Není to tak dávno, co jsem v pražské kanceláři jedné nejmenované velké ekologické organizace učinil smutnou, ale hlavně velmi zvláštní zkušenost. V jakési debatě padlo jméno Erazima Koháka, jen velmi těžko přehlédnutelné osobnosti českého ekologického a filozofického myšlení. A slečny, které v této organizaci snad vypomáhaly, snad byly řadovými aktivistkami, nevěděly, o kom se hovoří.

Nová kniha Miloše Urbana Hastrman má příhodný podtitul Zelený román. Nejen pro svou grafickou úpravu, ale i díky tématům, jimž se věnuje. Pojednává o vztahu člověka k přírodě, o respektování a nerespektování krajiny, zamýšlí se nad různými způsoby ochrany životního prostředí.

Před několika lety u nás vyšla kniha Grahama Pikea a Davida Selbyho Globální výchova. Tento pedagogický projekt jako jeden z prvních u nás názorně ukazoval, že výchova a vzdělávání dětí nemusí být jen pouhé "nalévání" vědomostí. Pojímal vyučování jako program, který pomocí rozmanitých činností seznámí děti s tím, jak je navzájem propojen svět kolem nás s tím vzdálenějším, jaké zákonitosti v něm platí. Orientoval se však také na sebepoznání a respektování osobnosti druhých.

V letošním roce vydalo nakladatelství SLON jako svou stou publikaci knihu Jana Kellera "Vzestup a pád středních vrstev". Tyto vrstvy se v posledních letech staly zajímavým fenoménem. Sociologové i politici do nich vkládají své naděje. Jsou podle nich nositeli pokroku, motorem demokracie i zárukou ekonomického růstu. Kdo je však touto opěvovanou střední třídou?

Pražský Ústav pro ekopolitiku zpracoval ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí studii, týkající se některých negativních důsledků přelidnění planety Země na kvalitu životního prostředí a života člověka. První část studie rozpracovává u nás dosud poměrně neznámý fenomén "environmentální migrace", tedy migrace v důsledku destabilizace životního prostředí, druhá potom navazuje novou metodou měření vlivu a dopadů antropogenních činností na přírodu, nazvanou "ekologická stopa".

Každý člověk má na světě místo, kde se cítí dobře, a které má rád. Často se na něj vrací, zjišťuje informace a někdy o něm dokonce napíše i knihu. Takovým způsobem vznikla kniha Marie Hruškové "Tam, kde teče Doubravka". Jak už napovídá sám název, autorka popisuje krajinu Podoubraví. Pod názvem Doubravka sice na mapě žádnou řeku nenajdete, avšak místní obyvatelé řece, která se oficiálně jmenuje Doubrava, neřeknou jinak než zdrobnělinou.

"V mezinárodní honbě za co nejlevnější výrobou se ´globalizovaná žena´ spotřebovává jako přírodní surovina" (str. 203). Touto jedinou větou by se mohl zjednodušeně shrnout obsah celé knihy Globalizovaná žena. Byla by to však škoda, protože kniha přináší mnoho příkladů porušovaní morálních principů nejen vzhledem k ženě, ale i vůči všem lidem a přírodě. Je mimo jiné zajímavou výpovědí o stavu morálky dnešního světa.