Doslova se smíšenými pocity jsem četl rozhovor s europoslancem Pavlem Pocem z 14. července 2010. Radost z toho, že někdo z vysokého místa vychází za hranice "ekonomického vidění světa" a zcela jasně vyjadřuje nedůvěru k degradaci přírody na zboží, se mísí s lítostí nad nepochopením křesťanského přístupu k přírodě a lidskému místu uprostřed ní.

Před nějakým časem jsem byl nucen strávit asi deset minut čekáním na tramvaj na zastávce Vozovna Střešovice. Bylo velké teplo, slunce svítilo a já šel ulicí Slunnou na zmíněnou zastávku.

Síť cyklotras v údolí řeky Bečvy je už teď jedna z nejhustších v Olomouckém kraji. Stejnojmenná cyklostezka by navíc v budoucnu měla na Přerovsku propojit desítky obcí a stát se jednou z nejdelších tuzemských značených tras. Skutečnost je ovšem poněkud jiná. Speciálně úseky od Přerova do Lipníku nad Bečvou nejsou patřičně označeny a co je mnohem horší, běžně na těchto úsecích jezdí motorová vozidla, myslím tím osobní automobily, motocykly a zemědělské stroje.

Od 20. dubna, kdy došlo v Mexickém zálivu k výbuchu ropné plošiny firmy BP, unikají do moře miliony litrů ropy denně. Největší ekologická katastrofa v dějinách Spojených států ničí jejich pobřeží, srazila akcie firmy BP o 40 % a otřásá důvěrou v administrativu Baracka Obamy. Nikdo však nedokáže únik ropy zastavit. Jakkoli musí tato situace každého děsit, neměla by nás překvapovat. Není totiž výsledkem nepředvídatelné a nešťastné shody náhod, ale logiky soudobého kapitalismu.

Při letošních květnových povodních nám opět řeka Bečva naznačila, jakým způsobem si tvořila nejvhodnější cestu krajinou, cestu kterou protékala po tisíce let. Naši předkové velmi dobře znali, co Bečva dokáže, přijdou-li povodně. Svá sídla stavěli v uctivé vzdálenosti od jejích břehů a pokud možno na vyvýšeném místě. V obdobích sucha ponechávali meandry a slepá ramena řeky svému přírodnímu vývoji, bez zásahů.

Vážený pane předsedo,

obracíme se na Vás tímto otevřeným dopisem jménem starostů a veřejnosti z lokalit, které stát vytipoval jako potenciálně vhodné pro vybudování hlubinného úložiště vyhořelého jaderného paliva, s podmětem pro koaliční vyjednávání o programovém prohlášení příští vlády.

Po desetiletí bývalo zvykem, že na zahrádkách městských nájemních domů si jejich obyvatelé pěstovali květiny, drobnou zeleninu, oblíbený býval rybíz a srstky, také nejrůznější ovocné stromy, ploty lemoval maliník nebo ostružiník, až k nejvyšším poschodím dosahovaly lesní dřeviny. Vytvářela se tak unikátní společenství fauny a flory (spatřil jsem nedávno sojku) v okolními domy izolovaném prostoru (obr.1), který podstatně zklidňuje ruch z ulic na venkovní straně obvodu a nabízí tak místo k odpočinku. Mělo to také nezanedbatelnou výhodu, že se uspořily náklady na údržbu pozemků.

Napadlo mě to poprvé asi před čtyřmi lety, když se naposledy měnila vláda a lidovci v čele s Kalouskem a tehdejším ministrem Ambrozkem (nezní vám to taky jako zpráva z nějakého paralelního vesmíru?) couvli před šumavskými starosty a slíbili, že neudělají nic, co by se jim a „šumavskému lidu“ před volbami nelíbilo. Tak jsem si tehdy říkal: Když nejsme za patnáct let schopní najít rozumnou cestu, aby ten národní park fungoval, tak ho proboha zrušme.

Situace kolem projednávání změny územního plánu, která jako jediná může trvale zabránit výstavbě golfového hřiště uprostřed největšího pražského lesa, dostává na počátku kampaně pro podzimní volby konečně ten správný spád.