Jan Zeman: Ke sporu o koncepci klimatických změn

1. část 6. zprávy o vývoji klimatu na Zemi přinesla rozruch mimo jiné zjištěním, že průměrné množství vodních par v ovzduší není stálé, ale že se v letech 1990-2020 zvýšilo, což znamená určitý zásah do koncepce klimatických změn. Od vývoje nejvýznamnějšího skleníkového plynu – vodní páry – nelze nadále abstrahovat, jak nám bylo léta namlouváno. Otázkou je, jak moc to ovlivňuje koncepci klimatických změn. Existují tři skupiny názorů na vývoj klimatu. Nejznámější je jistě blok velkého klimatického panelu IPCC. Dále jsou jeho kritikové – klimaskeptici. Poslední skupinou jsou klimaignoranti, klasicky Václav Klaus starší. Těmi nemá smysl se zabývat. Je tu i problém, že část klimatických problémů je nezávislá na sporu o úloze skleníkových plynů při formování klimatu Země.

Velký klimatický panel IPCC

Diskuse o změnách klimatu na Zemi určuje Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change = IPCC), pracující od roku 1988 na objednávku Organizace spojených národů na základě dat, shromažďovaných zejména národními meteorologickými ústavy a jinými organizacemi, zkoumající faktory ovlivňující klima. IPCC pracuje zejména s fyzikálním jevem skleníkový efekt (green house effect), skleníkovými plyny (green house gases - GHG), které ho vytváří a s faktory formujícími počasí a následně i podnebí - klima. GHG jsou zejména vodní pára H2O, oxid uhličitý CO2, metan CH4, oxid dusný N2O, ozon O3, freony, halony a některé další látky. Působí nezávisle na místě emise, resp. přesun emisí GHG ze státu do státu reálně nic neřeší. Koncept klimatických změn IPCC byl popsán vícero autory, například 1).

Na povrch Země dopadají sluneční paprsky. Asi 70 % jich pohlcuje povrch Země, asi 30 % se jich odráží zpět do vesmíru. Ze Slunce dopadá na zemský povrch krátkovlnné záření, které prochází atmosférou velmi dobře. Na toto záření mají GHG jen malý vliv. Stejně tak od povrchu odražené sluneční záření prochází atmosférou zpět do vesmíru snadno. Krátkovlnné záření pohlcené povrchem se mění na teplo, který se tím zahřívá a vyzařuje energii ve formě dlouhovlnného záření. Toto záření velmi účinně GHG pohlcují, čímž se samy zahřívají a následně energii vyzařují všemi směry, tedy i k povrchu Země. V konkrétních podmínkách Země je její povrch skleníkovým efektem oteplován, aktuálně asi o 33oCelsia, viz 1). Kdyby nebyl skleníkový efekt na Zemi, průměrná teplota povrchu planety Země by činila v průměru asi minus 15-16 °C a se vší pravděpodobností by zamrzl a život na ní by zaniknul, popř. živořil v blízkém okolí těch moří, která by byla aktuálně oteplována aktivními sopkami či výrony horkých vod či plynů z nitra Země).

Skleníkový efekt je pro existenci života na Zemi i lidstva nutný. Potřebujeme ale skleníkový efekt pouze určité stále velikosti, zajišťující průměrnou teplotu povrchu Země maximálně v rozpětí 5-25 °C, lépe v rozpětí 10-20 °C. Růst teploty povrhu Země po roce 1870 ukazuje, že se klima, otepluje. Experti IPCC to přičítají sílícímu skleníkovému efektu na Zemi v důsledku neodpovědné činnosti lidí, zejména rozsáhlé těžby a spalování fosilních paliv, dále změn využívání krajiny (úbytek lesů, růst pouští a zastavěných ploch ad.). Zejména metan ve značném množství uvolňuje těžba fosilních paliv, dále velkochovy dobytka, skládky odpadů aj.

Pro potřeby analýzy skleníkového efektu přepočítáváme oteplovací účinek (radiační potenciál) jednotlivých GHG na oteplování klimatu na tzv. CO2ekv., tj. oteplovací účinek (radiační potenciál) 1 tuny oxidu uhličitého CO2 = CO2ekv. Aktuálně CO2 = 1, CH4 = 25, N2O = 298 CO2ekv., viz 1), 2), 3). Před lety se uváděly mírně odlišné hodnoty, CH4 bylo 21, N2O bylo 310. Určité upřesňování zde nelze ani do budoucna vyloučit. Vodní pára a oblaka tvoří 66-85 % GHG v ovzduší Země, ale její měrný radiační potenciál se neuvádí. Vodní pára (a ozon) nemají antropogenní emise. Průměrná životnost vodní páry v ovzduší je jen asi devět dní.

