Josef Zbořil: Cancún skončil, ať žije Durban?

Svůj komentář bych mohl vlastně skončit tímto konstatováním, ale pak by to nebyl komentář. Po Kodani 09 budou zajisté mnozí říkat, že Cancún je úspěch a vytváří předpoklady… Zaměřím-li se na fakt, že se přece jen něco dohodlo, bylo by záhodno se u některých bodů dohody zastavit.

Za velký úspěch se považuje, že byla oficiálně uznána „nepřekročitelná“ hranice zvýšení průměrné globální teploty o 2 °C oproti předindustriální éře. To se chlapci a děvčata opravdu zapotili! Takové uznání totiž nemůže mít žádné reálné konsekvence v reálném čase. Politici, kteří se takto dohodli, dávno nebudou na rozhodovacích postech a především – propočet tzv. vrcholu emisí, od něhož pak budou emise jenom klesat, bude pěkná taškařice. Podíváme-li se na inventury emisí, vidíme, že přes krizi v rozvinutých zemích 2008 – 2009 k jejich globálnímu snížení nedošlo a pouze stagnovaly. Vrátí-li se tyto ekonomiky k růstu, rychle se obnoví i růst emisí a žádné dohody a protokoly tomu nezabrání.

Spousta nadšenců věří, že rozhodne-li se o něčem na takovéto úrovni, je všecko předem vyřešeno – my co máme zkušenosti se socialistickým plánováním, však víme své. Jsem hluboce přesvědčen, že ani kdyby bylo dosaženo dohody s „právními závazky“ v kjótském formátu, k žádnému výraznému snížení emisí nedojde, což bude také výsledek Kjótského protokolu. A nebude to proto, že by nebyla vůle, důvody jsou ve zvoleném přístupu. K emisím skleníkových plynů se přece nemůže přistupovat podle receptu snižování znečištění. Oxid uhličitý není znečišťující látka a snižování jeho emisí vyžaduje jiné přístupy.

Je naprosto nepochopitelné, proč řada zemí, včetně EU, bigotně trvá na tomto formátu a na konceptu Cap-and-Trade, když je mimo jakoukoliv pochybnost, že tento koncept je zásadním systémovým omylem, a výsledky nemůže přinést už z podstaty věci. Systém obchodování s emisemi může přinést jediné – tím je optimalizace nákladů na snižování emisí a to jen za určitých známých předpokladů, které v tomto případě nejsou naplněny. To si jeho architekti dodnes nepřipouštějí a v tom je i důvod jeho fatálního selhání. Samotné snižování emisí lze dosáhnout pouze zahájením transformace ekonomiky z fosilní na nefosilní a k tomu toto lidstvo v současné době nemá ani nástroje, ani prostředky. Patrně by už bylo načase začít měnit směr, docela chápu, že obrat ke konceptu nových technologií by asi mnohé politiky výrazně zdiskreditoval a další by přišli o vydatný zdroj příjmů.

Chceme-li se dobrat nějakého výsledku, pak je nutné mnohé přeorganizovat, holým faktem je, že současné „obnovitelné“ zdroje energie jsou pouhými drahými záplatami, které naznačenou transformaci nemohou vyřešit, byť by byly vyhlášeny sebezávaznější a sebeslavnostnější smlouvy na úrovni OSN. Toto se ukázalo i v Cancúnu, kdy Japonsko a Rusko zcela jednoznačně odmítly pokračovat ve formátu Kjóta a to osobně považuji za nejvýznamnější pozitivní vývojový krok.

Pozitivní je do jisté míry i krok k dohodě o monitorování, vykazování a verifikaci emisí: EU tak možná přestane s „tvořivým“ účetnictvím, protože mnohé země nám vyčítají, že se u nás (v EU) vykazují pouze emise přímé – tedy produkce emisí a zcela se zanedbává obrovská část emisí, vázaných na spotřebu – tj. emise, vázané na import zboží ze zemí rozvojových. Tady by už naše „úspěchy“ (EU15 zvlášť) vypadaly daleko méně skvěle. Jednoduše řečeno – bez horkého vzduchu z CDM a dalších triků by si EU 15 nesáhla ani na 4% snížení, natož 8% podle Kjóta.

Neodpustím si jednu poznámku: celé snížení, k němuž v EU 15 došlo, nutno připsat k dobru průmyslu – tam došlo k výraznému zvýšení efektivity zdrojů (paliv a energie). Evropská energetika neudělala v podstatě nic zásadního a obnovitelné zdroje jsou jen záplatami. Proto vítám i onen monitoring, aby bylo jasné, kde dochází k reálnému snižování emisí a jaké k tomu byly použity nástroje a kde se o tom jenom mluví nebo spíše mlží.

