Ivan Obrusník: Konference COP27 a adaptace na riziko dopadů klimatické změny

Klimatická konference COP 27 v egyptském Šarm aš-Šajchu.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | CIDSE - together for global justice / Flickr

Hlavní výsledky COP27

• Delegáti se dohodli na vzniku speciálního fondu pro kompenzace škod způsobených změnou klimatu chudším zemím
• Přijatá deklarace vyzývá ke snížení emisí skleníkových plynů
• Státy mají nejpozději do příští klimatické konference nezávazně vylepšit své plány na ochranu klimatu
• Další klimatická konference je plánovaná na konec roku 2023 ve Spojených arabských emirátech
• Financování aktivit ke snížení klimatické změny a jejích dopadů

Právě v oblasti financování [2] se podařilo až v úplném závěru konference COP27 zřídit „fond ztrát a škod“ (Loss and Damage Fund, dále LDF). Tento fond není žádný akt charity vyspělých zemí, ale spíše jakási kompenzace poskytnutá rozvojovým zemím za klimatické katastrofy, kterým rozvojové čelí kvůli velkému podílu vyspělých zemí na emisích skleníkových plynů v minulosti i současnosti. Spojené státy, EU a další vyspělé země souhlasily s jeho vznikem až po dlouhém dohadování. Pro naplnění fondu LBF bude třeba určit země, které do něj přispějí a také jakou sumou. Po výše uvedeném založení fondu „ztrát a škod“ bude rozhodující vypracování řady podmínek potřebných pro fungování tohoto fondu a zejména, které země a kolik peněz by měly fondu dávat. Také bude třeba rozhodnout, které země budou příjemci peněz z tohoto fondu a jak bude jeho fungování monitorováno. Výše uvedená konkretizace podmínek pro fond ztrát a škod proběhne na příští konferenci COP28 koncem roku 2023. Při hodnocení přínosu COP27 se ukazuje, že vznik fondu LBF je sice historickým úspěchem mezinárodních vyjednávání, řešení klimatické krize ale nikam významněji neposouvá.

Vyspělé země stále nejsou schopny financovat pomoc při snižování emisí a adaptaci na klimatickou změnu v rozvojových zemích. Právě rozvojové země měly na COP27 snahu, aby byl již dříve slíbený závazek do roku 2020 zabezpečit 100 miliard amerických dolarů ročně na pomoc rozvojovým zemím plněn. Tento závazek musí být nezávislý na fondu LBF a neměl by ho nahrazovat. Největší „boj“ při zasedání COP27 se právě týkal vytvoření tohoto „klimatického fondu“ pro podporu především rozvojových zemí, které již pociťují nepříznivé dopady klimatické změny. Příkladem je např. Somálsko, kde více než 7 milionů lidí trpí hladem způsobeným suchem nebo Pákistán, kde povodně v roce 2022 způsobily škody v celkové výši okolo 30 miliard dolarů a ztráty více než 1600 životů. Tyto země přičítají tyto negativní dopady klimatické změně.

Snahou rozvojových zemí na COP27 bylo prosadit využití co největšího podílu z klimatického fondu právě na adaptaci a zvýšení odolnosti, a naopak vyčlenit co nejmenší podíl z tohoto fondu na snižování emisí - mitigaci. Snižování emisí však kromě rozvojových zemí pomůže i vyspělým zemím, kdežto u adaptací to neplatí. Navíc vyspělé země mají výše uvedený fond finančně zajišťovat zmíněnou sumou 100 miliard dolarů ročně a zároveň preferují, aby rozvojové země aktivněji snižovaly emise a neprosazovaly pouze adaptační opatření. COP27 však potvrdila právě opačnou snahu rozvojových zemí – získávat z výše zmíněného fondu co nejvyšší podíl financí na adaptaci a výrazně menší podíl na mitigaci. Argumentují tím, že pociťují vzrůst negativních dopadů klimatické změny - zejména přírodních katastrof souvisejících se změnami klimatu, a proto potřebují zvyšovat svou odolnost a připravenost. Tyto země na COP27 poukazovaly např. na to, že jen samotná katastrofická povodeň v roce 2022 v Pákistánu během monzunu způsobila škody v celkové výši 30 miliard dolarů, což by představovalo třetinu peněz z klimatického fondu pouze pro Pákistán! Při tom Pákistán sám patří mezi nízké producenty skleníkových plynů – vytváří pouze 1% globálních emisí.