Růst koncentrace GHG znamená, že emise GHG převyšují jejich odbourávání a izolaci, pokles koncentrace GHG znamená převahu jejich odbourávání a izolace před jejich emisí. Kolísání množství GHG v ovzduší může být přirozené (spojuje se zejména s velkými sopečnými výbuchy a s náhlým uvolněním velkých ložisek zemního plynu, tvořeného z 95 % metanem) nebo antropogenní, tj. lidmi způsobené. S růstem těžby, zpracování a spalování fosilních paliv a dalších lidských aktivit se množství GHG v ovzduší Země zvyšuje, a to poměrně vysokým tempem. Následky jsou a zejména budou podle expertů IPCC významně negativní.

V úhrnu dle IPCC příspěvek jednotlivých GHG ke skleníkovému efektu na Zemi byl před srpnem 2021 vodní pára = 36-72 %, CO2 = 9-26 %, CH4 = 4-9 %, ozón = 3-7 %. Vliv N2O, freonů a halonů je v úhrnu dle IPCC velmi nízký, viz 1), 4).

Rozpětí vlivu jednotlivých GHG na velikost skleníkového efekte je vysoké a s ním i nejistoty. Horní hranice uváděných rozpětí odpovídá působení izolovaného GHG v ovzduší, dolní hranice jeho přibližnému podílu při působení ve směsi GHG, pokud počítáme s překrýváním s absorpčními pásy ostatních GHG, přičemž jednotlivé GHG pohlcují sluneční záření různé vlnové délky.

Léta experti IPCC uvádí dlouhodobě neměnící se průměrnou koncentraci vodních par v ovzduší, takže požadovali zásadní redukci jen emisí CO2 a CH4. Tato neměnná koncentrace padla v 6. zprávě IPCC v srpnu 2021. Podle Vinklera se v letech 1990-2020 zvýšila o 10 %, viz 5), podle Radima Tolasze z ČHMÚ činí růst koncentrace vodních par v ovzduší za posledních 30 let 8 %. Ať tak či onak, znamená to určitý zásah do koncepce klimatických změn a také zúžení možností snižovat růst oteplování povrchu Země snižováním emisí GHG, neboť beztak vysoký podíl vodních par na skleníkovém efektu se takto dál zvyšuje.

Při nemožnosti výrazněji ovlivnit vodní páru a ozón a po zásadní redukci emisí freonů zůstávají člověkem ovlivnitelné v zásadě jen antropogenní emise CO2 a metanu s podílem 13 – 35 % na emisích GHG (podstatně blíž 13 než 35 %) + halony a některé další GHG o celkovém malém významu. Tento spíše nízký podíl lidmi ovlivňovaných GHG klade velmi vysoké nároky na formulování strategie boje za stabilitu klimatu, včetně strategie snižování antropogenních emisí GHG.

Problém růstu velikosti skleníkového efektu, vedoucí k rychlému oteplování povrchu Země, je velký, byť klimatologové považují za velmi nepravděpodobné vývoj klimatu Země směrem k nehostinné Venuši s velmi silným skleníkovým efektem, viz 1) Oteplování klimatu provází zvyšování průměrných teplot ovzduší a moří, tání ledovců, stoupání hladiny moří a zatápění nízko položených území mořem, okyselování moří, nárůst extrémů počasí, způsobující velké povodně, velká sucha, někteří jim přičítají i ničivé vichřice, nejednou se střídajících v rychlém sledu (po velké povodni velké sucho, po velkých požárech velké povodně ad.).

Vedra citelně decimují zdraví, zejména nemocných a starých osob. Vyvolávají i předčasná úmrtí, nejčastěji ve spojení se zanedbáním ochrany před vedry příslušnými osobami. Za nezměněných srážek vedra prohlubují sucho s řadou negativ. V důsledku výraznějších klimatických změn obecně vymírají četné nedostatečně přizpůsobivé druhy rostlin a živočichů a zanikají dosavadní ekosystémy, byť vymírají i z dalších příčin. Další se stěhují ve směru sever jih nebo do vyšších (při ochlazování klimatu do nižších) nadmořských výšek, umožňují-li to geografické podmínky. Vznikají nové, pozměněné ekosystémy. Podobně ekosystémy ničí zatápění nízko položených regionů stoupajícím mořem, resp. obnažováni dna moře klesajícím mořem.

