Cyril Mika: Moje úvaha k současnému stavu myslivosti a co mu předcházelo

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | DS Williams / Flickr

Nemíním také vést nekonečné diskuze o tom, co by bylo, když by bylo. Úvaha je určená těm, kteří se chtějí zamyslet nad stávajícím stavem.

Jestliže chceme žít ve společnosti bez vážnějších rozporů, tak se musíme řídit jistými normami, respektovanými většinou. Za tímto účelem vydává stát zákony a vyhlášky.

Stávající zákon o myslivosti byl poměrně rychle ušit po změně společenského zřízení a asi nebyl tak mimo, když s drobnými změnami vydržel doposud. O co se jednalo je obecně známo, tj. že do socialistického zákona byly transplantovány kapitalistické prvky založené na nedotknutelném soukromém vlastnictví.

Díky právě změnám nejen v mysliveckém zákoně, ale hlavně změny dalších souvisejících zákonů (zrušení zákona o sdružování občanů, schválení nového občanského zákoníku apod.) vede k stávajícímu stavu. Ukazuje se, že dlouho vyhovující zákon o myslivosti již nevyhovuje a novela dle mého názoru povede jenom k prodlužování agonie. Proto musí být nahrazen zákonem novým, respektujícím stávající dobu a stav.

Vcelku se ani nedivím požadavkům zástupců Sdružení vlastníků obecní, soukromých a církevních lesů a Asociace soukromého zemědělství, protože to jsou požadavky oprávněných vlastníků na svoje práva, která naprosto přesně formulovali. Komentáře pana předsedy Českomoravské myslivecké jednoty nemohu akceptovat.

Položme si otázku, co je to český stát a česká veřejnost. Nejsou to i sedláci, lesáci a vlastníci pozemků, kteří často i díky stávajícím zákonům nemají o provoz myslivosti zájem? Copak řekli, že nebudou respektovat tradice myslivosti a pečovat o přírodní bohatství? Kdyby měli myslivost ve své gesci, tak by asi začali uvažovat i o tom, co jim to přinese a místo masakrování zvěře by možná začali na úkor bezbřehé chemizace prosazovat i biologickou ochranu rozvojem drobné zvěře koroptví, bažantů atd.

Položme si kacířskou otázku, čí je zvěř a čí se stane po řádném ulovení. Není tedy spravedlivější, když se stane majetkem sedláka či lesáka a majitele pozemku, který ji na svoje náklady vychoval, než někoho, kdo (a neberte mne za slovo) si zakoupil výstroj a výzbroj a intenzivně se věnuje lovu? (Byť je to ve volném čase a dle stávajících zákonů v zájmu udržování optimálních stavů.)

Vymezují se proti nim představitelé Českomoravské myslivecké jednoty, kteří vzešli ze státní organizace Vojenských lesů a statku. To tvrdí, že v této organizaci tyto zásady nectili nebo se nedodržují?

Uvedu příklad přežití stávajícího zákona. Jako člen honebního výboru jsem narazil na totální absurditu.

Stručně: Vlastník nemovitosti, parcely 2 ha orné půdy, se stal automaticky členem honebního společenstva, které provozuje myslivost ve vlastní režii. Sám v této honitbě myslivost nevykonává. Svůj pozemek pronajal zemědělskému podniku, který za něj hradí maximálně daň z nemovitosti. Podniku vznikla škoda na tomto a okolních pozemcích způsobená zvěří. Podnik na honebním společenstvu vymáhá škodu, kterou rukou společnou uhradí všichni členové honebního společenstva, kteří většinou ani nejsou myslivci, včetně zmíněného nájemce.

Další problém zákona. O dění v honebním společenstvu rozhoduje valná hromada, tj. sdružení vlastníku. Zamyslel se někdo ze zákonodárců, jak řešit tuto neustále v krátké době se měnící masu osob, na které jsou založena veškerá rozhodnutí? Jak třeba přimět totálně rozhádané spoluvlastníky parcely, kteří odmítají učit osobu, která je bude zastupovat?

