https://ekolist.cz/cz/publicistika/eseje/pribeh-zeny-ktera-zmenila-moderni-geologii
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Příběh ženy, která změnila moderní geologii

21.6.2022 09:06 | PRAHA (Ekolist.cz)
Monotónní tečkování mořského dna. Marie Tharp v padesátých letech.
Monotónní tečkování mořského dna. Marie Tharp v padesátých letech.
Jen holčičí řeči!“ Této odpovědi se dočkala Marie Tharp od svého nadřízeného, vědce Bruce Heezena, když mu představila závěry svého pozorování. Ty přitom stály na počátku jednoho z největších geologických objevů 20. století, který navždy proměnil náš pohled na Zemi.
 
Pracovní náplní Marie Tharp bylo zanášet tečky s údajem o hloubce oceánského dna do mapy a z nich vykreslovat hloubkové profily. Jako žena se nemohla vydat na zámořskou vědeckou plavbu a přímo se podílet na jeho mapování. Mohla se věnovat jen nudné, monotónní pomocné práci, kterou její mužští kolegové dělat nechtěli.

A nebýt japonského útoku na Pearl Harbor v roce 1941, nemohla by dělat ani to.

Japonský útok na Pearl Harbor. Emancipace žen jako poznaná nutnost.
Japonský útok na Pearl Harbor. Emancipace žen jako poznaná nutnost.
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | Official U.S. Navy photograph / Wikimedia Commons

Jenže v důsledku rozpínavé japonské politiky v Tichomoří byli američtí muži ve velkém odváděni do války. A válečná ekonomika se nemohla zastavit a na místa mužů musely nastoupit ženy.

Marie Tharp se díky tomu dostala na studia geologie na Michiganské univerzitě, která ženám otevřela dveře. Válečné úsilí totiž vyžadovalo pokračovat i v objevování nových nalezišť ropy a tím poskytovat drahocennou surovinu vojenské mašinérii. Ropě je totiž jedno, jestli ji najde muž, nebo žena.

Pár let pak pomáhala Marie Tharp hledat ložiska ropy v okolí Oklahomy. Jejím úkolem bylo od mužských kolegů sbírat data, která pořídili v terénu, a zanášet je do map. Sama do terénu ale vyrazit nemohla. To byla stále čistě mužská doména. Tahle práce ji tak nenaplňovala.

V roce 1948 se proto vydala na novou životní dráhu. Odešla pracovat do New Yorku na Columbia University, kde měla za úkol pomáhat mužům vědcům s jejich výzkumem.

Přelom 40. a 50. let byla současně doba, kdy se americké armádě dostala do ruky nová hračka. Výkonný sonar, který umožňoval námořnictvu neustále pinkat zvukové vlny na oceánské dno a měřit dobu, za jak dlouho se odrazí zpět k lodi. Když byl odraz detektorem zaznamenán, na dlouhý list papíru se vypálila malinkatá tečka označující hloubku mořského dna.

Zařízení na výzkumných lodí námořnictva podobných teček vypálila do nekonečných stohů papíru závratné množství. Jenže samotné tečky nedávaly smysl. Bylo potřeba, aby je někdo zakreslil do map. Ručně.

Neskutečně monotónní a nudná práce, kterou žádný vědec nechtěl dělat. A tak měla Marie Tharp nový úkol.

"Jen holčičí řeči!" Tato odpověď z úst Bruce Heezena byly tehdy vcelku pochopitelná. To, co mu Marie Tharp ukazovala, bylo v tehdejším vědeckém světe rouhání. Pohoří, které Marie Tharp objevila, totiž naznačovalo, že německý geolog Alfred Wegener měl se svým tvrzením v roce 1912 pravdu.

Pohyb kontinentů podle Alfreda Wegenera. K smíchu!
Pohyb kontinentů podle Alfreda Wegenera. K smíchu!
Licence | Volné dílo (public domain)
Foto | Alfred Wegener / Wikimedia Commons

Na začátku 20. století si tento německý geolog všiml, že fosilie tropických druhů se nachází i v zaledněné Antarktidě. A také, že se fosilie stejných druhů nachází v západní Africe i východní části jižní Ameriky. Jenže jak se tam mohly přes Atlantik dostat?