Rostoucí vedra a sucha přispívají k růstu často velmi ničivých požárů. Bohužel se na nich v rozhodující míře podílí lidská neodpovědnost nezávisle na klimatických změnách. Podrobněji, viz 6).

Jiného druhu jsou katastrofy vyvolané pády větších kosmických těles (impakty), sopečné výbuchy, pohyby kontinentů, tektonická a sopečná zemětřesení, vrásnění a následná eroze pohoří atd. S výjimkou eroze půdy a někdy i pohoří tyto katastrofy člověk dosud neovlivňuje.

Z výše uvedeného vznikl graf klimatologa Michaela Manna, publikovaný poprvé v roce 1998, zvaný klimatická hokejka. V roce 2001 ho převzala 3. zpráva panelu IPPC, viz graf č. 1:

Důsledkem růstu koncentrace GHG v ovzduší je růst teploty povrchu Země, důsledkem poklesu koncentrace GHG v ovzduší je pokles teploty povrchu Země. Jiné výklady, tj. že s růstem teplot povrchu Země roste koncentrace GHG a obráceně nebo že jde o jevy reálně na sobě prakticky nezávislé, experti IPCC zásadně odmítají. Četné grafy, které lépe ukazují trendy vedoucí ke klimatické hokejce, lze nalézt v literatuře 8).

Z výše uvedeného se odvozuje, že prudký růst antropogenních emisí GHG a následně koncentrací GHG, v zásadě CO2, zvyšuje průměrné teploty na povrchu Země. Růst emisí CO2 generuje stále větší spalování fosilních paliv, dále snižování rozsahu lesů, nešetrná exploatace půdy apod. Růst emisí metanu zvyšují zejména rozsáhlé úniky zemního plynu při těžbě ropy a zemního plynu včetně těžby z břidlic, dále úniky při těžbě uhlí, velkochovy dobytka, skládky odpadů a jeho stále větší uvolňování z věčně zmrzlé půdy a polárních moří v důsledku oteplování klimatu. Rostoucí antropogenní emise GHG způsobují růst koncentrací CO2 a CH4 v ovzduší a následně i růst teploty ovzduší a vod. Podobně působí freony a halony.

Mannova klimatická hokejka je základním grafem vývoje teplot na Zemi a koncentrace CO2, kdy zvyšování koncentrací CO2 v ovzduší následuje zvyšování průměrných teplot povrchu Země a obráceně, včetně vzniku dob ledových a dob meziledových. Další metody určování minulých koncentrací CO2 v ovzduší Země jsou méně přesné. Prudký růst antropogenních emisí GHG, v prvé řadě CO2 a metanu, zesilují jejich pozitivní zpětné vazby. Jde zejména o:

1) Zvyšování množství vodních par v ovzduší, jež lze přičíst samotnému oteplování klimatu. Čím je na Zemi tepleji, tím víc se vody v podobě vodních par vypařuje do ovzduší, tím víc vodních par se pak nachází v ovzduší, byť také tím víc jich brzy kondenzuje a padá na povrch Země, nejčastěji v kapalném skupenství vody.
2) Oteplování klimatu ve velkém uvolňuje CH4 z věčně zmrzlé půdy na Sibiři a v Kanadě a z mělčích arktických moří v důsledku oteplování.
3) Zhoršování albeda, tj. ubývání bílých ploch pokrytých sněhem a ledem ve prospěch ploch tmavých, dobře pohlcujících většinu slunečních paprsků.
4) Úbytek lesů a nárůst pouští a polopouští v tropech a v subtropech zvyšuje zejména emise CO2. Stejným směrem působí destrukce lesů (požáry, vichřicemi, kůrovcem, zástavbou). Určitý optimismus ve vyspělých státech kolem roku 2010, že se lesnatost jejich území nesnižuje, ale mírně zvyšuje, zničila série obřích ničivých lesních požárů posledních let, v ČR zejména obří kůrovcová kalamita 2015-20.

Proti době před rokem 1870, se povrch Země oteplil v průměru o 1,1-1,2 °C. Klimatologové z IPCC mají za to, že pokud se oteplí v průměru o více než 2 °C, hrozí zásadní problémy, které lidstvo nemusí přežít. Za bezpečný považují průměrná růst teploty na povrchu Země o 1,5 °C. K této hranici se lidstvo velmi rychle blíží. Proto závazky z Kyota 1995, proto závazky z Paříže 2015, proto Zelená dohoda pro Evropu z prosince 2019. Tyto závazky se ale vesměs neplní.

