Ilona Jančářová: Návrh poslance Foldyny zásadně snižuje standard účasti veřejnosti v řízeních o lokálních záměrech

V Poslanecké sněmovně byl v druhém čtení (dne 28. 2. 2017 na 55. schůzi) projednán vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „stavební zákon“). Během projednávání tohoto zákona bylo načteno mnoho pozměňovacích návrhů. Toto stanovisko se vyjadřuje k pozměňovacímu návrhu poslance Františka Adámka a Jaroslava Foldyny k tomuto sněmovnímu tisku č. 927 (pozměňovací návrh č. 5904).

Podle navrhovatelů je „cílem návrhu zákona zajistit pro environmentální spolky možnost účinné účasti na procesech povolování záměrů, jež mohou mít významný vliv na životní prostředí, za současného respektování principu rovnosti účastníků a zabránění nadměrným a nepodloženým blokacím výstavby a potencionálního ekonomického rozvoje.“

Tímto pozměňovacím návrhem chtějí poslanci omezit „vstup spolků do dalších částí stavebního řízení, zejména do povolovacích procesů tzv. podřízených staveb, kde se dnes otevřel prostor pro další neoprávněné prodlužování stavebních a povolovacích procesů“ a tím výstavbu urychlit.

Zásadní změnu přináší návrh v bodě 3. Jedná se o změnu § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“). Změna je následující: V § 70 odst. 3 se slova „správního řízení“ nahrazují slovy „řízení podle tohoto zákona“.“ Výsledný § 70 odst. 3 ZOPK zní:

„Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se řízení podle tohoto zákona, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup.“

Tato změna má zcela zásadní vliv na účast veřejnosti při ochraně životního prostředí. Současné znění zákona umožňuje za stanovených podmínek spolkům účastnit se správních řízení, ve kterých mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, a tedy i řízení v režimu stavebního zákona.

Životní prostředí je veřejným statkem. Jeho ochrana je v našem právním řádu zajišťována prostřednictvím někoho, jehož práva a zájmy mohou být jeho poškozováním nebo ohrožováním dotčeny. Vedle vlastníků dotčených nemovitostí (mnohdy neznalých svých práv) jsou tímto subjektem právě spolky (dříve občanská sdružení), které se ochranou životního prostředí zabývají. Jak uvedl Nejvyšší správní soud k roli spolků při ochraně životního prostředí v rozsudku ze dne 4. 5. 2011, č. j. 7 as 2/2011 – 52, „smyslem a účelem jejich účasti ve stavebních řízeních není blokace, zdržování a protahování realizace stavebního záměru procesními obstrukcemi, nýbrž to, aby kvalifikovaně, tj. odbornými argumenty z oblasti ochrany životního prostředí, urbanismu apod., hájila dotčené (veřejné) zájmy ochrany přírody a krajiny v konkurenci jiných veřejných zájmů a zájmů soukromých“. Ačkoliv jsme v minulosti byli ve výjimečných případech svědky obstrukčního chování ze strany environmentálních spolků, mnohdy účelově zakládaných, v současné době se situace ustálila a aplikace ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny v praxi prokazatelně přispívá k ochraně životního prostředí, což patří k prioritním zájmům celé společnosti i každého soudného jednotlivce, vyjádřeným a chráněným Listinou základních práv a svobod (čl. 11 a 35).

Výkladem článku 35 Listiny se několikrát zabýval i Ústavní soud. Jeho judikatura prošla ve vztahu k problematice aktivní legitimace spolků určitým vývojem. Od konstatování, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší jen osobám fyzickým [usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 282/97 (U 2/10 SbNU 339)], dospěl Ústavní soud k závěru, že „… v demokratickém právním státě je životní prostředí hodnotou, jejíž ochrana má být realizována za aktivní participace všech složek občanské společnosti, včetně občanských sdružení a nevládních organizací, které mají povahu právnických osob. Diskurs v rámci otevřené společnosti, realizovaný případně též právními prostředky a v řízení před soudy, je pak účinnou zárukou ochrany přírodního bohatství státu (čl. 7 Ústavy).“ (usnesení ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 486/04).

Ačkoliv Aarhuská úmluva (Česká republika úmluvu ratifikovala 6. 7. 2004), upravující ve 3 pilířích otázky přístupu veřejnosti k informacím, její účasti na rozhodování a soudní ochrany ve věcech životního prostředí, výslovně vyžaduje jako minimální standard účastenství veřejnosti při rozhodování o záměrech, jež významně ovlivňují životní prostředí a jsou předmětem posuzování vlivů, omezování již zavedených možností účasti veřejnosti v dnešní době se jeví jako krok zpět. Jak vyplývá z článku 9 Preambule, „lepší přístup k environmentálním informacím a účast veřejnosti na rozhodování ve věcech životního prostředí zvyšuje kvalitu rozhodnutí a jejich prosazování, přispívá ke zvyšování povědomí veřejnosti o otázkách životního prostředí, poskytuje veřejnosti příležitost vyjádřit své obavy a zájmy a umožňuje orgánům veřejné správy brát tyto obavy a zájmy náležitě v úvahu.“

