Architektura jako kulturní tvorba je v permanentním dialogu s přírodní základnou, z níž vyrůstá lidská civilizace. Vztah přírody a kultury byl v moderních evropských dějinách vztahem plným napětí, příroda byla považována proti kultuře za cosi nižšího, primitivnějšího, co je třeba překonat a zkrotit. Zároveň s těmito bojovně naladěnými hlasy se ozývaly hlasy těch, kteří považovali přírodu za nedotknutelný zdroj životodárné síly, který zaslouží úctu a péči. V dnešním vysoce urbanizovaném světě můžeme pozorovat, jak vzniká nová interpretace vztahu mezi přírodou a kulturou, charakterizovaná prolínáním těchto dvou donedávna striktně oddělovaných domén. Vždyť v Evropě dnes těžko najdeme krajinu, která by nebyla "kulturní", ale zároveň je to vždy kus přírody v civilizovaném světě. V tomto vydání Zlatého řezu se pokoušíme ukázat, jak se tento nový vztah přírody a kultury odráží v architektonické a krajinářské tvorbě. Úvodní esej Johna Beardsleyho vyzdvihuje jako jeden z důležitých úkolů naší doby obnovu území, poničeného těžkým průmyslem. Na následujících stranách představujeme jako příklad rekultivace rozsáhlého industriálního areálu rekreační krajinný park v Duisburgu, který vznikl na místě bývalých železáren. Vlastním tématem tohoto vydání Zlatého řezu jsou různé pozice současné architektonické tvorby ve vztahu k jejímu krajinnnému rámci. Hovořili jsme o nich se Stanislavem Fialou a Josefem Pleskotem a vedle původních rozhovorů přinášíme i výběr realizací, které se našeho tématu dotýkají. Vrcholným a mnohovrstevnatým příkladem dialogu přírody a kultury v soudobé architektuře je Muséé Quai Branly v Paříži. Na jeho projektu spolupracoval Jean Nouvel s předními tvůrci zahrad a krajiny: Patrickem Blancem, autorem vertikální zahrady na fasádě, a Gillesem Clémentem, který je autorem "divoké" zahrady v parteru muzea.