Ivan Obrusník: Klimatická změna a její vliv na systém ochrany a prevence povodní a sucha

V poslední době se pozornost lidí obrátila ke koronaviru a problémům s ním spojených včetně nedostatečné připravenosti na pohromy tohoto typu. Do pozadí se trochu dostala klimatická změna, Greta Thunbergová, snižování emisí či uhlíková stopa a obecně dopady klimatické změny. Patří k nim i rostoucí počet i síla přírodních katastrof a nutnost lépe jim čelit. Proto je dobré si připomenout letošní, již páté výročí Rámcové úmluvy pro snížení rizika katastrof 2015 až 2030 z japonského Sendai, kde se většina zemí světa včetně ČR zavázala omezit riziko přírodních (sucho, povodně) i technologických katastrof.

Avšak řada zemí, ČR nevyjímaje, není schopna na dostatečné úrovni plnit všechny cíle této Rámcové dohody, zejména při zařazování dostatečných investic do plánů pro snížení rizika katastrof na všech úrovních, počínaje vládami států, privátním sektorem a konče občanskou společností.

Situaci nyní zkomplikoval nedostatek financí v důsledku obrovských výdajů na opatření proti dopadům koronavirové pandemie. Je ale jisté, a občané to tak cítí, že dopady klimatické změny v podobě katastrof často ohrožují bezpečnost lidí a představují pro ně v současné době největší hrozbu.

V posledních 5 – 6 letech je u nás touto hrozbou několikaleté sucho spojené s nedostatkem vody. Nelze však opomenout ani povodně, které se určitě opět objeví, a v připravenosti na ně je stále co zlepšovat. Svědčí o tom i řada problémů, které se např. vyskytly při zvládání ničivých povodní v západní Evropě počátkem letošního roku.

Ke snižování dopadů klimatické změny vedou v podstatě dvě cesty. Nejvíce prosazovaným způsobem je zmírnění - mitigace klimatické změny a jejích dopadů pomocí snižování emisí skleníkových plynů.

Tato důležitá, avšak nákladná, cesta má navíc globální charakter, a proto vyžaduje současné snižování emisí ve všech zemích světa a především v zemích s nejvyšší produkcí těchto emisí (Čína, Rusko, USA a další). Zatím se však nedaří právě tyto státy do efektivního snižování zapojit, i když EU se ve svých finančně velmi náročných plánech pro své členy snaží být dobrým příkladem.

Pro ochranu občanů a majetku před katastrofami je však důležitý druhý způsob snižování dopadů klimatické změny – adaptace. Tu lze, na rozdíl od mitigace, provádět i na regionální či lokální úrovni bez ohledu na úroveň opatření v jiných zemích či míru, kterou ke změně klimatu přispívá svou činností člověk. K důležitým a zároveň efektivním adaptačním opatřením patří snižování rizika katastrof, založené na připravenosti i dlouhodobém zvyšování odolnosti.

Obecně se vlivem klimatické změny na zvyšování rizika katastrof podrobněji zabýval R. Glasser. Uvádí čtyři druhy aktuálních projevů klimatické změny, platné i pro nás:

1) Klimatická změna se projevuje rostoucí prudkostí či rozsahem katastrof s rychlým náběhem. Může se tak projevit například zvýšením pravděpodobnosti povodní způsobeným vyššími teplotami a následně extrémními dešti. To má za následek i řetězení překážek v evakuaci působením výpadků elektrického proudu, nedostatkem pohonných hmot apod.

2) Rovněž četnost extrémních situací podle řady odborníků vlivem klimatické změny narůstá. Roste tak počet povodní, episod sucha, tropických dnů či větrných bouří. Problémem je i to, že několik extrémů může přijít těsně po sobě nebo současně.

3) Klimatická změna může způsobit i odlišné vlastnosti katastrof (příchod v jiném čase či na jiné oblasti než dříve). U nás se např. posunuje či mění délka ročních období a rozšiřují oblasti i intervaly vyšších teplot či sucha. Povodně mohou být prudší a mít nebezpečný přívalový charakter, způsobený extrémními dešti a zároveň neschopností tyto srážky zachytit v krajině.

4) Dalším projevem klimatické změny je i rostoucí počet katastrof s pomalým náběhem, kam patří sucho a rostoucí intervaly tropických teplot. Projevuje se to i u nás, kde suchá perioda spojená s nedostatkem vody a zvýšenými teplotami trvá déle než pět let.

Není divu, že naši občané mají z hrozby katastrof spojených s klimatem velké obavy. Proto je důležité klást si otázku, zda jsme na zvýšené riziko přírodních katastrof dostatečně připraveni. Máme dlouhodobý plán na snižování tohoto rizika a má jeho plnění dostatečnou prioritu? Domnívám se, že ne zcela.

