Daniel Vondrouš: Kanál, reaktor... vánoční přání Andreje Babiše, která mu splnit nechcete

Ježíšku, nechci toho moc. Jen jeden reaktor. A kanál. A ...

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jakub Soucek / Flickr

Některé položky ze seznamu přání totiž platit fakt nechcete. Třeba ty, které se na seznam prokopírovaly z přání Miloše Zemana. Ve vodním kanálu Dunaj – Odra – Labe má být utopeno nejméně 660 miliard. A to ještě nejsou započteny náklady na čerpání vody z rakouského Dunaje až někam k Ostravě. Tak si totiž projektanti představují řešení permanentního nedostatku vody v řece Moravě. Podrobné odborné studie prokázaly, že stavba kanálu by vyvolala „zásadní a dlouhodobé negativní ekologické, ekonomické i sociální dopady“. Masivní bagrování a betonování posledních zbytků vzácné přírody by navíc porušilo řadu českých i evropských zákonů.

Na vládním seznamu je i drahý dárek z dovozu - jaderný reaktor za 140-160 mld. korun. Zatímco náklady na vodní kanál křížem krážem republikou lze těžko s něčím srovnávat, u jaderných projektů to, ke smůle jejich propagátorů, lze. A tak vidíme, že za takovou cenu reaktor nepořídíme. Při porovnání s rozestavěnými elektrárnami Hinkley Point C ve Velké Británii a Vogtle ve Spojených státech by cenový odhad bloku s výkonem 1200 MW vycházel na 245 miliard korun při aktuálním kursu. Víme také, že výsledná cena dokončovaných evropských jaderných bloků je vždy několikanásobně vyšší než na začátku projektu - ve slovenských Mochovcích více než dvojnásobně, ve francouzském Flamanville i finském Olkiluoto trojnásobně.

Namísto sepisování zbožných přání bychom tedy raději měli začít počítat. Podle renomované ročenky „World Nuclear Industry Status Report“ dosahují náklady na výrobu jedné megawatthodiny u solárních elektráren 36 až 47 dolarů, u větrných parků na pevnině 29 až 56 dolarů, zatímco v jaderných blocích 112 až 189 dolarů. Podstatný je také vývoj nákladů v čase. Ceny sluneční energie poklesly za posledních deset let o 88 procent, u větrné o 69, u jádra naopak o 23 procent vzrostly.

Samozřejmě něco stojí také chytré řízení výroby a spotřeby tak, aby byl energie vždy dostatek. To ovšem vyžadují jak obnovitelné, tak i jaderné zdroje. V prvním případě pomáhají kvalitní předpovědi meteorologů, propojení energetických sítí a kombinace zdrojů. To částečně platí i v případě jádra. Jeho výpadky se ovšem dají hůře předvídat a za tak velké zdroje musí být vždy připravena náhrada. Ve Francii trvaly loni absolutní odstávky (s nulovou výrobou) ve všech jaderných elektrárnách dohromady více než pět tisíc dní. Průměrně byl jeden francouzský reaktor mimo provoz téměř tři měsíce v roce.

Jak říká šéf ČEZu, stavět jaderné bloky bez státní podpory nelze. Stejné množství elektřiny z obnovitelných zdrojů by přitom vystačilo s mnohem nižší podporou a během pár let i bez ní. Peněz přitom není nazbyt – musíme řešit problém sucha, odumírání lesů, půdní eroze, špatného stavu ovzduší, zanedbanou dopravní infrastrukturu atp.

V roce 2050 se, dokonce i podle Andreje Babiše, máme stát uhlíkově neutrální. V tom nám ovšem jeden drahý reaktor v Dukovanech nepomůže. Předsedkyně příslušného regulačního úřadu (SÚJB) říká, že Dukovanský blok „bude reálně připraven ke spuštění nejdřív mezi lety 2038 až 2040“. Po zkušenostech s výše uvedenými evropskými projekty si k oficiálnímu odhadu pěkných pár let připočtěme. Ve stejné době ČEZ odstaví dva dosloužilé bloky v Dukovanech, o zhruba stejném celkovém výkonu. Nula od nuly pojde a peníze zmizí u zahraničního dodavatele.

My ale potřebujeme omezovat fosilní emise. Dobře, odstavit nejšpinavější uhelné elektrárny, které svou produkci vyvážejí do zahraničí, můžeme hned. Jenomže ty další už budeme muset postupně nahradit. Potřebujeme tedy chytře investovat do energetických úspor a rozvoje obnovitelných zdrojů energie. Není třeba, aby vláda sepisovala imaginární projekty. Stačí, když přestane házet klacky pod nohy těm skutečným.