Klimaskeptici

Klimaskeptici odmítají závěry IPCC. Prvním důvodem je otázka přesnosti měření.

Sluneční skvrny jsou sledovány od roku 1610. První soustavné měření parametrů počasí je od roku 1680 z Británie, z našeho území pak z Prahy - Klementina od roku 1775. Jde přitom o jednu z nejstarších a tím i nejdelších časových řad měření parametrů počasí, ale ovlivněnou rostoucím efektem tepelného ostrova velkoměsta, kdy je běžně tepleji o 2-3 °C a kde je také podstatně sušeji. Reprezentativní měření parametrů počasí se na území Československa ale datuje až od roku 1960, emisí GHG na Zemi až rokem 1990. To jsou časové řady z hlediska potřeb hodnocení vývoje počasí a klimatu velmi krátké.

Měření koncentrací CO2 na aktivní havajské sopce Mauna Loa mají klimaskeptici za problematické, podobně i měření koncentrací CO2 v minidutinách ledovců Grónska a Antarktidy, protože ignorují difuzi CO2 do okolí. To jsou závažná obvinění, která je nutné potvrdit nebo vyvrátit. Pokud mají pravdu, padá časová řada vývoje koncentrací CO2 v ovzduší Země za posledních 800 tisíc let a zůstávají časové řady dlouhé 30 – 150 let, tj. časové řady velmi krátké. Z jiných pozic Mannovu klimatickou hokejku kritizuje statistik Jiří Svoboda, viz 9), 10). Se svými kolegy studiem četných kronik a jiných historických materiálů shledal, že takové klimatické hokejky máme za posledních 1 000 let na území zemí někdejší Koruny české tři, viz 11). Kromě současného růstu teplot jde o 11. a 12. století, tzv. klimatické optimum, a o většinu 15. století, kromě okrajových dvou desetiletí. Ty první dvě nemůžou být ovlivněny masovými antropogenními emisemi GHG.

Kniha 10) sleduje klima v Českých zemích, rok po roku, zpětně až do roku 1000. Zhruba do roku 1750 je možné sledovat počasí a odvozovat z něj klima téměř s denní přesností (ne ale ve smyslu přesnosti dnešních měření parametrů počasí), ale dále do minulosti již údajů pochopitelně ubývá.

Jestliže starší údaje o fyzikálních jevech vytvářejících počasí a následně klima jsou do jisté míry nejisté, v 19. a zejména ve 20. století vzhledem k výrazně rostoucí těžbě a spotřebě fosilních paliv masivní emise antropogenních GHG narůstají a způsobují růst koncentrace GHG v ovzduší. Průměrné teploty ovzduší i vody na povrchu Země se zvyšují, roste tání horských i polárních ledovců, stoupá hladina moří a moře se okyseluje, přibývají obří povodně, sucha a ničivé vichřice včetně tajfunů. Relativně přesné zdokumentování těchto jevů začíná rokem 1870, jednoznačně rokem 1990, takže jde opět o velmi krátkou časovou řadu.

Stoupání hladiny oceánu v roce 1900 činilo asi 1 mm za rok. Postupně rostlo na současných asi 3-3,3 mm za rok. V době vrcholného ústupu ledovců při nástupu doby meziledové hladina moře stoupala asi o 25 mm za rok, tj. zhruba 8x rychleji. Nemáme přesnější měření minulých vichřic. Rychlost větru v oku tajfunu neumíme změřit ani dnes. Pro vyhodnocování starších povodní neznáme srážky, které příslušnou povodeň vyvolaly, a jen hrubě známe stav příslušných povodí. Z hodnocení musíme vynechat povodně způsobené kernými zátarasy, viz nejvyšší zaznamenaná povodeň na Vltavě v Praze v únoru 1342. Také ničivost such zásadně ovlivňuje člověk, zvláště pak kácením či jiným ničením lesů a špatnou péčí o půdu, zvláště pak o ornou půdu.

Závažné je zjištění Jiřího Svobody, že s ochlazením klimatu se životní postavení obyvatel významně zhoršovalo, viz 10) V rozhovoru 11) mimo jiné říká: „popisuji, jak studené roky vždy korelují s hladomory, válkami a migracemi. Tak třeba ve 4. – 7. století n. l. došlo k ochlazení, které vyvolalo velmi pravděpodobně známé „stěhování národů“. Pokud se totiž v tehdejším primitivním zemědělství vícekrát za sebou neurodilo, vypukl hladomor a populace musela vyrazit někam za teplem. V r. 1350 pustošila Evropu velká morová epidemie. Uvádí se, že vymřela asi třetina až polovina obyvatelstva. Populace se však během 1-2 generací opět obnovila, protože bylo relativně teplé a optimální podnebí umožňující bohaté sklizně. Rčení „Za krále Holce byla v Čechách za groš ovce“ zase odkazuje k Ladislavu Pohrobkovi (1453–1457) a naznačuje, jak nesmírně rychle se v teplém období po husitských válkách ekonomika vzpamatovala.“. Kdo zná trochu historii, tomu tento citát zní velice věrohodně. Také s těmito argumenty by se měli experti IPCC solidně vypořádat, což se ale zjevně neděje.

Klimaskeptici současné oteplování klimatu vysvětlují doznívajícím oteplování po skončení poslední doby ledové (klima má značnou setrvačnost), vlivy přírodních cyklů, zejména aktuálně vysokou a relativně dlouhou sluneční aktivitou, a dalšími přírodními cykly. Možnou podobu vlivu přírodních cyklů na klima v minulosti ukazuje graf č. 2. Zvýšení koncentrací GHG v ovzduší dle nich způsobuje, že brzký nástup další doby ledové nehrozí, což při obvyklé délce dob meziledových 10-15 tisíc let není nezajímavé.

Kosmické cykly

Země neobíhá Slunce po kruhové dráze, ale dráze mírně elipsovité. Rozdíl mezi přísluním a odsluním v dodávkách slunečního světla a tepla na povrch Země činí asi 7 %, což není zanedbatelné.

Sluneční aktivita kolísá, což se projevuje kolísáním množství skvrn na Slunci. Nejznámější je 11,1 letý (obvykle 9-13 let) cyklus sluneční aktivity. Stručně řečeno, čím je Slunce aktivnější, čím má na povrchu více skvrn, tím na povrch Země dopadá víc slunečního světla a tepla a na povrchu Země je tepleji, a obráceně. Dále jde o asi 80 letý cyklus změn mohutnosti menších 11 letých cyklů a o 22 letý cyklus změn polarity (přepólování) magnetického pole Slunce a slunečních skvrn –tzv. Halesův cyklus. Podle některých expertů klima na Zemi ovlivňuje i cyklický pohyb velkých planet Jupitera a Saturna s vlivem na velké povodně a sucha na Zemi ad. Vztah těchto cyklů a kolísání klimatu na povrch Země v posledních tisíci letech mohl vypadat následovně, viz graf č. 2:

„Rekonstrukce počtů slunečních skvrn z koncentrací 10Be z ledovců v Antarktidě (červená) a Grónsku (zelená). Odpovídající profily jsou omezeny vlastními výsledky rekonstrukce (horní obálka k vystínované oblasti) a upravenými rekonstruovanými hodnotami (podrobnosti v [1,2]). Tlustá černá čára ukazuje skutečně naměřené GSN od roku 1610 a tenká modrá čára pře-škálovanou koncentraci 14C v letokruzích stromů, opravených o kolísání geomagnetického pole. Svislé šipky znázorňují polohy velkých minim a maxim: Daltonova minima (Dm), Maunderova minima (Mm), Spörerova minima (Sm), Wolfova minima (Wm), Oortova minima (Om) a Středověkého maxima (MM). Časový posun 14C je způsoben jeho dlouhým časem útlumu. (Graf převzat z [1].)“

Mohou existovat ještě delší astronomické cykly trvající řádově desítky tisíc let způsobující kolísání klimatu, které dosud nebyly určeny. Prokázány jsou Milankovičovy cykly (desítky až stovky tisíc let), způsobující změnu radiace v desítkách W/m2, viz 13). Někteří je spojují s nástupem dob ledových a meziledových. Zejména meziledové doby jsou ale řádově kratší než Milankovičovy cykly, takže to bude mnohem složitější.

V kolísání dodávání slunečního světla a tepla na povrch Země se výše uvedené a možná i další cykly nejčastěji navzájem ruší, ale také se mohou zeslabovat nebo zesilovat. Pokud se jejich zeslabování časově protne, mluvíme o Maunderově minimu, které může, ale nemusí spustit novou dobu ledovou. Pokud se jejich zesilování časově protne, mluvíme o Maunderově maximu, které může, ale nemusí spustit dobu meziledovou. Ne vše o nich víme. Směrem do minulosti se mezery a nejistoty ve znalostech nepřekvapivě zvyšují.

Jsou i dílčí krátkodobé cykly, jako střídání přírodních jevů El Niño a La Niña v délce 1-2 roku v Tichém oceánu, viz 14).

Další příčiny klimatických katastrof

Katastrofální důsledky na klima mívají dopady větších kosmických těles na povrch Země. Mohou i na delší dobu rozvrátit klima. Podrobněji, viz Jiránek 15).

Ničivé jsou i velké výbuchy sopek. Vyvrhují obrovské množství žhavého popela, často až do stratosféry, dále oxidu siřičitého SO2 a někdy i dalších jedovatých plynů. Popel ve stratosféře zacloní na několik let Slunce. Po krátkém oteplení vlivem vyvržení žhavých hmot z nitra Země při vlastním sopečném výbuchu způsobí víceleté ochlazení, obrovské deště, povodně a následně i neúrodu a hladomor. Širší okolí sopky bývá zničeno, změní se většinou i sopečná hora. Výlevy žhavé lávy proti tomu bývají drobností. Zájemci ať se seznámí s katastrofálním výbuchem sopky Toba na Sumatře před 70-74 tisíci lety (VE8, třetí nejsilnější prokázaný výbuch sopky na Zemi), sopky Tambora na Sumatře 10. 4. 1815 VE7, sopky Krakatau v Indonésii 27. 8. 1883 VE7 ad. Kromě velkých masakrů živé přírody i lidí v širokém okolí vedly k víceletému ochlazení klimatu, k velkým dešťům a následně k velkým neúrodám a k hladomorům, též výbuch sopky Katla na Islandu roku 1625 ad. Dlouhodobé soptění islandské zlomové pukliny Laki a islandské sopky Grímsvötn v letech 1783-84 uvolnilo do ovzduší velké množství drobných prachových částic a kyselých aerosolů, které způsobily dlouhodobě ochlazení, velké deště a neúrodu, jež v roce 1789 přiživila Velkou francouzskou buržoazní revoluci.

Klima zvláště v pobřežních oblastech citelně ovlivňují mořské proudy. Teplé klima oteplují, klasicky Golfský proud západní a severní Evropu. Studené klima ochlazují, klasicky Labradorský proud východní pobřeží Kanady a USA. Kdyby se změnily nebo zastavily, významně by to v příslušných regionech pozměnilo klima.

Klimatickou katastrofu může způsobit i změna směru proudění větru. Na Sahaře donedávna bujel bohatý život. Před 6 000 lety vláhu přinášející pasáty přestaly na Saharu proudit. Sahara začala vysychat. Dnešní největší poušť světa je z půlky daná změnou proudění větrů. Z druhé poloviny ji vytvořil člověk, který nadměrně kácel lesy, vypásal pastviny a oral půdu, v zoufalé snaze se ve zhoršujícím klimatu uživit.

Klima může zásadně ovlivnit i posun kontinentů, viz nasunutí Antarktidy k jižnímu pólu spojené s následným zaledněním a zánikem velké části života na ní.

I když život na Zemi přežil i obří klimatické katastrofy a vykázal vysokou odolnost, zvláště globálních životodárných ekosystémů, lidstvo, zejména na zhýčkaném Západě, by velkou klimatickou katastrofu podle všeho nepřežilo.

Problém určování škod způsobenými klimatickými katastrofami

Nejzávažnější důsledkem pokračujícího oteplování klimatu je stoupání hladiny moří, které má pro zatápěná území charakter absolutní katastrofy, což je pro plochá pobřeží problém zásadní. Území 10 států (9 na nízko položených korálových ostrovech), má stoupání hladiny moří o experty IPCC předvídaný 1 metr do roku 2100 učinit neobyvatelné. Bude nutné tamní lidi přesídlit, jejich svérázné kultury zřejmě zaniknou. Ploché pobřeží se ale vyskytuje v mnoha částech světa. Možnosti jeho ochrany jsou omezené a hlavně nákladné, nejen v Bangladéši. Stoupnutí hladiny moře o 1 metr znamená buď ohrožená území ochránit hrázemi nebo přesídlit asi 1 miliardu lidí. V praxi půjde nejspíš o kombinaci obou možností. Pokud by ale roztály také ledovce v Grónsku a v západní Antarktidě, stoupla by hladina oceánu asi o 5-7 metrů. To by byla obrovská katastrofa, před kterou by nešlo uchránit četná velká nížinná pobřežní města, resp. trvale by byla vyplavena významná část lidstva. Podle některých vědců rychlé odtávání ledovců v severním Grónsku a v západní Antarktidě způsobují mohutná tělesa žhavého magmatu, která stoupají k povrchu a ledovce rozpouští, viz 16).

Velkých povodní přibývá a s nimi i jejich ničivost. Zásadní problém je, že pokračuje rozsáhlá neodpovědná výstavba v záplavových územích, takže povodně i při stejné velikosti mají mnohem víc co ničit, než měly v minulosti, takže se škody prudce zvyšují. Mám za to, že nejméně 90 % škod způsobených velkými povodněmi jde na vrub neodpovědné výstavby v záplavových územích, kterou státy tolerují a někdy i podporují. Výšku povodňové vlny při stejných srážkách zvyšuje i rozsáhlé odvodňování krajiny a technické úpravy vodních toků. Tato zlá rýnská koncepce z roku 1809 se ČR stále drží.

Rostoucí vedra začínají dřívějším nástupem jara a pozdějším nástupem zimy. Při stejných srážkách vedra prohlubují sucho a ohrožují zdraví obyvatelstva, zvláště starých a nemocných lidí a malých dětí. Teploty 50oC ve stínu a výše již ohrožují holé přežití lidí. Začínají stíhat města jako Káhira či Bagdád. Obvyklá ochrana před vedry v budovách a ve vozidlech pomocí klimatizace je náročná na energii a tím i na emise GHG.

Sucha přibývají počtem i velikostí. S nimi rychle rostou škody, které způsobují. Sucho v Česku v letech 2015-19 Jihočeské centrum AV ČR vyhodnotilo kontroverzními postupy jako nejhorší za posledních 2100 let, viz 17). Postihuje nejvíc vodní hospodářství (zásobování vodou, zavlažování polí), lesní hospodářství (na bezprecedentní kůrovcové kalamitě se ale těžce spolupodepsala katastrofální transformace lesního hospodářství ČR v letech 1990-95 a v národních parcích Šumava a České Švýcarsko i jejich špatná správa, politika nezasahování proti kůrovcům), zemědělství (k zásadnímu snížení výnosů ale v ČR dosud nedošlo), zdraví obyvatelstva. K rostoucím následkům sucha přispívá neodpovědné hospodaření lidí v krajině (rozsáhlé odlesňování v mnoha státech a rozvrácení řízení lesního hospodářství v ČR po roce 1989 počínaje přes scelování polí do velkých lánů, nedostatečné či žádné hnojení statkovými hnojivy, neodpovědná orbou na svazích až po plýtvání s vodou při její spotřebě. Proti působí voda zadržená rybníky a přehradami, použitelná k zásobování vodou a k závlahám.

Ničivost vichřice v roce 1870 v Česku, v Rakousku a na Slovensku byla největší z těch, co jsme byli s to vyhodnotit. Ve Vysokých Tatrách byla srovnatelná vichřice až 19. listopadu 2004 (poničeným územím byla podstatně menší), na Šumavě ji vůči smrkovým lesům zřejmě překonaly až orkány Kyrill 15. ledna 2007 a Emma 5. března 2008. Vykazovaný růst škod způsobených tajfuny odráží především růst zastavěných území.

Rostoucí teploty a sucha jistě přispívají ke vzniku požárů a zejména k jejich ničivosti včetně počtu obětí. Zásadní problém je, že četné ničivé požáry nejen v létě 2023 ve Středomoří způsobil z 95-99 % svou neodpovědnou činností člověk, nejednou přímo žhářstvím. Jejich průběh zhoršil špatným obhospodařováním krajiny.

Velké lesní a stepní požáry říkají, že naděje některých ekologů vázat část emisí CO2 v zásobách suché trávy a dřeva v lesích a ve stepích je nereálná.

Z výše uvedeného rozboru je zřejmé, že klíčovým nebezpečí pro lidstvo jsou škody způsobené stoupáním mořské hladiny a zatápěním nízko položených území. Česku sice nehrozí přímé zatápění, ale lidé vyhánění stoupajícím mořem budou směřovat do výše položených území včetně ČR, takže bychom si neměli falešně a cynicky říkat: „Nás se to netýká!“ Podceňovat nejde ani rostoucí vedra, sucha, vichřice, povodně a požáry. Zásadním problémem je špatné hospodaření lidí, které řádově zvyšuje škody způsobené rostoucími vedry, suchy, velkými povodněmi, vichřicemi, požáry apod.

Závěr

Je řada sporných věcí, které by si měli experti IPCC a klimaskeptici odborně vyříkat a vyjasnit. V prezentovaném sporu nejde o to, zda skleníkový efekt na Zemi je či není, ani zda ovlivňuje či neovlivňuje klima. Samozřejmě existuje a samozřejmě klima na Zemi ovlivňuje. Spor je o to, v jak velkém rozsahu antropogenní emise GHG klima na Zemi ovlivňují (když to hodně zjednoduším, tak zda přispívají k oteplování 10 % : 90 %, 50 : 50 % nebo 90 : 10 % a zbytek připadá například na přírodní, zejména kosmické cykly, toho času vrcholící silnou sluneční aktivitu), jaké to má důsledky a jaká opatření by lidstvo mělo přijmout, aby se negativní trendy zmírnily a následky byly co nejmenší. V případě tání ledovců a stoupání hladiny moří jde také o poměr antropogenních emisí GHG, vliv stoupání obřích těles žhavého magmatu k povrchu Země a o důsledky kosmických cyklů. Zda tyto faktory k oteplování klimatu přispívají v poměru 80 % : 10 : 10 % nebo 30 % : 40 % : 30 %. Potřeba snižovat antropogenní emise GHG tím není dotčena, byť se může ukázat méně naléhavá, než vyplývá ze zpráv IPCC. Zatím se zdá být jisté jen, že naše v mnoha směrech velmi špatné hospodaření zásadně zhoršují důsledky přírodně ekologických katastrof bez ohledu na jejich původ. Zde je urychlená náprava nutná tak jako tak.

Literatura:c 1) Metelka,L., Tolasz, R. – Klimatické změny, fakta bez mýtů, COŽP, Henri Boll Stiftung, 2009, https://cz.boell.org/sites/default/files/klimaticke-zmeny.pdf

2) https://cs.wikipedia.org/wiki/Sklen%C3%ADkov%C3%BD_efekt, cit. 12. 10. 2021

3) Statistická ročenka Životní prostředí ČR, tab. 3.1.2.1., CENIA, 2021

4) https://www.klimatickazmena.cz/cs/vse-o-klimaticke-zmene/pruvodce-zmenou-klimatu/, 3. Kapitola, s. 8, cit. 30. 3. 2020

5) Vinkler,M.: VI. hodnotící Zpráva IPCC a její problémy, Ekolist 8.9.2021 https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/miroslav-vinkler-vi.hodnotici-zprava-ipcc-a-jeji-problemy

6) Zeman,J.: Krajina či lesy hoří, hoří, hoří… Ekolist, 15.8.2023 Jan Zeman: Krajina či lesy hoří, hoří, hoří… - Ekolist.cz

7) The Hockey Stick: The Most Controversial Chart in Science, Explained - The Atlantic, resp. Třetí hodnotící zpráva IPCC/Wikipedie

8) Jaké důkazy potvrzují, že změnu klimatu způsobuje člověk? | Onlineschool.cz, resp. primární zdroj: https://www.ncdc.noaa.gov/cag/global/time-series/globe/land/ytd/12/1880-2020

9) Rozhovor s Jiřím Svobodou - Jaká nás čeká klimatická budoucnost? „Ještě se nikdo nupekl. A ani neupeče,“ tvrdí vědec, zabývající se historií planetárního systému, 7. 7. 2019, Jaká nás čeká klimatická budoucnost? „Ještě se nikdo neupekl. A ani neupeče,“ tvrdí vědec zabývající se historií planetárního klimatu – Muži v Česku (muzivcesku.cz)

10) Cílek,V., Svoboda,J., Vašků,Z.: Kniha o klimatu zemí koruny české, Leda, 15.8.2023, ISBN 978-80-7335-853-2

11) Svoboda,J.: Utajené dějiny podnebí, Ivo Železný, 2002

12) Hofman,J. – Nové maximum sluneční aktivity? Jiří Hofman: Nové maximum sluneční aktivity? (aldebaran.cz).

13) Cílek,V.: Milankovičovy cykly Astronomické teorie klimatických změn, 5. 9. 1995, Vesmír 74, 488, 1995/9

14) El Niño a La Niña - Meteocentrum.cz

15) Jiránek,J.: Byla – nebyla potopa světa? Praha, Česká geologická služba 2021

16) Vědci objevili skutečnou příčinu tání ledovců Vědci objevili skutečnou příčinu tání ledovců - YouTube, cit. 20. 1. 2022

17) Marek,L.: Sucho v Česku bylo nejhorší za 2100 let, přečetli vědci ze stromů, 17. 3. 2021 Sucho v Česku bylo nejhorší za 2100 let, přečetli vědci ze stromů - Seznam Zprávy (seznamzpravy.cz)

---

reklama

---