Hlavním cílem navrhované změny (viz výše) je podle autorů návrhu urychlení výstavby. Dlouhodobě se hovoří o urychlení výstavby především velkých dopravních staveb. V tomto návrhu je uvedeno, že se Česká republika stává nekonkurenceschopná a to především u tzv. „hightech“ investic. Jako příčinu pomalé výstavby staveb uvádějí autoři návrhu právě účast veřejnosti. Tvrzení však není podpořeno žádnými údaji. Tento fakt zmiňuje i Mgr. Vendula Záhumenská, Ph.D. v analýze účasti spolků v řízeních: „debata o účasti spolků na rozhodování postrádá to nejdůležitější - přesná čísla, která by ukázala, do jaké míry se spolky územních řízení účastní a zda jsou opodstatněná tvrzení o úmyslném zdržování těchto procesů. (…..)

Stavební úřady nedisponují žádnou statistikou, která by zahrnovala informace o počtu spolků účastnících se územních řízení. V důsledku toho nemohou stavební úřady říci, zda dochází ve významném počtu územních řízení k onomu „zneužívání práv“ a zdržování výstavby, nebo dokonce vydírání investorů za účelem získání majetkového či jiného materiálního prospěchu. Obdobnými statistikami nedisponují ani krajské soudy, do jejichž gesce přísluší rozhodování o žalobách proti územním rozhodnutím. Dokonce ani Ministerstvo pro místní rozvoj (nebo Ministerstvo životního prostředí, pokud připustíme, že by se o tato data zajímat mělo) nemá žádné vlastní studie nebo analýzy, ze kterých by mohlo čerpat při přípravě návrhů zákonů nebo ze kterých by mohli příp. čerpat zákonodárci při podávání pozměňovacích návrhů nebo hlasování na půdě Poslanecké sněmovny či Senátu Parlamentu ČR. Tento závěr považujeme za obzvláště problematický vzhledem k dopadům, které vyjádření politiků a jejich hlasování na českou společnost mají.“ (ZAHUMENSKÁ, Vendula a Šárka BIDMONOVÁ. Účast spolků na územním řízení a obstrukční jednání. Správní právo. 2016, 2016(1), 13. ISSN 0139-6005)

Autoři pozměňovacího návrhu zmiňují, že u tzv. podřízených staveb (záměrů, u kterých neproběhlo posuzování vlivů na životní prostředí, tzv. EIA), se dnes „otevřel prostor pro další neoprávněné prodlužování stavebních a povolovacích procesů“. Tento prostor se však neotevřel, ten v české právní úpravě existuje a je naplňován po více než 20 let. Předkládaný návrh směřuje k uzavření tohoto prostoru a tím i k odstranění záchranné sítě, kterou účast veřejnosti může pro občany představovat u mnohých menších, avšak kontroverzních projektů, jež posuzování vlivů nepodléhají.

Snaha o urychlování dopravní infrastruktury je v poslední době moderním zaklínadlem a trendem, který svým členským státům adresuje EU. Bohužel se nikdo nezamýšlí nad tím, že tento trend je v kontradikci tomu, co EU po svých členských státech doposud vyžadovala a dodnes vyžaduje – a to vysokou úroveň ochrany životního prostředí a co nejširší účast veřejnosti na rozhodování. Autoři předmětného pozměňovacího návrhu – jak je to pro náš národ obvyklé, chtějí toto módní zaklínadlo uplatnit i tam, kde to potřebné není. Nenechme si rozbít ustálené standardy a tradice, jejichž opodstatněnost byla potvrzena mj. výše uvedenými nálezy Ústavního soudu ČR a rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Předkládaný návrh totiž nebude mít žádný dopad na urychlení výstavby např. páteřní dopravní sítě, avšak dopad bude mít na ty záměry, které nepodléhají posuzování vlivů na životní prostředí. Mnohé záměry, které jsou ve vztahu k zákonu EIA podlimitní, mohou mít významný vliv na životní prostředí, ale veřejnost zastoupená spolky se takových řízení nebude moci účastnit.

Předmětný poslanecký návrh po více než 20 letech zásadně snižuje standard účasti veřejnosti v řízeních o lokálních záměrech, aniž by bylo jasné proč a ve prospěch jakého veřejného zájmu. Kvalitně připravený projekt výstavby, který nepoškozuje životní prostředí a jeho složky, veřejnou oponenturu nepotřebuje. V případě, že záměr může mít vliv na kvalitu životního prostředí, není na místě kvalitní oponentuře bránit. Lepší ochrana životního prostředí spočívá v prevenci a v kontrole kvality projektů, nikoli v reakci na nepříznivý stav životního prostředí. A tento smysl chtějí autoři návrhu ze zákona odstranit. Proto s ním nemohu souhlasit.

---

reklama

---