Alexandra Zimt: Betonová Závist

Na kopci Závist nedaleko Prahy započala masivní revitalizace archeologického naleziště keltského oppida pod taktovkou obce Dolní Břežany. Na závistské Akropoli vyroste v prvním sledu rozhledna a ve druhém velkoplošné betonové desky znázorňující budovy původního oppida. Projekt zvedl vlnu rozčarování až rozhořčení jak laické, tak odborné veřejnosti, a nedávno o něm informoval Deník N.

Kritika směřuje jak k necitlivosti zvoleného řešení, tak i k liknavému způsobu, kterým o projektu „zpřístupnění národní kulturní památky Závist“ obec Dolní Břežany veřejnost informovala.

Akropole „neutěšená“

Akropole byla kultovním centrem oppida Závist, které je svou rozlehlostí a výjimečností archeologickou památkou celoevropského významu. Archeologické vykopávky, mnoho let odkryté, byly v roce 2005 zakonzervovány navezením suti a zelený porost se zde obnovil samovolně, z náletů. Proto se o Akropoli někteří vyjadřují, že je v „neutěšeném stavu“, jako o prostoru, který je potřeba revitalizovat, zkulturnit. Na tomto základě také starosta obce Dolní Břežany Věslav Michalik (STAN) prosadil revitalizační projekt.

„Zkulturnění“ má probíhat ve dvou fázích. V první fázi je již probíhající výstavba rozhledny Martina Rajniše, ve druhé pak „zpřítomnění“ plochy původního oppida pomocí pestrobarevných betonových desek podle návrhu architektonického ateliéru Josefa Pleskota. Právě projekt „Akropole – Zpřítomnění“ (dle webu Dolních Břežan nyní v územním řízení) vyvolává největší kontroverzi, protože má nahradit celý v současnosti přírodní vrch kopce umělými povrchy.

Betonové desky natřené výraznými barvami mají při pohledu shora z rozhledny znázorňovat rozvržení budov v původním oppidu. Doplňovat je bude virtuální aplikace, která bude návštěvníky informovat o historii oppida a o účelu jednotlivých budov. Desky vystupující z bílého mlatu a obklopené vyštěrkovanými plochami však zaberou celý vrch kopce, který je nyní oblíbenou zastávkou na výletech.

Starosta Michalik vidí v rozhledně a betonových deskách cestu, jak celé místo zkultivovat a prezentovat kulturní hodnoty, které se pod zemí nacházejí. „Nikdo si nedokáže představit, jak je 170 hektarové oppidum vlastně velké. Proto jsme od začátku měli představu, že bychom nechali postavit jednoduchou věž, na kterou by návštěvníci vyšli a udělali si v krajině představu o tom, kudy šlo opevnění, kam sahalo a co bylo okolo,“ vysvětluje starosta.

Otázkou zůstává, nakolik je zvolené řešení – byť z dílny renomovaného architekta – vhodné vzhledem k moderním trendům v archeologické prezentaci a citlivé vzhledem k managementu krajiny a veřejného prostoru. Výrazná barevnost se nelíbí památkářům, kteří doporučují přepracování projektu směrem k decentnější formě, která docílí většího souladu s místem i okolní krajinou. Protestuje ale i laická veřejnost, které se nelíbí představa, že vrch kopce, cíl výletů přípražskými lesy, už nebude zelený. Má pocit, že svačiny, pikniky, hry s dětmi a další činnosti, kvůli kterým na Akropoli míří, už na štěrku a betonu nebudou možné. Projekt Zpřítomnění je vlastně z místa, které nyní spojuje přírodu s archeologickou památkou, vyžene.

S vyloučením veřejnosti?

Rozpaky rovněž budí způsob, kterým o projektu takovéhoto rozsahu obec Dolní Břežany (ne)informovala širokou veřejnost. O revitalizaci Závisti se nepsalo ani na sociálních médiích města, ani na oficiálním kanálu starosty. Starosta Michalik se v rozhovoru pro Deník N hájil, že veřejnost obejita nebyla: „Na webových stránkách obce máme rubriku projekty, kde jsou záměry připravované i realizované. Zrovna tenhle projekt tam je mnoho let a každý se tam může podívat. Navíc se to mnohokrát projednávalo na zastupitelstvu, ze kterého jsou veřejné zápisy i stenozáznamy.“

Z jediného půdorysu bez měřítka a vysvětlivek zveřejněného na webu Dolních Břežan ovšem nevyplývá, že „úprava plochy“ bude znamenat bílý mlat o hraně 56 metrů, v němž budou železobetonové „ostrůvky“ na místě a ve tvaru půdorysů nalezených budov, natřené výraznými barvami a to celé nikoli v modelu, ale v „životní“ velikosti - natož že okolí mlatu, celý vrch kopce, bude vysypán štěrkem. (Celková vyštěrkovaná plocha s deskou uprostřed bude mít, dle stránek architekta, 6720 m2, to se však na stránkách obce nedočteme.)