Rostoucí riziko katastrof a cesty k jeho snižování navrhované odbornou sférou, jsou vládou a dalšími složkami veřejné správy či privátního sektoru dlouhodobě podceňovány jak z hlediska finanční podpory, tak i systematického řízení a plnění dlouhodobých plánů.

Přesto lze uvítat některá konkrétní opatření proti suchu, která v omezené míře a v menších oblastech zejména v krajině, většinou pomalu již probíhají. Zhruba 80 až 90 % rizik katastrof u nás je spojeno s vodou, především s povodněmi a suchem. Rozhodující odpovědnost za tuto oblast včetně adaptačních opatření mají dva rezorty - životního prostředí a zemědělství.

Rezort životního prostředí má dotační programy jako dešťovka, velká dešťovka, podpora přírodě blízkých opatření apod. Rezort zemědělství má dotační programy pro lepší zásobování vodou, snaží se, byť s menším úspěchem, zpřísňovat pravidla hospodaření pro lepší zadržování vody půdou, propojování vodovodů nebo zmenšování půdních bloků atd.

Problémem je vyváženost a rozdílná účinnost připravovaných opatření. Zarážející je i to, že se za posledních 30 let nepostavila žádná velká přehrada, která by umožnila zadržet vodu v dostatečném objemu. Ať se už díváme na vystupování a názory Grety Thunbergové jakkoliv, faktem je, že na rozdíl od odborníků dokázala, aby politici v řadě zemí začali dávat aktivitám v oblasti klimatické změny konečně větší prioritu.

Efektivní snižování rizika katastrof spojených s vodou u nás komplikuje odlišný, a často antagonistický pohled obou zmíněných rezortů na to, jak se na tyto extrémy připravovat a čelit jim. Obtížně se tak prosazují ať již přírodě blízká či (naopak?) technologická opatření a nacházení společného kompromisního řešení.

Příkladem může být déle než 5 let trvající příprava a schvalování nového Vodního zákona, který by měl přinést dlouho očekávanou a potřebnou novou „hlavu“ o suchu, obsahující velmi důležité a dosud chybějící postupy efektivnější ochrany před suchem a jeho důsledky. Zákon (konečně) čeká na schválení v parlamentu, ale obávám se, že jej nebude možné uplatnit na nejbližší periodu sucha, která by mohla přijít i letos.

Chceme-li suchu, povodním a obecně i nedostatku vody u nás dát větší prioritu a řídit tuto oblast efektivněji, musíme nalézt systémové řízení všech činností týkajících se vody a dopadů s ní spojených extrémů nadrezortním způsobem. Musí současně zahrnovat jak opatření přírodě blízká (životní prostředí), tak i technologická (zemědělství) a také kompromisy při jejich realizaci.

Pomoci, zejména v oblasti zvyšování odolnosti staveb a infrastruktury, by mohl přispět i připravovaný stavební zákon. Nový systémový, adekvátně financovaný a dlouhodobě stabilní přístup ke snižování dopadů extrémů spojených s vodou, by měl zahrnovat koordinaci a řízení všech projektů v této oblasti financovaných z různých zdrojů (eurofondy, státní rozpočet případně rozpočty krajů i obcí) včetně projektů výzkumných.

To si může vyžádat i změny uspořádání a kompetencí v této oblasti s ohledem na nadrezortní přístup. Nabízí se řada možností např. sjednocení kompetencí „ve vodě“ do jednoho řídícího centrálního orgánu pod jedním vedením (vedeného vicepremiérem nebo vládním zmocněncem podle návrhu vicepremiéra J. Hamáčka nebo vytvořením tzv. Vodního úřadu, který by měl fungovat jako nezávislý orgán a být obdobou Energetického regulačního úřadu podle návrhu ministra R. Brabce.

Centrálnímu orgánu by pomáhala Řídící rada, vytvořená z Národní koalice pro boj se suchem (cca 5 – 7 členů – ministrů či náměstků + ředitelé důležitých institucí). Odbornější podklady by mohla dávat Vědecká rada složená z vybraných členů komise VODA – SUCHO. Ale možností je samozřejmě víc.

Každopádně nalezení efektivního jednotného přístupu k řízení problematiky v oblasti vody nebude snadné. Bude třeba nalézt společné a dlouhodobé řešení všemi politickými stranami bez ohledu na to, zda patří k opozici či vládnoucí koalici. Přece jenom se jedná o otázku bezpečnosti jak všech občanů, tak i ekonomiky. Zajištění této bezpečnosti je hlavní povinností každého státu. Je jasné, že v současné době je vše zaměřeno na opatření proti koronaviru, ale o některých výše uvedených možnostech je třeba se bavit již teď.

---

reklama

---