Wegener rozvinul starší myšlenku, že některé dnes samostatné kontinenty byly kdysi dávno spojeny v jeden. Přišel s teorií kontinentální driftu, která říkala, že se kontinenty mohou v čase pohybovat.

Skvělá myšlenka! Tehdy za ni ale dostal od svých kolegů neskutečnou čočku.

Nedokázal totiž vysvětlit mechanismus, jak by se mohly kontinenty – ty obrovské bloky hornin, které se táhnou přes tisíce kilometrů – pohybovat po povrchu Země. Jaká by to musela být asi síla, která by s nimi dokázala pohybovat? To přeci nedává žádný smysl!

Marie Tharp svým pracně vytečkovaným objevem otevřela 13. komnatu geologie.

Když Marie Tharp pohoří s výrazným příkopem uprostřed ve svých profilech spatřila, napadlo ji, že by se mohlo jednat o rozhraní mezi kontinenty. A pokud toto rozhraní skutečně existuje, pak už jsme jen kousek od potvrzení toho, že se kontinenty mohou pohybovat.

Marie Tharp se ale odbytím od svého nadřízeného nenechala odradit. Pokračovala dál v nekonečném spojování teček. A ve shromažďování dalších dat potvrzující existenci záhadného pohoří na dně oceánu.

A pak jednoho dne spatřila výsledky práce svého kolegy Howarda Fostera – a vše do sebe zapadlo.

Howard Foster byl hluchý absolvent umělecké školy, kterého Bruce Heezen najal, aby do mapy Atlantického oceánu zakresloval pozice řady dosud zaznamenaných zemětřesení. Když svou práci dokončil a výsledky ukázal Brucemu Heezenovi a Marii Tharp, nevěřili svým očím. Pozice zanesených zemětřesení kopírovala podmořské pohoří.

Mapa zemětřesení od roku 1900 do roku 2017
Mapa zemětřesení od roku 1900 do roku 2017

Byla to dokonalá shoda. Kde Marie Tharp vytečkovala tisíce kilometrů dlouhé pohoří, tam se na Fosterově mapě oceánské dno třáslo. Mimo tento pás bylo otřesů jen poskromnu. Bylo tak jasné, že mezi těmito jevy musí být souvislost. A Marie Tharp dostala silný argument pro svou teorii, že našla rozhraní kontinentů.

V létě 1953 Bruce Heezen uznal, že Marie má pravdu – prostředkem Atlantiku se táhne tisíce kilometrů dlouhé pohoří. Dnes ho nazýváme jako Středoatlantický hřbet. A dnes víme, že litosférické desky se na něm pohybují rychlostí v průměru 2,5 cm za rok. Ale bude ještě trvat, než se tohle dozví i tehdejší vědecká obec.

Samotný objev hřbetu byla ve své době vědecká senzace, jenže Marie Tharp se nezastavila. Pokračovala s kolegy v práci a vynášením dalších a dalších zemětřesení do mapy světa zjistila, že hřbet je součástí mnohem větší sítě. Sítě, která má přes 60 tisíc kilometrů.

V roce 1957 měl na Princetonské univerzitě Bruce Heezen přednášku o závěrech výzkumu. Významný geolog tehdejší doby Harry Hess si po přednášce stoupl a řekl, že Bruce Heezen otřásl základy geologie. My ale víme, že jimi zatřásla Marie Tharp....

Jenže zatřást základy nestačilo. Celé to byla natolik rouhačská myšlenka, že byl vůči ní ve vědecké komunitě obrovský odpor. Například Jacque Cousteau patřil mezi ty, kteří objevu nevěřili. A rozhodl se, že myšlenku vyvrátí. Vzal ponorku a na mořské dno se v místech, kde se pohoří mělo nacházet, ponořil. Čekal, že nenajde nic.

