Miroslav Vinkler: VI. hodnotící Zpráva IPCC a její problémy

2818 stránek v angličtině obsažených ve 13 kapitolách - i to je 6. hodnotící zpráva, oficiálně AR6 Climate Change 2021: The Physical Science Basis, která je uvedena takto: “Příspěvek pracovní skupiny I k šesté hodnotící zprávě se zabývá nejaktuálnějším fyzickým chápáním klimatického systému a změny klimatu, spojením nejnovějších pokroků v klimatické vědě a kombinací více linií důkazů z paleoklimatu, pozorování, porozumění procesu a globální a regionální klimatické simulace.“ Dal jsem si tu práci a Zprávu si prošel, nebudu říkat přečetl, protože dovolenkové měsíce jsou dva, červenec a srpen. Pokud byste chtěli za 60 dní přečíst tento spisek, museli byste každý den přelouskat 47 stran vysoce odborného textu v angličtině, což přesahuje možnosti 99,9 % populace v ČR.

Pro porovnání, páteř českého občanského práva, Občanský zákoník s komentářem, má srovnatelný počet stran (3352) a je to skutečně „bichle“ solidních rozměrů. A neznám ani jediného právníka, který by prokázal, že ho perfektně ovládá.

Pobavilo mě tedy, když jsem si přečetl reakce politiků a odborníků ten samý den, co se Zpráva objevila. Ti ji nemohli vidět ani z rychlíku, ale přesto vyjádřili své nadšení pro závěry zde napsané.

„Víme, co je třeba udělat pro omezení globálního oteplování – nechat uhlí minulosti a přejít k čistým zdrojům energie, chránit přírodu a poskytovat finance na boj s klimatem zemím v první linii,“ vyzval v prohlášení britský premiér Boris Johnson.

„Nyní je potřeba opravdu jednat. Všechny hlavní ekonomiky se musí v tomto kritickém desetiletí zavázat k agresivním opatřením v oblasti klimatu,“ uvedl zmocněnec Spojených států pro otázky klimatických změn John Kerry.

Česká PR masáž měla tento průběh:

Výjimečnost Hodnotící zprávy IPCC oproti jiným textům věnovaným klimatické změně spočívá v tom, že je výsledkem spolupráce předních světových klimatologů s vládními experty (zástupci jednotlivých zemí), a poskytuje tak informace, jež jsou z vědeckého hlediska správné a zároveň jsou srozumitelné politikům, kteří potom mohou na jejich základě dělat zásadní rozhodnutí a své, včetně hasičů, sdělili následující osoby:

Klimatoložka Míková o zprávě OSN: nejde o alarmistické výkřiky, ale realitu, která nás čeká.

„Zrychluje se odtávání permafrostu, je méně sněhové pokrývky – hlavně na severní polokouli -, odtávají ledovce, jezerní, arktický a mořský led. (9. srpna 2021).“ Radim Tolasz (klimatolog a zástupce Česka v Mezivládním panelu pro změny klimatu IPCC)

„Bezprecedentní a nevratné změny, se kterými se lidstvo může potýkat stovky let. I taková varování zaznívají v nové Hodnotící zprávě, kterou zveřejnil Mezivládní panel pro změnu klimatu. Zároveň ale připomíná, že lidé ještě mají čas zasáhnout a omezit emise skleníkových plynů. (Český rozhlas Plus, 9. srpna 2021)“

„Úbytek ledovců mezi dvěma obdobími se zrychluje, ta období jsou vypsána. A to zrychlení je čtyřnásobné. Tzn. v tom prvním období ten led nějak ubýval. A teď ubývá čtyřikrát rychleji. “ Radim Tolasz (klimatolog a zástupce Česka v Mezivládním panelu pro změny klimatu IPCC)

„Oproti páté zprávě obsahuje tato zpráva podstatně více částí a věnuje podstatně více pozornosti tzv. uhlíkovému rozpočtu, to znamená tomu, kolik ještě můžeme vypustit uhlíku do atmosféry, než dosáhneme oteplení o jeden a půl nebo o dva stupně Celsia. (9. srpna 2021)“ Radim Tolasz (klimatolog a zástupce Česka v Mezivládním panelu pro změny klimatu IPCC)

„Do průzkumu České klima se zapojilo více než 2700 lidí a tady je přehled hlavních výsledků. Více než tři čtvrtiny dotázaných uznávají, že klima se už teď mění. Skoro 7 procent si pak myslí, že zatím ke změně nedochází, ale že se tak někdy v budoucnu stane. 4 procenta odmítají, že by ke globální změně mělo někdy dojít. (Události, komentáře, Česká televize, 22. července 2021)“

„OSN potvrdila zatím nejvyšší teplotu naměřenou v Antarktidě. Stroje tam ukázaly 18,3 stupně Celsia. Historický rekord padl už v únoru 2020. Hodnotu teď potvrdila Světová meteorologická organizace. (Radiožurnál, 3. července 2021)“

„Lesní požáry v Řecku za posledních osm dní spálily už 260 tisíc hektarů porostu, což by odpovídalo polovině rozlohy Olomouckého kraje. Vláda musela požádat o pomoc ze zahraničí. Mezi asi tisícovkou zahraničních hasičů jsou i Češi. Rozsah je veliký. S porovnáním s Českou republikou je výjimečný. Nicméně práce je pořád stejná. (Radiožurnál, 10. srpna 2021)“ Richard Franc (velitel výpravy českých hasičů v Řecku), zdroj (1)

Z českých politiků se nenašel nikdo, kdo by veřejně něco lidu sdělil, výjimku jsem našel pouze u Pirátů, duchem i tělem věčně mladých:

Piráti jdou do voleb s programovým balíčkem Důraz na klima, ochrana naší planety i příležitostí pro budoucí generace je naše zodpovědnost,“ uvádí předseda Pirátů Ivan Bartoš.

Česká republika musí přispívat k novými cílům v dosažení uhlíkové neutrality a udržení globálního oteplování do 1,5 °C,“ komentuje závěry hodnotící zprávy pirátská poslankyně Dana Balcarová. Zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu se stane zcela zásadním materiálem pro klimatickou konferenci COP26 v Glasgow, které se budou účastnit také zástupci Pirátů. zdroj (2)

Dal jsem si tedy tu práci a VI. Zprávu si prošel, přičemž jsem věnoval pozornost kapitolám, které považuji za klíčové pro hodnocení nejen této Zprávy, ale i celé problematiky globálního oteplování. Mám za to, že Zpráva obsahuje řadu cenných informací svědčících i jiným závěrům, než které jsou ty, které prezentuje mainstream a zejména bruselští politici, a vděčně je papouškují i někteří domácí skalní příznivci IPCC.

Za obrovské mínus Zprávy považuji její maximalistický rozsah a vysloveně odbornou hantýrku vedoucí k tomu, že je pro veřejnost velmi těžce srozumitelná. Nehodlám redakčnímu týmu nasazovat hned psí hlavu, ale základním atributem každé skutečně kvalitní práce určené pro široké fórum, musí být její srozumitelnost pro každého kdo má o věc zájem a disponuje alespoň průměrným IQ.

Nic na tom nemění skutečnost, že v závěru spisku je kapitola FAQ, kde je lapidárně v několika větách sděleno, o co se mělo jednat, a to je autory vydáváno za dostatečné pro informaci pro laiky včetně politiků pro jejich další rozhodování.

Žádný vzdělanec nezpochybní význam například Ústavy USA nebo dochovaných Základů římského práva pro naši moderní civilizaci.

Ústava Spojených států amerických (bez dodatků) se vám vejde na 9 stran formátu A4 a je srozumitelná každému.

Starořímský Zákoník dvanácti desek (latinsky Lex duodecim tabularum) je nejstarší kodifikace římského práva z poloviny 5. století př. n. l. Šlo o dvanáct bronzových desek, tedy 12 stran, vystavených na Foru Romanu v Římě a byly postačující nejen pro interpretaci práva v antice, ale staly se i základem práva kontinentálního i anglosaského.

Troufám si říct, že stejně jako Ústava USA i text římských desek byl a je srozumitelný každému normálnímu člověku, který projeví zájem si je přečíst.

Bohužel o VI. Zprávě IPCC se to říct nedá ani náhodou a právě zde se musí upozornit, že IPCC není pouze vědeckým orgánem, ale jedná se o pestrý soubor vědců, politiků a zástupců různých organizací z celého světa. A právě ti budou rozhodovat o dalším směřování společnosti ve vazbě na nezpochybnitelnou změnu klimatu. Nabízí se tedy otázka, proč je tak závažný materiál prezentován právě touto formou. (3)

Porovnání Zprávy s právními akty bylo zvoleno proto, že v současnosti je evidováno 1800 soudních žalob různých subjektů po celém světě souvisejících s klimatem a velmi často jsou předkládány závěry IPCC jako věrohodné a reprezentativní argumenty soudům . (4)

V dubnu t.r. podána první klimatická žaloba v ČR. (5)

K problematice práva a klimatické změny odkazuji na brilantní hodnocení, které vyšlo na Ekolistu (6)

A nyní již ke zmiňované VI. Zprávě IPCC.

Třináct kapitol zprávy pracovní skupiny I má poskytovat hodnocení současných důkazů o fyzikální vědě o změně klimatu, hodnocení znalostí získané z pozorování, opětovných analýz, archivů paleoklimatu a simulací klimatických modelů, jakož i fyzikálních, chemických a biologických klimatických procesů.

