Jan Palaščák: Energetická soběstačnost Česka: recept pro 21. století

Buďte soběstační, vyrobte si energii doma.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | wang song / Shutterstock.com

Podobnou argumentaci, opřenou o hrozící nedostatek elektřiny v Česku, použil současně i vládní zmocněnec Jaroslav Míl v Českém rozhlasu, když popisoval českou budoucnost po odstavení současných jaderných bloků v Dukovanech. „Protože i přes masívní úspory, mnohonásobný nárůst v obnovitelných zdrojích a maximum importu, nebudeme schopni pokrýt základní zatížení Česka na víc než 320 dnů v roce,“ popsal Míl.

Česká obliba teorie soběstačnosti má pochopitelné a silné kořeny, od naší národní identity malé české kotliny, přes její ovládání cizími mocnostmi až po marxistické učení o materiální základně a kulturní nadstavbě. Zásadním problémem této teorie z hlediska ekonomie je teorie komparativní výhody, každý by měl vyrábět to, v čem je komparativně nejlepší. Může to být tedy teoreticky jeden jediný produkt, ale díky naší efektivitě v jeho výrobě a směně nás to uživí lépe než jakékoliv jiné využití našich zdrojů. Naopak soběstačnost velí, abychom si sami vyráběli vše, zkusili jsme si to za socialismu, ve vrcholném období ČSSR jsme byli schopni vyrobit téměř vše, od televize Orava přes licencovanou výrobu tanků T-72 až po do značné míry i tu jadernou elektrárnu. Ano, bylo to v lecčem krásné, ale evoluce tuto cestu ohodnotila jasně.

V 21. století země velikosti České republiky a v našem případě tranzitní země ve středu Evropy a jedna z nejvíce otevřených ekonomik na světě (vyvezeme toho více, než je náš hrubý domácí produkt) nemůže s takto pojímanou strategií soběstačnosti uspět. Je nutné ji modifikovat, směrem navenek vůči ostatním státům by to měl být jistý druh Talebovy „antifragility“, dle mého názoru bychom měli být nepostradatelní pro naše partnery z EU či jiných společenství. V energetice bychom se proto měli stát křižovatkou tranzitních tras, zásobníkem plynu a baterií elektřiny, mj. v podobě aut a přečerpávacích elektráren, tedy rozptýlenou virtuální baterií využívající výhody decentralizované energetiky.

Současně si musíme uvědomovat omezenou sílu našeho státu, dnešní pandemie nám ukázala, že stát dokáže dobře regulovat systémem vypnout-zapnout a restrikce zafungovaly vůči šíření koronaviru velmi efektivně, ale se zajištěním zdravotních pomůcek nebo ekonomického oživení se na něj z pozice běžného občana či malého podnikatele příliš spolehnout nedá. Naopak rodiny, malé i větší komunity a solidarita a disciplína Čechů zafungovaly výborně a na dosavadní zvládnutí pandemie můžeme být jako národ právem hrdí. Je to ale hlavně úspěch decentralizace, kdy si lidé dokázali roušky ušít doma dřív, než je vláda přivítala na letišti, natož poslala lidem do schránky. Jestli si tedy opravdu máme z pandemie koronaviru odnést do energetiky nějaké poučení (kromě nesporného odložení růstových scénářů spotřeby elektřiny a pravděpodobných nevratných změn v ekonomice), tak je to decentralizace – pokud si umíme nějakou energii vyrobit levně doma, udělejme to, ať už je to teplo z kotle na vlastní biomasu, elektřina z fotovoltaiky nebo teplá voda z fototermiky na střeše. Využijme co nejvíce lokální firmy pro instalační a stavební práce, pokud české firmy dokáží vyrobit i samotné technologie, pak budeme skutečně soběstační.

Respektujme teorii komparativní výhody, ale aplikujme ji přednostně na menší celky, které se ukazují jako bezpečnější – rodiny, společenství, obce, města, regiony. Neuzavírejme se však současně před okolním světem, přes hranice nyní odebíráme potraviny a prakticky jakékoliv zboží, vojensky tyto hranice sami ubránit neumíme, proč zrovna v energetice máme být jako stát plně soběstační za každou cenu, i kdybychom neměli komparativní výhodu? Decentralizovaná energetika se může dobře doplňovat s mezinárodním tranzitem zejména elektřiny a plynu, kde můžeme být díky naší geografické poloze natolik nepostradatelní, abychom si případně vždy mohli nakoupit energii, když ji zrovna nevyrobíme, a současně natolik flexibilní, abychom ji mohli nakupovat vždy, kdy bude levnější ji ze zahraničí dovážet. Jaderná teorie soběstačnosti nám zajistí jen to první a to jen tehdy, pokud se jaderné bloky podaří včas postavit.

Daniel Beneš má pravdu, měli bychom spoléhat na sebe a na naše rodiny, až pak na přátele a dodávám, až potom na komunity, města, regiony, náš stát nebo Evropskou unii či naši křesťansko-judaistickou civilizaci a nakonec na zbytek světa. Ve stejném pořadí to platí i o firmách a energetických zdrojích, na které se můžeme spolehnout, za těmi jsou znovu lidé a sociální vazby na uvedené škále spolehlivosti. Čím nám jsou vzdálenější, tím více bychom si měli hlídat i obchodní závazky, které s nimi uzavřeme, limitovat je časem, finančním rozsahem a vyjednávací pozicí. Pokud vám to připadá příliš filosofické, beru to, pak ale zahoďte i jadernou teorii soběstačnosti a držte se byznysu a teorie komparativní výhody – a nedělejte výjimky, když se objeví velký projekt s technologií, která je okouzlující a která si zaslouží rozvoj, ne však slepou podporu.