Životní úroveň v Číně roste, což má i nepříjemný environmentální kontext

Čínská poptávka už nyní citelně propisuje do životního prostředí v jiných zemích. Příkladem může být zakládání sójových plantáží v Brazílii, kde 43 % emisí spojených s odlesňováním pralesů „vede“ až do Pekingu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Scott Robinson / Flickr.com

Jen málokterý ukazatel mapuje růst střední ekonomické třídy v Asii tak dobře jako ukazatele hrubého domácího produktu přepočítané na jednoho obyvatele. Zatímco v devadesátkách to bylo kolem tří stovek dolarů, v roce 2000 činil přepočítaný HDP na jednoho obyvatele Číny 960 $. O deset později to bylo 4550 a loni 10 500 dolarů. Takové skokové navýšení, v podstatě v průběhu života necelých dvou generací a při setrvalém nárůstu populace, nemá nikde jinde ve světě obdoby. Můžeme sice říct, že ekonomicky je na tom průměrný obyvatel Číny nyní asi tak jako Češi v roce 2003. Jenže zatímco si Češi „polepšili“ za posledních 30 let asi 6x, Číňané za stejnou dobu 35x. A dosáhnout růstu životního standardu v zemi s 10 miliony obyvatel je pořád něco jiného než u státu s 1,4 miliardami lidí.

Uživit 1,4 miliardy lidí? To je výzva

Z veskrze pozitivních zpráv o tom, jak se Číňané (v průměru) mají nyní mnohem lépe, ale vychází i ne až tak příjemný environmentální kontext. S ekonomickým růstem se neodlučně pojí i zvýšená spotřeba, a dobře miliarda Číňanů si teď do svých životů a domácností může pustit věci, které si dříve dost dobře nemohli dovolit. Mimo zvýšené poptávky po technologiích, spotřebičích, automobilech, značkovém oblečení a dalších se to týká proměny gastronomie a celkové výživy obyvatel. V hrubém zjednodušení to už zkrátka nebude o jedné misce rýže denně a jednom či dvou masitých pokrmech týdně jako před rokem 1990. Ekonomický růst znamená vyšší nároky střední třídy, jež si žádá pestrost a kvalitu. A zajistit lepší výživu 1,4 miliardy strávníků je opravdu nadlidský úkol.

Čína masivně podporuje domácí produkci. Naleznete tu největší světové populace chovaných vepřů a drůbeže (každé druhé prase a každá pátá slepice na světě žije v Číně). Ale k nasycení obyvatelstva to prostě nestačí. Proto se zde rapidně zvyšuje dovoz potravin, import ze zahraničí. Celkový úhrn dovozu poživatin narostl ze 14 miliard dolarů (v roce 2003) na 104,6 miliard (v roce 2017). A roste stále. I když to Peking nejspíš jen nerad nahlas připouští, je valnou měrou závislý na dovozu potravin z Brazílie, USA, Kanady a Austrálie (a Nového Zélandu). A je pochopitelnou otázkou, jak do dalších let bude čínská poptávka po dovozu potravin ovlivňovat životní prostředí mimo území Číny. Odpověď na ni hledá a částečně přináší studie, uveřejněná v žurnálu Nature Sustainability.

Nakrmit hladovou Čínu

Její autoři z Mezinárodní institutu pro aplikovanou systémovou analýzu (IIASA) přitom bez obalu uvádí, že uspokojení poptávky Číny, zajištění její potravní bezpečnosti bez poškození životního prostředí, je jednou z největších výzev udržitelnosti do dalších dekád, které bude celý svět čelit. Dílem proto, že se čínská poptávka už nyní citelně propisuje do životního prostředí v jiných zemích. Příkladem může být zakládání sójových plantáží v Brazílii, kde 43 % emisí spojených s odlesňováním pralesů „vede“ až do Pekingu. A podobě pak 17 % celkových emisí skleníkových plynů, spojených s produkcí hovězího masa na Novém Zélandu, má svůj původ v poptávce v Číně. Jak to ale bude dál? Podle analýz IIASA se jeví zřejmé, že růst importovaných potravin bude pokračovat. Zvlášť u hospodářských zvířat (a produktů z nich), včetně krmiv pro ně.

„V tomto kontextu se dá dále očekávat rozšiřování rozlohy pastvin, spolu s dalším navýšením produkce skleníkových plynů ze zemědělství,“ uvádí Pavel Havlík, spoluautor studie. V roce 2050 by Čína mohla podle projekcí dovážet ve formě zemědělských produktů téměř dvounásobek ekvivalentu zemědělské půdy, než kolik bude vykrývat z domácích zdrojů. Státy, které budou odbytem trhu navázány na Čínu, mohou v průměru počítat s tím, že 30 % jejich vlastní environmentální bilance a k tomu navázaných výzev bude spojeno právě s exportem do asijské ekonomické velmoci. Například na Novém Zélandu bude 48 % zemědělské půdy (a 33 % emisí ze zemědělské produkce) navázáno na zásobování Číny. Okolo 16 % spotřeby dusíkatých hnojiv v Kanadě půjde na vrub Číny, stejně jako 11 % závlahové vody v USA.

Na čínský ekonomický úspěch tedy svým způsobem nejspíš doplatí životní prostředí v řadě dalších zemí a snaha Číny uživit se importem potravin se projeví v nemalém zkomplikování globálních Cílů udržitelného rozvoje. „Ke snížení globálních dopadů bude zapotřebí silná propagace principů udržitelné produkce i udržitelné spotřeby,“ dodává Havlík. „A to jak na úrovni celosvětové, tak i v oblasti obchodních úmluv.“