Začít můžeme tím, co jsou to vlastně klimatické modely a jaká je jejich věrohodnost. Na své nejzákladnější úrovni používají klimatické modely rovnice k reprezentaci procesů a interakcí, které řídí klima Země. Ty pokrývají atmosféru, oceány, pevninu a oblasti planety pokryté ledem.

Páteří klimatických modelů jsou fyzikální zákony, které žádný soudný člověk nemůže popřít, zákon o zachování energie = první termodynamická věta, dále Stefan-Boltzmannův zákon, ze kterého lze dokázat, že přirozený skleníkový efekt udržuje povrch Země o 33 °C teplejší, než by byl bez něj. Pak také existují rovnice, které popisují dynamiku toho, co se děje v klimatickém systému, například Clausius-Clapeyronova rovnice, která charakterizuje vztah mezi teplotou vzduchu a maximálním tlakem vodní páry.

Problematickým místem jsou však Navier-Stokesovy rovnice pohybu tekutin, které zachycují rychlost, tlak, teplotu a hustotu plynů v atmosféře a vody v oceánu. Jde o soubor parciálních diferenciálních rovnic natolik složitých, že pro ně není známé přesné řešení (s výjimkou několika jednoduchých případů). Dokonce není známo, zda tyto rovnice vůbec obecné řešení mají(!) a Clayův matematický ústav (USA) dokonce vypsal odměnu jeden milion USD pro toho, kdo by problém vyřešil.

Aby se tento problém obešel, jde se na to „od lesa“. Tyto rovnice jsou v klimatickém modelu řešeny „numericky“, což znamená, že jsou aproximovány, přesněji drceny superpočítači, abychom se v tom kterém případu přiblížili očekávanému výsledku.

Každý z výše uvedených fyzikálních principů je naprogramován do rovnic, které tvoří řádek po řádku počítačový kód - u globálního klimatického modelu často běží na více než milionu řádků a modelují tak fyzikální procesy na Zemi – od tání ledovců po výměnu plynů a vlhkosti mezi atmosférou, oceány a pevninou, atd.

Kvůli složitosti klimatického systému a omezení výpočetního výkonu nemůže model, resp. modely, vypočítat všechny tyto procesy pro každý metr krychlový klimatického systému. Proto klimatický model rozděluje Zemi na sérii polí nebo „mřížkových buněk“.

Model poté vypočítá stav klimatického systému v každé buňce - zohlednění teploty, tlaku vzduchu, vlhkosti a rychlosti větru.

U procesů, které se dějí na stupnicích, které jsou menší než buňka mřížky, jako je konvekce, model používá k vyplnění těchto mezer „parametrizace“. Jde v podstatě o aproximace, které zjednodušují každý proces a umožňují jejich zahrnutí do modelu.

Podobný kompromis musí být učiněn pro „časový krok“, jak často model vypočítává stav klimatického systému. V reálném světě je čas nepřetržitý, ale model potřebuje čas „rozsekat“ na určité intervaly, aby byly výpočty vůbec zvládnutelné současnou výpočetní technikou. Jinými slovy, model přebírá informace o klimatu, které má z předchozích časových kroků a současnosti k dispozici pro další extrapolaci vpřed do dalšího intervalu a tak dále v čase. (V současnosti se jedná přibližně o 30 minutový interval.)

Hlavními vstupy do modelů jsou vnější faktory, které mění množství sluneční energie absorbované Zemí nebo kolik je zachyceno atmosférou. Zahrnují změny ve svítivosti slunce, skleníkové plyny s dlouhou životností-jako je CO2, metan (CH4), oxidy dusíku (N2O) a halogenované uhlovodíky i aerosoly a také používají odhady minulých podmínek ke zkoumání toho, jak se klima změnilo za posledních 200, 1 000 nebo dokonce 20 000 let. Podmínky v minulosti se odhadují pomocí důkazů o změnách na oběžné dráze Země, historických koncentrací skleníkových plynů, minulých sopečných erupcí, změn v počtech slunečních skvrn a dalších záznamů o dávné minulosti.

Klimatické modely m.j. vytvářejí odhad „klimatické citlivosti“. To znamená, že vypočítávají, jak citlivá je Země na zvýšení koncentrací skleníkových plynů, s přihlédnutím k různým klimatickým zpětným vazbám, jako je vodní pára a změny odrazivosti nebo „albedo“, na zemském povrchu spojené se ztrátou ledu.

Modely mohou pomoci zjistit, co v minulosti způsobilo pozorované oteplování, a také to, jak velkou roli hrají přírodní faktory ve srovnání s lidskými faktory.

Jak se na první pohled zdá, předkládané závěry o vlivu antropogenních emisí na klima by tedy měly být objektivní a závěry správné.

Je zde však několik znepokojivých otázek.

- parametrizace klimatických modelů – je používaný postup, kdy s ohledem na náročnost výpočetního času se plocha Země „rozseká“ na jednotlivé mřížky a v každém kroku modelu v čase se vypočítá průměrné klima každé buňky mřížky. V klimatickém systému a na zemském povrchu však existuje mnoho procesů, které se vyskytují na stupnicích v rámci jedné buňky. (reliéf povrchu, měřítko tvorby mraků,hodnoty albeda mořského ledu, apod.)

K vyřešení tohoto problému jsou tyto proměnné „parametrizovány“, což znamená, že jejich hodnoty jsou předem definovány v počítačovém kódu .

Parametrizace jsou jedním z hlavních zdrojů nejistoty v klimatických modelech.

"Většina GCM například simuluje příliš chladný severní Atlantik, což je problém, který má dopady například na atmosférickou cirkulaci a srážky v Evropě."

- Modelové odhady atmosférických teplot jsou o něco teplejší než pozorování, zatímco u modelů obsahu oceánského tepla docela dobře odpovídají odhadu pozorovaných změn.

- Porovnávání modelů a pozorování může být poněkud ošidné. Nejčastěji používané hodnoty z klimatických modelů jsou pro teplotu vzduchu těsně nad povrchem. Pozorované teplotní záznamy jsou však kombinací teploty vzduchu těsně nad povrchem, nad pevninou a teploty povrchových vod oceánu.

- Projekce klimatu od poloviny 19. století dále docela dobře souhlasí s pozorováními. Existuje několik období, například počátek 20. století, kdy byla Země o něco chladnější, než se předpokládalo podle modelů, nebo čtyřicátá léta, kdy byla pozorování o něco teplejší.

- V období od roku 1998, kdy byla pozorování o něco nižší než modelové projekce, se zkoumají důvody, proč se to stalo. (vulkanická činnost, nižší radiační příkon od Slunce...)

Klimatické modely nejsou dokonalou reprezentací klimatu Země - a ani být nemohou. Jelikož je klima ve své podstatě chaotické, není je možné simulovat se 100% přesností.

Přesnost projekcí vytvořených modely závisí také na kvalitě prognóz, které do nich vstupují. Vědci například nevědí, zda emise skleníkových plynů klesnou, a proto dělají odhady na základě různých scénářů budoucího sociálně-ekonomického rozvoje. To dodává projekcím klimatu další vrstvu nejistoty.

Jedním z hlavních omezení klimatických modelů je simulace mraků, přesněji řečeno dějů, které zde probíhají.

Oblačnost pokrývá přibližně dvě třetiny Země najednou, přesto se jednotlivá oblaka mohou vytvořit a zmizet během několika minut; mohou planetu jak zahřívat, tak ochlazovat, v závislosti na typu mraku a denní době; a vědci nemají žádné záznamy o tom, jaké byly mraky v dávné minulosti, takže je těžší zjistit, zda a jak se změnily.

Zvláštní aspekt obtíží při modelování mraků sestává z konvekce. Jedná se o proces, při kterém teplý vzduch na zemském povrchu stoupá atmosférou, ochlazuje se a poté vlhkost, která obsahuje, kondenzuje za vzniku mraků. V horkých dnech se vzduch rychle ohřívá, což vede k proudění. To může přinést intenzivní, krátkodobé srážky, často doprovázené bouřkami . Konvekční srážky se mohou vyskytovat v krátkých časových intervalech a ve velmi specifických oblastech. Globální klimatické modely mají rozlišení, které je příliš hrubé na to, aby zachytilo tyto srážkové události. V důsledku toho GCM nejsou schopny zachytit intenzitu srážek v subdenních časových intervalech a letních srážkových extrémech.

Problém je řešen opět parametrizací, tedy vložením předem zadaných hodnot o nichž se pouze domníváme, že jsou správné.

Vědci sami přiznávají: "Je pravděpodobné, že bude trvat mnoho let, než si můžeme dovolit [výpočetní výkon] globálních klimatických simulací umožňujících konvekci, zejména pro více členů souboru.“

S problémem cloudů v globálních modelech souvisí problém „dvojího ITCZ “(Intertropical Convergence Zone), což je obrovský pás nízkého tlaku, která obklopuje Zemi v blízkosti rovníku. Řídí roční srážky ve velké části tropů, což z něj činí velmi důležitý rys podnebí.

ITCZ každoročně putuje na sever a na jih po tropech a zhruba sleduje polohu slunce v různých ročních obdobích. Globální klimatické modely ve svých simulacích znovu vytvářejí ITCZ - což vzniká v důsledku interakce mezi jednotlivými fyzikálními procesy kódovanými v modelu.