O projektu tedy formálně informováno je, ale z toho, co obec zveřejnila, je jen obtížné si představit, jak bude ve skutečnosti vypadat, chybí jakákoli vizualizace. Proto se veřejnost začala ozývat až tehdy, když ji započatá stavba rozhledny přiměla se o projekt více zajímat a nalezla bližší popis projektu na stránkách architekta.

K projektu se také nekonala žádná veřejná diskuze a to nejen s ohledem na současnou pandemickou situaci: o revitalizaci Závisti stavbou rozhledny obec uvažuje již od roku 2010. Projekt byl konzultován s odborníky z Národního památkového ústavu a Archeologického ústavu AV ČR, „veřejná diskuse ale neproběhla, otázka je, koho na takovou diskusi pozvat,“ potvrzuje jeho ředitel Jan Mařík.

Obvyklou praxí nejen v zahraničí je zorganizování panelové diskuze veřejně přístupné zájemcům ze stran veřejnosti, občanských spolků, případně vytvoření veřejné připomínkové listiny, v rámci principu participace. Tuto praxi v českém prostoru dlouhodobě aktivně uplatňuje např. pražský IPR. Maříkův argument i Michalikova prezentace Dolních Břežan jako transparentní obce tedy vyznívají poněkud hluše.

Otázky archeologické prezentace

V současné době vede ze Lhoty na Akropoli naučná stezka s informačními tabulemi. Ta se ale starostovi Dolních Břežan a architektu Josefu Pleskotovi zdá nedostatečně názorná. Jak tedy archeologické naleziště jako Závist prezentovat, je třeba jej „více zpřístupnit“ veřejnosti?

Odborníci podporující projekt, jako doktor Mařík, vyzdvihují trend propojení archeologické prezentace s moderní architekturou a technologiemi. Ředitel Archeologického ústavu srovnává projekt Zpřítomnění s Archeoparkem Pavlov na jižní Moravě, nizozemským Parkem Matilo nad římským kastelem, muzeem v německém Xantenu prezentujícím pozůstatky římského města nebo muzeem v dánském Moesgaardu.

Zásadním rozdílem mezi těmito projekty a Závistí je, že se jedná o budovy muzeí: Nálezy jsou vystaveny in situ, přímo na místě, kde byly nalezeny, samotné výkopy odhalující starověké zdivo jsou pod střechou ponechány odkryté či pod sklem. Park Matilo je navíc doplněn o archeoskanzen, tedy o rekonstrukce starověkých budov. To vysvětluje, proč se v těchto případech na místě archeologické památky stavělo ve velkém rozsahu.

Vizualizace Akropole Závist naproti tomu není ani expozice samotných nálezů in situ, ani výstavba archeoparku. Ve své podstatě je to projekt čistě virtuální, který pro své fungování beton nevyžaduje a jeho srovnávání se stavbami archeologických muzeí je poněkud zcestné. Úspěšné projekty mají ospravedlnit návrh se zcela jiným kontextem.

Kritici současné podoby projektu z iniciativy Svědkové času citují jako dobrou praxi francouzské oppidum Bibracte, kde jsou původní nálezy oppida částečně zastřešeny a mladší nálezy v obrysových zdech odhaleny a minimalisticky doplněny pouze o anglický trávník, kde mohou návštěvníci volně procházet. I zde se jedná o expozici in situ, leč s použitím relativně minimální nadstavbové infrastruktury. V případech bez expozice na místě mívají archeologické památky i v zahraničí podobu spíše parků, než moderních betonových staveb.

Na konzervační zavezení vykopávek na závistské Akropoli může snadno navázat názorné, ale přesto minimální řešení. To by ostatně bylo i v souladu s předchozím bezzásahovým přístupem k NKP Závist, které dlouho prosazoval Národní památkový ústav. Tímto principem argumentoval i v roce 2015, kdy vydal zamítavé stanovisko k umístění třímetrové dřevěné sochy keltského boha Cernnuna na Akropoli, o kterou usilovala iniciativa Svědkové času.

Prezentovat starověkou architekturu pomocí betonových desek jistě není jediné možné řešení, zvláště pak když prezentaci bude doplňovat virtuální složka. Z hlediska managementu veřejného prostoru druhá fáze současného projektu upozaďuje další funkce, hlavně turisticko-rekreační, které Závist jakožto místo v přírodě má.