Generální tajemník OSN Antonio Guterres k tomu řekl, že nikdy neviděl tak strašnou katastrofu (nazval ji masakrem), a v tak velkém rozsahu, jaký měla zmíněná povodeň v Pákistánu. Je třeba vzít v úvahu, že naplnění klimatického fondu představuje pro vyspělé státy nutnost poskytovat každoročně velkou sumu peněz. V současné době není příliš vhodná situace pro plnění tohoto závazku vzhledem ke komplikované globální finanční situaci po covidu, energetické krizi a také vzhledem k válce na Ukrajině. Plnění tohoto závazku také stále brání určitá nedůvěra mezi zeměmi, spojená s rozdílným názorem na vytváření a využívání fondu ztrát a škod LBF. Další otázkou může být, zda je správné přičítat dopady nedávných velkých živelních pohrom, jako ve výše uvedeném Pákistánu nebo Somálsku pouze změnám klimatu. Např. povodeň v Pákistánu přišla během každoroční monzunové sezóny, a proto ji nelze přičítat pouze klimatické změně.

Zmírnění klimatické změny - mitigace

Pozornost účastníků COP27 se kromě financování soustředila na dvě cesty ke snižování dopadů klimatické změny - mitigaci a adaptaci. Nejobtížnějším, a také nejvíce prosazovanou cestou je zmírnění klimatické změny a jejích dopadů pomocí snižování emisí skleníkových plynů – mitigace. Tato velmi nákladná cesta má navíc globální charakter, a proto vyžaduje současné snižování emisí ve všech zemích světa a především v zemích s nejvyšší produkcí těchto emisí (Čína, Rusko, USA a další). Zatím se však nedaří právě tyto státy do efektivního snižování emisí zapojit, i když EU se ve svých finančně velmi náročných plánech pro své členy snaží být dobrým příkladem hodným následování. Na obr. 1, převzatého z projektu Global Carbon Project [3], je dobře vidět pokračující nárůst emisí CO2 v globálním měřítku i podíl zemí produkujících největší znečištění těmito emisemi. Lze rozeznat drobný pokles emisí vzniklých v letech covidové pandemie.

Obr. 1: Globální emise CO2 ze spalování fosilních paliv podle regionů [3]

Lépe je vidět podíly těchto zemí na obr. 2, převzatého z Wikipedie, kde podíl zemí EHP zahrnuje kromě zemí EU ještě země ESVO a Spojené království.

Obr.2: Podíl největších znečišťovatelů na globálních emisích CO2 (Wikipedia)

EU vyvíjí velké úsilí pro snižování emisí GHG dlouhodobě. Avšak vzhledem k poměrně nízkému podílu zemí EU na celkových globálních emisích GHG (okolo 8 – 9%) má zatím snaha EU jít příkladem ve snižování těchto emisí malý efekt na klima. Je to proto, že zejména velké země s vysokým podílem na emisích se k aktivnímu přístupu EU většinou nepřidávají. Proto přes veškeré úsilí EU globální emise GHG zatím stále rostou (viz obr.1). Vyplývá z toho, že splnění požadavku z pařížské konference COP21 snížit nárůst globální teploty o maximálně 1,5o Celsia se nám zatím vzdaluje.

