Jakub Kučera: Jak Evropanům chutná energetický dort, který spolu pečou?

Jedním z viditelných návrhů nové Evropské komise pod vedením Jean-Clauda Junckera je takzvaná energetická unie. Jde spíše o lákavější zabalení různých, často již poměrně starých nápadů, přesto si projekt zasluhuje pozornost, a to i díky nespornému významu energetiky pro život každého Evropana. Co si od energetické unie slibují jednotlivé členské země? Kde je v energetice nejvíce pálí bota a co by si nejraději řešily samy?

Následující poznatky se zakládají hlavně na vyhodnocení postojů členských zemí k návrhu energetické unie, které pro Zástupce vedoucího stálého zastoupení ČR při EU Jakuba Dürra zpracoval attaché pro energetiku Petr Binhack (prezentováno například na 15. energetickém kongresu v Praze). Bohužel ne všechny členské země v tzv. non-paperu své pozice zaslaly. Polsko, ČR a Slovensko svou odpověď koordinovaly, zaujímají společné stanovisko a na prezentovaných mapkách mají proto stejnou barvu. Regionální spolupráci můžeme jen uvítat, nicméně v tomto případě je trochu na škodu, že výsledná pozice nereflektuje rozdíly v postojích Varšavy, Prahy a Bratislavy.

Oficiálně má energetická unie pět dimenzí, ale vypozorovat jich můžeme až osm (někdy se lehce překrývají). Zde jich je jen šest, protože sedmá dimenze – postoj k reformě systému obchodování s emisními povolenkami - se do značné míry kryje s postojem k dekarbonizaci obecně. Osmá dimenze – podpora inovací a výzkumu – se nepřekvapivě těší přízni všech členských zemí.

klíč k mapkám:
- pětistupňová škála od -2 do +2 - -2 = červená (nestalo se), -1 = oranžová, 0 = žlutá, +1 = světle zelená, +2 = tmavě zelená - nula znamená, že téma nebylo zmíněno (není pro daný stát tedy klíčové), záporné hodnoty znamenají výhrady k této politice (daný stát si tedy nepřeje, aby ho energetická unie řešila nebo na něj příliš tlačila)

Domácí ingredience jsou nejlepší - bezpečnost dodávek

V této dimenzi panuje nejvyšší shoda. Všichni si přejí, aby EU měla dostatek energie a nehrozily žádné výpadky ať už z ekonomických, klimatických nebo politických důvodů. O něco více téma akcentují země na východě, které se obávají přílišné závislosti na Rusku v zemním plynu a v menší míře i v ropě. I zde najdeme ale výjimky – Maďarsko se svojí zvláštní cestou, o které bude ještě řeč, a Finsko, které si na život po boku velkého souseda už tak nějak zvyklo. Ze starých členských zemí lehce vyčnívá Velká Británie, pro kterou bezpečnostní otázky tradičně hrají velkou roli, a Itálie, kde bezpečnost dodávek zemního plynu je nyní velmi aktuální téma. Nejen že země byla v roce 2013 ze 40 % zásobována plynem přes Ukrajinu, ale kvůli napětí v severní Africe hrozí výpadky energetických dodávek i z toho regionu (v roce 2013 z Alžírska a Libye pocházelo 30 % dovozů zemního plynu a 16 % dovozů surové ropy).

Těsto řádně prohníst - propojení sítí

Opět zde panuje shoda na významu tématu. Větší zájem projevují Španělsko a Portugalsko, které by přes Pyreneje rády exportovaly přebytky zelené elektřiny a plyn ze svých LNG terminálů, které v roce 2013 nebyly vytíženy ani ze čtvrtiny. Zkapalněný plyn není sice kvůli levnějším dodávkám z jiných zdrojů žádné terno, ale jedinou možností jak v budoucnu využít iberské terminály, je reexport na sever.

Otázka napojení na zbytek EU je samozřejmě palčivější také v Pobaltí a Finsku, a to jak v případě elektřiny, kdy Pobaltí není synchronizováno s kontinentální sítí, tak v případě plynu. Na základě analýzy postojů naopak toto téma méně akcentuje Itálie.

 

Ingredience se nesmějí přebíjet - regionální spolupráce

V otázkách regionální spolupráce je nápadná žlutá barva „motoru“ evropské integrace, Francie a Německa. Berlín nastartoval ambiciózní energetickou revoluci, Energiewende (atomu zády, slunci a větru čelem), a příliš nechce, aby ho ve vzletných plánech okolní země brzdily. Zrovna ČR a Polsko ale trpí některými následky německých kroků (nízké ceny elektřiny z dotovaných obnovitelných zdrojů komplikují nastavení „národních mixů“ a přetoky elektřiny ze severu Německa na jih a do Rakouska působí potíže v tamních sítích).

Podobně by větší spolupráci na regionální úrovni ocenily země Beneluxu. Obdobná situace panuje v případě Francie, která se nedávno rozhodla utlumit podíl jádra na výrobě elektřiny a větší roli přisoudit obnovitelným zdrojům. Přetoky zelené elektřiny přes Pyreneje do této snahy nemusí zapadat. Iberové to pochopitelně vidí opačně. Opět si povšimněme méně entuziastické Budapešti.

Jednotlivé vrstvy spojíme náplní - vnitřní energetický trh

Sever Evropy má jasno – integrace trhů by měla být prioritou. Ostatně energetické trhy se v této části kontinentu úspěšně propojují. To ovšem platí i pro Maďarsko, které má spolu s ČR, Slovenskem a nejnověji s Rumunskem propojený denní trh s elektřinou. Přesto vznesla Orbánova vláda mnohé námitky. Budapešť například trvá na roli státu v cenotvorbě, protože energetickou politiku chápe také jako nástroj politiky sociální. Podobně jako Slovensko garantuje například ceny plynu.

Je také otázkou, jak se nové jaderné reaktory budované v úzké spolupráci s Moskvou snesou s propojenými trhy, nad kterými bdí asertivní Evropská komise. Mimochodem víra v jádro je silná i u nás. Avšak u nás se volný trh s elektřinou nestaví vždy do protikladu s jádrem. Zaznívají argumenty, že kdyby trhy nebyly zaplavovány dotovanou, „netržní“ zelenou elektřinou, jádro by se vyplatilo.

Pečeme mírně - energetická účinnost

Trochu východ proti západu. Východní členské země se obávají, že opatření zvyšující energetickou efektivitu by mohla tamním podnikům a domácnostem příliš zdražit energii. Na druhou stranu je právě v této části kontinentu pro úspory stále značný potenciál, a to i přes pokrok dosažený v posledních letech. Zefektivnění spotřeby energií by pomohlo řešit jiné energeticko-politické cíle například přílišnou závislost na dodávkách z Ruska.

Staré členské státy naopak chápou energetickou účinnost jako jednoznačnou prioritu, která nemá přínos pouze v úsporách samých, ale také ve vytváření nových pracovních míst a investičních příležitostí.

Při pečení se neupéct - dekarbonizace

Staré členské země mají ambiciózní programy na snižování emisí skleníkových plynů a až na některé výjimky na jižním křídle se zde ekologické otázky těší velké pozornost. Na východě se dekarbonizace těší daleko menší podpoře.

Nejen že některé země, například ČR a Polsko, mají velké uhelné sektory, ale obecně můžeme říci, že vzhledem k absolutně levnějším energiím se zvýšení ceny v důsledku dekarbonizace projeví více. Současně zde mají energie větší podíl na spotřebním koši, takže téma je politicky výbušnější než v západní části Evropy.

---

reklama

---