Architekt Pleskot se ve svém obsáhlém návrhu výrazně opírá o své niterné snivé představy o krajině a o vlastní interpretaci “blouznivých” návštěvníků hledajících autenticitu dávnověku: „Mezi rozmanitými keři nacházíme plácky s ohništi, která si na Závisti zakládají milovníci dávných kultů. Po svém zde provádějí obřady, nalézáme i různá „květinová“ obětiště. Lidé tady i dnes hledají něco důležitého, snaží se pochopit vztah k přírodě, vztah k vesmíru, touží zažít síly a energie, na které by mohli napříště sázet. Hledají v tom divokém mlází pevná místa a propojují se z nich kamsi směrem dolů i nahoru. Uspokojují se představou, že našli to pravé místo. Trochu se šálí, trochu bloudí, ale šálit se nechávají asi rádi – myslí si, že dělají to, co kdysi podle jejich představ dělávali staří Keltové. Léčí se – hledají lék. Není potřeba jim to zazlívat.“

Pleskot se o projektu Zpřítomnění opakovaně vyjadřuje jako o „obrazu“ a celkovým narativem návrh spíše připomíná popis moderního uměleckého díla než architektonického řešení veřejného prostoru: „To, co bylo nalezeno, lze zvýraznit čtvercovým rámem. Takřka ihned na pauzáku (13. 2. 2020) a pak i na monitoru se před námi objevuje pozoruhodné prosté kompoziční schéma, obraz, který je našemu myšlení hodně blízký: Jakási elementární kompozice Vasilije Kandinského, Paula Klee nebo Pieta Mondriana!“ „Z leteckého, kosmického pohledu lze zřetelně rozeznat i místo akropole. Pojďme ho ještě více zvýraznit, aby i kapitánové letadel věděli, že se už blíží přistání v Praze! Aby jak kosmonauti na orbitu, tak i cestovatelé po googlemapách dostali nepřehlédnutelný vztažný bod.“ Současní návštěvníci Akropole by ale spíše než její zviditelnění z kosmu ocenili to, aby místo, které považují za zajímavé pro návštěvu, zůstalo místem zážitků, ne křížencem mezi pomníkem a betonovým performativním uměním.

Architekta nezajímá, jak široká veřejnost v současnosti místo používá a proč, k jakým účelům jí slouží. Už ale i ta zmiňovaná spontánní ohniště, která na Akropoli vznikají, při střízlivějším pohledu napoví mnohé o tom, jak se Závist využívá. Ke zpřesnění představ by stačilo místo několikrát navštívit o víkendu: Je to místo k procházce, místo k relaxaci, ke hře s dětmi, místo k vytváření zážitků s blízkými. Kromě archeologické památky je tak Závist místem aktuálním, místem, kam se lidé vracejí a na němž prožívají každodennost. První fáze revitalizace v podobě rozhledny by se s tímto užíváním veřejností nevylučovala, naopak by jej mohla doplnit a přilákat další návštěvy.

Projekt Zpřítomnění však tím, že na většinu plochy Akropole umístí betonové desky na štěrkovém podkladu, posouvá Závist do roviny pomníku, místa historické paměti Pierra Nory, které se tak do určité míry stává tzv. ne-místem, místem ne-živým. Stane se místem, na které se dá pouze podívat a jít dál.

Z Čech i ze zahraničí však známe mnoho řešení, která spojují funkci veřejně přístupného místa v přírodě s funkcí archeologické památky tak, že památka zůstává nadále živým a interaktivním místem. Vykopávky zavezené sutí je možné zavézt zeminou a zatravnit, osázet vhodnými porosty, obrysy staveb je možné vyznačit citlivěji... Místo může být „zpřítomněné“ a názorné, a přitom nejen „zpřístupnělé“, ale skutečně přístupné všem svým návštěvníkům. Není problém organicky skloubit archeologickou památku s cílem výletů do přírody.

Takové citlivější řešení by bylo také snadno propojitelné s expozicí virtuální archeologie, která má být silnou stránkou Zpřítomnění Akropole – tedy s doplněním prezentace památky o další doprovodné materiály, které si návštěvníci mohou promítnout na svých smartphonech během procházení se po Akropoli či při pohledu shora z rozhledny. (Tuto metodu využívají i v současnosti již existující informační panely na naučné stezce na Závist.)

„Zelené“ řešení by více vyhovovalo potřebám návštěvníků závistské Akropole a zachovávalo by všechny její dosavadní funkce, jeho údržba by nebyla náročnější, než odstraňování nežádoucí vegetace ze štěrkové plochy a čištění betonu. Nepřispívalo by k vysychání a lokálnímu zahřívání místa tak, jako velká zpevněná plocha. Jeho stavba by byla méně zatěžující pro okolní les a v neposlední řadě by též mohla být levnější. Jednoduše řečeno – takové by bylo skutečně moderní zpřístupnění Akropole Závist a je jen obtížně pochopitelné, proč obec Dolní Břežany preferuje postup z betonové minulosti.

---

reklama

---