Jan Tůma: Kdo je tahounem dekarbonizace v ČR?

Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | www.routexl.com / Flickr

Funguje to dvěma způsoby:

1) Podnik má zahraniční matku, která má mnohem ambicióznější klimatické cíle, než je v ČR zvykem. Mateřská firma pak po té české vyžaduje, aby si také připravila plán klimatické neutrality a postupně ho plnila.
2) Podnik je plně český, ale má klíčového odběratele nebo klienta v Německu, a ten vyžaduje vyšší uhlíkový standard. Česká firma ho musí plnit, jinak by o zákazníka přišla.

Například IKEA rozváží nábytek přes firmy, které si kvůli této spolupráci musely nakoupit flotilu elektrických dodávek. Samy by to asi neudělaly, ale holt do toho šly a funguje to se všemi klady i zápory elektromobility.

Nejde tedy o žádné zákazy nebo příkazy. Byznys se prostě přizpůsobuje trendu, a vzhledem k tomu, že téměř 40 % českého HDP je závislých na exportu a hlavně do EU, tak mu nic jiného nezbývá.

Ty české firmy by to samotné nenapadlo a možná se i škrábou za uchem, co to po nich ten zákazník chce a proč mu nestačí nízká cena. Ale splnit to musí, takže investují do OZE, elektrifikace a zeleného vodíku a doufají, že dekarbonizace je skutečně trend, ve kterém jednou budou napřed a získají v ČR konkurenční výhodu.

Je škoda, že naprostá většina politických představitelů, ale i odborových předáků nebo vedoucích hospodářských svazů tento trend nepodporují, čímž jsou tyto průkopnické firmy uvrženy v nejistotu, která je v podnikání vždycky nepříjemná.

Přečtěte si také |

Jan Tůma: Normální bude auto nemít

Kdy se tito představitelé přestanou vidět jako „obránce tradičních pořádků“ a začnou tyto podniky naopak podporovat, chválit a ukazovat jako dobrý příklad? Pak budou podniky investovat do dekarbonizace mnohem ochotněji a nebudou k tomu potřebovat žádné nařízení či donucení, případně ani ty proklínané dotace.