Jan Moravec: Vybetonování akropole Závist by byl velice nebezpečný precedent

Vrch Hradiště nad Závistí u Zbraslavi, Pohled z mostu Závodu míru přes Vltavu k jihovýchodu. Vlevo Břežanské údolí, zcela vlevo část úbočí vrchu Šance.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Miaow Miaow / Wikimedia Commons

Zmiňované vyhodnocení vlivu záměru na EVL včetně podkladových materiálů je k nahlédnutí zde.

Sice opakovaně konstatuje, že „záměr bude mít hlavní vliv v podobě záboru potenciálně vhodného biotopu předmětu ochrany“ (přástevníka kostivalového), ale nakonec dospívá k závěru, že „lze vyloučit významně negativní vliv posuzovaného záměru na předmět ochrany EVL". Tento závěr je opřen o dva hlavní argumenty: plocha záboru má činit 0,3136 ha, což je jen 0,06% z celkové plochy EVL, a na ploše je zřejmá absence managementu, takže se zde šíří invazivní křídlatka japonská a lokalita pomalu zarůstá náletovými dřevinami. Podívejme se na tyto argumenty trochu podrobněji.

Keltské oppidum Závist u Zbraslavi - Akropole

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Prazak / Wikimeda Commons

EVL byly (měly být) vymezovány tak, aby zajistily optimální prostor pro ochranu a udržení předmětů ochrany. Pokud nyní orgán ochrany přírody připouští, že nějakou – byť poměrně malou – část EVL jde bez mrknutí oka obětovat jednoznačně zbytnému záměru, říká tím zároveň, že byla EVL chybně vymezena, že je zbytečně velká? Není-li tomu tak, skutečně můžeme říct, že na pár setinách plochy nezáleží? Další záměr zabírající pár setin plochy bude schválen také? A další jakbysmet? Nebo „vyhrává“ pouze ten, kdo s podobným záměrem přijde jako první?

Osobně jsem přesvědčen, že zástavba, zabetonování sebemenší části EVL, nejde-li o nějakou skutečně zcela nezbytnou infrastrukturní stavbu, je z principu nepřijatelné, že jde o hrubé popření smyslu EVL. Že druhá část § 45c, odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, relativizující mírně zákaz poškozovat a ničit EVL, byla do zákona vepsána právě proto, aby se nezablokovaly nějaké skutečně nezbytné zásahy, ne aby se povolovalo vybetonování kusu evropsky významné lokality jen tak z něčího rozmaru.

Vedle toho, akropole sice tvoří v rámci rozlehlé EVL skutečně jen nepatrnou část, ale část poměrně jedinečnou. Má úplně jiný charakter, než plochy ostatní, a přestože nejde o přírodní biotop, ale v podstatě zarostlou navážku, zvyšuje rozmanitost území a tím i potravní nabídku pro přástevníky.

S tím úzce souvisí argument druhý. To, že dnes není plocha z pohledu cílového druhu v dobrém stavu, skutečně může být argumentem pro její zničení? Zákon stanovuje povinnost pečovat o EVL tak, aby byl zachován nebo zlepšován dochovaný stav předmětu ochrany. A souhrn doporučených opatření (dostupný například zde) navrhuje mimo jiné právě i speciálně pro akropoli konkrétní management, jak toho docílit. To, že tato doporučení nebyla devět let po jejich schválení stále uvedena do praxe, je možná chybou orgánu ochrany přírody, možná záměrem vlastníka pozemku, rozhodně se však nesmí stát záminkou pro nevratné zničení. Tohle je velice nebezpečný precedent!

Přečtěte si také |

Alexandra Zimt: Betonová Závist

To, že posudky hrazené investorem jsou často ohýbány tak, aby hodnocený záměr podpořily, není žádným překvapením; jde bohužel o poměrně běžnou praxi. To, že na takto pokřivenou argumentaci přistoupí bez jakýchkoli námitek orgán ochrany přírody, je smutné. Tím spíše, že zde situace rozhodně nestojí ano / ne; mezi „nulovou variantou“ a navrženým brutálním zásahem, znamenajícím z hlediska ochrany přírody faktické zničení dané plochy, existuje řada variant, jak významnou archeologickou lokalitu skutečně „zviditelnit“, vhodně interpretovat, aniž by zanikl její přírodní charakter. Vhodných příkladů je na nejrůznějších archeologických lokalitách napříč Evropou nepočítaně.