nejsou znalosti, které by děti měly vrozené, ale které získají. A my tu máme celou generaci těch, které strávily před obrazovkami počítačů a chytrých telefonů tolik času, že už – když je vezmeme do přírody – nebudou vědět, jak se v ní chovat, ani jak se postarat samy o sebe.“ Smysluplné interakce s přírodou mohou (nejen děti) učit, ale také odrážet u jednotlivce důležitost přírody jako takové.

„Berte to jako léčbu mezigenerační environmentální amnézie,“ zmiňuje Khan. „Jen díky pobytu venku si dokážete vytvořit svůj vlastní dialog s přírodou. I když by to měla být jen nejbližší přírodní cyklostezka, zelené hřiště nebo městský park, měli byste ji využít. Žádné město sice nedisponuje tak velkým parkem, aby se v něm mohly plně projevit všechny možnosti interakcí srovnatelné se skutečnou přírodou, ale je to lepší než nic. Větší park je lepší než malý, a malý je lepší než žádný. Příroda prostě není samozřejmost, ale na takových místech si to dokážete začít uvědomovat.“

---

reklama

---