Adaptace na klimatickou změnu

Pro ochranu občanů a majetku před katastrofami je však kromě prosazované mitigace snižováním emisí velmi důležitý druhý způsob snižování dopadů klimatické změny – adaptace. Tu lze, na rozdíl od mitigace, provádět i na regionální či lokální úrovni bez vlivu úrovně opatření v jiných zemích či míry, kterou ke změně klimatu přispívá svou činností člověk. Adaptační opatření jsou oproti mitigačním výrazně levnější a efektivnější pro oblast, kde se provádějí. Zahrnují jak dlouhodobější, tak i krátkodobější opatření. Některá z nich jsou rozsáhlejší a jsou prováděny na úrovni státu, kraje či obce. Často však, alespoň na pohromy menšího rozsahu (menší povodně, lokální sucha atd.), mohou pomoci i opatření individuální [4]. Přínosy adaptace se na území, kde jsou prováděny, často mohou projevit velmi rychle.

Adaptační opatření jsou důležitá jak v současnosti, tak a i v nejbližších letech či desítkách let. Důvodem je fakt, že i když se podaří mitigace a velké světové znečišťovatele do snížení GHG zapojit a zpomalit klimatickou změnu, nezabrání to dopadům této změny, které se projevují již nyní a ještě dále porostou. Způsobuje to velká „setrvačnost“ klimatu pokračovat v trendu jeho změny po celá další desetiletí. Dokonce i drastická dočasná snížení emisí podobná těm, která byla způsobena finanční krizí v roce 2008 nebo narušením ekonomiky v důsledku covidové pandemie, měla na celkovou situaci v oblasti globálního oteplování jen malý vliv. Proto je adaptační opatření třeba provádět stále a bránit se tak dopadům klimatické změny. Adaptaci je třeba se soustředit na prevenci, snižování zranitelnosti a rychlé a účinné reakce na katastrofy zejména přírodního původu. Ale z důvodu výše uvedené „setrvačnosti“ klimatu se budeme muset ještě po řadu let na dopady změny klimatu adaptovat, i když se nám bude dařit emise snižovat.

COP27 ocenil dosavadní pokrok v adaptacích i to, jak vlády postupují s plněním globálního adaptačního cíle (GGA) pro zvýšení adaptační kapacity, posílení odolnosti a snížení zranitelnosti v souvislosti se změnou klimatu. GGA zahrnuje 10 hlavních globálních rizik spojených se změnou klimatu: zvýšení teploty, teplotní extrémy, lijáky, cyklóny a bouře, změna chemie v oceánech [5]. Evropská komise přijala v únoru 2021 novou EU Strategii adaptace na klimatickou změnu [6], která určuje způsoby adaptace EU na nevyhnutelné dopady klimatické změny a tak se stát odolnou vůči klimatu do roku 2050. Česká republika schválila v lednu 2017 Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, který je jejím implementačním dokumentem i s následnou aktualizací schválenými vládou dne 13. září 2021 [7]. Klíčovým dokumentem s dlouhodobou platností, který bere v úvahu i klimatickou změnu je Zelená dohoda pro Evropu (Green Deal) z prosince 2019 [8]. Členské států EU se v ní zavázalo, že do roku 2050 udělá z Evropy první klimaticky neutrální kontinent.

Ovšem vyspělé země by se také měly snažit pomoci s adaptací v rozvojových zemích např. v Africe, které jsou velmi zranitelné působením změny klimatu zejména vůči katastrofám způsobených extrémy počasí. Ale snižování zranitelnosti je třeba chápat šířeji a pomáhat rozvojovým zemím i proti dopadům dalších druhům přírodních katastrof nesouvisejícím s dopady extrémů počasí. Příkladem je tragické únorové zemětřesení v částech Turecka a Sýrie, kde obrovské ztráty na životech i majetku souvisí především s vysokou zranitelností zasaženého území. Ta byla způsobena tím, že stavby domů v zasažených oblastech byly většinou provedeny co nejlevněji a nebraly tak ohled na možná zemětřesení. To vedlo k obrovským ztrátám na životech i na zničení velkého počtu budov.