Ve východním Pacifiku se ITCZ nachází severně od rovníku po většinu roku a klikatí se o několik stupňů zeměpisné šířky kolem [šesti] stupňů zeměpisné šířky. Na krátkou dobu na jaře se však rozdělí na dvě ITCZ rozkročené nad rovníkem. Současné klimatické modely „přehánějí“ toto rozdělení na dvě ITCZ, což vede ke zkreslení ITCZ u modelů.

To způsobuje, že simulují příliš mnoho srážek ve většině tropů jižní polokoule a někdy nedostatečné srážky nad rovníkovým Pacifikem.

Dvojí ITCZ „je možná nejvýznamnější a nejtrvalejší předpojatost v současných klimatických modelech“ (Geophysical Fluid Dynamics Laboratory at the National Oceanic and Atmospheric Administration, USA)

Konečně dalším běžným problémem klimatických modelů je poloha tryskových proudů v klimatických modelech. Tryskové proudy jsou meandrující řeky vysokorychlostních větrů proudících vysoko v atmosféře. Stejně jako u ITCZ klimatické modely obnovují jet streamy.

důsledku základních fyzikálních rovnic obsažených v jejich kódu. Tryskové proudy jsou však v modelech často příliš silné a příliš přímé oproti realitě.

Z výše uvedeného výčtu problémů současných klimatických modelů je zcela jisté, že jsou zatížené od samého počátku určitou chybovostí, která se nutně musí promítnout do výsledků počítačové simulace.

Např. ve IV Zprávě nalezneme i tuto pasáž: Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC: Změna klimatu 2007, otázka 8.1 Jak spolehlivé jsou modely používané k vytváření prognóz budoucí změny klimatu? Po větách chvály lze nalézt i toto sdělení: "Přesto modely stále vykazují významné chyby. Ačkoli jsou obecně větší v menších měřítcích, zůstávají také důležité velké problémy. Nedostatky například přetrvávají v simulaci tropických srážek, El Niño - jižní oscilace a Madden-Julianova oscilace (pozorovaná variace tropických větrů a srážek s časovým měřítkem 30 až 90 dnů). Konečným zdrojem většiny takových chyb je, že mnoho důležitých procesů malého rozsahu nelze v modelech explicitně reprezentovat, a proto musí být zahrnuty v přibližné formě, …. To je částečně způsobeno omezeními výpočetního výkonu, ale také to vyplývá z omezení ve vědeckém porozumění nebo v dostupnosti podrobných pozorování některých fyzikálních procesů. Významné nejistoty, jsou spojeny zejména se zastoupením mraků a ve výsledných reakcích mraků na změnu klimatu….“

Přestože většina odborníků je přesvědčena, že se jedná o rozmezí, které je přijatelné pro další rozhodovací činnost zejména odpovědných politiků, dovolím si zde mít odlišný názor.

V mnoha ohledech je modelování klimatu pouze rozšířením předpovědi počasí, ale zaměřuje se na změny v průběhu desetiletí, nikoli hodin. Například britské středisko Met Office Hadley Center používá stejný „jednotný model“ jako základ pro oba úkoly - klima i předpověď počasí. Vybaveno je třemi superpočítači Cray XC40, které jsou dohromady schopné 14 000 bilionů výpočtů za sekundu.

To, že se můžeme pouze přiblížit realitě pouze s pochybnou přesností, lze doložit i jinak.

Jedná se o část textu vědce Edwarda Lorenze z MIT (1963) publikovaného v článku Deterministic nonperiodic flow, kde m.j. uvedl: "Vynucené nekonzervativní hydrodynamické toky lze reprezentovat konečnými soustavami deterministických nelineárních obyčejných diferenciálních rovnic …Pro takové systémy …se ukazuje, že neperiodická řešení jsou obvykle vzhledem k malým změnám nestabilní, takže se mírné odlišné počáteční stavy mohou vyvinout do stavů značně různých. O soustavách s omezenými řešeními se ukazuje, že mají omezená numerická řešení.

Numericky je vyřešena jedna soustava,která reprezentuje buněčné proudění. O všech řešeních se zjišťuje, že jsou nestabilní a téměř všechna neperiodická.

Každý průměrný člověk vidí, že umíme celkem dobře předpovídat přílivy na několik měsíců dopředu, podiví se, proč neumíme totéž s atmosférou. Je to jen jiný systém, zákony jsou zhruba stejně složité. Ale já jsem pochopil,že žádný fyzikální systém,který se nechová periodicky, nemůže být předvídatelný.“

Pokud vám jméno Edwarda Lorenze nic neříká, potom si zapamatujte, že se jedná o geniálního vědce, který položil základy teorie chaosu. A určitě jste někdy slyšeli o efektu motýlích křídel, tedy otázku „Může mávnutí motýlích křídel v Brazílii vyvolat tornádo v Texasu?“, čímž je myšleno, že i doslova pranepatrná odchylka zadaných hodnot od skutečných se projeví zcela odchylnými výsledky v n-tém kroku simulace.

Jinými slovy, můžeme mít superpočítače dle libosti, ale nikdy nemůžeme s ohledem na nedokonalost našich programů, neúplnost i nepřesnost vložených informací, konečnou kapacitu počítače a nepředvídatelnost zkoumaného systému tvrdit, že máme správný výsledek nebo dokonce, že jsme obdržený výsledek takto nade vší pochybnost prokázali. (7)

Graf ukazující rozdíl mezi realitou a simulací modelů podle V. hodnotící zprávy IPCC, Pátá hodnotící zpráva IPCC z roku 2013 (AR5) představovala klimatické modely od CMIP5, zatímco šestá hodnotící zpráva IPCC z roku 2021 (AR6) obsahuje nové modely CMIP6, zkratka CMIP vznikla složením počátečních písmen Coupled Model Intercomparison Projects.

Cílem CMIP je vygenerovat sadu standardních simulací, to umožňuje, aby byly výsledky přímo porovnatelné napříč různými modely.

Modely CMIP5 odhadovaly oteplení mezi 2,1 a 4,7 ℃. Modely CMIP6 predikují oteplení mezi 1,8 a 5,6 ℃. Extrémní scénář (RCP8.5) byl v poslední zprávě IPCC (2013) identifikován jako naše nejpravděpodobnější budoucnost. IPCC(2021) to nyní zcela zvrátil a nyní je považován za scénář s nízkou pravděpodobností. (VI. hodnotící zpráva)…Nezávislá pozorování již naznačila, že modely CMIP5 byly příliš citlivé na zvýšení skleníkových plynů, pravděpodobně dvakrát. Kombinace příliš vysoké klimatické citlivosti a příliš vysokých emisních projekcí vedla k neuvěřitelně vysokým teplotním předpovědím.

Nové scénáře vzestupu teploty až o 5 °C od roku 1850 do roku 2100 nejsou v souladu s pozorovaným současným oteplováním přibližně o 0,15 °C za desetiletí, což znamená další nárůst pouze o 1,2 °C do roku 2100.

Hlavní látkou odpovědnou za skleníkový efekt na Zemi je voda, která je v atmosféře přítomna ve formě plynu (vodní pára) a kapaliny (oblaka). Obsah vzdušné vlhkosti exponenciálně stoupá se zvyšující se teplotou povrchu moře. To zvyšuje skleníkový efekt, vede ke zvýšení teploty a v důsledku toho k dalšímu zvýšení obsahu vlhkosti atd. To je podstata (nežádoucí) pozitivní zpětné vazby na skleníkový efekt. Pokud se přidá více vodní páry, což povede k větší tvorbě mraků, mraky odrážejí a blokují sluneční světlo a snižují množství energie, která se dostává na zemský povrch, aby ji zahřála. Toto je negativní zpětná vazba.

Atmosférická koncentrace oxidu uhličitého nezávisí na teplotě. Akumulace CO2 v atmosféře proto nemůže vést k expanzi skleníkového efektu. Absorpční pásmo CO2 pokrývá 19 % spektra tepelného záření Země. Nebereme-li v úvahu rozšíření absorpčního pásma, i když se koncentrace CO2 zvýší ne dvakrát nebo třikrát, ale vícekrát ve srovnání s předindustriálním obdobím, přesto skleníkový efekt neporoste o více než 20 %. (8)

V páté hodnotící zprávě Mezivládního panelu pro změnu klimatu se uvádí, že „se zdá, že je velmi pravděpodobné, že lidskou činností nelze vyvolat „nekontrolovatelný skleníkový jev“ - analogický s Venuší. Scoping of the IPCC 5th Assessment Report Cross Cutting Issues.

Dobrou otázkou je, proč klima Země se svou kapalnou hydrosférou zůstává stabilní i přes pozitivní zpětnou vazbu spojenou s teplotní závislostí koncentrace vodní páry, tedy proč se hydrosféra buď nevypaří, nebo nezmrzne. Přitom s jistotou bylo prokázáno, že v historii Země byla údobí s vyšší i nižší koncentrací CO2. Proč se tedy Země několikrát v minulosti buď neuvařila anebo nezmrzla, vše bez přítomnosti člověka? Proč zůstal klimatický systém stabilní v intervalu teplotních hodnot umožňující existenci nejen člověka, ale i života jako takového zastoupeného mnoha ekosystémy?

Tato otázka nebyla a není zvažována IPCC. Bez jasného porozumění povaze stability klimatu není možné zodpovědně vysvětlit, co se děje s klimatem Země pod antropogenním tlakem. Možným vysvětlením je,že globální průměrná povrchová teplota slučitelná se životem odpovídající kapalnému stavu vody je stabilizována fungováním přírodních ekosystémů prostřednictvím biogenní kontroly povrchového odpařování v oceánu a evapotranspirace na souši. Globální síla slunečního záření používaného k transpiraci, která je plně pod biotickou kontrolou, je 300krát větší než spotřeba energie moderní civilizace. V oceánech závisí hloubka pronikání světla na zákalu vody. Ten je dán živými buňkami fyto- a zooplanktonu, které produkují různé povrchově aktivní látky umožňující regulovat odpařování a teplotu vodní hladiny.

Potom lze za příčinu našich současných problémů lze označit antropogenní degradaci přírodních ekosystémů včetně rozsáhlé deforestace mnoha území, které je způsobené globálním populačním růstem, exponenciálním nárůstem zpevněných ploch (viz efekt tepelných ostrovů) a neustále se zvyšující se společenskou poptávkou po energiích nutnou k nadprodukci tržních materiálních statků, které ve svém důsledku vedou k destabilizaci globálního klimatu. (pouze v r. 2016 jsme deforestací ztratili lesní plochu o velikosti Itálie)

S touto hypotézou tzv. „biotické pumpy“ přišli ruští vědci, doktor Gorshkov a doktorka Makarieva a matematicko-fyzikálně ji postavili na solidní základy.

Po bližším přezkumu však bylo sděleno, že význam bioty není tak významný jak práce uváděla a byla odsunuta na vedlejší kolej.

Přesto (anebo právě proto) práce ukázala na naše nedokonalé porozumění jevům souvisejících se vzdušnou vlhkostí v atmosféře a jednoznačně identifikovala vodní páru jako rozhodující složku skleníkového efektu. Význam CO2 postavila na druhé místo.

Hlavní pozorovanou vlastností zemského klimatu je jeho stabilita. Umožnilo to životu existovat na planetě několik miliard let.

Paleodata odpovídající více než půl miliardě posledních let naznačují, že se průměrná globální povrchová teplota odchýlila od své současné hodnoty +15 ℃ ne více než 5 ℃ na obě strany. Neklesla pod 10 ℃ ani se nezvýšila nad 20 ℃.

Oscilace globální teploty za posledních sto milionů let nepřevýšila 10 °C, několik stupňů Celsia za posledních deset tisíc let a několik zlomků stupně Celsia - během minulého století.

Záznamy ukazují, že koncentrace CO2 vzrostla z ~ 420 ppm v období triasu (asi před 200 miliony let) na vrchol ~ 1,130 ppm ve střední křídě (asi před 100 miliony let). Hladiny CO2 v atmosféře pak před 60 miliony let klesly na ~ 680 ppm (9)

a v současnosti jsou kolem 400 ppm, cca posledních 650 000 až 800 000 let kolísala koncentrace CO2 v atmosféře v rozsahu od 190 do 280 ppm. Na konci 18. století se pohybovala právě kolem 280 ppm a dnes je na 415 ppm.

Roční míra nárůstu atmosférického oxidu uhličitého za posledních 60 let je asi 100krát rychlejší než předchozí přirozené přírůstky, jako jsou ty, ke kterým došlo na konci poslední doby ledové před 11 000–17 000 lety. Koncentrace CO2 činila v roce 2019 409,8 ± 0,1 ppm, což je nové maximum a nárůst o 2,5 ± 0,1 ppm od roku 2018. (10)

Než po mně příznivci IPCC začnou házet kamením, chtěl bych je laskavě požádat o jednu věc. Ať se podívají do všech šesti Zpráv IPCC do oddílu, který se týkají úlohy vodní páry na globálním oteplování.

Ve Zprávě I až III lze nalézt vágní tvrzení, že vlhkost atmosféry je víceméně stabilní, v IV. Zpráva už mluví o měřitelném zvýšení a VI. Zpráva musela uznat, že se objem vodní páry zvýšil. Což vysvětluje tím, že došlo ke zvýšení globální teploty a tedy i zvýšenému výparu.

A CO2 už není najednou hlavní příčina oteplování, ale „hlavní spouštěč“, přesnější ekvivalent k anglickému slovu „driver“ snad by měl znít „řídící prvek“.

(např. I.Zpráva 1992: Naše chápání některých klimatických zpětných vazeb a jejich začlenění do modelů se zlepšilo. Zejména došlo k určitému objasnění role horních troposférických vodních par. Role ostatní procesů, zejména mrakových efektů, zůstává nevyřešena)

Ani „o patro výše“, ve stratosféře, si IPCC není zcela jisto: (Stručně řečeno, téměř globální satelitní měření stratosférické H2O vykazují značnou variabilitu v letech 1992–2011 s postupným poklesem po roce 2000 a zvyšováním od roku 2005. Kvůli této velké variabilitě a relativně krátkých časových řadách je důvěra v dlouhodobé stratosférické trendy H2O nízká. (viz V. hodnotící zpráva, přeloženo do češtiny - moc o roli vodní páry ve stratosféře zatím nevíme.)

Pokud byl naměřen vyšší obsah vodní páry a VI. Zpráva to výslovně uvádí, lze se rozumně domnívat, že bude uvedeno i o kolik. Zatímco každý ppm CO2 je bedlivě sledován, zde nenajdete ani jediné číslo. Proč ? Naštěstí jsou po ruce Clausius - Clapeyronovy rovnice, ty samé které používají všechny klimatické modely, a ty situaci definují jednoznačně:

Na každý 1 °C oteplení nasycený vzduch obsahuje v průměru o 7 procent více vodní páry.

A dále - ne všechny skleníkové plyny mají stejnou účinnost při pohlcování tepelného záření.

Z tohoto pohledu je molekula vody o 50 procent účinnější než molekula oxidu uhličitého.

Následně se mi také podařilo dohledat článek „Increase In Atmospheric Moisture Tied To Human Activities“ (Nárůst atmosférické vlhkosti způsobené lidskou činností), kde je uvedeno:

"Obsah vodní páry v atmosféře se od roku 1988 zvýšil asi o 0,41 kilogramu na metr čtvereční (kg/m²) za desetiletí a přirozená proměnlivost klimatu tuto změnu vlhkosti prostě nedokáže vysvětlit. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že je to způsobeno člověkem." (11)

Přesto jeden ze dvou odborných zástupců ČR v panelu IPCC Radim Tolasz v r. 2019 reagoval na tvrzení, že nejdůležitějším skleníkovým plynem je přece vodní pára takto:

Ano, je. Žádný klimatolog to nepopírá. Ale množství vodní páry v atmosféře je závislé na hydrologickém cyklu, ne na člověku. A její množství je v atmosféře dlouhodobě stejné. Až v posledních letech zaznamenáváme její vyšší koncentrace v atmosféře,což je dáno fyzikou. (12)

Zde si dovolím podotknout, že veškeré děje související s globálním oteplováním jsou dány „fyzikou“ a hydrologický cyklus jsme s jistotou ovlivnili také.

Druhým odborným zástupcem ČR v IPCC se stal Ladislav Metelka,a to po odvolání dlouholetého zástupce Jana Pretela, který si dovolil o antropogenních emisích napsat toto:

„Pro projevy klimatické změny u nás je typická především zvýšená extremalita počasí. Představa, že se i s extrémy vypořádáme snížením emisí skleníkových plynů, je hodna idejí „klimatických bossů“ z ministerstva životního prostředí, vedených náměstkem Kutákem.
V jejich zájmu jsou ochotni se třeba ztotožnit i s názorem Greenpeace, že provoz nové technologie v elektrárně Prunéřov přispěje k záplavám v Bangladéši, ovlivní vodní režim v Číně i úbytek srážek v subsaharské Africe… Za odlišné názory by byli ochotni snad i „upalovat“. (13)

Zatímco IPCC do té doby ani v jedné Zprávě neuvedlo, že modely předpokládají zvýšení globální atmosférické vlhkosti, vlastní měření to prokázala. Teprve poté se tato informace promítla do textu další Zprávy IPCC.

Světová meteorologická organizace sama v roce 2016 přiznala:

„Popsání změn pozorovaných atmosférických vodních par brání nehomogenity v záznamech dat, ke kterým dochází při přerušení měřicích programů, například kvůli omezené délce života satelitních misí nebo nedostatečně dokumentovaným nebo chápaným změnám v přístrojovém vybavení. Problémem je také kombinace záznamů z různých nástrojů, které spolu nesouhlasí. Pozorování nicméně ukazují stálý nárůst celkového sloupce vodní páry a také 30letý čistý nárůst stratosférických vodních par.

Během druhé poloviny dvacátého století vykazovalo množství vodní páry ve stratosféře čistý rostoucí trend, ale od roku 2000 existují období rostoucího i klesajícího množství.

Komplexní pochopení všech mechanismů, které vedou ke změnám stratosférické vodní páry, v současné době chybí.

Nedávné analýzy naznačují, že oteplování na zemském povrchu může být citlivé na dílčí části na milion (ppm) objemovými změnami vodní páry ve spodní stratosféře.

Výzkum zjistil, že 10% pokles stratosférických vodních par v letech 2000 až 2009 zpomalil rychlost nárůstu globální povrchové teploty v tomto časovém období asi o 25% ve srovnání s tím, ke kterému by došlo pouze v důsledku CO 2 a jiných skleníkových plynů.

Při absenci globálních trojrozměrných pozorování vodní páry se k ověření simulací numerických modelů často používají produkty globální reanalýzy. Nedávná studie ukázala, že údaje o opětovné analýze atmosférických vodních par ve vysokých nadmořských výškách, kritických pro skleníkový efekt, nejsou tak přesné, jak se dříve myslelo, což nadhodnocovalo roční globální průměr vodní páry v horní troposféře asi o 150%.Tyto velké nesrovnalosti mezi různými typy pozorovacích dat a mezi pozorováními a výsledky opětovné analýzy ukazují na značnou nejistotu v měření a také na naše nepochopení transportních a dehydratačních procesů v této oblasti. Nedostatek přesných údajů o vodní páře proto omezí schopnost těchto modelů předpovídat budoucí klima.“ (14)

Názor Radima Tolasze na význam vodní páry pro tvorbu klimatu je tento:

otázka - Popis vlivu vodní páry a CO2 na skleníkový efekt:

Nemám sílu, stačí si přečíst jeden z mých předchozích textů o CO2 nebo cokoliv jiného, vědeckého, o skleníkových plynech. Nikomu to nevnucuju, ale pokud chce někdo psát a diskutovat o změnách klimatu, měl by to udělat. (15)

Vždy jsem byl krajně nedůvěřivý ke všem „pravdám“, které nelze samostatně ověřit anebo, které nebyly prokázány několika na sobě nezávislými důkazy pocházejícími z jiných zdrojů.

Malá ukázka medializování globálního oteplování/klimatické změny pro českou veřejnost léto 2021:

Na vrcholu Grónska poprvé v historii měření padal déšť místo ...

V Grónsku padl teplotní rekord. Za den roztálo 8,5 miliardy tun...

Tající grónské ledovce jsou už za bodem návratu...

Taky máte po těle husí kůži, kam nás globální oteplování údajně způsobené využíváním fosilních paliv dohnalo?

Proč se ale také nenapíše, že ještě nedávno – raně středověké teplé období - bylo v Grónsku takové počasí, které umožňovalo pěstování ječmene, který jak známo je daleko citlivější na chlad než pšenice nebo žito, popřípadě oves?

Na mysli mám práci Norse landnám and its impact on the vegetation of Vatnahverfi, Eastern Settlement, Greenland. (Vikingské osídlení a jeho dopady na vegetaci ve Vatnahverfi, východní osídlení, Grónsko)

Severské osídlování začalo na konci 7. až počátku 8. století našeho letopočtu kolonizací severských ostrovů (Orkneje a Shetlandy) následuje kolonizace Faerských ostrovy kolem roku 825 n. l. a Islandu 870 n.l. a nakonec Grónsko, přesněji jižní Grónsko, bylo kolonizováno 985 n.l.

Tehdejší krajina je popisována takto: „... a bohatá krajina jezer a řek ... krajina plná zeleně na mnoha místech, bohatá na trávu ...lidé z Vatnahverfi (země jezer) se museli mít dobře ... země nabízí dobré pastviny “.

Kolonizace byla založena na pasteveckém zemědělství doplněné lovem a existují silné důkazy svědčící i orebnému zemědělství. Osídlení mohlo vzniknout pouze proto, že bylo tepleji a udrželo se celá čtyři staletí než s ochlazením klimatu zaniklo. Bylo odkryto více než 50 ruin domů a 2 kostelů.

Vykopávkami bylo doloženo vybavení domů velkými troubami nebo kamny, postavené buď jako lázeňská kamna nebo sušící pece pro obilí. Doloženo používání ječmene !!!,stavby seníků pro uchovávání pícnin, chov ovcí,koz a krav.

Bezpochyby museli mít osadníci k dispozici dřevo pro otop, vaření popř. opravy lodí a výrobu dřevěných konstrukcí. Paleoekologická studie z regionu ukazuje zvýšené procento trávy v tomto období, což znamená expanzi pastvin a stavby seníků. (16)

IPCC se nedávno pokusil objasnit situaci, definující nejteplejší období pro severní Atlantik jako období mezi roky 950 až 1100 n. l (Jansen et al., 2007) s tím, že současné teploty odpovídají průměru 1961-1980.

V knize Nepohodlná pravda Al Gore varoval, že svět je sužovaný stále více bouřkami kategorie 5 stylu Katrina; ve skutečnosti v letech 2009 a 2010 došlo k rekordně nízkým úrovním globální cyklonální aktivity, a to navzdory relativně zvýšeným teplotám.

Přesně ve stejný den roku 2007, kdy noviny křičely, že Arktida dosáhla 30letého minima v rozsahu mořského ledu, Antarktida dosáhla 30letého maxima. Pravdou je, že led skutečně taje a hladina moří dnes stoupá-jako tomu bylo v letech 1950 a 1900 a dokonce i v roce 1850 (tedy dlouho předtím, než došlo k antropogennímu nárůstu CO2).

Dalším vděčným tématem je tání ledovců, které podle médií nabývá katastofických rozměrů.

„Jako příklad dopadů lidské činnosti se uvádí ztráty ledu v Antarktidě. Úbytek tamního ledovce Thwaites je v současné době zodpovědný za zhruba 4 procenta z celosvětového vzestupu hladiny moře. Ztráty ledu v západní Antarktidě odborníci přisuzovali klimatickým změnám.

Německo-anglickému badatelskému týmu geofyziků ale naměřená data ukazují na jiného viníka. Měl by jím být vysoký tok geotermálního tepla. Jinak řečeno, tektonická a magmatická činnost.

Ricarda Dziadek, et al.: „High geothermal heat flow beneath Thwaites Glacier in West Antarctica inferred from aeromagnetic data“, Communications Earth & Environment 2, Article number: 162 (2021)

I na oteplování Arktidy mohou být rozdílné názory

a) Arktida se otepluje tak rychle, protože tam máme oceán, do kterého se dostává energie, která se vytváří globálně, ta způsobuje tání ledu a sněhu a současně se tam i pohlcuje víc slunečního záření. Je to takový zpětný efekt, který zrychlování toho procesu oteplování pomáhá.

Prof. Ing. Josef Elster, CSc., vedoucí špicberského Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. (30)

b) Neantropogení příčina oteplování Arktidy?

Není žádným tajemstvím, že stávající klimatické modely mají s vysvětlením opakujících se náhlých nárůstů teplotních anomálií v Arktidě, problém. Moskevský institut fyziky a technologie přišel s hypotézou, že tu máme nového neantropogenního klimatického hráče, který z náhlého oteplování Arktidy viní poruchy v litosféře a seismogenní činnost jako spouštěcí mechanismus procesů zesilujících emise plynů. (31)

Neustále jsme bombardováni TV ukázkami požárů např. v USA, Kalifornie, Texas a komentáři jak globální oteplování vede m.j. k vysychání a nekontrolovatelným požárům.

Jaká je realita ?

Tady máte graf naměřených hodnot pro USA od roku 1895 do současnosti. Z něho jasně plyne, že epizody sucha v USA byly horší v minulosti.(17)

Byla úloha Slunce při změně klimatu bagatelizována?

Podle V. hodnotící zprávy IPCC se nepřisuzuje vlivu Slunce více než několik procent celkového globálního oteplování. Přesné množství slunečního příspěvku ke globálnímu oteplování je však kriticky závislé na tom, jak TSI (celkové sluneční záření), od 19. století mění. Podle mezinárodního týmu vědců v nedávno zveřejněném dokumentu mohou různé odhady TSI vést k rozdílným závěrům o povaze globálního oteplování – buď jde o „triviální“ příspěvek, který podporuje tvrzení IPCC, že nedávné oteplování je většinou způsobené lidmi, anebo jde o význačný příspěvek, který ovšem vede k opačnému závěru, že globální oteplování je většinou přirozené a je způsobeno změnami sluneční aktivity.

a) graf použitý pro modely IPCC

b) graf založený na dřívějším modelu slunečního ozáření rozšířeném o nejnovější satelitní data

Dramatický rozdíl mezi těmito dvěma odhady TSI vyplývá z konkurenčních sad satelitních dat. Satelitní měření TSI začala v roce 1978, přičemž dvěma hlavními zdroji dat jsou takzvaný kompozit ACRIM (Active Cavity Radiometer Irradiance Monitor) Belgického královského meteorologického institutu a kompozit PMOD (Physikalisch-Meteorologisches Observatorium Davos) Světového radiačního centra.

K této věci se vyjádřil i náš zástupce v IPCC Ladislav Metelka v článku POLEMIKA: TSI - ACRIM nebo PMOD? /14.7.2010/, kde knokautoval českého klimaskeptika Kremlíka, který tuto kartu vytáhl. (18)

Uplynulo deset let,píše se rok 2021 a diskuze o povaze TSI se mezi vědci táhnou dál, pokud se chcete něco naučit o TSI a její problematice, zde (19)

Lze tedy tvrdit, že rozhodující roli v rámci globálního oteplování převzala vodní pára?

„Protože vodní pára je skleníkový plyn, má to za následek další oteplování a tvoří „pozitivní zpětnou vazbu“, která zesiluje původní oteplování. Předpokládá se, že jiné planetární procesy budou kompenzovat tyto pozitivní zpětné vazby, a budou stabilizovat globální teplotu v nové rovnováze a zabrání ztrátě zemské vody rázovým skleníkovým efektem, k jakému došlo například na Venuši.“

(HELD, Isaac M.; SODEN, Brian J. Water Vapor Feedback and Global Warming. Annual Review of Energy and the Environment. 2000-11)

Vodní pára a oblaky tvoří 66 až 85 procent skleníkového efektu, v porovnání s rozsahem 9 až 26 procent pro CO2.

% podíl většiny skleníkových plynů na oteplování

vodní pára 36-72

CO2 9-26

CH4 4-9

ozón 3-7

Průměrná doba setrvání molekuly vody v atmosféře je pouze asi devět dní ve srovnání s roky nebo staletími u jiných skleníkových plynů, jako je CH4 a CO2.

IPCC setrvale tvrdí, že pouze a jenom antropogenní emise zejména CO2 jsou příčinou klimatických změn a zatvrzele odmítá jakékoli jiná vysvětlení např. přirozenou variabilitu způsobenou zejména periodickými vlivy pohybů planet, kolísáním svítivosti Slunce, apod. Podařilo se mi najít pouze přiznání, že v nejlepším případě variabilita může za 50% zjištěných změn.

Důkazy z pozorování povrchové teploty jsou silné: Pozorované oteplení je velmi významné v porovnání s odhady variability vnitřního klimatu, které, i když jsou získány z modelů, jsou v souladu s odhady získanými jak z instrumentálních dat, tak z rekonstrukcí paleoklimatu. Je extrémně nepravděpodobné (<5%), že nedávné globální oteplování je způsobeno pouze vnitřní variabilitou

(Čtvrtá hodnotící zpráva IPCC: Změna klimatu 2007)

Vliv bioty a změny využívání zemského povrchu na klima IPCC nejspíše popíráno, potom přiznáno, ale toliko v míře, která údajně v žádném případě nemůže vysvětlit stávající průběh globálního oteplování.

Zato modely IPCC jsou neustále vylepšovány, doplňovány, zlepšuje se přesnost vstupních informací, zvyšuje se rychlost výpočtů i kapacita počítačů atd., podle hesla “počkej ještě chvíli a už to bude“, ale přes toto všechno úsilí nelze tvrdit, že se na simulace můžeme plně spolehnout.

S jistou dávkou historické analogie tento postup připomíná úroveň poznání společnosti v antické době, týkající se pozorování planet na obloze a z toho předpovídání budoucích událostí například zatmění Slunce nebo Měsíce nebo určování polohy.

Ptolemaiův model pohybu planet měl zachycovat jejich pozorované pohyby, změny rychlosti pohybu a změny jasností planet. Jeho metoda výpočtu poloh planet objasňovala nerovnoměrný pohyb planet jako souhrn několika jednoduchých rovnoměrných kruhových pohybů, použijeme-li novodobou terminologii. Každá planeta se pohybovala rovnoměrně po malém kruhu - epicyklu, jehož střed se přemísťoval po velkém kruhu zvaném deferent. Pohyb středu epicyklu po deferentu byl rovnoměrný, s konstantní úhlovou rychlostí. Ptolemaios vycházel z posledních vědeckých poznatků své doby . Ty zahrnovaly myšlenku existence hlavních a pomocných sfér, které se pohybují kolem Země a na nichž jsou rozloženy planety.

Příčinou pohybu sfér je prvotní hybatel, zvláštní rotující sféra, položená za sférou nehybných hvězd. Svou denní rotací uvádí do pohybu všechny ostatní vnitřní sféry, které v Aristotelově soustavě jsou uspořádány kolem Země následujícím způsobem: Měsíc, Slunce, Venuše, Merkur, Mars, Jupiter a Saturn. Veškerý pohyb v této složité soustavě je tak popisován pomocí 56 tuhých křišťálových sfér. Země je v této geocentrické soustavě v klidu a nerotuje.

Ptolemaiův model plně zabezpečoval dostatečnou přesnost pro převážnou většinu jakýchkoliv potřeb tehdejší doby a byl přijímán téměř 100% vzdělanců. Modely IPCC a závěry z nich učiněné přijímá jako pravdivé 97 % vědců.

Trvalo asi 1400 roků než přišel Mikuláš Koperník se svým heliocentrickým modelem sluneční soustavy, který podstatně jednodušeji vysvětlil pohyby planet a dokázal, že se Ptolemios mýlil.

Za nejslabší místa Zpráv IPCC mimo výše prokázané chybovosti používaných modelů lze považovat závěry vyplývající z tvrzení o „silném pozitivním vlivu zpětné vazby vodní páry “ na globální oteplování a otázku TSI. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nelze vysvětlit proč v dobách kdy koncentrace CO2 i teploty byly vyšší než dnes, Země neputovala po cestě „skleníkového pekla“. Což by naznačovalo existenci zatím nepochopeného mechanismu negativní vazby vodní páry ve vazbě na oblačnost, která pokrývá 2/3 oblohy a měla by klimatický systém udržovat v požadovaném rozmezí teplot nutných pro existenci života.

O vlivu vodní páry na klima/pozitivní zpětná vazba se můžete dočíst na odkazech uvedených pod článkem. (28)

Proto je velmi zajímavá práce The Incredible Lightness of Water Vapor, publikovaná v roce 2020 na stránkách Americké meteorologické společnosti.

Začíná větami: “Molární hmotnost vodní páry je mnohem menší než u suchého vzduchu. Díky tomu je vlhký balík lehčí než suchý balíček se stejnou teplotou a tlakem. Tento účinek se označuje jako efekt vztlaku par a často byl v klimatických studiích přehlížen. Navrhujeme, aby efekt vztlaku páry zvyšoval odcházející dlouhovlnné záření Země (OLR) a aby tento negativní radiační efekt rostl se zvyšováním teploty což vede ke stabilizací zemského klimatu".

Tvrzení o dominantní pozitivní zpětné vazbě použité v modelech IPCC vyplývají ze dvou základních vlastností vodní páry – je to skleníkový plyn a tlak nasycení par se zvyšuje s teplotou exponenciálně. Lehkost vodní páry však byla v kontextu zpětné vazby na klima zcela přehlédnuta, což podle autorů studie vede k nesprávným závěrům.

Molární hmotnost vodní páry M υ je 18 g mol −1, výrazně lehčí než hmotnost suchého vzduchu M d, což je 29 g mol −1 . Díky tomu je vlhký balík lehčí než suchý balíček se stejnou teplotou a tlakem. Efekt vztlaku páry zvyšuje OLR (outgoing longwave radiation) Země (negativní radiační efekt), a tento efekt s oteplováním klimatu sílí.

Schematic diagrams:
(a) The vapor buoyancy effect increases OLR in the tropical atmosphere. This figure depicts two stand-alone atmospheres: the control atmosphere (on the left) and the no-vapor-buoyancy atmosphere (on the right). The horizontal axis is x or CRH; the vertical axis is height (h = boundary layer height; H = tropopause height). The gray lines represent temperature contours, and the black line represents a buoyancy or virtual temperature contour. The orange arrows represent OLR emission: large or small arrows correspond to more or less OLR, respectively.
(b) The negative climate feedback. Orange arrows represent an increase effect; the blue arrow represents a decrease effect. (20)

Klimaskeptici - tak je nazývána skupina vědců, kteří zpochybňují zásadní roli CO2 na globálním oteplování a jejich hlasům se dostává podstatně méně pozornosti u masmédií.

Pokud máme být objektivní, nemůžeme se tvářit, že neexistují a měli bychom se alespoň rámcově seznámit s jejich názory.

Nutno podotknout, že se s nimi tzv. klimalarmisté dvakrát nepárají, jak osvědčuje článek pod názvem „Souvislost mezi klimatickým skepticismem a podporou pravicových populistů - Jasný důkaz spojení mezi lidmi podporujícími pravicové politické strany a skepticismem vůči klimatickým změnám byl identifikován v nové studii z Oxfordské univerzity a Leibnizova institutu pro sociální vědy“.

(21)

Je důležité začít zdůrazněním, že jen málo skeptiků pochybuje nebo popírá, že oxid uhličitý (CO2) je skleníkový plyn nebo že CO2 a další skleníkové plyny (nejdůležitější jsou vodní páry) pomáhají zahřívat povrch Země. Několik skeptiků dále popírá, že člověk pravděpodobně přispívá k vyšším hladinám CO2 spalováním fosilních paliv, zde si pamatujme, že mluvíme o maximální celkové změně koncentrace CO2 v atmosféře způsobené člověkem o 0,01% za posledních 100 let.Klimaskeptici uvádějí, že svět se otepluje výrazně méně, než předpovídal IPCC na základě modelovaných antropogenních sil. Velké rozdíly mezi realitou a prognózami IPCC svědčí o tom, že zdaleka nerozumíme změně klimatu.

To, co skeptici popírají, je katastrofa, představa, že přírůstkové příspěvky člověka k hladinám CO2 způsobí katastrofické oteplování a prudce nepříznivé klimatické změny.

Zde je nejdůležitější si uvědomit zcela zásadní věc.

Teorie katastrofického globálního oteplování způsobeného člověkem se ve skutečnosti skládá ze dvou oddělených teorií.

První říká, že zdvojnásobení atmosférických hladin CO2 (přibližně to, co bychom mohli vidět v extrémnějších emisních předpokladech pro příští století) povede k oteplení přibližně o stupeň Celsia. Ačkoli se o tomto čísle dohadujeme - může to být půl stupně, může to být stupeň a půl - většina skeptiků, alarmistů a dokonce i IPCC/ OSN se v této skutečnosti zhruba shodují.

Katastrofická vize vychází z druhé teorie, že v klimatu převládají pozitivní zpětné vazby (v zásadě akcelerační faktory), které mnohonásobně zvyšují oteplování z CO2. Jeden stupeň oteplování vlivem skleníkových plynů CO2 lze tedy vynásobit na hodnoty pět nebo osm nebo dokonce více stupňů oteplení.

Tedy nevadí teorie skleníkových plynů sama o sobě, ale představa, že zemskému klimatu (na rozdíl od téměř všech ostatních přírodních systémů) dominují pozitivní zpětné vazby vybuzené zvyšující se koncentrací CO2. Toto je hlavní věc, o které skeptici pochybují a je to zdaleka nejslabší část katastrofického scénáře IPCC. Naše globální měření teploty za posledních sto let ukazují asi 0,7 °C oteplení od počátku 20. století a tento nárůst má lineární průběh.

Skeptici tvrdí, že toto oteplování lze vysvětlit jako kombinaci antropogenního vlivu a přirozené variability klimatického systému. A zejména kritizují to, že skupina IPCC nepřípustně preferuje roli CO2 stejně, jako kdyby se při policejním vyšetřování vraždy kriminalisté upnuli pouze na jediného podezřelého a indicie svědčící o jiných podezřelých úmyslně opomíjeli.

Skeptici poukazují na to, že počítačové modely byly vytvořeny vědci, kteří nemají komplexní chápání složitých klimatických systémů. Tito vědci navíc přistupovali k modelům s utkvělou, subjektivní, představou, že CO2 je hlavním hybatelem teplot, a proto není překvapením, že jejich modely produkují scénáře poplatné mínění IPCC.

Vraťme se k ptolemaiovskému modelu pohybů planet a Slunce, který na základě tehdy nejlepších vědeckých poznatků postavil do středu všeho dění Zemi (geocentrismus) a tento model skutečně (až na některé drobné nesrovnalosti) dokázal pohyb planet vysvětlit.

Stejně tak je do středu všeho dění v rámci globálního oteplování i v této věci postaven člověk/antropogenní emise CO2 a jiné přirozené příčiny jsou bagatelizovány. (významné oceánské cykly, kolísání sluneční radiace, změny zemského povrchu a jeho užívání- typicky teplotní ostrovy, globální deforestace a změny ekosystémů, význam oblačnosti, vliv periodicity oběhu planet,projevy geotermální činnosti apod.)

Ve skutečnosti dokonce i 0,7 °C naměřeného historického oteplování je hluboko pod tím, co by klimatické modely měly předpovídat pro oteplování na základě předchozích nárůstů CO2 a jejich předpokládané vysoké citlivosti teploty na hladiny CO2. To je důvod, proč IPCC ve skutečnosti musel učinit předpoklad, že globální teploty jsou negativně ovlivněny i jinými antropogenními látkami – např. aerosoly.

Skeptici nepopírají, že se teploty v minulém století zvýšily, nebo dokonce že člověk (prostřednictvím CO2, využívání půdy a dalších faktorů) hrál v tomto oteplování určitou roli. Skeptici však popírají katastrofu. A ještě více, co skeptici popírají, je potřeba drasticky omezit používání fosilních paliv takový extrémním způsobem, jak je k tomu společnost na základě rozhodování politiků, akceptujícím bez výhrad závěry IPPC, doslova donucována.

Odkaz na některé weby skeptiků (22)

Těsně před dokončením článku jsem obdržel upozornění na studii publikovanou v recenzovaném mezinárodním časopisu Research in Astronomy and Astrophysics (RAA), která upozornila na zásadní nedostatek v VI. hodnotící Zprávě IPCC, a to právě v oblasti přirozené variability klimatu, jmenovitě změně radiační energie Slunce. (Vol 21, No 6 (2021)). (23)

Článek 23 odborníků z oblasti sluneční fyziky a klimatických věd ze 14 různých zemí tvrdí, že Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC) OSN při posuzování úlohy Slunce při změně klimatu zvažoval pouze malou podmnožinu publikovaných datových souborů TSI a že tato podmnožina zahrnovala pouze datové soubory „s nízkou sluneční variabilitou“. Výsledkem bylo, že IPCC předčasně vyloučil významnou roli Slunce v nedávných změnách klimatu.

Tento dokument, který je dosud nejkomplexnější, provádí analýzu 16 nejvýznamnějších publikovaných datových souborů o slunečním výkonu, včetně těch, které používá IPCC. Vědci je porovnali s 26 různými odhady teplotních trendů na severní polokouli od 19. století (seřazených do pěti kategorií), včetně datových souborů používaných IPCC a dospěli ke zcela opačným závěrům než IPCC.

Změny globální teploty od poloviny 19. století jsou většinou způsobeny přírodními cykly, hlavně dlouhodobými změnami energie vyzařované Sluncem.

Například v grafech výše vedou panely vlevo k závěru, že globální změny teploty od poloviny 19. století jsou většinou způsobeny emisemi způsobenými lidmi, zejména oxidem uhličitým (CO2), tj. to v Závěru sděluje OSN IPCC.

Naproti tomu panely napravo vedou k přesně opačnému závěru, tj. že změny globální teploty od poloviny 19. století jsou většinou způsobeny přírodními cykly, hlavně dlouhodobými změnami energie vyzařované Sluncem. Obě sady panelů jsou založeny na publikovaných vědeckých datech, ale každý používá jiné datové sady a předpoklady.

Vlevo se předpokládá, že dostupné teplotní záznamy nejsou ovlivněny problémem městského tepelného ostrova, a proto jsou použity všechny stanice, ať už městské nebo venkovské. Vpravo se používají pouze venkovské stanice. Vlevo je sluneční výkon modelován pomocí datové sady s nízkou variabilitou, která byla vybrána pro nadcházející (hodnotící zprávy) IPCC (2021/2022). To znamená nulový příspěvek přírodních faktorů k dlouhodobému oteplování. Vpravo je sluneční výkon modelován pomocí datové sady s vysokou variabilitou, kterou používá tým odpovědný za satelity NASA pro monitorování slunce ACRIM. To znamená, že většina, ne-li všechny, dlouhodobé změny teploty jsou způsobeny přírodními faktory.

Seznámili jsme se jak se VI. hodnotící zprávou, argumenty svědčícími jak pro ni i názory odlišnými.

Snad tento článek přispěje k tomu, aby si i veřejnost udělala svůj názor na problematiku klimatické změny a zejména zda rozhodování politických elit je v souladu s veřejným zájmem na prosazování principu trvale udržitelného rozvoje, proti kterému nenamítají nic jak zastánci,tak protivníci závěrů prezentovaných IPCC/OSN .

Člověk mírou všeho ?

IPCC bych vytkl jedno zcela zásadní pochybení, opomíjení důležitého kritéria a tím je nerealistická představa,že během několika let lze vyměnit globální fosilní infrastrukturu za jinou. Její finanční velikost lze odhadnout na trilióny USD, vznikala více než jedno století a obsahuje obrovská množství průmyslového materiálu, pro které byly nevratně použity obrovské objemy prvotních přírodních zdrojů.

Vybudování nové globální infrastruktury, s ohledem na její výrazně vyšší potřebu surovin zejména kovů i podstatně větší mohutnost, vytvoří takový tlak na přírodní celky, které musí nutně vést k nezastavitelné destabilizaci již dnes poškozené globální ekostability těsně spjatou s biodiverzitou.

Ta je úzce svázána jak s transpirací (redistribuce vzdušné vlhkosti), tak i s globálními uhlíkovými toky s nimiž pracují všechny projekce jak IPCC a které tvoří kostru projekcí pro stanovení koncentrací CO2 v budoucnosti.

Hlavní hrozbou pro biologickou rozmanitost na planetě, a tedy hrozbou pro lidské blaho, je kombinace růstu lidské populace a zdrojů, které tato populace využívá. Ta potřebuje zdroje, aby přežila a rostla, a tyto zdroje jsou z životního prostředí neudržitelně odstraňovány a naopak jsou do přirozeného prostředí zaváděny látky cizorodé, přímo ohrožující ostatní organismy. Lidská destrukce stanovišť (stanoviště obecně odkazují na část ekosystému požadovanou konkrétním druhem) se ve druhé polovině dvacátého století exponenciálně zrychlila.

Zpráva Living Planet 2020 od World Wide Fund For Nature (WWF), Světový fond na ochranu přírody, odhalila globální úbytek druhů o 68 procent za méně než 50 let, což je katastrofický pokles, jaký tu ještě nebyl.

Přeměna půdy na zemědělství způsobila 70 procent celosvětové ztráty biologické rozmanitosti a polovinu všech ztrát porostů stromů. Od roku 2000 bylo konverzí ztraceno 1,9 milionu kilometrů čtverečních přírodní půdy. Počty savců, ptáků, ryb, rostlin a hmyzu klesly od roku 1970 do roku 2016 v průměru o 68 procent, což jsou více než dvě třetiny za méně než 50 let.

Lidé ničí přírodu takovým tempem, jaké tu ještě nebylo, a situace nejeví žádné známky zpomalení. (24)

Frenetický hon na antropogenní emise CO2 jako kořen všeho zla je fatálním omylem, neboť se míjí se samou podstatou věci, kterou je bezpochyby uchování globální ekologické stability jako podstaty zajištění existence homo sapiens. Klimatickou změnu i v nejhorších scénářích lze přežít, ztrátu globální ekologické stability však nikoli.

Uvědomuje si samo IPCC/OSN, že emise CO2 jsou pouhou podmnožinou všech odpadů (pevných, tekutých, plynných, radiačních), kterými ovlivňujeme planetární životní prostředí?

Pouze v r. 2020 bylo vyhozeno rekordních 53,6 milionů tun elektronického odpadu - nárůst o 21 procent za pět let, a z toho pouze 17.4 % bylo recyklováno. Kde zmizelo 82.6 % v podstatě toxického odpadu? Jen odpad v důsledku nedostatečné recyklace „nedoložených“ chladniček a klimatizací znamenal 98 milionů tun ekvivalentů oxidu uhličitého uvolněných do atmosféry, a to jde pouze o nepatrný zlomek všech odpadů. (25)

Pokud jsou pochybnosti o rozhodujícím vlivu antropogenních emisí CO2 na klima, potom žádné pochybnosti nejsou o tom, že cesta rychlé dekarbonizace, výstižněji klimatický blitzkrieg, který EU vytyčila v rámci sázky na elektromobilitu, budování úložišť elektrické energie a masívního rozvoje OZE ve spojení s přísnými regulacemi, společně s umělými zásahy do obchodování s emisními tituly a razantním vládním tlakem na útlum fosilního sektoru (typicky normy Euro 6 a chystaná Euro7), je tím nejhorším možným řešením, které přinese víc škod než užitku.

Doslova mrazení v zádech vyvolává tlak na využívání technik jímání uhlíku s tím, že agresivní chemický geoinženýring bude jedna z nutných forem očisty společnosti od uhlíku nebo i úprav klimatu.

Lze se také dočíst: “Mezivládní panel pro změnu klimatu ve zprávě z minulého měsíce navrhl, že by flotila letadel mohla naložit dostatek síry, aby vyrovnala zhruba 1,5 °C oteplování za cenu přibližně 1 až 10 miliard dolarů ročně, umělým zvýšením odrazivosti stratosféry." (IPCC 2018) (26)

Tady už skutečně končí legrace a silně jsou evokovány vzpomínky na sovětské geoinženýrství,které jak známo vedlo také k devastaci Aralského jezera. (plán obrátit sibiřské řeky na jih, přemostění Beringovy úžiny, oteplení Arktidy…naštěstí zůstal jen plánem) (29)

Sallie W.Chisholm (MIT), světově uznávaná vědkyně k tomu řekla: „Navrhovatelé a obhájci geoinženýrství jednoduše ignorují skutečnost, že biosféra je aktivním hráčem. Je to žijící organismus, který se vyvíjí každou vteřinu. Má schopnost se sám adaptovat a řídit. Je to systém, jehož náhlá změna může vyústit v nepředvídatelné jevy. Nicméně zastánci geoinženýrského výzkumu tohle naprosto ignorují.“

Než bychom upravili svůj postoj v rámci udržitelné koexistence homo sapiens vůči klimatu a biosféře, vezmeme moderní techniku (geoinženýring) a upravíme „nedokonalý“ planetární termostat podle svých potřeb, přesně podle principu o němž víme, že je kontroverzní,tedy že východiskem a měřítkem každého hodnocení je člověk a jeho materiální potřeby. (27)

Tzv. Zelený úděl povede pouze k expanzivní destrukci zbytků životního prostředí, výraznému oslabení sociální soudržnosti,podlomení konkurenceschopnosti a destabilizaci společnosti .To zejména proto, že bude eskalovat hon za potřebnými surovinami/energiemi pro zajištění dekarbonizace v takové míře, která není slučitelná se zachováním ekologické stability a nutně musí vést k velkým problémům.

Je to doslova tragikomické, neboť dekarbonizace sama o sobě je naprosto legitimním cílem, ale zvolená cesta k jeho dosažení tímto způsobem je doslova hloupá.

Za vrchol absurdity a iracionality potom lze považovat vyloučení jaderné energie ze zdrojů, kterým bude poskytována veřejná podpora, přestože je veřejně známo, že OZE disponují nejméně o dva řády nižší energetickou hustotou/m2 než jaderná energetika.

Každý, kdo ví z čeho vychází princip trvale udržitelného rozvoje, musí vidět, že zvolená strategie EU vychází z názoru,že stávající problémy mají být řešeny tak, že se z nich doslova „proinvestujeme“ výrazným posílením ekonomického růstu založeným zejména na rozvoji nových technologiích, které v rámci dekarbonizace, nahradí starší „fosilní“ technologie, popřípadě se materiálně opraví „nedostatky přirozeného stavu věcí“. A sociální soudržnost a environmentální problematika se s tím jaksi pohodlně svezou. To vše do 10-15 ti let.

Nejde o nic jiného než známý primitivní materialismus v hávu 21. století - víra v přednost technické síly a na ní vystavěné moci, které je umožněno pro „vyšší dobro“ páchat skutky, které by jinak neprošly. Je to stejný omyl jako stavět dům bez základů a myslet si, že to vyjde.

Závěrem si dovolím ocitovat Friedricha von Hayeka, nositele Nobelovy ceny: “S rozvojem vědy se spíše posiluje postřeh, který sdílí mnoho vědců, že bychom měli „usilovat o promyšlenější a komplexnější kontrolu všech lidských činností“, „Právě z tohoto důvodu se ti, kdo jsou opojeni pokrokem poznání, tak často stávají nepřáteli svobody.“

============================================================================

Zdroje:

(1) https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/priroda/podcast-vinohradska-12-ipcc-klimaticka-krize-globalni-oteplovani-tatana-mikova_2108110600_miz https://faktaoklimatu.cz/explainery/zpravy-ipcc
(2) https://www.pirati.cz/tiskove-zpravy/emise-sklenikovych-planu-hrozba-cele-planety.html
(3) https://www.ipcc.ch/report/ar6/wg1/
(4) https://www.lse.ac.uk/granthaminstitute/publication/global-trends-in-climate-litigation-2021-snapshot/)
(5) https://www.nature.com/articles/s41558-021-01086-7
(6) https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/hanan-m-llerova-vyznam-klimaticke-vedy-pro-pravo-cim-mene-je-klimaticke-vedy-pri-tvorbe-politik-a-zakonu-tim-vice-je-ji-pak
(7) https://www.heartland.org/Center-Climate-Environment/
(8) https://www.bioticregulation.ru/ques.php?nn=26
(9) https://www.ncdc.noaa.gov/paleo-search/study/23250
(10) https://www.climate.gov/news-features/understanding-climate/climate-change-atmospheric- carbon-dioxide
(11) https://www.sciencedaily.com/releases/2007/09/070918090803.htm
(12) https://blog.aktualne.cz/blogy/radim-tolasz.php?itemid=34350#more
(13) https://www.mzp.cz/cz/articles_ekolist090803pretel
(14) https://public.wmo.int/en/resources/bulletin/observing-water-vapour
(15) https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/radim-tolasz-vyuka-zmeny-klimatu
(16) https://www.researchgate.net/figure/Photographs-at-Tasilikulooq-A-View-northeast- across-the-hayfield-of-Tasilikulooq-The_fig34_253342011
(17) https://everythingclimate.org/drought/
(18) https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/polemika-tsi-acrim-nebo- pmod.A100712_234121_p_veda_wag
(19) https://iopscience.iop.org/article/10.1088/1674-4527/21/6/131
(20) https://journals.ametsoc.org/view/journals/clim/33/7/jcli-d-19-0260.1.xml#bib21
(21) https://www.ox.ac.uk/news/2021-01-12-link-between-climate-scepticism-and-support-right- wing-populists-study
(22) https://clintel.org/, https://wattsupwiththat.com/, https://www.heartland.org/
(23) http://www.raa-journal.org/raa/index.php/raa/article/view/4920/6080
(24) https://livingplanet.panda.org/why-are-we-losing-nature
(25) https://www.cbc.ca/news/science/global-ewaste-monitor-2020-1.5634759
(26) https://www.nature.com/articles/d41586-018-07533-4
(27) a) https://www.theguardian.com/commentisfree/2021/aug/26/planet-earth-climate-crisis- geoengineering
b) https://www.nature.com/articles/d41586-021-02290-3
(28) role vodní páry na klima
https://public.wmo.int/en/resources/bulletin/observing-water-vapour
https://www.sciencedaily.com/releases/2007/09/070918090803.htm
https://yaleclimateconnections.org/2008/02/common-climate-misconceptions-the-water-vapor- feedback-2/
https://www.stuff.co.nz/environment/climate-news/123319511/how-water-vapour-in-the-air- adds-to-the-greenhouse-effect
https://skepticalscience.com/water-vapor-greenhouse-gas.htm
https://www.sjsu.edu/faculty/watkins/watervapor01.htm
https://www.carbonbrief.org/guest-post-investigating-climate-changes-humidity-paradox
(29) https://www.euro.cz/light/ani-sami-bohove-1393602
(30) https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tece-nam-do-bot-vidime-to-uz-i-u-nas-rika-cesky-vedec-z- tajici-arktidy-152457
(31) https://www.mdpi.com/2076-3263/10/11/428/review_report

---

reklama

---