Myslím si, že nikdo nemá nic proti tomu, aby se vlastníci pozemků sdružili. Pořád ale musí mít rozhodující slovo vlastník, který nejlépe ví, co je nezbytné a dokud tak nebude, tak nebude ani pořádek. Nemějme obavu, že na svém bude činit zvěrstva.

Můj názor je, že na státních pozemcích musí hospodařit stát. Je absurdní, že Lesy ČR pronajímají honitby a potom se chovají jako chytrá horákyně. Proč by nemohl revírník, nebo vedoucí polesí či ředitel, vykonávat funkci mysliveckého hospodáře, jako tomu je u stejné státní organizace VLS? Není potřeba ani nic vymýšlet ve vyzkoušené organizaci zapojení do lovu myslivecké veřejnosti.

Je ironické, že právě minulý ředitel LČR přišel z funkce ředitele Vojenských lesů. Kde to funguje. Mohu s potěšením k nemalé radosti nejen mé přivítat prozření stávajícího vedení LČR a možná i příslušného ministerstva.

Jedna z největších slabin stávajícího a v tomto směru absolutně nefunkčního zákona je plánováni, tj. zpracování veškerých povinných plánů snad s výjimkou statistického hlášení. Tyto plány stejně svoji funkci, jak praxe ukazuje, neplní, a zbytečně zatěžují zpracovatele, kteří tuto činnost vykonávají zdarma a určitě by ušetřený čas využili smysluplněji. Za dobu své praxe vím, co je nezbytné, ale nedá se to vyjádřit jednou větou.

Tyto nesmysly jsme povinni zpracovávat, já tedy po celou dobu funkce a mohu jen konstatovat, že naprosto zbytečně a stejně je děláme po svém. Podobných absurdit by se našlo mnohem více, ale bylo by to nad rámec tohoto pojednání.

Ještě jeden postřeh, který je pro „staré zbrojnoše“ nepřekonatelný. Je to minimální výměra honitby.

Kladu si otázku, z čeho tito obhájci vycházejí? Vyzkoušel někdo dlouhodobé myslivecké hospodaření na ploše menší než 500 ha? Asi ne, proto ten zásadní nesouhlas. Panové odpůrci, naši předkové tak bez problémů hospodařili a myslivost to přečkala bez újmy.

Já jsem začal jako myslivecký hospodář za socialismu v revíru s rozlohou asi 2500 ha a počtem členů kolem 90. I když bylo nesrovnatelné množství zvláště drobné zvěře, nikomu nepřeji řízení takovéto společnosti. Jak byla možnost, tak jsme se rychle rozdělili a vzniklo sdružení prakticky na katastru dvou obcí. Bylo to lepší, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsme skončili na dvou úsecích v rámci jednoho spolku, kdy každý hospodaří na asi 250 ha. I když se občas něco vyskytne, tak to více jak 25 let funguje, nijak se neodlišujeme od okolí a už vůbec to nijak nebrání v mysliveckém hospodaření. Na víc je to i účinnější v udržování stavů. Nevěřícím jsem ochoten předvést v praxi.

Proč by zákon nemohl obsahovat klauzuli, že minimální výměra honitby se doporučuje 500 ha, ale v případě potřeby a zvážení může být i 220 – 250 ha? Není mimo zažitou praxi v některých státech, že vlastníci pozemků loví i na daleko menších pozemcích?

Závěrem - tyto podněty vychází z mojí dlouhodobé myslivecké praxe, nikomu je nevnucuji a z nikým nechci neúčinně polemizovat. Nebráním se osobní diskuzi. Jestliže dle mého názoru nepřijmeme zásadní změny, tak nás velmi brzy čeká osud okolních státu Německa, Rakouska, Polska a pomalu i Slovenska. Můj názor je, že kdo se nereformuje, zanikne.