Adaptace a riziko přírodních katastrof

O přírodních katastrofách mluvíme zejména tehdy, když přírodní hrozba (natural hazard), jako např. extrémní počasí s velkými dopady, udeří na zranitelnou oblast či město. K velkým negativním dopadům hrozby – extrémního počasí a tedy ke vzniku katastrofy významně přispívá právě zranitelnost. Je to vlastně náchylnost lidí, společnosti i ekosystémů ke vzniku škod a ztrát působením přírodní hrozby. Lidé mají zvyk říkat, že katastrofa je přírodním jevem od boha a není tedy ovlivnitelná činností člověka, a proto je třeba se s katastrofickými následky hrozby smířit, a tedy v podstatě nic proti tomu nedělat [2, 9]. To však není zcela pravda, protože zranitelnost, a tedy rozsah dopadů hrozby, lze snížit řadou preventivních opatření, zejména budováním odolnosti a připravenosti, i včasnou a dobře organizovanou reakcí na přicházející hrozbu. Platí to i pro narůstající negativní dopady katastrof v důsledku extrémů počasí, spojovaných se změnou klimatu, které v současné době pozorujeme.

Možnosti snižovat dopady přírodních katastrof

Podle odborníků na klimatickou změnu v posledních letech se zvyšuje rozsah většiny přírodních katastrof a s tím souvisejících dopadů. Někteří z nich se domnívají, že působením klimatické změny roste i počet (frekvence) těchto extrémů a v konečné fázi i jejich negativní dopady. Průběh nárůstu počtu přírodních katastrof ukazuje graf na obr. 3 [10. ]Právě vlivem globálního oteplování udrží teplejší atmosféra více vláhy, což způsobuje zesílení srážek. Ty mohou přijít ve formě kratších a intenzívnějších dešťů. Může docházet i k nedostatku srážek i vláhy a k nárůstu suchých období. O přírodních katastrofách mluvíme zejména tehdy, když přírodní hrozba (natural hazard), jako např. extrémní počasí s velkými dopady, udeří na zranitelnou oblast či město. K nejčastějším druhům přírodních katastrof patří zejména povodně, sucho, vichřice a hurikány, vlny horka a mrazů, lesní požáry a další.

Obr. 3: Počet zaznamenaných přírodních katastrof od roku 1900 do roku 2022 [10]

K důležitým a zároveň efektivním adaptačním opatřením patří snižování rizika přírodních a jiných katastrof lepší připraveností i dlouhodobým zvyšováním odolnosti. Nárůstu dopadů katastrof v posledních letech je nutné se efektivně bránit a snižovat tak rostoucí obavy lidí. Ukazuje se, že přírodní katastrofy a extrémy počasí jsou podle Světového ekonomického fóra [11] druhou největší hrozbou pro příští dva roky hned za rychle rostoucími cenami živobytí. Proto by měla být věnována prevenci a připravenosti adekvátní pozornost a to jak z hlediska financování, tak i organizace. Platí to i pro Českou republiku!

Jak je možné se na dopady změn klimatu připravit?

Pro snížení negativních dopadů klimatické změny musíme zlepšit jak včasné varováni, tak fázi co nejrychlejší reakce, zotavení a dále dlouhodobější opatření jako rekonstrukci, prevenci a připravenost. Vlastně je třeba neustále zlepšovat všechny kroky „cyklu“ ochrany před katastrofami na obr. 4. U nás jsou krátkodobější opatření zajišťována systémem krizového řízení s využitím krizových zákonů a s tím spojeným efektivním nasazením integrovaného záchranného systému IZS. Nedávno se podařilo upravit zejména podmínky využití krizového štábu, což bylo nezbytné. Celý systém by měl být sestaven tak, aby byl využitelný (s menšími změnami pro konkrétní druh krizové situace) co nejuniverzálněji. Nejen na katastrofy a krizové situace přírodního původu, ale i na ty, způsobené činností člověka včetně krizových situací ohrožujících lidské zdraví.