Jenže našel přesně to, co Marie Tharp ve svých mapách vytečkovala. Našel podmořské pohoří.

Přesto odmítání objevu přetrvávalo. Bruce Heezen musel čelit odmítání i ve své domovské instituci. Ředitelem ústavu mu byl odepřen další přístup k podmořským datům. A došlo na nejhorší. Marie Tharp byla z místa na univerzitě vyhozena.

Bruce Heezen na svou kolegyni ale nezapomněl. Po vyhazovu ji znovu najal, tentokrát její výplata nešla z univerzitních peněz, ale z grantu od amerického námořnictva, který Bruce Heezen vedl. A Marie Tharp ve své práci pokračovala... byť z domova.

Malba oceánského dna od Heinricha Beranna podle vědeckých podkladů od Marie Tharp a Bruce Heezena (1977).
Malba oceánského dna od Heinricha Beranna podle vědeckých podkladů od Marie Tharp a Bruce Heezena (1977).
Licence | Volné dílo (public domain)

V 60. letech dostala Marie Tharp a Bruce Heezen nabídku, která se neodmítá. Časopis National Geographic se chystal umělecky ztvárnit mapu dna Indického oceánu. O výtvarnou stránku se měl postarat rakouský umělec Heinrich Berann, a Marie Tharp a Bruce Heezen byli najati, aby zajistili vědeckou správnost díla.

Dílo spatřilo světlo světa v roce 1967 a sklidilo obrovský úspěch. Povzbuzeni ohlasem veřejnosti se Marie Tharp a Bruce Heezen dali do další práce – chystali se nakreslit globální mapu oceánského dna. Tohle veledílo bude vydáno až v roce 1977 a Bruce Heezen se ho už nedočká. Zemře pár měsíců před tím na palubě nukleární výzkumné ponorky na náhlou srdeční zástavu.

Za mapu, která poprvé umožní spatřit rozhraní litosférických desek na celém světě, získá Marie Tharp a posmrtně i Bruce Heezen prestižní Hubbardovu medaili. A nesmazatelně se zapíší do historie geověd.

Svojí prací přispěli k objevu deskové tektoniky. Konceptu, který dokáže vysvětlit vzhled naší planety i mechanismus pohybu litosférických desek.

Marie Tharp zemřela 23. srpna 2006 a za svůj objev a práci se jí během života dostalo řady uznání a ocenění. Geovědní komunita dnes výsledky její práce bere jako základní kámen současného pohledu na náš svět.


reklama

 
Další informace |
K sepsání příběhu mi byla inspirací skvělá kniha SuperVolcanoes od @SquigglyVolcano, kterou vřele doporučuji koupit a pročíst.
foto - Brož Petr
Petr Brož
Mgr. Petr Brož, Ph. D., se v oddělení geodynamiky Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR věnuje výzkumu sopečné činnosti napříč sluneční soustavou. Specializuje se na Mars. Současně se věnuje i popularizaci geovědních oborů. Je laureátem Prémie Otto Wichterleho (2018) udělované vědcům AV ČR do 35 let, kteří dosáhli mimořádných výsledků.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (3)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Karel Zvářal

Karel Zvářal

21.6.2022 09:21
Velmi dobrý článek připomínající, jak je lidské poznání nedokonalé. Šel o tom i dokument a ano, spousta geologů to zásadně odmítala. Dnes bereme kontinentální drift jako samozřejmost, ale před sto lety to byla kacířská myšlenka, potvrzení do blázince. Takže paní M. Tharp patří velké uznání.
Odpovědět
RP

Radim Polášek

25.6.2022 21:25 Reaguje na Karel Zvářal
JJ, já pamatuji články o kontinentálním driftu podle Wegenera snad v osumdesátých letech, jako o nové teorii a velkém objevu. Snad v tehdejším časopise ABC?
Odpovědět

Radek Čuda

22.6.2022 22:52
Velice zajímavý článek na rozdíl od jiných, kde se ekoteroristé chválí navzájem, kdo více škodí.
Odpovědět
 
reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist