Asociace soukromého zemědělství ČR: 9 návrhů pro české zemědělství (nejen) v dobách válečných

Předsednictvo Asociace soukromého zemědělství ČR předkládá k využití několik poznámek a návrhů na opatření v zemědělství v souvislosti s negativními dopady válečné situace na Ukrajině. Jde o průřezové náměty pro všechny segmenty v zemědělském sektoru – tj. pro zemědělce a jejich nevládní organizace a především pro ministerstvo zemědělství (a pro vládu). Hlavním východiskem je nepodléhat panice a katastrofickým předpovědím a zároveň počítat s tím, že žádným spásným opatřením nebo dalšími dotacemi bez některých systémových změn a bez spolupráce všech účastníků se mnohovrstevnatý problém spojený s jakoukoli válkou vyřešit nedá. Je třeba: 1. Přiznat si realitu – vývoj války je nepředvídatelný a je třeba počítat s tím, že občan i podnikatel má a bude mít nejbližší budoucnost poměrně složitou a bude třeba se na ní hlouběji připravit a možná se v některých ohledech i dočasně uskrovnit. Ceny a náklady budou ještě stoupat a každé přijaté opatření musí být snesitelně a smysluplně rozloženo mezi stát a jednotlivce podle toho, jak a kde má zafungovat.

2. Přestat využívat situace pro vybrané skupiny podnikatelů. Rétorika například Agrární komory a Zemědělského svazu neustále vytváří falešný obraz o tom, že pouze velké podniky jsou důležité a že pouze tam má smysl se zabývat nějakou státní pomocí. Nejenže je to urážlivé a nevkusné vůči tisícům menších i středních zemědělců, které by naopak měly tyto organizace zastupovat a hájit, ale především to není pravda. Stačí se podívat kamkoli do Evropy – páteří zemědělství a zabezpečení potravin jsou běžné zemědělské podniky a klasické rodinné farmy, kde je i ukrytý další potřebný produkční a jiný potenciál.

3. Převzít svůj díl odpovědnosti. Také všechny nevládní zemědělské organizace by měly v této složité době převzít svůj díl odpovědnosti a namísto vytváření všeobecné paniky (některými z nich) je třeba naopak vytvářet prostředí pro hledání řešení a vzájemnou pomoc, kterou budou všichni v nějakém poměru potřebovat, a jež budou minimalizovat nároky na státní rozpočet. Celému sektoru bezpochyby nepomůže pomlouvání zemědělců, že nejsou podle nějakých měřítek dost produkční, ani strašení široké veřejnosti z konce zemědělské výroby a nedostatku potravin.

4. Urychleně zjednodušit podnikání. Je třeba ulevit lidem s byrokracií, kde to jen jde, vyhledat a rozvolnit nepodstatné evidence a nepřínosné povinnosti. Dát větší podnikatelskou svobodu místně hospodařícím sedlákům, kteří nejefektivněji a nejvhodněji využívají lokálních podmínek. Výrazně uvolnit podmínky a rozšířit kapacity lokálního skladování, zpracování a prodeje zemědělských produktů a potravin – podpořit zvýšení skladovací kapacity na farmách, vznik faremních jatek, bouráren, minimlékáren, menších lisoven olejů, mlýnů, pekáren atd., zkrátka pracovat na co největším zkrácení dodavatelského řetězce. Společně hledat na všech úrovních další reálná opatření, která nebudou státní rozpočet zatěžovat významnými požadavky, a jež přitom budou směřovat k pestřejší skladbě subjektů, které sami vygenerují praktická řešení a zvýší dostupnost a pestrost základních potravin na jedné straně a jejich přidanou hodnotu pro zemědělce na straně druhé.

5. Analyzovat přínosy dosavadních národních podpor, aby pomáhaly českému zemědělství plošně. Respektovat přitom také nález Nejvyššího kontrolního úřadu, který jasně konstatoval, že řada dotací do živočišné výroby je v současné době neefektivních a účelově nastavených (cílem není snížení podpor do strategicky důležité živočišné výroby, ale jejich správné nastavení, aby už začaly opravdu přinášet lepší podmínky pro co největší množství chovatelů všech velikostních kategorií a druhů hospodářských zvířat). Stávající způsob izolovaných dotačních řešení podle komodit nahradit opatřeními s obecným přínosem zemědělskému podnikateli.