Obr. 4: Schéma průběhu katastrof a příslušných krátkodobých a dlouhodobých opatření

Zbytečné otálení s využitím krizových zákonů v případě pandemie coronaviru na jaře 2020 spolu s nestandardními změnami ve vedení Ústředního krizového štábu (ÚKŠ) a pozdním vyhlášení nouzového stavu výraznou měrou přispěly k opožděné a nedostatečné reakci na příchod covidové pandemie na naše území na jaře roku 2020. Příčinou velkých negativních dopadů pandemie včetně ztrát na životech byla také nejednotnost vedení a zejména živelné a zmatečné zdůvodňování kroků vlády zejména ve sdělovacích prostředcích při řízení reakce na pandemii.

Krizové situace vyžadují silné a efektivní vedení (u krátkodobých opatření se jedná spíše o velení) a nezpochybňované kroky reakce ze strany vlády krajů a obcí a následně i složek IZS. Uvádím tento příklad proto, že ukázal, že je třeba mít a využívat systém krizového řízení a IZS, který by měl být dostatečně univerzální, i na jiné druhy katastrof než jsou povodně či ostatní katastrofy spojené se změnami počasí. To se však nestalo a ke snížení dopadů pandemie došlo v menším rozsahu, než bylo reálně možné. Pozitivním krokem je, že v roce 2022 se podařilo novelizovat krizový zákon a také přijmout nový statut ÚKŠ, do kterého se „vrátil“ ředitel českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Ten byl v minulosti z ÚKŠ vyňat, přestože je jeho přítomnost u přírodních katastrof, z nichž je u nás většina způsobena extrémy počasí, zásadní!

Podle ministerstva životního prostředí se negativní dopady změny klimatu u nás vedle růstu teploty týkají především vodního režimu, častější jsou jak povodně, tak vlny sucha. Ty působí negativně nejen na přístup k pitné vodě, ale také například na lesní porosty. Proto se ministerstvo kromě omezování emisí skleníkových plynů věnuje adaptacím, s důrazem na projekty, které mají přesah do dalších oblastí. Ovšem reálně je pozornost věnovaná adaptacím menší než v oblasti snižování emisí. Situace s adaptací na klimatickou změnu bude vyžadovat mnohem větší a kontinuální úsilí provádět především preventivní opatření, zejména ty, které mají dlouhodobější charakter (stavba hrází, zadržování vody v krajině atd.). Pro tyto účely je třeba více využívat dohodu Green Deal a financovat a realizovat s její pomocí právě projekty zaměřené na adaptační opatření jak krátkodobého, tak i dlouhodobého charakteru.

Závěr

Důležitost adaptací na klimatickou změnu a její nepříznivé dopady, které nás budou v nejbližších letech čekat, je nesporná. Především je třeba zlepšovat připravenost na přírodní katastrofy spojené s extrémy počasí. EU se snaží při zlepšování adaptací v členských zemích pomoci jak finančně, tak i metodicky. Chce, aby členské země zvyšovaly svou odolnost vůči katastrofám: dostatečně předjímat a zvyšovat vyhodnocování rizik a přípravu plánu jejich řízení, zvyšovat povědomí o rizicích a připravenost populace, posilovat systém včasného varování a také rychlé reakce na krizové situace a zabezpečit kapacity pro adekvátní reakce a v neposlední řadě vytvářet robustní systémy civilní ochrany [12]. Ukazuje se, že poněkud chybí činnosti zajišťované před rokem 2000 složkou Civilní obrany, jako jsou školení a výcvik v oblasti připravenosti obyvatelstva. Za úvahu stojí i důsledné zavádění nějaké formy civilní ochrany na všech typech škol. Je také třeba, aby se do zvyšování odolnosti zapojili také jak občané, tak i firmy a rozhodně by se aktivněji měly zapojit také pojišťovny. Problém pojištění proti povodním se nyní dostává do problémů v souvislosti s aktualizací záplavových území, které provádějí podniky Povodí. Pochopitelně nelze zapomínat na pravidelnou aktualizaci krizových plánů na všech úrovních.