Velká taškařice je založení klimatického zeleného fondu. Málokdo má představy, jak bude tento fond futrován penězi, přitom se ví, že rozvinuté země si tímto chtějí svým způsobem vykoupit špatné svědomí, že jsme tak „nestoudně bohatí“! Tento fond nikdy nebude nadotován 100 mld. USD ročně, ale slibem neurazíš, jak praví lidová moudrost. Je naprosto šíleným paradoxem, že představa bruselských úředníků jde směrem využití výnosů aukcí povolenek – tedy dalším tvrdým postihem průmyslu, zvláště energeticky náročného, a ve svých důsledcích finančním postihem obyvatel rozvinutých zemí. My všichni totiž budeme platit toto dobrodružství ve zvýšených cenách elektřiny a všech výrobků a bude to znamenat exodus řady průmyslových odvětví. A to bez vlivu na emise! Fotovoltaika v ČR je pouhou předehrou. Čím se budeme v EU za 15 – 20 let živit, mi zůstává obestřeno tajemstvím.

To vše mají zajišťovat nikým nevolené orgány a OSN se snaží dostat do pozice světovládce. Patrně bychom měli daleko více přemýšlet o souvislostech. Například, že si budeme půjčovat v Číně, abychom jí mohli peníze dát na adaptační opatření. Pokud si myslíte, že fabuluji, tak více čtěte – už k tomu dochází například v rámci CDM projektů v Číně na likvidaci HFC. Moc legrační mi to nepřipadá a je to jen důsledek systémově špatného přístupu!

REDD+ bych až tak nekritizoval – moc o tom nevím, ale jsou experti, kteří se i zde tváří dost kysele a to, co jsem od nich četl, ukazuje, že asi vědí proč.

Technologie, které osobně považuji za zcela klíčové, jsou zmiňovány spíš z hlediska jejich zpřístupnění než z životně důležitého hlediska jejich vývoje. Sem by měly být nasměrovány největší zdroje a prostředky, ovšem, patrně to nehrozí, protože to vyřeší cena uhlíku a obchodování s emisemi. Nic není dál od životní reality, než tento předpoklad!

Málo co je tak úsměvné, jako konstatování, že bychom měli usilovat ne o 2, ale o 1,5°C a do roku 2015 bychom v tom měli mít jasno. Zaprvé – klimatické modely, podle nichž se stanovují vztahy zvýšení globální teploty na koncentraci skleníkových plynů, jsou tak nespolehlivé, že věštění z křišťálové koule má větší relevanci a zadruhé – emise utěšeně rostou a do roku 2015 opravdu nehrozí, že růst přestane – jak říká jeden mobilní operátor: „ať děláme, co děláme“! Stále se ale najdou „optimisté“, ochotní věřit, že se „stávajícími opatřeními“ to stabilizujeme a s „dodatečnými opatřeními“ to začne klesat. Většinou jsou za tuto víru i dobře placeni a ani oni nevědí, co tato slova znamenají. Kromě hospodářské krize nikdo žádný reálný pokles neviděl. On platí jistý vzorec:

Přírůstek emisí = přírůstek světové populace x přírůstek HDP x faktor „špinavosti“

S čím můžeme hýbat, je faktor „špinavosti“, ovšem, toto hýbání je velmi, velmi pomalé… a bez průlomových technologií, obávám se, nelze dosáhnout významného pokroku. Jiná cesta je zbavit se humánně poloviny populace, ještě lépe dvou třetin, a hned to bude vypadat s emisemi líp, že?

Takže jak hodnotím výsledek Cancúnu? Rozhodně nesdílím oficiální optimizmus paní komisařky Hedegaardové, ani představitelů OSN. Pokroku sice bylo dosaženo, ale myslím si, že jinde, než říkají tito veleknězové. Zvítězil úředník, protože se má další rok (nejméně) čím bavit a ti, co se mají dobře díky emisnímu obchodování. Proto hurá do Durbanu, ale předtím i na řadu „secvičných“ v atraktivních lokalitách. Svým způsobem bylo vyběhnuto se „zelenými“. Především ale se dohodou v Cancúnu nejedná o žádný přínos pro snižování emisí, naopak, neochota uvažovat více o změně směru bude dále petrifikovat současnou situaci. Přitom cesty se rýsují docela jasně:

• odchod od nemotivačního Cap-and-Trade a mizejících peněz do kapes prostředníků, řešení založit na „spotřebě“, nikoliv „výrobě“ emisí

• řešit „energetickou chudobu“ – žije v ní 1,5 miliardy lidí

• k tomu je potřeba levná alternativní energie, nikoliv drahá fosilní energie

• zavedení umírněné uhlíkové daně jako zdroje financování vědy a výzkumu a hlavně inovací a jejich masivní nastartování, protože „nic není uděláno, nic není hotovo“!

• Technologie, technologie, technologie… k získávání dostupné a levné alternativní energie

• Se změnou klimatu počítat (ať jej její důvod jakýkoliv) a být schopni se adaptovat

• Neztrácet čas planými tlachy na platformě OSN v důsledku malé politické odvahy přiznat chyby.

Bohužel, slepá ulička, do níž nás politici zavedli, nepůjde tak snadno opustit a proto bude Durban a bůhví, co ještě bez jakýchkoliv hmatatelných výsledků. Zajímavé ovšem je, že na uvedených myšlenkách se začínají shodovat mnozí prominentní „zelení“ s lidmi, kteří uvažují systémově a ekonomicky. Mohl by to být úsvit nové naděje a chci tomu věřit, že to tak bude.

---

reklama

---