6. Pokračovat na reformě ve Strategickém plánu ČR pro SZP 2023+. Je nepřínosné, aby z dlouholetých problémů v českém zemědělství byla neustále obviňována nová vláda, která je u moci pár měsíců. Je naopak potřeba pojmenovat a řešit skutečné příčiny, které podle našeho názoru spočívají ve špatně nastavené struktuře a nedokončené transformaci stále převažujícího postsocialistického zemědělství. V rámci ČR více podpořit jinde obvyklý a ověřený model evropského zemědělství, který je založen na důvěře v generačně hospodařící zemědělce, kteří mají schopnost mnohem lépe odolávat náhlým změnám a problémům během obtížných období.

7. Více využívat naše členství v EU - při hledání, jak řešit zajištění dostatku nejen potravin, ale i potřebných vstupů, vycházet z potenciálu společného volného evropského trhu, který slouží v náš prospěch a nikoli jej brát jako problém a snažit se jej různými cestami omezovat. Je třeba se věnovat zvýšení tzv. potravinové bezpečnosti ve smyslu udržení co největšího množství zemědělců napříč českou krajinou, což má mnohem širší rozměr než problematika soběstačnosti, která současně ještě nemusí být ukazatelem dostupnosti potravin či polotovarů v rámci všech regionů ČR. Je třeba řešit problém nedostatečné kapacity menších a středních zpracovatelských provozů, pracovat na systémovém snížení závislosti zemědělců na malé skupině největších podniků.

8. Neopouštět smysluplná opatření, která mají za cíl zlepšit situaci v životním prostředí. Žádnou válkou se problémy s klimatem, zemědělským suchem, kvalitou půdy a stavem krajiny neodsunou do pozadí, naopak jejími exploatačními důsledky se ještě zesílí. Pojetí Green Dealu v zemědělském sektoru by mělo být zejména obecným uvědoměním dávno platné skutečnosti, že smysl a podstata spočívá v rovnovážném přístupu k výrobě potravin a současně k respektu k dopadům do životního prostředí. Také platí, že nejsprávnější a nejekonomičtější řešení v tomto směru se většinou nachází na jednotlivé lokalitě a v osobitém přístupu k jejímu využívání. Toto vše mohou nejlépe zabezpečovat klasické podniky, které znají své podmínky a mohou je také nejlépe prakticky i právně ovlivnit – ideálně jako v místě žijící lidé a vlastníci místních pozemků. Tedy například (a nejen) rodinné farmy ve svých mnoha velikostních a produkčních podobách, jako obecně nejčastější model zemědělství. Je třeba posílit energetickou soběstačnost farem, popř. jejich přilehlého okolí – technická opatření se postupně vylepšují (fotovoltaika, malé bioplynové stanice - nikoli však formou dotací do megalomanských projektů, které vždy byly jen žumpou na státní peníze a nejsou řešením).

9. Hledat další opatření na zmírnění dopadů války, ale nepodléhat populistickým návrhům. Pečlivě vybírat mezi navrhovanými opatřeními. Větší přínos mají například návrhy na zvýšení vratky spotřební daně u spotřebované zelené nafty i v rostlinné výrobě či umožnění produkčního využívání úhoru. Určitě nemá smysl jakkoli omezovat plochy v režimu ekologického zemědělství, stejně jako vydávat se cestou plošného snižování DPH (které ještě nemusí reálně zafungovat na snížení cen potravin a jen dále sníží množství vybraných daní), neztrácet čas sledováním marží nebo stropovat ceny v obchodech apod. Velké škody na zemědělské produkci také páchá přemnožená volně žijící zvěř, se kterou si myslivecká veřejnost evidentně neví rady. Zemědělcům tak utíkají miliardy korun ročně již léta a politici nejsou schopní tento problém vyřešit. Jde o problém, který by měli systémově řešit úplně všichni.

---

reklama

---