V této souvislosti je nutné poznamenat, že bude např. třeba dále posilovat systém včasného varování, provozovaný ČHMÚ a šíření výstrah ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem (HZS ČR). Rozšiřují se možnosti šíření výstrah pomocí SMS zpráv do mobilních telefonů. Perspektivně se jeví také šíření výstrah pomocí mobilního vysílání (cell broadcast CB), které se na rozdíl od použití SMS nezahltí při velkém počtu zpráv [13]. CB prosazuje i EU, ale ČR se k využití CB zatím nepřihlásila (?).

Důležité je posílit pořádání školení orgánů krizového řízení na všech úrovních. Tyto aktivity byly značně omezeny v době covidové pandemie, která také vedla k omezením cvičení na povodňové či jiné situace. Obecně je nedostatečné nejen vyškolení starostů (často jsou noví po volbách) a dalších pracovníků v oblasti krizového řízení, ale také běžných občanů. Je nutné integrovat okruhy lidí, kteří se zabývají mitigaci s lidmi z oblasti adaptací – výsledkem pak je realizace efektivnějších postupů a lepší zabezpečení jejich financování.

Ochrana proti přírodním a jiným katastrofám je součástí zajištění bezpečnosti občanů i státu (safety). Je to poněkud jiná bezpečnost než ochrana před vojenským napadením, terorismem, hybridním hrozbám atd. (security). V této oblasti se podařilo pro nadresortní řízení zřídit pozici vládního poradce pro národní bezpečnost jako nadresortního koordinátora hybridních hrozeb, dezinformací a dalších závažných nadresortních bezpečnostních problematik. Ovšem v oblasti bezpečnosti (safety) – ochraně proti přírodním katastrofám je nadresortní řízení (velení) poměrně dobře zajištěno pouze u rychlých krizových situací (povodně atd.), kde jsou řízení a koordinace přesně definovány krizovými zákony.

Naopak nadresortní řízení u dlouhodobějších preventivních opatření na přírodní a jiné katastrofy chybí. Toto řízení je prováděno pouze na úrovni jednotlivých resortů. Není to však dostatečné a efektivní, i když částečná spolupráce v této oblasti mezi resorty existuje. Nadresortní řízení by umožnilo lépe koordinovat opatření a projekty jak z hlediska efektivnějšího financování, tak lepší spolupráce v technické a metodické oblasti. Řada zemí, spíše těch velkých, má speciální ministerstvo pro katastrofy a krizové situace. To je dobré, ale pro menší země jako ČR by to zbytečně zvyšovalo vládní administrativu. Na druhé straně se zdá, že vládní zmocněnec s velmi omezenými pravomocemi by na tento úkol nestačil.

Dosavadní názory na nadresortní řízení pro katastrofy zahrnovaly např. spojení dvou resortů zabývajících se vodou (životní prostředí a zemědělství), vytvoření jednoho řídícího orgánu pro katastrofy, vytvoření tzv. Vodního úřadu, jakožto nezávislého orgánu podobně jako v případě Energetického regulačního úřadu (podle exministra Brabce) nebo zřízení malého odboru na Úřadu vlády atd. Nalezení efektivního jednotného přístupu k nadresortnímu řízení v oblasti katastrof nebude snadné. Mělo by systémově řídit a koordinovat všechny projekty v oblasti prevence katastrof financovaných z různých zdrojů (eurofondy, státní rozpočet případně rozpočty krajů i obcí) včetně projektů výzkumných. Vláda má v současné době řadu důležitých problémů a řešením výše uvedeného problému nadresortního řízení v oblasti katastrof se prakticky nezabývá, což je ovšem velká škoda.